26.05.2010 [10:00], anamor, ze série Láska překoná i hranice smrti, komentováno 3×, zobrazeno 2822×

Je tu další.

4. kapitola – Isabella Swan

Další den začal Edward plnit své sliby. Chodila jsem za ním jako jeho stín. Vždy s nikým nemluvil a hned si sednul do lavice, ale dnes šel k lavici, kde seděla Angela Weberová, moc příjemná a milá holka.

„Ahoj, Angelo,“ pozdravil ji vesele. Překvapeně se na něj podívala a dvakrát zamrkala.

„Co potřebuješ, Edwarde?“ byla její odpověď. Musela jsem se usmát, ona rozhodně nebyla jako Jessica a nepatřila do Edwardova fanklubu. Možná proto šel za ní.

„Prosím tě, nevíš, jestli tu v okolí nebo rovnou tady ve městě nežila nějaká Isabella, ale všichni jí říkají Bella?“ zeptal se mile. Napjatě jsem čekala, co se bude dít. Angela párkrát zamrkala.

„Jak víš o Bell?“ Tohle mi vyrazilo dech, i když jsem duch, ona mě zná.

„Ani nevím, víš o ní něco? Potřeboval bych to vědět,“ zeptal se vábivě, aby mu odpověděla a zamrkal. No, mě by to dostalo do kolenou. Ještěže jsem duch, ale v tuhle chvíli jsem pocítila nový pocit a nechápala ho. Rychle jsem na to zapomněla a soustředila se na to, co mu odpoví.

„Promiň, ale nemůžu ti noc říct,“ zašeptala. Co?

„Co? To nejde, dostaň to z ní, je to důležitý!“ začala jsem křičet.

„Angelo, jak se jmenovala?“ To je vše, na co se bude ptát?

„Isabella Swan,“ špitla k němu. Bylo jasné, že z ní nic nedostane. Isabella Swan, to jsem já. Měla jsem takový zvláštní pocit, ale spíš jako, že jsem blízko.

„Bell, neboj, máme jméno, to je hlavní,“ zašeptal ke mě. Měl pravdu, s tím se už něco dalo dělat. Pořád jsem si zkoušela něco vybavit, ale nešlo to. Nic, jen tma, moje vzpomínky jsou už ztraceny. Edward seděl na obědě s rodinou a já v tichosti seděla na židli vedle něj. Když jsem si všimla, jak Edward okem šlehá ke stolu, kde byla Angela a Jessica s několika dalšími.

„Dnes se mě Edward ptal, kdo je Bell,“ řekla hned. Všichni se na ni překvapeně podívali, „jak o ní ví?“ zeptala se.

„Nevím, a cos mu řekla?“ začala Jess.

„Nic jsem neřekla, jen její jméno. Víte přeci, že její otec o tom nechce mluvit, ani lidé tady,“ zašeptala smutně. Podívala jsem se na Edwarda, který se usmíval. Nechápala jsem to.

„Musím si jet něco zařídit,“ řekl najednou a vstal. Všichni se na něj překvapeně podívali a já ho následovala.

„Co se děje?“ zeptala jsem se hned.

„Vím, kde tě hledat. Jess pustila své myšlenky. Vím, kde jsi, ale ne proč,“ odpověděl. Nasedla jsem s ním do auta. Stejně to bylo vtipný, duch, a nechá se vozit autem.

Překvapilo mě ale kde zastavil, před nemocnicí. Co tu děláme? Co bych tu dělala, když jsem mrtvá? Vystoupil a šel dovnitř, držela jsem se mu v patách.

„Potřeboval bych vědět, kde je Isabella Swan,“ řekl k sestřičce.

„Promiň, Edwarde, ale nejde to. Nejsi rodina a její otec zakázal, aby tam někdo chodil. Jak o ní víš?“ Co? Jak tu můžu být? Jsem mrtvá! Koukala jsem na oba dva, Edward přikývl a pokračoval dál do nějaké pracovny.

„Carlisle, potřebuju něco zjistit a pomoct,“ spustil jen co vešel. Carlisle se na něj koukal překvapeně a pokynul, aby pokračoval.

„Co víš o Isabelle Swan?“ To by mě taky zajímalo. Kdy pochopí, že jsem mrtvá?! Překvapeně se na něj podíval.

„Jak o ní víš?“ Originální otázka.

„Prostě vím, no tak co víš ty?“ naléhal na něj netrpělivě.

„Je to zvláštní případ a všichni se mu tady věnují, jak jen to jde. Je to dcera místního policejního ředitele Swana,“ odpověděl a vstal. Odešel a Edward hned za ním, jako tornádo jsem je následovala. Nechápala jsem nic a bála se toho, co se bude dít. Carlisle vedl Edwarda chodbami, až se zastavil u jednoho pokoje. Podíval se na svého syna a chvíli váhal. Poté otevřel dveře a vešel, my ho hned následovali. To, co jsem ale uviděla, mě překvapilo, vyděsilo a bůh ví co ještě. Moje bezvládné tělo leželo na posteli. Okolo byla spousta přístrojů, co mě udržovaly naživu. Edward pomalu došel až k posteli.

„Jsi krásná, Bell,“ špitl k mému tělu.

„Co se jí stalo?“ otočil se na otce. Tohle jsem taky toužila vědět. Měřil si Edwarda pohledem.

„Měla autonehodu skoro před rokem. Od operace je v kómatu a naživu ji udržují jen přístroje,“ řekl smutně ke svému synovi. Podívala jsem se na Edwarda, který sledoval moje tělo.

„Za pár dni to bude rok a ty víš, co to znamená. Její mozek je podle všeho poškozen, ani přístroje neukazují nějakou činnost. Její otec dostane otázku a mám pocit, že odpoví ano.“ Nechápala jsem, o čem mluví. Edward ztuhl a otočil v mžiku hlavu k němu.

„Ne, to ne. Nemůžete ji odpojit, ne teď, když jsem ji našel!“ křikl vyděšeně. Můj mozek nemůže fungovat, když ta myslící část je ve mně.

„Edwarde na tvém slově nezáleží. Její otec ji nebude chtít dál udržovat s tím, že až se probere, nebude moci nic, bude vězeň ve svém těle, jen při vědomí.“ Carlisle odešel a nechal tu Edwarda samotného.

„Má pravdu,“ špitla jsem.

„Ne, nemá. Ty nejsi ve spánku, aby se ti poškodil mozek.“

„Jenže jak je chceš přesvědčit, když krom tebe mě nikdo neslyší?“

„Nenechám je tě zabít. Jako tys nedovolila, abych se zabil já. Nedovolím, aby tě někdo odpojil,“ slíbil pevným hlasem. Zavřela jsem oči, potřebovala jsem na chvíli vypnout. Když jsem ucítila studený dotyk na tváři, rychle jsem otevřela oči. Dotyk jsem cítila stále, ale nikdo se mě nedotýkal. Podívala jsem se na Edwarda a zjistil,a co to bylo. Edward jemně hladil mojí tvář.

„Nedovolím to,“ rozhodl se pevně a poté odešel. Zůstala jsem jen koukat na dveře. Poté jsem se podívala na své tělo. Nehybně leželo a přístroje v klidu pípaly.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Jalle (18.01.2013 20:16)

Láska z nebies? ja som vedela, že je len v kóme

2)  AliceMasen (27.05.2010 11:12)

krasná povídkajako všechni ostatni tvoje povídkyuž se tešim na další díl

1