Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Kopie%20-%20edward_and_bella_rock.jpg

X. Edward ?

Pink - I don´t believe you

 


 

Myslím, že jsem ho poznala dřív, než na něm můj pohled doopravdy spočinul. Necelých deset metrů ode mě stál duch někoho, kdo byl už čtyři roky oficiálně mrtvý. A zíral na mě tak, jako bych tenkrát umřela já.

Vůbec netuším, jak jsem se dostala s koně na zem. Ani jak jsem došla až k domu… k němu. Přestože mi v hlavě najednou vířily tisíce otázek, nebyla jsem schopná z nich uchopit ani jedinou. Můj mozek byl jako motor vytočený do maximálních otáček, jenže s rychlostí na neutrálu. Neprodukoval vůbec nic.

Tak proč to nic tolik bolelo? Proč se mi kontury té postavy stojící přede mnou rozpíjely před očima? A proč se mi do očí hrnuly slzy?

Stála jsem tam úplně ochromená, sotva půl metru od něj. Neschopná zformulovat ani jednoduchou větu. Nakonec mi mezi rty uniklo jediné slovo.

„Edwarde?“ hlesla jsem nevěřícně.

A ten přelud, co přede mnou stál, kývnul hlavou.

 

∞∞∞

 

Nedokázal jsem jí odpovědět jinak, než němým přitakáním. Nebyla to jen otázka nutnosti nádechu (a ten jsem si v tu chvíli opravdu nedovolil riskovat); já bych prostě nebyl schopný promluvit, ani kdybych mohl.

Carlisle se mýlí – MY můžeme být v šoku!

Ona vypadala, že je na tom stejně. Byla to dokonalá patová situace - oba zbaveni řeči i schopnosti myslet. Obklopila nás nějaká neviditelná bublina a dokonale nás izolovala od okolního světa. Zdálo se, že tam budeme bez hnutí stát navěky.

A pak ta křehká membrána praskla - za mnou vrzly vchodové dveře a já slyšel, jak Rosalie udělala tři tiché kroky ke schodům. Nemusel jsem se otočit, abych viděl, jak je napjatá, připravená zaútočit – musela pochopit, že se něco děje.

Udělal jsem nejistý půlkrok zpět, připraven ji zadržet. Ale nemohl jsem odtrhnout zrak od Belly. Ta pomalu vzhlédla někam nad mou hlavu. Když sklopila oči a znovu navázala na náš tichý dialog, bylo v jejím pohledu něco nového. Něco, co jsem tam nikdy neviděl a bytostně jsem toužil po tom, abych to byl nikdy nezahlédl.

Ten zvuk, který jí pak unikl ze rtů, mě šlehnul jako prásknutí devítiocasou kočkou na holou kůži zad. Byl mnohem horší, než to, co udělala hned potom.

 

∞∞∞


Pohled na tu nádhernou bytost, stojící nad schody, mě dokázal aspoň částečně vytrhnout z šoku, ve kterém jsem se ocitla. Najednou se ten Malström v mé hlavě zastavil.

On byl skutečný, žádný přelud. A tím, že tu přede mnou stál, že existoval, že žil… pošpinil všechno to, co se odehrálo od chvíle, kdy vstoupil do mého života. I to, co se dělo když z něj tak náhle zmizel.

Bylo mi v tu chvíli fuk, proč to tenkrát udělal. Jestli k tomu měl nějaký důvod, nebo to byl prostě jenom rozmar. Neměl právo mi to udělat! Najednou jsem se cítila strašně… ponížená a ukřivděná. Hrozně jsem si přála, aby se cítil aspoň trochu jako já.

A to, že tu s ním byla ta blonďatá bohyně, s tím nemělo nic společného. Nebo ano?

Byla to naprosto automatická reakce. Později jsem si nedokázala vybavit, že bych se pro to rozhodla. Prostě se to stalo. Ve stejnou chvíli, kdy jsem si pohrdlivě odfrkla, mi vystřelila pravá ruka a já se mu s důkladným rozmachem otevřenou dlaní trefila přesně na levou tvář. Dala jsem do toho všechno.

 

∞∞∞


Ten výraz v jejích očích mě úplně paralyzoval. Viděl jsem, co se chystá udělat. A měl jsem nekonečno k tomu, abych jí v tom zabránil. Mohl jsem uhnout tak pomalu, že by si ani nevšimla, že jsem to udělal rychle. Ale já se najednou cítil tak provinile, že jsem toužil po tom, aby mě ten její pohled zabil. A když ne, tak aspoň, aby mi hrozně ublížil. Nebo aby se ten mráz, co z něj čišel, absorboval do její facky, a tím, že ji přijmu, bych ho beze zbytku vstřebal.

Vůbec jsem přitom nepomyslel na důsledky svého činu.

 

∞∞∞


Nemlasklo to. Ten očekávaný, slastně úlevný zvuk se nekonal. Bylo to spíš takové divné plesknutí, jako když ruka plácne na vyleštěný kámen. Ale hlavně… to křuplo. Bolest, která mi projela rukou od zápěstí až po loket, se nedala přirovnat k žádné, kterou jsem za svůj život pocítila. Ani vyvrknutý kotník tak nebolel.

S bolestivým výkřikem jsem se zhroutila do kolen. Spíš jen okrajově jsem vnímala, že se vedle mě objevil Joe. A že se na terase něco hrozně rychle semlelo.

„Jdi dovnitř!“ vyštěkl odtamtud ten důvěrně známý hlas. Pak to vrčení, které se odtamtud ozývalo, utichlo.

Nevšimla jsem si, že by měli psa.

Svíjela jsem se na zemi v bolestivé agónii. Věděla jsem, že ruka je zlomená, aniž bych se na ni musela dívat. To jsem ostatně ani neměla v úmyslu, jen jsem si ji tou druhou instinktivně tiskla k tělu.

Najednou u mě klečeli oba. Joe řekl něco, čemu jsem nerozuměla.

„Já vím!“ odsekl mu Edward.

„Bello...“ vydechl pak. Už zněl úplně jinak. Tiše. Naléhavě.

Sklonil hlavu tak, aby mi mohl pohlédnout do očí. Já ty své pevně zavřela, nechtěla jsem ho vidět. Uslyšela jsem jeho tichý povzdech.

„Dovol, podívám se na tu ruku,“ zaprosil.

Vzápětí jsem ucítila, jak jemně uvolňuje mé křečovité sevření a bere mou zraněnou paži do svých dlaní. Přes veškerou jeho opatrnost jsem sykla bolestí.

„Odpusť, musím to udělat,“ promlouval ke mně tiše.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jeho hlas zní jinak. Stále to byl ten stejný, hluboký a podmanivý, ale jako by se do něj dostaly nové, sytější tóny.

S údivem jsem otevřela oči… abych zahlédla, jak mi jedno ostří chirurgických nůžek zajelo pod manžetu rukávu. Bezděky jsem sebou cukla. Rukou mi projela další vlna bolesti.

„Neboj, jenom se na to podívám,“ uklidňoval mě.

Jeho prsty byly stejně jemné a chladivé jako tenkrát. Ne, ještě mnohem chladnější! Teď jsem za to byla vděčná, pod jeho doteky začala ta bolest okamžitě ustupovat.

„Máme štěstí,“ vydechl úlevou. „Zdá se, že je kost jenom prasklá. Nevidím žádnou deformaci, ani ti to neotéká.“

„Myslela jsem, že doktor je tvůj otec.“ Navzdory mé snaze o věcný tón to vyznělo uštěpačně.

Zvedl hlavu a pohlédl na mě. Najednou vypadal hrozně unaveně, a jeho oči... šokovaně jsem se nadechla. Jako by věděl, co mě tak zarazilo, rychle sklopil zrak zpátky k mé ruce. Změna, která se udála s jeho hlasem, nebyla nic proti tomu, co se stalo s jeho očima… Po smaragdové zeleni nebylo ani památky, teď byly úplně černé… nepřirozeně černé. Přestože jsem si byla naprosto jistá, že před tím pohlavkem byly… světle hnědé?!

Už jsem nevnímala, jak mi dává ruku do dlahy, ani jak mi podává sklenici vody a z lékařského kufříku nějaké léky na bolest. Jen jsem ho upřeně sledovala. Musel to vycítit, protože se celou tu dobu mému pohledu vyhýbal. Postupně jsem nacházela další a další odlišnosti, kterých jsem si v tom prvotním šoku prostě nevšimla. Zdál se ještě bledší, než jsem si ho pamatovala. Jeho rysy… jako by zkrásněl… a vůbec nezestárl… všechno v jeho tváři bylo najednou dokonalé. Dokonce i jeho vůně byla jiná. Mnohem intenzivnější.

Mátlo mě to. Každá buňka mého těla křičela: tohle je můj Edward! Ale smysly se mě snažily přesvědčit o opaku. Něco s ním bylo špatně a já to věděla. Začal mě svírat neodbytný pocit, že přede mnou klečí úplný cizinec, který se za Edwarda jenom vydává.

„Tak, za pár dní budeš v pořádku,“ řekl, když dosedl zpátky na paty poté, co mi vzadu na krku svázal šátek, fixující ruku k mému hrudníku.

Když to dělal, cíp jeho lovecké košile se mi otřel o obličej. Neodolala jsem a zhluboka se nadechla.

Je to on!

Do očí se mi zase natlačily slzy. Pevně jsem stiskla víčka. Nehodlala jsem tu teď brečet. Ne před ním!

Znovu jsem podrobně zkoumala jeho tvář. Evidentně si to uvědomoval. S hranou pečlivostí nekonečně dlouho balil lékařské vybavení a zbytky obvazů do kufříku.

Do kufříku? Kde ten se tady vzal?

My ho nepřivezli a on se do srubu nevracel. Aspoň jsem si toho nevšimla.

A co ta sklenice vody?

Ohlédla jsem se. Stopař, který už před nějakou chvílí usoudil, že si vystačíme sami, právě skládal bedny nákladu z muly. Ten to sem určitě nedonesl.

Začínala jsem si připadat paranoidně. Zvlášť když jsem si nakonec položila tu vtíravou otázku. Jak je možné, že jsem si…o něj zlomila ruku? Tak nešikovná zase nejsem! Bylo to, jako dát facku soše…

Konečně zavřel dokonale uspořádaný kufřík. Pevně se nadechl, jako by se rozhodoval ke skoku z dvacetimetrového útesu a pak se na mě podíval. A moje těžce zkoušená mysl dostala poslední zásah. Jeho oči byly zase zlatavě hnědé!

 

∞∞∞


Když jsem uslyšel, jak jí praskla kost, bylo mi najednou úplně jedno, že v její blízkosti dýchám. Věděl jsem, že jí neublížím. Strach o ni nabyl obřích rozměrů a stal se tak mým jediným změřitelným pocitem. Nejpomaleji, jak to šlo, jsem vyběhl na verandu a zpacifikoval Rose, která měla potřebu mě chránit. Jakmile jsem ji dotlačil až za dveře, mohl jsem využít svou maximální rychlost, abych popadl v patře lékařskou tašku a v kuchyni natočil sklenici vody.

Klečel jsem u ní skoro stejně rychle jako Joe. Ten měl zase potřebu chránit Bellu. Za těch pár měsíců, co s námi spolupracoval, už měl poměrně přesnou představu o tom, kdo jsme. Jeho otevřená mysl člověka spjatého s přírodou a jejími silami mu nebránila ten fakt přijmout. Určitě na tom měly podíl i legendy jeho kmene. My jsme zdaleka nebyli těmi nejhoršími bytostmi, se kterými se mohl setkat.

Zjistil, čím se živíme - to mu jako vynikajícímu stopaři prostě nemohlo uniknout. Jeho počáteční ostražitost se tak postupem času otupila a on se právě nacházel ve stadiu, kdy mi začínal důvěřovat.

To, co se teď stalo, ho ale vyvedlo z míry. A taky to, že jsem se potom k Belle přiblížil s černýma očima. Věděl, že mi tmavnou při lovu a zákonitě si to vysvětlil, jako hrozbu.

„Máš pohled lovce,“ upozornil mě ve svém jazyce tak, aby mu Bella nerozuměla.

Nemusel mi to říkat! Přestože jsem tomu nehodlal věnovat ani tisícinu své pozornosti, moc dobře jsem si uvědomoval reakci svého těla na volání její krve. Tmavé oči? Ty byly jenom vrcholkem pyramidy! To pro mě ale teď nebylo důležité. Všechno, celý můj život, se scvrknul do čtverečního metru, ve kterém jsem se nacházel já a ona.

Ještě pořád ke mně od ní nedolehla jediná myšlenka. Myslel jsem si, že je to šok z našeho setkání, možná z té bolesti. Vůbec jsem nedokázal odhadnout její další reakci. Naučil jsem se tak spoléhat na svůj dar, že jsem si najednou nepřipadal jenom hluchý, ale i slepý.

Což ona zjevně nebyla. Cítil jsem, jak mě po celou dobu, kdy jsem ošetřoval její ruku, doslova skenuje pohledem. A věděl jsem, co musela zákonitě vidět. A cítit…

Nepotřeboval jsem číst její myšlenky, ani ji vidět, abych poznal, jak je rozrušená. Jako bonus k tomu, že se před ní zjevil duch doktora Jekylla, dostala ještě plnou dávku všech zvláštnůstek pana Hydea. A vůbec jsem nepochyboval o tom, že právě ona všechny ty rozdíly vidí.

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než k ní vzhlédnout. Můj vlastní pocit zvířete vedeného na porážku asi nebyl ničím, proti tomu jejímu. Byla zděšená.

„Kdo jsi?“ hlesla, když vstala a bezděky ustoupila o dva kroky zpět.

„Edward Cullen,“ odpověděl jsem po pravdě.

Pochybovačně se uchechtla a zavrtěla hlavou.

„Toho jsem znala.“

„Ne, Bello, znalas Edwarda Masena, tím jsem býval, teď jsem Edward Cullen.“

Její hlava dál pokračovala v tom zamítavém, nevěřícném pohybu ze strany na stranu.

Rozhodl jsem se. Ne teď v tomto okamžiku, to rozhodnutí padlo, už když jsem zahlédl první pramen jejích vlasů za zády stopaře. Už žádné lži! Když mi ji osud přivedl do cesty podruhé, udělám všechno jinak. Správně. Tentokrát s ní budu hrát čistou hru. Ať to stojí, co to stojí!

Pomalu jsem vstal a s dlaněmi obrácenými k ní v prastarém gestu neublížím, jsem postoupil o půl kroku k ní.

„Bello, prosím, věř mi. Jsem to pořád já. Všechno ti vysvětlím!“

No to snad nemyslíš vážně!

Rose evidentně došla trpělivost. Ze srubu se ozvala ohlušující rána. Odhadoval jsem to na dveře vyražené z pantů.

Bella sebou polekaně trhla a ustoupila další dva kroky zpátky. Pokusil jsem se ji následovat, ale stalo se to, co jsem očekával. Koně se začali plašit.

Ohlédla se na ně. Pak se podívala zpět na mě. A v očích měla zvláštní směsici strachu, údivu a nejistoty.

„Joe?“ oslovila indiána, který teď napjatě zíral na to divadlo, které jsme před ním nechtíc hráli.

„Ehm, ano?“ odkašlal si překvapeně. Nečekal, že ho do naší hry zahrneme.

„Jedeme zpátky,“ pronesla pevně, aniž ze mě spustila zrak.

„Ale…“ zajíkl se. Stihnul pomyslet jen na to, že se brzy setmí.

„Hned!“ skoro vykřikla. To už se podívala na něj a vybídla ho, aby jí pomohl nasednout na koně.

„Bello, prosím, nedělej to!“ snažil jsem se ji zoufale přesvědčit. „Dej mi šanci. Řeknu ti všechno!“

„To si měl udělat před čtyřmi roky,“ zašeptala bolestně a já jen bezmocně sledoval, jak jí po tvářích stékají první slzy. Už je nezadržovala.

Měl jsem chuť tomu zvířeti, na kterém seděla zlámat vaz. Aby mi ji nemohlo ukrást. Strhnout ji z něj a držet ji u sebe třeba násilím. Jen aby zůstala se mnou. Faktem ale bylo, že jsem nemohl udělat vůbec nic. Jakýkoliv můj pohyb, každé další slovo by ji jenom utvrdilo ve správnosti jejího rozhodnutí. Jediné, co jsem směl udělat, bylo… nechat ji jít.

„Jedeme!“ pobídla koně i stopaře.

Než se otočila, hrábla levou rukou po otěžích. Zahlédl jsem, jak zpod rukávu její bundy vyklouzl stříbrný náramek s přívěskem ve tvaru srdce.

 

 


 

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

TeenStar

43)  TeenStar (23.08.2016 02:44)

Táto kapitola, tá posledná veta... Auč :(

42)  hanka (01.03.2012 21:48)

rozhodl jsem se,když jsem zahlédl pramen jejích vlasů
výstižné a neskutečně hluboké,máš pravdu,taková láska se nemůže ztratit a já jdu hned dál,abych našla směr,kterým je vedeš
moc se mi líbí ta dvojexpozice pocitů

Ajjinka

41)  Ajjinka (04.09.2011 14:41)

Ten náramek... :(
Bye, ty jsi normálně zabiják! Na tohle bys měla mít minimálně zbroják

Sky

40)  Sky (03.08.2011 15:20)

Morael

39)  Morael (14.06.2011 15:02)

Zhluboka jsem se nadechla. Je to on! to mě bůhví proč dostalo. :D Jistě. Jinak to dopadnout nemohlo. Bella a její zlomená ruka. :D A že tam nechce bejt? Nedivím se... Tenhle pocit znám...

SarkaS

38)  SarkaS (10.06.2011 12:46)

Zelené? Vždyť bylo na začátku něco o plamenech. Kruci to jsem si to blbě přečetla nebo co? Zdá se, že jsem vůbec nemusela být tak zmatená jak jsem byla, že?

Kristiana

37)  Kristiana (02.06.2011 17:48)

Počítala jsem s tím, že se Edward zapře a bud její tvrdit, že je někdo úplně jiný. Příjemně mě překvapil. Sice Belle jeho přiznání ublížilo, ale další lži už si nezaslouží. Stačilo, že před ní předstíral smrt.
Ona mu vážně dala facku! Tušila jsem to, ale nenapadlo by mě, že se trefím. Většinou, když jsem u téhle povídky něco odhadovala, úplně jsem se sekla. Tohle bude nejspíš poprvé, co jsem se trefila. :)
Zlomená ruka byla jasná už v okamžiku, kdy jí vystřelila ruka v útoku. Edward se učil lékařem? Nebo je jen jako upír dostatečně dobrý v ozpoznávání zlomenin a jejich ošetřování?
Počítala jsem s tím, že Rose bude podrážděná, zvědavá a pořádně naštvaná na Edwarda. Ale nečekala jsem, že ho bude chtít bránit. Prostě jsem si ji přirozeně usmístila na Bellinu stranu. Možná se na ni ještě postaví?
Jsem ráda, že se Bella nechytla jeho slibů. Moc mě její "útěk" a odmítnutí dojalo, už po několikáté jsem u téhle kapitolky neudržela slzy. Ale kdyby mu hned skočila kolem krku, myslela bych si o ní, že je husa. Po tom co jí provedl si zaslouží mnohem víc než vysvětlení.
Přívěšek dá Edwardovi naději, že? Bude se snažit, dobývat Bellino srdce a nakonec ji pro sebe získá zpět.
Krása!

Silvaren

36)  Silvaren (23.03.2011 18:03)

To jsou šoky! Ale popravdě Bella ani nemohla zareagovat jinak. Byla to ta nejpřirozenější reakce. Krásné, dramatické, napínavé, plné myšlenek a citů - prostě dokonalé!

Anna43474

35)  Anna43474 (06.02.2011 21:59)

Naštěstí ten náramek nesundala... Ale!!!
Nechá si to vysvětlit???
TKSATVO

kytka

34)  kytka (31.01.2011 23:41)

No, je mi smutno za ně, za oba.Tvoje psaní je tak krásné. Tak že -

Twilly

33)  Twilly (12.01.2011 17:56)

Malířko moje talentovaná... já smekám ... tolik barev, tolik tmavé a tam někde nad tím vším je světlá barva naděje, která se jen tak, jakoby nic vznáší a čeká až ji povoláš...

ScRiBbLe

32)  ScRiBbLe (28.12.2010 18:48)

Bye, máš mě zpátky! Zanedbala jsem takovou spoustu kapitol , ale jediné, co je na tom dobré je to, že si teď můžu, bez přestávek - pokud to půjde a slzné kanálky se mi nezblázní - přečíst najednou zbývající kapitoly .

Minulá kapitola skončila opravdu napínavě a já nevěděla, jestli se Edward ovládne, jestli se na ni v prvním okamžiku nevrhne a jak se zachová Bella, když ho spatří.

A dopadlo to podle mého očekávání. Nezabil ji, a ani se o to nepokusil. Všechen výčet pocitů, jež ho ovládly, se na mě vyvalily jako lavina a já zůstala pod nimi do té doby, dokud se neroztekly a nevpily se do mě. :'-(

Bella se také chovala přesně tak, jak jsem si myslela. Zachovala bych se úplně stejně. A taky bych si připadala, že blázním, kdybych si o jeho tvář zlomila ruku, jeho oči by byly v jednu chvíli takové a pak zase jiné a jeho vůně silnější a krapet jiná.

No, co Ti budu říkat, znovu jsi mě zabila, úplně:( .
Ten konec mě dostal!

Bye, naprosto úžasný a já mažu na další !

ambra

31)  ambra (27.12.2010 00:58)

Bye, chápeš správně. Teda doufám. Jinak musím říct, že bych se asi víc omlouvala za pauzu, ale hrozně mi prospěla. Všechny ty Belči a Edíci mi vyvstali zase jako originální a živé postavy, moc jsem si dnešek užila a doufám, že dítko ještě zítra vydrží hodňoučké. Bye, díky, měla jsem s tou Tvou dvojkou překrásný večer

Bye

30)  Bye (27.12.2010 00:52)

Wendy, tak já s odpovědí taky s křížkem po funusu
ambro, když jsem Ti před chvílí psala, že vydýchávám Tvůj koment pod touhle kapitolou, nebylo to tak úplně přesný. Samozřejmě nedýchám a stydím se. Ale chápu, Tys mě chtěla pochválit. Děkuju
Alasko, jj, to je ono, já se prostě asi podvědomně soustředím i na obrazovou stránku. Jsem holt filmem praštěná... Snažím se tvořit hologramy A jsem šťastná, že je vidíš!

Alaska

29)  Alaska (26.12.2010 22:31)

Bye, vždy jsem byla vášnivý čtenář a jedním z hlavních důvodů, proč dávám přednost psaným příběhům jeprostor pro mou vlastní fantazii. Ty mě však dostáváš o další stupínek dál. Myslím, že ty obrazy, které se mi míhají před očima, by má vlasní mysl vymyslet nedokázala. Vše je tak do detailů propracované - vizuální příběh, který se mi vkrádá do zorného pole s přesně načasovaným emočním podtextem, jao ten nejlepší dabing. Vším tíhle se ti jen snažím říct, ýe jsi mě dostala blíže k podle mě delšímu nevyhnutelnému postupu naší technologie, který nám umožní příběhy nejenom číst, slyšet, či vidět, ale přímo v nich být.

ambra

28)  ambra (26.12.2010 21:17)

Tak mi poněkud trvalo, dopracovat se ke klidu . Ale já vlastně odstup uznávám. Dokáže odhalit další vrstvy. Ukázat to, co při prvním hltavém čtení často proklouzne mezi prsty. Dneska mě napadlo - jak dlouhý časový úsek tahle kapitola popisuje? Dvacet minut? Možná půl hodiny? Ne, tolik ne, on je rychlý. Bye, při psaní je vysoké IQ hrozně nebezpečná věc. Tys to tak vymyslela, že naprosto chápu oba, ty čtyři roky mi ve světle vyvstalé situace připadají ještě drtivější než původně a jejich budoucnost ještě složitější. A taky jsem chtěla vybrat nej věty. V polovině kapitoly mě napadlo, že bude jednodušší vybrat ty, které tvoří nutnou spojovací vatu. U předposledního odstavce jsem byla v háji - neměla jsem ani jednu...
Neříká se tomu esence? Když je to dokonalý výtažek z něčeho i tak hrozně moc dobrého?
To je fukec, znovu (doufám, že už je to znovu!!!) musím říct, že z hrozně talentované a nadšené amatérky (v nejlepším smyslu toho slova) jsi tu v přímém přenosu vyrostla v profíka (v nejlepším smyslu toho slova). Technická dokonalost, která slouží "jen" jako prostředek k vyjádření neskutečně trojrozměrných emocí...
JO!!!

Wendy

27)  Wendy (15.12.2010 17:06)

jsem tu s komentářem až dva dny po přečtení

nemůžeš jí před setměním jen tak nechat odjet do lesa, víš přece že tam kromě zvířátek pobíhají i

Bye

26)  Bye (14.12.2010 10:08)

Lucianko, děkuju, já se do toho při psaní taky ponořila, takže vím zhruba o čem mluvíš Odpovědi už se chystají.
ambro, 15:51?! Tak proto ji nekousnul! On to nestih!
Astrid, Jangu... Navrhuju výměnný obchod, co takhle pár písmenek od Tebe? Hranica? Viera?

Astrid

25)  Astrid (13.12.2010 20:50)

Kruciš, Jingu, šla do lesa... co? Neni tu smajl čo akože odpadne, tak akože ja odpadnem...

Do lesa šlááá!!! akože, akože



Jingu... ja se plazím, plížim sa, na kolenách prosím, koukej ....................................................... tady, akože ešte furt

Kdy to bude???

ambra

24)  ambra (13.12.2010 20:41)

Drobečku, včera 15:51 jsem měla za sebou první čtení... No, čtení... Takový ten běh, jestli ji nekousne . A od té doby se sem ne a ne v klidu:p . Ale já ještě přiběhnu...

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse