Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Kopie%20-%20edward_and_bella_rock.jpg

VIII. Edward Anthony Masen

Brzy jsem pochopil, že kdybych se tenkrát dostal do rukou někomu jinému, než Carlisleovi, neměl bych šanci.

Byl pověstný svou příkladnou a obětavou péčí o pacienty. Ale tentokrát se i ti, co ho znali, pozastavovali nad jeho posedlostí zachránit toho patnáctiletého kluka, co už to vzdal.

Táta zemřel dřív, než naše auto vytáhli zpod toho kamiónu. Máma si vytrpěla dlouhou cestu do nemocnice jenom proto, abych ji pak slyšel umřít těsně vedle mého lůžka. Teprve mnohem později jsem v Carlisleových vzpomínkách viděl, co se mu tenkrát pokoušela sdělit.

A on už se ode mě nehnul. Navzdory mé urputné snaze dostat se co nejrychleji za nimi, se mu podařilo ukrást mě hrobníkovi z lopaty.

Jenom on u mě mohl probdít tři noci za sebou, aniž by jeho neúnavná pozornost polevila. On zaznamenal každý falešný tón mého srdce dřív, než to vyhodnotily ty moderní přístroje, na které jsem byl napojen. Pouze on mohl zužitkovat po staletí sbírané zkušenosti s léčbou lidského těla, uchovávané v té nejdokonalejší databázi – jeho mozku.

Přesto pak nebyl schopen přesně formulovat, co ho vedlo k tak šílenému rozhodnutí mě přijmout do své rodiny. Byla to skutečnost, že si dal takovou práci s mým tělem a potom zjistil, že duše je rozbitá ještě víc? Nebo to byla ta věc s Esméinými mateřskými pudy. Jakmile ke mně přilnula (což se odehrálo během prvních dvou minut její první návštěvy), nedokázala mě nechat napospas státní sociální síti. Nebo nějak dokázali vytušit, k čemu všemu to povede?

Řekli mi kdo jsou. Tehdy jsem ještě ani zdaleka netušil, jak moc tím riskovali. Moje reakce jim vyrazila dech. Viděl jsem to na nich - vždycky jsem uměl dobře odhadnout, co se druhým honí hlavou.

„Když do pekel, tak se vší parádou!“ chechtal jsem se hystericky. Tehdy jsem si ještě pořád přál umřít.

O dva roky později, když jsem onemocněl, už bylo všechno jinak. Měl jsem rodinu. Dostal jsem víc, než by si kterýkoliv jiný sirotek mohl přát. Lásku, materiální zabezpečení a… hodnoty! Právě oni mi vštěpovali lidskost!

Ani Carlisle si netroufnul říct, jestli na propuknutí mé choroby měl vliv ten prožitý stres, nebo by k tomu došlo stejně. Každopádně jsem tehdy musel změnit svůj životní styl. A hlavně skončit s aktivním sportem. Znemožňovaly mi ho stavy, do kterých mě (přes veškerou Carlisleovu péči) chronická porucha krvetvorby a její drastická léčba uváděly. O to víc času jsem měl na studium. Jediná aktivita, které jsem se nehodlal vzdát (i když to kolikrát znamenalo, že mě Carlisle, nebo Esmé nosili v náručí), byl pobyt v lese. Nějakou šťastnou shodou náhod jsme se takhle našli. Oni to potřebovali ke své obživě, já k životu.

 

∞∞∞

 

Ta volba se vznášela ve vzduchu už od první chvíle, kdy má nemoc vstoupila do našeho domu.

„Budu tě léčit,“ oznámil mi Carlisle. „Udělám všechno pro to, abys byl zdravý. Ale chci, abys o něčem přemýšlel.“ Seděl na pohovce vedle Esmé, já naproti nim v křesle. Oheň v krbu po mé pravé ruce praskal jen pro mé pohodlí. „Pokud… se mi to nebude dařit, dám ti možnost volby. Za prvé: můžeme tomu nechat volný průběh, a ty…“ Neubránil se a zavřel oči. Esmé mu stiskla ruku. Ona sama v tu chvíli vypadala, že potřebuje, aby ji někdo držel.

„Chápu,“ ujistil jsem ho. Nejspíš by to doopravdy neřekl. Ale já nechtěl, aby ho k tomu to ticho nutilo.

Podíval se na mě a omluvně se usmál. Asi mu vadilo, že jako lékař nedokáže takovou věc ani vyslovit. Rozuměl jsem mu. Vždyť já ho tou dobou už skutečně považoval za svého druhého otce.

„Druhá možnost je… přeměna,“ skoro to slovo zašeptal. Jako by měl strach, že právě z jeho úst to bude znít sprostě. Už jsem věděl, co to obnáší. Natolik jsem byl členem rodiny, že mě podrobně seznámili s vlastní minulostí, včetně svého zrození. Věděl jsem, jaký je jejich život a uměl si ho představit i pro sebe. A právě proto jsem zaváhal. Nesmrtelnost v jejich podání nebyla právě vysněným rájem. Věděl jsem, co s nimi dělá odříkání se lidské krve. Věděl jsem, že si neustále úzkostlivě kontrolují, aby byli sytí. Obzvlášť doma. Znal jsem i jiná nebezpečí, která na ně v jejich světě číhala – párkrát jsme se museli překotně stěhovat, když se kočovníci jejich druhu dostali moc blízko. A taky věčný strach, že oni zjistí, že Carlisle porušil zákon.

„Je ale potřeba, abys akceptoval několik podmínek. V okamžiku, kdy to uděláme, přestaneš existovat. Edward Anthony Masen zemře. A s ním zemře i jeho dosavadní život. Jeho rodina, přátelé, kariéra. Pro okolní svět budeš mrtvý. V den, kdy se to stane, opustíme náš domov. Najdeme jiný, a pak další a další… ale to už znáš.“

Víckrát jsme o tom nemluvili. I když se kolikrát k hovoru na to téma opravdu schylovalo. Nemoc útočila v pravidelných vlnách. Díky Carlisleovým vědomostem, schopnostem, známostem, a proč si to nepřiznat… i penězům, jsem měl tu nejlepší péči. Vždy nejmodernější léčbu. Starali se o mě nejfundovanější specialisti. Stejně to bylo málo.

Nedokázal jsem se rozhodnout. Dokud byla aspoň nějaká naděje, že se z toho vykřešu, nepřipouštěl jsem si to. Přesto jsem svůj život podvědomě směřoval k druhé variantě.  Studium na aljašské univerzitě nebylo jen stvrzením mého pouta s přírodou. Byla to zároveň příprava na život po životě. Carlisle trval na tom, abych v budoucnu, dokázal nejen odolat lidské krvi, ale abych opravdu žil jako člověk. Abych pracoval a udržoval kontakty s lidmi. A abych to pro jistotu měl blízko do divočiny… Co vhodnějšího, než zaměstnanec v nějaké přírodní rezervaci, se mohlo nabídnout?

Když mi po škole přišla nabídka z Olympijského poloostrova, nebylo o čem přemýšlet. Carlisle byl nadšený. Forks bylo pro naši rodinu jedno z nejvhodnějších míst vůbec. Hluboké lesy plné zvěře a téměř žádné slunce. Navíc tam už kdysi s Esmé žili a dům, který tenkrát obývali, jim stále patřil. Moji nemoc se už delší dobu dařilo držet pod kontrolou. Existovala malá naděje, že se mé tělo s příchodem dospělosti umoudří. Pomalu jsme začínali doufat.

 

∞∞∞


Ten den se mi vryl do paměti naprosto dokonale. Vzpomínky na něj jsou tak bezchybně jasné, jako by spíš vznikly v mém novém životě.

Poprvé jsem ji spatřil jen skrz výlohu infocentra. Hypnotizovala mě… ne, vypadala jako zhypnotizovaná. A já… kdyby sama nezamrkala, nejspíš bych tam stál a zíral na ni dodnes.

Myslel jsem, že tohle už mám v sobě vyřešené. Ano, byl jsem normální mladý muž se vším, co k tomu patří. Ale díky mé nemoci, tomu s kým jsem žil, častému stěhování a věčné nejistotě, co bude za týden, jsem si prostě nemohl dovolit se tak chovat. Žil jsem v dobrovolném celibátu. Dokonce jsem na to byl pyšný.

Jenže v tu chvíli, kdy jsme od sebe stáli sotva půl metru, a ona vyslovila své jméno a dotkla se mě pohledem i svou rukou… se moje pýcha někam vypařila. A spolu s ní i všechny argumenty, proč vlastně ten celibát držet.

Celé dny jsem se potom přesvědčoval, že je to prostě jenom její reakce na mě. A že já jsem tím zasažen jenom nějakým nedopatřením.

Roky soužití s Carlislem a Esmé mě totiž změnily. Pořád jsem byl jenom člověk, zároveň jsem se jim ale čím dál tím víc podobal. Nevědomky jsem přejal schémata jejich přirozeného chování. Včetně toho, jak působili na své okolí. V mém podání to byl samozřejmě slabší odvar, i tak to ale stačilo k tomu, abych dokázal lidi jemně manipulovat. Když se k tomu přidala ta nezaměnitelná vůně, kterou byl nasáklý celý náš dům, tudíž i všechno mé oblečení a já samotný…

Zoufale jsem si udržoval odstup. Potají jsem ji pozoroval a doufal, že si toho nevšimne. Nalhával jsem si, že ji musím sledovat kvůli tomu, abych pokaždé včas zmizel z jejího dosahu - viděl jsem, jak ji to ke mně táhne. Ve skutečnosti jsem z ní prostě nedokázal spustit oči.

Trvalo mi celé dva týdny, než jsem pochopil, že se nejedná o žádné nedopatření. Že ona na mě působí úplně stejně, jako já na ni. Stal se ze mě zajatec mé vlastní chemické laboratoře.

Vyhlásil jsem sám sobě pokus o smír.

Dobrá, už se jí nebudu stranit. Protože to stejně nedokážu.

Pokusím se vedle ní nějak existovat. Nic jiného mi asi nezbude.

Na konci léta odjede na vysokou a už se nikdy nesetkáme. Ještě 58 dnů a 16 hodin v její blízkosti!

Jenže to nestačilo. Vlastně se to tím jenom zhoršilo a já to přestával zvládat. Někdy tou dobou se v mé hlavě zrodil sebevražedný plán na odchod z Forks. A hůř – napadlo mě, že se rozloučím. Když jsem ji pak (rozladěnou z mého nepochopitelného chování a s vyvrtnutým kotníkem) dovezl ke Carlislovi, jenom mu to nahrálo do karet. Doma mě už několik dní přesvědčovali, že máme šanci. Já a ona. Stejně měl Carlisle v plánu mě poslat do New Yorku za svým dávným přítelem, aby mi na své špičkové klinice udělal podrobné tesy. Kdyby se ukázalo, že jsme nemoc skutečně zvládli, mohl bych jít dál svou cestou. Nebyl bych první ani poslední, kdo svou rodinu nevídá.

Ještě týden jsem vydržel vzdorovat. Carlisleovi, sám sobě i… Belle. Definitivně jsem se rozhodnul, když jsem držel pod krkem to opilé prase. Při představě, že ji tu nechám s tímhle… bývalým spolužákem… jsem mu nechtíc vyrobil další parádní podlitiny. Hned vedle těch, co jsem mu udělal, když jsem ho z  servával.

Můžu jí snad ublížit víc, než by dokázal on? To těžko!

Jak moc jsem se mýlil…

 

Být s ní – to byl ten nejúžasnější a zároveň nejpřirozenější pocit, který jsem kdy zažil. Opájel jsem se jí, holdoval jí. Každá minuta strávená v její přítomnosti, jako by mi vstříkla do žil nějakou omamnou látku, kterou jsem nutně potřeboval k životu. Stala se mou drogou.

Vůbec nechápu, kde se ve mně potom brala ta vůle držet se zpátky. Stačil jediný její pohled, když mluvila s Mary a jen tak mezi řečí se na mě podívala, úsměv skrz výlohu infocentra, dotyk, když se o mě ve dveřích náhodou otřela… a věděl jsem, že příště, až budeme sami, tak…

Jenže pak jsme byli sami. A já svíral v náručí tu nejnádhernější a zároveň nejkřehčí bytost pod sluncem. A nemohl jsem jí to provést. Vznášel se nade mnou Damoklův meč a já čekal, kdy máchne. Ještě pořád jsem nevěřil, že z toho vyváznu.

 

„Buď klidný, zatím se zdá všechno v pořádku. Výsledky dnešních testů budu konzultovat přímo s Carlislem hned, jakmile je budu mít k dispozici,“ usmíval se na mě povzbudivě doktor Arqueta na konci mé třídenní návštěvy jeho newyorkské kliniky.

Věřil jsem mu. On vypadal přesvědčivě a já byl dobrý čtenář řeči lidského těla. Doktor Arqueta uměl svým tělem dobře klamat…

Carlisle se mi zkoušel dovolat už večer. Ten večer, co jsem byl s Bellou. Ten večer, co jsem spěchal z letiště rovnou za ní, protože jsem v nás konečně začínal věřit. Ten večer, kdy jsem si vůbec poprvé dovolil ztratit se v jejích očích, v její náruči…

Nad ránem, když jsem ještě pořád odmítal zavřít oči, abych mohl pozorovat její klidný spánek; právě když jsem měl pocit, že se snad zalknu štěstím, se v nějakém zapomenutém koutu mé mysli ozval varovný signál.

Když jsem zapnul mobil a zjistil, že těch ztracených hovorů od Carlislea je celkem čtrnáct, změnil se pocit v jistotu.

Tohle bude bolet!

Slyšel jsem, jak přijal můj hovor – v telefonu se ozvalo charakteristické cvaknutí. A pak bylo ticho.

„Přijeď domů,“ řekl nakonec tak sevřeně, že jsem málem nepoznal jeho hlas.

Položil jsem to. Dál nebylo potřeba nic říkat. Navíc jsem slyšel, jak se Bella za mnou v posteli otočila.

„Co se děje?“ zeptala se a já z jejího hlasu slyšel něco podobného tomu, co mě před chvílí zarazilo u Carlislea. Strach.

Ani jsem se jí nedokázal podívat do očí, když jsem vyslovoval tu nemilosrdnou lež.

„Nic, všechno je v pořádku.“

Poznala to, cítil jsem její pohled v zádech. Moje statečná Bella, která už od začátku věděla, že je se mnou všechno špatně a přesto do toho se mnou šla. Nikdy se nevyptávala, ani nedomýšlela, chtěla mě takového, jaký jsem byl. I s tím mým tajemstvím.

Tehdy, na její rozestlané posteli, jsem se rozhodl. Nebudu tu agónii prodlužovat, stejně by k tomu nakonec došlo. Udělám to hned. Odejdu a už mě nikdy neuvidí, protože zemřu a znovu se narodím jako někdo jiný. Někdo, kdo si nemůže dovolit milovat člověka. Predátor nemiluje svou kořist.

Musel jsem to udělat okamžitě. Odvahu k něčemu takovému bych dvakrát neposbíral. Nakonec to bude nejlepší pro nás oba. Čistý řez se hojí nejrychleji.

Možná jsem si měl přát zemřít – skutečně zemřít. Jenže já už nedokázal smířeně odejít. Ne ze světa, kde žije ona.

 

∞∞∞


Zemřel jsem ještě týž den.

Tou dobou, kdy u nás Bella zvonila, odhodlaná zjistit co se mnou vlastně je, už jsem nic nevnímal. Zmítal jsem se na lůžku v místnosti, kterou jsme v každém našem novém domě speciálně zřizovali. Všechny předchozí zůstaly nevyužité, až ta současná teď plnila svůj morbidní účel.

Edward Anthony Masen byl tři dny po smrti, když oslňující světlo nového světa spatřil Edward Cullen.

 

 


 

Písnička opět pod čarou a opět s geniálním textem!

 

Radiohead - Creep

 

Dokud jsi tu byla,
bál jsem se ti pohlédnout do očí.
Bylas jako anděl,
jen z tvý kůže jsem šílel.
Vznášela ses jako pírko
v tom krásným světě.
Kéž bych byl mimořádný;
tak zatraceně, jako jsi ty.

Ale já se k tobě vkradl,
jako nějakej podivín.
Co tu sakra dělám?
Vždyť sem nepatřím!

Je mi fuk, jestli to bolí.
Chci to mít pod kontrolou.
Chtěl bych perfektní tělo.
Chtěl bych perfektní duši.
Chtěl bych, aby sis všimla,
až tu nebudu.
Jsi tak zatraceně mimořádná…
taky bych chtěl být.

Ale já se k tobě vkradl,
jako nějakej podivín.
Co tu sakra dělám?
Vždyť sem nepatřím!

Zase mi uniká.
Utíká pryč.
Uniká…
Uniká…

Všechno co tě udělá šťastnou.
Všechno co budeš chtít.
Jsi tak zatraceně mimořádná…
taky bych chtěl být.

Ale já se k tobě vkradl,
jako nějakej podivín.
Co tu sakra dělám?
Vždyť sem nepatřím!
Já sem nepatřím…


Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

Bye

32)  Bye (06.12.2010 21:49)

Ewiku, díky
ambro, doufám, že to s tím noťasem byla jenom metafora Snad už ho tak ohrožovat nebudu. Nebo... Děkuju!
Astrid, zase je to přesně jak říkáš!!! Hele a když vidím slovo Hach, od tý doby, co jsem ho poprvý četla v Hranici... zkrátka se se mnou dějou věci!!! A už mlčim...
Yasmínko! Čistá láska!!! Líp to prostě vyjádřit nejde.

Yasmini

31)  Yasmini (06.12.2010 20:46)

Bye. Ten text nahoře... Dostala jsi mě. Byl člověk, když byli spolu, on ji miloval a ona jeho. Byli oba lidé. Žádné upíří triky. Žádné vábení. (Já vím že to tam máš napsané trochu jinak, ale na mě to takhle působí.) Prostě čistá láska.
Jen nejsou spolu. Chápu důvody. Zemřel a z hrobu se někdy leze těžce a někdy vůbec. Tak šupajdy nějaké ne/náhodné setkání :):):)
S Y.

Astrid

30)  Astrid (06.12.2010 15:44)

Hach-hach!
Bye, tak ja som si myslela, že do všetkého vidím, ale, že bol Ed človek, tak to som nevedela, nie že by, vlastne koho by napadlo ale milujem ho a to je dôležité. Ja som len zvedavá čo bude, ked sa niekde stretnú, ako to on uvidí? - ju nanovo. Lebo Steph to poňala, že vuau -upír vidí to najlákavejšie -Bellu, ale teraz, to bude tak, že upír síce vidí to najlákavejšie -čo videla Stefika, ale on ju k tomu ešte aj nevýslovne miluje a všetko ... Kruci Bááááj, mne sa tu tetelí srdco, normálne mi v ňom zachvelo. Neviem sa dočkať, ked ju stretne, som masochista a milujem tento píbeh.
jingu

ambra

29)  ambra (06.12.2010 13:35)

Bye, znáš takové ty stavy, kdy se při čtení jen párkrát mělce nadechneš a každé to nadechnutí Tě ruší? Tak tohle přesně jsem si teď prožila. Jasně, povodilas nás pěkně za nosánek, ale tu promyšlenost (kterou u Tebe prostě miluju) mi tentokrát zase naprosto přebily emoce.
Nepamatuju si, že bych si někdy dřív tak moc uvědomila sílu rodičovské lásky C a E.
Nepamatuju si, že by mě někdy dřív tak moc bolelo Edwardovo rozhodnutí zmizet Belle ze života.
Nepamatuju si, kdy jsem měla potřebu mrsknout s noťasem do kouta, abych nějak utlumila ten bezmocný vztek (Bella u dveří a Edward jen kousek od ní...).
Bye, je to fantastické!!!

Ewik

28)  Ewik (05.12.2010 17:44)

Tak to jsem nečekala!! On byl člověk! Nádhera! Teď jen, aby se našli.
Klaním se, úžasný nápad

27)  lady sadness (05.12.2010 16:23)

vidíš, Bye, aj ostatní súhlasia, že je to silná, originálna poviedka, rovnako výnimočná ako ty aj ja si to čítam niekoľkokrát znovu a znovu a vždy si všimnem niečo nové; bravo-bravo

Bye

26)  Bye (05.12.2010 13:41)

lady sadness, tak to jo, ale stejně jsem ráda, že o Tobě teď vím
Scri, děkuju. Strašně mě těší, že to na Tebe působí. Taky jsem v poslední době nějak rozbouřená. Možná se to prolíná i do toho mýho psaní...
AMO, placatej Eda :D to pak budeš manžela posílat na pařbu pořád ;)
sakruško, děkuju,
Neb, jo, přesně se dokážu vcítit do Tvé povznesené nálady. Máš mě přečtenou, já jsem na ty komorní dramata A na Italy tady máme jinačí odbornice
Karolko, já si teprve teď uvědomuju (částečně), co jsem to na Tebe vlastně navalila. Když Ty od začátku víš co se dělo, ale muselas to jako čtenář nakonec prožívat sama, protože nikdo jinej nic nevěděl. Ale mně to pomáhalo, moc!! Děkuju!
Alasko, tak po TOMHLE komentáři jsem opravdu zůstala na pár minut perplex!! Za prvý, chvála... Bye se učí ji přijímat. Pomalu Za druhý, a to je o dost vážnější, mě fakt vykostilo, jak jsi na tom tématu našla v několika větách pomalu víc, než jsem do toho nacpala já v osmi kapitolách. Prostě jsi to vyhmátla TAK přesně, ale vlastně... co jiného od Tebe čekat, že?
A stím textem to je divný, já vidím všechno...

Alaska

25)  Alaska (05.12.2010 12:08)

Tak a ještě jednou. Pomalu začínám mít podezření, že cílem zdejších autorů je rozebrat čtenáře co nejvíc, aby potom nebyli schopní psát komentáře.
Ale pudu pěkně popořadě, protože jsem se několikrát přesvědčila, že když to přečtu celé, na nic se už nezmůžu.
Už když několik dní visela upoutávka na tuhle povídku na Tvém shrnutí, měla jsem takové slabé tušení, že se odvážíš do toho pro mě velmi citlivého a těžkého tématu, že Edward bude člověk. Poznámka: tak bledý, až vypadá nemocný a... velmi přitažlivý! k tomu přímo vybízela. Nicméně Tvé podání mě zasáhlo a tuhle myšlenku jsem jaksi pozapomněla. Nebo spíš se na ni nesoustředila. Nějakým záhadným způsobem jsi mě donutila soustředit se na Bellu, což pro mě byl tuhý oříšek, protože se jaksi stále nedokážu vcítit do její role.A tak mě víc než toto překvapivé vysvětlení šokovalo uznání - Bye jsi extratřída. Ne že bych si někdy myslela něco jiného, ale TOHLE! Už jsem psala, že tento samotný nápad je pro mě něco, jako překonání Mount Everestu, ale ty všechny uhlazený hrany kolem, domyšlený do posledního detailu a k tomu všemu ještě přidaná ta neskutečná a spletitá dávka LIDSKÝCH emocí. Přesně celá tato kombinace, celý tento celek mě naprosto odrovnal.
Kde kdo si může vzít toto téma( a že jsem takové povídky už četla), ale jen ty z toho dokážeš udělat něco takového.
A ještě jedna pro mě nezapomenutelná myšlenka, která z toho pro mě plyne... On nemusí být upír, aby jí takto zasáhl. Nevím, co k tomu víc napsat snad jen, že te tajemno a nereálno, které mě tak táhne k tomuto žánru tam v té své definitivní formě vlastně ani nemusí být. Všechno je to hlavně o tom, co si já sama dokážu připustit k tělu. A myšlenka, že to všechno zažít jde (výjimečně, ne každému se poštěstí) i v "černobílém" lidském světě, překonává hranice mezi naší vysněnou fikcí a reálným životem.
A jej... už jsem se zase moc zasnila.
Zpět k povídce - Edwardova reakce na skutečnost, že jsou upíři - ano takhle by nejspíš reagoval patnáctiletý kluk, který svůj život vzdal - je neuvěřitelné, jak tahle jediná věta dokázala vystihnout celou situaci. To jak nevědomnky napodoboval upíří chování a tím nás čtenáře dokonale mátl - další z originálních detailů. A pak skutečnost, že nebyl nad věcí, že to prožíval stejně jako Bella... A telefonát, automaticky jsem ho přisoudila Alici, ale ona není...domyšleno do posledního detailu.
Teď jen s napjetím čekám, co bude dál, protože mám pocit, jako bych začínala s naprosto čistým bílým papírem. Edward Anthony Masen zemřel, ale narodil se někdo úplně jiný - a jen Bye ví jaký. :)
P.S. Z nějakého zákeřného důvodu se mi u předešlé kapitolky nezobrazuje celý text, naštěstí kapitolku jsem mohla přečíst celou. A neodpustím si i pár vět k ní. Ta narůstající rychlost děje od jeho smrti ve mně evokovala neskutečnou beznaděj. Těžko jsem věřila v jeho definitivní konec, ale málem jsi mě přesvědčila.

Karolka

24)  Karolka (05.12.2010 09:44)

I na další čtení to má stejnou sílu, ne-li větší. Znova žasnu,jak to do sebe krásně zapadá, každý detail. Ale hlavně ty tvoje vražedný slovní obraty! Prožívám to podruhý. Už když jsem četla předchozí kapitoly a věděla, co za tím je, mě to málem zabilo, ale číst to ještě z jeho pohledu! Když zvonil ten telefon. Když se loučil - neloučil a věděl, že to je konec. A pak - jako rána do hlavy, nebo spíš do srdce - když zvonila u jejich dveří, on se zrovna zmítal v agónii...
Jsi neskutečná!

Nebraska

23)  Nebraska (05.12.2010 08:27)

Chachá, v tuhle chvíli mám naprosto výbornou náladu, přestože ta kapitola není úplně juchací - ale když zmizel, předpokládala jsem, že v tom mají prsty Volturiovi - a oni ne (a nechci psát zatím, ale znám tě :-P )
Tohle je dobrý, není nikde na nucených pracích v Itálii! Ty jsi miláček
(Ale jo, jinak mi ho bylo hrozně líto )

sakraprace

22)  sakraprace (05.12.2010 07:33)

Tak to fakt zírám On byl opravdu člověk Jsem celá uáchaná, uslzená a utetelená Nádhera

21)  AMO (05.12.2010 01:58)

Jsem teprve na osmé kapitole LÁSKY..Jo jo Edward je miláček, dokonce i manžel říká, že žárlí, ale myslí to z legrace.A ta prázdná ložnice...?? Dnes jsem za to vděčná, zatímco on někde paří - a ráno mu bude špatně:) :) :) :) :) . Jo a Edu mi prý přinese Ježíšk - sice bude placatej, ale...

ScRiBbLe

20)  ScRiBbLe (05.12.2010 01:58)

Bye, no TOTO? Já nestačím valit oči. Ten smajlík ani částečně nevystihuje, jak jse vypadala, když jsem se dozvěděla pravdu! Četla jsem to dvakrát, nekecám. Nejen proto, že jsem si v tahle pozdních hodinách nebyla jistá, zda mě neklamou oči, ale i proto, že to bylo tak krásně emotivní! Tak procítěné! Ještě teď mě pálí oči (vážně nechápu sama sebe, ještě před časem mě nerozbrečelo skoro nic až na pár filmů, ale teď? Co se to se mnou, sakra, děje? Začínám být pěkně přecitlivělá, ale jsem za to ráda!), hrdlo mám stažené a marně lapu po troše kyslíku. Dostalas mě! Absolutně jsi mě dostala! Já jsem si celou dobu myslela, že on... a pak se dozvím, že... Krása, bylo tak úžasné a dokonalé, že prostě nemám slov!

19)  lady sadness (05.12.2010 01:51)

isteže to čítame; to že niekedy neviem nájsť slová, ktoré by presne vyjadrili moje pocity, neznamená, že ťa ignorujem; Bye, tvoja poviedka je veľmi silná a rovnako originálna, na takú sa niekedy zrozumiteľne reaguje iba ťažko, tak prepáč že mlčím

Bye

18)  Bye (05.12.2010 01:44)

Teda AMO, já se úplně tetelím! Ty mě čteš!
Mělo by mě mrzet, že máš prázdnou ložnici, ale... no... Edward je Edward, že?

17)  AMO (05.12.2010 01:28)

to budu jedině rádá...teď ujíždím na Tvých dalších příbězích a i přeto, že bych spala jako medvídek, přepínám na další a další kapči...je to super čtení do prázdné ložnice...JO a moc díky, mám pak úžasné sny a lépe se mi pracuje

Bye

16)  Bye (05.12.2010 01:12)

lady sadness, AMO, holky, Vy to čtete?! Ani nevíte, jakou radost člověk má, když vidí nový tváře! Já jsem úplně šťastná!!! No, tak teď abych věnovala pozornost i tomu JEJICH štěstí...

Bye

15)  Bye (05.12.2010 00:46)

Děkovačka jen pro Vás, moje milé:

Hani, já vím, ten důležitý detail jsem střežila do poslední chvilky. Teď jsou karty na stole a začne Vysoká Hra. Děkuju! Já zase nepochybuju o Tvé fantazii, stylu a nápadech...
Carlie, číst znovu? Ó, jaká čest! Na tuhle kapitolu jsem se strašně klepala. Nemohla jsem se dočkat, až nechám Edwarda odvyprávět jeho příběh. Děkuju!
sfingo, díky, tohle přesně jsem tam chtěla dostat, tak jsem ráda, že to tam pro Tebe bylo
Hanetko, děkuju za tak procítěnej komentář!! Jak to říct... inu osladím jim to... asi jo.
Pájo, já se taky
Lenko, děkuju! Ano, trochu jsem Vás šulila, ale teď už budu hrát čestně. Nebo ne?
Wendy, a víc nemůžu říct, abych nespojlerovala ;)
Bos, jsem ráda, že se mi to povedlo. A jo, na další kapitole se usilovně pracuje
belko, upřímně, Tvůj koment mi vyrazil dech! Opravdu jsi četla celou povídku znovu? To je spisovatelský sen! Navrch když píšeš, že se Ti to líbilo.
churinko, jsem ráda, že se trefuju s hudbou. Mě se ti kolikrát stane, že skoro píšu kapitolu podle písničky... jako tentokrát
semisko, uf, tak co bude dál, to už je celkem jasný. Ale co potom, žejo... Díky
Luci, věrňochu! Vystydlej svařák je pro mě to nejvyšší vyznamenání!!! Děkuju!

14)  AMO (05.12.2010 00:08)

Utírám slzy ze svých očí, abych viděla na klávesnici:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( . Jsem zvláštním způsobem úplně mimo a teprve za chvíli si vše uvědomím. Kolik emocí bylo v těchto kapitolkách a současně šok pro nás čtenáře, že se upírem teprve stává. Nyní nastává správný čas, začínám Tě přemlouvat, aby se někdy v budoucnu setkali a jejich láska mohla opět rozkvést .

13)  lady sadness (04.12.2010 23:58)

Bye, PROSÍM, neviem či vydržím takýto smer; je to strašne pútavé a strašne nádherné a strašne strašné; bolí to, Bye, prosím, nerob to, nenechaj ich trpieť, prosím

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek