Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Kopie%20-%20edward_and_bella_rock.jpg

V. Oknem

Richard Ashcroft - You On My Mind In My Sleep

 

 


 

 

Celý týden zavřená mezi čtyřmi stěnami jenom se svými myšlenkami. To by mě zabíjelo i za normálních okolností. Natož teď, když jsem nebyla schopná myslet na nic jiného, než na něj.

Přes den jsem mohla klamat sama sebe, urputně se snažit soustředit na něco jiného, hledat si činnosti, které odpoutávaly moji pozornost jiným směrem. O úspěchu mého konání se dalo polemizovat. Noci ale jasně ukázaly, že mé celodenní snahy o zapomnění mají za následek až neskutečně živé sny. Znovu a znovu jsme stáli naproti sobě obklopeni zelení Olympijského lesa. A každou další noc byl o trochu blíž.

V sobotu nad ránem mě probudil další trojrozměrný sen, plný hmatových vjemů, chutí a vůní. Znovu jsem cítila jeho prsty nejen na tváři, ale i ve vlasech, na ramenou a na bocích. Váhu jeho těla, tisknoucího se k tomu mému, opřenému o kmen stromu; jeho rty…

Vyskočila jsem z postele, abych si v koupelně strčila hlavu pod vodovod – třeba to pomůže. Cestou jsem přivřela okno, které zřejmě noční vítr otevřel dokořán, a zaklela, když jsem pod ním šlápla do louže. Jak mohlo napršet až sem?

Definitivně jsem se rozhodla, noha – nenoha, klid – neklid, že musím mezi lidi. Hned, jak to bylo možné, jsem zvedla telefon a zavolala Angele, že potřebuju, aby se mnou večer šla na kafe. Odhodlaná jí všechno vyklopit. A bylo mi jedno, jestli u toho bude i Jessica a kdo všechno se to potom dozví. Už jsem z toho začínala bláznit.

A to jsem ještě netušila, že mě čeká zdaleka nejhorších deset hodin do doby, než se konečně budu moct někomu vyzpovídat. Následkem mého pětidenního zabavování se byl totiž dokonale uklizený dům. Jídla navařeného do zásoby byl plný mrazák. Od mytí oken a tapetování mě neodradila ortéza na levé noze, ale Charlieho vyděšený pohled, když jsem se zmínila, co všechno je potřeba udělat.

Znovu jsem se zkusila začíst do oblíbených knih, nebo se zabavit u internetu. Jenže tyhle duševní činnosti poskytovaly mé mysli dostatek prostoru pro únik jinam. Takže jsem se každou chvíli přistihla, jak zírám na stále stejný řádek v knize nebo na obrazovce, ale ve skutečnosti vidím jeho oči.

Nakonec jsem tomu neunikla. Musela jsem si znovu projít všemi těmi úvahami o důvodech jeho chování. Ještě pořád jsem nevylučovala nemoc, ale postupně mě napadaly i další scénáře. Horší? Lepší? A otázky.

Proč ho vlastně Cullenovi adoptovali? Co skrývala jeho minulost? Co když ho před něčím zachraňovali? Co když ho zachraňovali před ním samotným? To, že někdo vypadá nemocný, ještě nemusí znamenat, že skutečně je.  Na vlastní oči jsem viděla, co s člověkem dokážou drogy, když to jeden náš spolužák neukočíroval. Vlastně jeden čas, než to dotáhl do vítězného konce, vypadal dost podobně. S těmi propadlými pobledlými rysy. Jenže k tomu mi zase neseděl obraz pracujícího a společenského člověka, který, jak jsem se doslechla, právě dostudoval na univerzitě v Anchorage.

Ve finále jsem se zaobírala takovými fantastickými teoriemi, jako například, že je v programu na ochranu svědků, před něčím uniká, neví dne ani hodiny a do toho se mu připletu já… Ano, regulérně jsem blouznila.

A to jsem se většinu času zoufale snažila nemyslet na to, že už ho nejspíš nikdy neuvidím. Že až v pondělí dorazím do práce, budeme tam se Stanem a Mary zase sami. A já budu předstírat, že nikdy neexistoval, abych se z toho nezbláznila, protože… a tahle myšlenka byla ze všech nejhorší, zapovězená… Kolikrát v životě tohle člověka potká? Šťastlivce jednou?


∞∞∞

 

„Pokud já vím, tak ho Jessica včera ráno zahlídla s jeho tátou v nemocnici, takže zatím nikam neodjel,“ chlácholila mě Angela, poté, co jsem to ze sebe skoro překotně vysypala.

Spadl mi kámen ze srdce. I když to, že zatím zůstával, vůbec nic neznamenalo. Ještě pořád měl dost času, aby do pondělí zmizel.

Tentokrát jsme u Sullyho seděly samy dvě, Jessica trávila víkend v Chicagu. Má potřeba si s někým popovídat byla tak silná, že se z podvečerního kafe stalo večerní posezení. Ani jsme si nevšimly, kdy se vytratili odpolední hosti a nahradili je místní štamgasti.

„Já myslím, že bys za ním měla zajít,“ prohlásila Angela rozhodně. Nejspíš už se dál nemohla dívat na můj zkroušený výraz.

„A co mu jako budu vykládat?“ utrousila jsem pochybovačně.

„Co by,“ upřela na mě káravý pohled, „pravdu! Že nechceš, aby odešel. Někdy je potřeba, aby to holka vzala do svých rukou, vzpomínáš?“ Připomněla mi, jak jsem ji sama postrčila, aby pozvala Bena na ples.

„Já nevím,“ zakňourala jsem nerozhodně a nadechovala se k jistě pádnému zdůvodnění, proč takovou věc prostě udělat nemůžu.

Můj nádech ale přerušilo halasné veselí od vedlejšího stolu. Mezi víceméně známými tvářemi jsem rozeznala Mikeovu. Seděl čelem ke mně a podle skelného odlesku jeho očí jsem poznala, že to, co pije, zřejmě nebude čistá Cola, kterou si poručil. Vzápětí mě o správnosti té domněnky přesvědčil sám, když sáhnul do klopy své bundy a vyndal z ní papírový pytlík, zmuchlaný do tvaru placatice. Všichni u jeho stolu se semkli a já škvírou mezi rameny dvou kluků sedících zády zahlédla, jak nenápadně rozléval obsah do všech sklenic. S dalším výbuchem smíchu se všichni znovu pohodlně rozvalili na svých židlích. Mike přitom zachytil můj pohled. Na okamžik jsme si hleděli do očí.  Ucukla jsem. V těch jeho bylo něco…

 

∞∞∞


Byla už dávno tma, když mě Angela vysadila u příjezdové cesty. Pomalu jsem dopajdala až ke schodům.

„Ahoj Bello,“ ozvalo se ze tmy vedle nich.

Prudce jsem sebou trhla. Srdce mi v tu ránu vyskočilo až do krku. A nohy vrostly do země.

Ten hlas jsem znala, i když zněl… jinak.

„C… co tu děláš?“ vykoktala jsem, když se srdce vrátilo, kam patří.

Jeho postava se vynořila ze stínu, takže jsem viděla aspoň obrysy.

„Chtěl jsem ti popřát dobrou noc.“

„No, tak to se ti moc nepovedlo!“ zpražila jsem ho. „Po tomhle nejspíš vůbec neusnu.“

„Taky dobře, aspoň si můžem povídat,“ zapředl laškovně, zatímco se zvolna sunul až ke mně.

„Já myslím, že my dva už jsme si řekli dost,“ prohlásila jsem pevně. Ten rozhovor a způsob, jakým jsme ho vedli, se mi přestával líbit.

„To máš pravdu, namluvili jsme toho spoustu, tak co za nás chvíli nechat mluvit činy?“ navrhl a vztáhl ke mně ruce, ve snaze mě obejmout.

Reflexivně jsem uhnula a proklouzla kolem něj ke schodům. Dřív, než jsem došlápla na první, mě ale chytil za ruku a stáhnul zpátky k sobě.

„Michaeli!“ vyjekla jsem bolestí, když mě tak nečekaně donutil došlápnout na zraněnou nohu. Nejspíš si toho vůbec nevšimnul. Pochopila jsem, že je namol a bude s ním těžká domluva.

„Bello, my dva patříme k sobě,“ zamumlal opile, chňapnul mě i za druhé zápěstí a natisknul mě zády k zábradlí.

„Miku,“opáčila jsem unaveně a marně se snažila vykroutit z jeho sevření, „tohle už jsme přece vyřešili. Mám tě ráda, ale…“

„Ale nemiluješ mě,“ dokončil za mě dotčeně a konečně mě pustil. „A koho teda miluješ, he?“ obořil se na mě, zapřel si obě ruce o zábradlí a nalehnul na mě tak, že jsem se nemohla ani nadechnout. Zřejmě vlivem opilosti vůbec nedokázal odhadnout svou sílu.

„Doktůrkova bastarda?“ vyštěkl jedovatě a mě ovanuly alkoholové výpary z jeho dechu.

„Do toho ti nic není!“ vybuchla jsem a spotřebovala tak zbylý vzduch v plicích.

Chvíli jsem se iracionálně zaobírala myšlenkou, kde to zjistil. Pak jsem ale začala propadat panice, tohle rozhodně nebyl Mike, kterého jsem znala. Šel z něj strach. Jeho pohled najednou ztvrdnul a z očí mu čišela… nenávist.

Chtěla jsem na něj zakřičet, ale bez přísunu vzduchu ze mě vyšlo jenom zasípání. Chtěla jsem ho odstrčit, ale nepodařilo se mi vsunout ruce mezi naše těla. Chtěla jsem ho kopnut pravou nohou, vklíněnou mezi jeho stehny, ale nemohla pořádně došlápnout na levou.

Začaly se mi dělat mžitky před očima.

A pak náhle jeho váha z mého těla zmizela. Byl tu někdo další, kdo ho popadl jako balík slámy a mrštil jím o zeď domu. Slyšela jsem, jak Mike heknul. Oba zmizeli ve stínu, takže jsem skoro nic neviděla. Ze tmy se ozval hrdelní zvuk, podobající se zavrčení. A Mikeovo zakňourání.

Pomalu jsem se rozkoukávala. Ten druhý byl zády ke mně. Musel Mika držet pod krkem, protože jsem viděla, že ten sotva stojí na špičkách.

„Už se jí nikdy nedotkneš,“ procedil můj zachránce mezi zuby. „Jestli tě uvidím, jak se kolem ní motáš, budou modřiny na krku tvou nejmenší starostí!“

„Edwarde?“ Poznala jsem ho, i když v tu chvíli zněl jeho hlas úplně cize.

Dřív, než se ke mně otočil, rozsvítilo se světlo na chodbě.

„Táta!“ vyjekla jsem. „Jestli se něco dozví, dá si Mika k večeři.“

„A to by vadilo?“ promluvil už svým hlasem Edward a provokativně Mika přizvedl. Z Mikeových úst se vydralo zachrčení.

„Myslím, že tohle mu stačilo,“ zašeptala jsem. Charlie už odemykal.

„Tak už jdi!“ pobídnul mě Edward.

Spěšně jsem se vrátila na schody.

„A otevři okno…“ zaslechla jsem jeho šepot ve chvíli, kdy se táta objevil ve dveřích.

„Bello?“ zamžoural na mě Charlie rozespale - asi zase usnul u televize. „Co se tady děje?“

„Tady?“ Zahrála jsem překvapení. „Nic,“ dodala jsem nevinně a protáhla se kolem něj dovnitř.

 

∞∞∞


Táta naštěstí nikoho z nich nezahlédl. Vymluvila jsem se na únavu a zmizela ve svém pokoji. Zavřela jsem za sebou dveře, opřela se o ně zády a svezla se do dřepu. V hlavě se mi míhaly obrazy divokého Mikeova pohledu a Edwarda, svírajícího jeho krk. V uších mi zněla poslední Edwardova věta. Váhavě jsem se postavila na stále roztřesených nohách a přistoupila k oknu. Jedním prstem jsem odhrnula záclonu a vyhlédla do tmy za sklem. Nikdo tam nebyl. Pokrčila jsem rameny a otočila kličkou.

Právě když jsem se vrátila z koupelny, rozlétlo se okno dokořán. Nejdřív jsem si myslela, že to byl vítr, ale pak se do něj vyhoupl Edward, jako by bylo půl metru nad zemí a ne čtyři.

„Jak´s to dokázal?“ vyjekla jsem vyjeveně a překotně se k němu hrnula, abych mu pomohla dovnitř. Evidentně zbytečně. Bez zjevné námahy se přehoupl přes parapet a měkce doskočil na podlahu.

„Co?“ Tvářil se nechápavě.

Kývla jsem hlavou k oknu.

„Jo tohle…“ zamyšleně se ohlédl. „Roky jsem dělal street parkur.“

„Aha,“ hlesla jsem. Ještě stále jsem byla z toho jeho antré v šoku.

„Cos udělal s Mikem?“ Uvědomila jsem si najednou.

„Poslal jsem ho domů,“ zabručel. „I když jsem s ním asi měl udělat něco jiného,“ dodal ponuře.

Hlavou mi blesklo, co asi myslí tím něco jiného, a taky pravděpodobný obrázek Mikova obličeje po takovém zákroku.

„Proč? Máš o něj snad starost?“ zeptal se po krátké pauze.

„Je to můj bývalý…“ zarazila jsem se. Něco mi říkalo, že když použiju slovo „přítel“, vyskočí z toho okna a půjde si s Mikem ještě jednou promluvit.

„…spolužák.“

„Aha,“ udělal nejistě. Nejspíš mě prokouknul, ale spokojil se s mou verzí.

Na chvíli mezi námi zavládlo rozpačité ticho. Porušila jsem ho jako první.

„Jsem ráda, žes tam byl.“

„Jo, to já taky,“ zamračil se. Vypadal, že na Mika hned tak nezapomene.

„Kde ses tu vlastně vzal?“

„Tak, šel jsem kolem,“ uchechtl se.

Pak se na mě ale upřeně zadíval a zvážněl. „Tento týden už asi posté.“

Zadrhl se mi dech - tušila jsem, že to nebyla náhoda. Uvědomila jsem si, že lepší příležitost, abych mu to řekla, už zřejmě mít nebudu.

„Neodjížděj!“ vyhrkla jsem prosebně.

Ani jsem nepostřehla, jak se to stalo, a svíral mě v náruči. Tváří se jemně otřel o tu mou. Na krku jsem ucítila jeho rozechvělý úlevný výdech.

Váhavě jsem ho objala kolem pasu.

„Já už nechci odjet!“ zašeptal těsně u mého ucha. „Nemůžu.“

„Povíš mi o sobě všechno?“ hlesla jsem roztřeseně s čelem opřeným o jeho provoněnou košili.

Strnul. Pak mě k sobě víc přivinul, ale neřekl nic. Do očí mi vyhrkly slzy.

„Dobře,“ vydechla jsem smířeně.

A namísto toho, abych ho pustila, se moje ruce samy od sebe zvolna sunuly vzhůru po jeho zádech a tiskly ho ke mně. Moje oči se samy zvedly k těm jeho a tiše promlouvaly tou nejstarší a jasně srozumitelnou řečí. Volaly ho k sobě, zvaly ho dál.

Jako by tomu ani nemohl uvěřit. S pohledem upřeným na má ústa, která pak bez mého svolení vyslovila jeho jméno, se ke mně pomalu skláněl.

„Děkuju,“ zašeptal těsně u mých rtů.

A pak mě políbil. Něžně a lehce. Nelíbala jsem se poprvé v životě, ale ani tisíce předchozích polibků mě nemohly připravit na ten opravdu první. Bylo to, jako bychom se pro sebe narodili. Přirozené, jako dýchat vzduch nebo pít vodu. Pasovali jsme do sebe, jako dva unikátní dílky hlavolamu.

Z něžnosti se stala naléhavost, z lehkosti potřeba. Jeho ruce horečnatě putovaly po mých ramenou, pažích i zádech; prsty mi proplétal do vlasů. Z pootevřených rtů nám stále hlasitěji unikaly tiché steny.

Naléhavost se přetavila v nezadržitelnou vášeň. Najednou jsem na sobě neměla triko a jeho košile byla rozhalená. Nepřemýšlela jsem, jestli to, co dělám je správné – v životě jsem si nebyla jistější.

Pak náhle Edward zkameněl.

„Jde sem tvůj táta,“ zamumlal, se rty stále přitisknutými k mému krku.

Já ho přicházet neslyšela, v uších mi hučela moje vlastní rozbouřená krev.

Edward mě bleskově usadil na kraj postele. Ještě jednou jsem ucítila jeho rty na svých. A pak moji rozpálenou náhle prázdnou náruč zaplavila vlna chladného vzduchu.

Málem jsem vykřikla, když vyskočil z okna.

„V pondělí ráno, Bello!“ ozvalo se jeho tiché zvolání ze tmy pod ním.

 

 


Úryvek z textu písně s volným překladem:

If all we lose is the skin
I'm putting you under within.
We're gonna make this life together.

Can you take me as I am
Can you understand me
unchain me now.

xxx

Můžem ztratit všechno,

přesto tě do toho zatáhnu.

Budem v tom namočený spolu.

Prosím, ber mě takového, jaký jsem,

Dokážeš to?

Zbav mě těch okovů.

 

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

Nebraska

11)  Nebraska (24.11.2010 09:04)

Eeech Vážně musíme z Washe vydyndat amébovatějícícho smajlíka
To přemýšlení jsem Belle vážně nezáviděla - a uklizený dům a plný mrazák ji musel nakrknout, to je jasný Mike je zase za blba, chudák, ale Eda na něj byl ještě docela hodněj.
A pak, pak mě totálně rozsekalo jeho poděkování. Áááá!
Jen mě mrazí z toho, že to je "teprve" pátá kapitola a oni už se takhle sblížili - takže bude nějakej velkej průůůů, ehm, průlom, že. Chjo. Buď na ně hodná!

Ewik

10)  Ewik (24.11.2010 09:02)

Nádherné, moc nádherné

Evelyn

9)  Evelyn (24.11.2010 06:52)

Bye! To bylo perfektní...
Musím letět to práce, ale odpoledne si kapitolu přečtu ještě jednou v klidu a vyjádřím se k ní poněkud lépe než Aaaaacccchhhhh

sakraprace

8)  sakraprace (24.11.2010 06:11)

Chuděra Bella, plně živě vidím ty scénáře, co se jí honily hlavou :D A pak Mike, ten mě pěkně dožral a nakonec Edward. Přestávám dýchat a momentálně nesnáším Charlieho :D
Bye, dokonale krásné

Karolka

7)  Karolka (23.11.2010 23:58)

Teď se mi normálně chce zařvat! Ty voe!
Nejdřív se vrátím k první třetině. Belliny úvahy byly úžasný. Úplně jsem si musela poposedávat. Cítila jsem to napětí a nervozitu.
Pak setkání s Mikem Debilem Newtonem. Mám za sebou jednu podobnou zkušenost, takže můžu upřímně říct, že to bylo fakt hodně drsný a přesně popsaný. A následovný příchod zachránce mi podlomil kolena.
Ovšem, Zdeno! Ta poslední část! Ty si se mnou hraješ jako kočka s myší! Moje hormony reagujou na tvůj text jako krysy na píšťalu. Uáááááááááááááááááá! Jeho "příchod", jeho... vyznání. Přemoženej chlap, ano, alfa a omega ženského srdce. A v tom všem ten spodní proud, který mě už teď přivádí k šílenství. Vědět, kam to směřuje. Nikdy by ho nepustila z náruče, viď?
Je to úžasný! Úžasný!!!!!!

Astrid

6)  Astrid (23.11.2010 23:13)

Ach, kneň stromu, ja som to vedela, že ich tam oprieš
ha, ten pocit, že sa hlavná hrdinka scvokne ak nepôjde medzi ludí, tak to bolo trefné;) Bella - ja ju žerem.

"stále stejný řádek v knize" tak presné, ty nemieriš nikdy mimo cieľ, že,
Kruci! až v pondelííííí!!! je tu smajlík, ktorý si hryzie pery, Hmmmm... Jang sa skludňuje ach.
Ten výpad vášne, tak zrozumiteľný a priamy nieje nič čistejšie než okamih dotýkajúcej sa lásky, Jingu ja taju a to, že tam byl už po sté ja ho milujem!!!!

Ok, krásna vášeň a láska a dialógy- ano, ty si v dialógoch perfektná, mno a toto a toto
Krásny diel Jingu, zase sa opakujem ajloveju je mi fajn a ešte toto

Alaska

5)  Alaska (23.11.2010 22:55)

Ježiš, jsem z toho naprosto mimo. Takhle nás houpat v oblacích a pak najednou pustit?? To byly ale šoky. Bella je neskutečná, její "nezvědavost" je pro mě možná záhadnější než samotný Edward.
A street parkur - opravdu nápadité.
Dnešní díl měl tolik zvratů, že mi nejspíš ještě nějakou chvíli potrvá, než mi něco dojde. A to jsem to študovala pečlivě ze všech stran, protože ty včerejší Karolčiny komentáře mě drásaly za živa. Takže furt čekám na nějaký náznak, nebo kdy se třeba podřekneš (nabo "podpíšeš" ), ale stále nic - "Jen Bella a upír Edward".
No nic, jdu pokračovat v okusování nehtů na druhé ruce a doufat, že mi do příští kapitolky zbydou nějaký prsty.

Lenka326

4)  Lenka326 (23.11.2010 22:47)

WOW, to je teda obrat , místo Edwardova odjezdu tu máme velké sblížení a Belliny sny se mění ve skutečnost.
Mike je odporný hnusný prasák, ale Bella má svého prince, který ji chrání, když jde tak náhodou, už posté, kolem Moc hezký dílek

ScRiBbLe

3)  ScRiBbLe (23.11.2010 22:40)

Bye, to byla naprosto úžasná kapča ! Bella nudící se doma, která dělá zásoby jídla:D . Její představy a sny... . Mike, pan slizák Mike , já bych ho nejradši být Edwardem ! A pak pokoj, okno, Bella, Edward a jejich první polibek, to bylo tak... Ach . My víme, Edwarde, ty jsi šel náhodou kolem . Krása, nevím, co víc k TOMUTO dodat .

Astrid

2)  Astrid (23.11.2010 22:30)

Muzika je fakt manifik, Jingu idem číst

1)  giselle (23.11.2010 22:30)

hohó! tak tito tvoji dva se s tím teda nepářou
moc se mi to líbí!

na Bye!

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek