Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Kopie%20-%20edward_and_bella_rock.jpg

V. Oknem

Richard Ashcroft - You On My Mind In My Sleep

 

 


 

 

Celý týden zavřená mezi čtyřmi stěnami jenom se svými myšlenkami. To by mě zabíjelo i za normálních okolností. Natož teď, když jsem nebyla schopná myslet na nic jiného, než na něj.

Přes den jsem mohla klamat sama sebe, urputně se snažit soustředit na něco jiného, hledat si činnosti, které odpoutávaly moji pozornost jiným směrem. O úspěchu mého konání se dalo polemizovat. Noci ale jasně ukázaly, že mé celodenní snahy o zapomnění mají za následek až neskutečně živé sny. Znovu a znovu jsme stáli naproti sobě obklopeni zelení Olympijského lesa. A každou další noc byl o trochu blíž.

V sobotu nad ránem mě probudil další trojrozměrný sen, plný hmatových vjemů, chutí a vůní. Znovu jsem cítila jeho prsty nejen na tváři, ale i ve vlasech, na ramenou a na bocích. Váhu jeho těla, tisknoucího se k tomu mému, opřenému o kmen stromu; jeho rty…

Vyskočila jsem z postele, abych si v koupelně strčila hlavu pod vodovod – třeba to pomůže. Cestou jsem přivřela okno, které zřejmě noční vítr otevřel dokořán, a zaklela, když jsem pod ním šlápla do louže. Jak mohlo napršet až sem?

Definitivně jsem se rozhodla, noha – nenoha, klid – neklid, že musím mezi lidi. Hned, jak to bylo možné, jsem zvedla telefon a zavolala Angele, že potřebuju, aby se mnou večer šla na kafe. Odhodlaná jí všechno vyklopit. A bylo mi jedno, jestli u toho bude i Jessica a kdo všechno se to potom dozví. Už jsem z toho začínala bláznit.

A to jsem ještě netušila, že mě čeká zdaleka nejhorších deset hodin do doby, než se konečně budu moct někomu vyzpovídat. Následkem mého pětidenního zabavování se byl totiž dokonale uklizený dům. Jídla navařeného do zásoby byl plný mrazák. Od mytí oken a tapetování mě neodradila ortéza na levé noze, ale Charlieho vyděšený pohled, když jsem se zmínila, co všechno je potřeba udělat.

Znovu jsem se zkusila začíst do oblíbených knih, nebo se zabavit u internetu. Jenže tyhle duševní činnosti poskytovaly mé mysli dostatek prostoru pro únik jinam. Takže jsem se každou chvíli přistihla, jak zírám na stále stejný řádek v knize nebo na obrazovce, ale ve skutečnosti vidím jeho oči.

Nakonec jsem tomu neunikla. Musela jsem si znovu projít všemi těmi úvahami o důvodech jeho chování. Ještě pořád jsem nevylučovala nemoc, ale postupně mě napadaly i další scénáře. Horší? Lepší? A otázky.

Proč ho vlastně Cullenovi adoptovali? Co skrývala jeho minulost? Co když ho před něčím zachraňovali? Co když ho zachraňovali před ním samotným? To, že někdo vypadá nemocný, ještě nemusí znamenat, že skutečně je.  Na vlastní oči jsem viděla, co s člověkem dokážou drogy, když to jeden náš spolužák neukočíroval. Vlastně jeden čas, než to dotáhl do vítězného konce, vypadal dost podobně. S těmi propadlými pobledlými rysy. Jenže k tomu mi zase neseděl obraz pracujícího a společenského člověka, který, jak jsem se doslechla, právě dostudoval na univerzitě v Anchorage.

Ve finále jsem se zaobírala takovými fantastickými teoriemi, jako například, že je v programu na ochranu svědků, před něčím uniká, neví dne ani hodiny a do toho se mu připletu já… Ano, regulérně jsem blouznila.

A to jsem se většinu času zoufale snažila nemyslet na to, že už ho nejspíš nikdy neuvidím. Že až v pondělí dorazím do práce, budeme tam se Stanem a Mary zase sami. A já budu předstírat, že nikdy neexistoval, abych se z toho nezbláznila, protože… a tahle myšlenka byla ze všech nejhorší, zapovězená… Kolikrát v životě tohle člověka potká? Šťastlivce jednou?


∞∞∞

 

„Pokud já vím, tak ho Jessica včera ráno zahlídla s jeho tátou v nemocnici, takže zatím nikam neodjel,“ chlácholila mě Angela, poté, co jsem to ze sebe skoro překotně vysypala.

Spadl mi kámen ze srdce. I když to, že zatím zůstával, vůbec nic neznamenalo. Ještě pořád měl dost času, aby do pondělí zmizel.

Tentokrát jsme u Sullyho seděly samy dvě, Jessica trávila víkend v Chicagu. Má potřeba si s někým popovídat byla tak silná, že se z podvečerního kafe stalo večerní posezení. Ani jsme si nevšimly, kdy se vytratili odpolední hosti a nahradili je místní štamgasti.

„Já myslím, že bys za ním měla zajít,“ prohlásila Angela rozhodně. Nejspíš už se dál nemohla dívat na můj zkroušený výraz.

„A co mu jako budu vykládat?“ utrousila jsem pochybovačně.

„Co by,“ upřela na mě káravý pohled, „pravdu! Že nechceš, aby odešel. Někdy je potřeba, aby to holka vzala do svých rukou, vzpomínáš?“ Připomněla mi, jak jsem ji sama postrčila, aby pozvala Bena na ples.

„Já nevím,“ zakňourala jsem nerozhodně a nadechovala se k jistě pádnému zdůvodnění, proč takovou věc prostě udělat nemůžu.

Můj nádech ale přerušilo halasné veselí od vedlejšího stolu. Mezi víceméně známými tvářemi jsem rozeznala Mikeovu. Seděl čelem ke mně a podle skelného odlesku jeho očí jsem poznala, že to, co pije, zřejmě nebude čistá Cola, kterou si poručil. Vzápětí mě o správnosti té domněnky přesvědčil sám, když sáhnul do klopy své bundy a vyndal z ní papírový pytlík, zmuchlaný do tvaru placatice. Všichni u jeho stolu se semkli a já škvírou mezi rameny dvou kluků sedících zády zahlédla, jak nenápadně rozléval obsah do všech sklenic. S dalším výbuchem smíchu se všichni znovu pohodlně rozvalili na svých židlích. Mike přitom zachytil můj pohled. Na okamžik jsme si hleděli do očí.  Ucukla jsem. V těch jeho bylo něco…

 

∞∞∞


Byla už dávno tma, když mě Angela vysadila u příjezdové cesty. Pomalu jsem dopajdala až ke schodům.

„Ahoj Bello,“ ozvalo se ze tmy vedle nich.

Prudce jsem sebou trhla. Srdce mi v tu ránu vyskočilo až do krku. A nohy vrostly do země.

Ten hlas jsem znala, i když zněl… jinak.

„C… co tu děláš?“ vykoktala jsem, když se srdce vrátilo, kam patří.

Jeho postava se vynořila ze stínu, takže jsem viděla aspoň obrysy.

„Chtěl jsem ti popřát dobrou noc.“

„No, tak to se ti moc nepovedlo!“ zpražila jsem ho. „Po tomhle nejspíš vůbec neusnu.“

„Taky dobře, aspoň si můžem povídat,“ zapředl laškovně, zatímco se zvolna sunul až ke mně.

„Já myslím, že my dva už jsme si řekli dost,“ prohlásila jsem pevně. Ten rozhovor a způsob, jakým jsme ho vedli, se mi přestával líbit.

„To máš pravdu, namluvili jsme toho spoustu, tak co za nás chvíli nechat mluvit činy?“ navrhl a vztáhl ke mně ruce, ve snaze mě obejmout.

Reflexivně jsem uhnula a proklouzla kolem něj ke schodům. Dřív, než jsem došlápla na první, mě ale chytil za ruku a stáhnul zpátky k sobě.

„Michaeli!“ vyjekla jsem bolestí, když mě tak nečekaně donutil došlápnout na zraněnou nohu. Nejspíš si toho vůbec nevšimnul. Pochopila jsem, že je namol a bude s ním těžká domluva.

„Bello, my dva patříme k sobě,“ zamumlal opile, chňapnul mě i za druhé zápěstí a natisknul mě zády k zábradlí.

„Miku,“opáčila jsem unaveně a marně se snažila vykroutit z jeho sevření, „tohle už jsme přece vyřešili. Mám tě ráda, ale…“

„Ale nemiluješ mě,“ dokončil za mě dotčeně a konečně mě pustil. „A koho teda miluješ, he?“ obořil se na mě, zapřel si obě ruce o zábradlí a nalehnul na mě tak, že jsem se nemohla ani nadechnout. Zřejmě vlivem opilosti vůbec nedokázal odhadnout svou sílu.

„Doktůrkova bastarda?“ vyštěkl jedovatě a mě ovanuly alkoholové výpary z jeho dechu.

„Do toho ti nic není!“ vybuchla jsem a spotřebovala tak zbylý vzduch v plicích.

Chvíli jsem se iracionálně zaobírala myšlenkou, kde to zjistil. Pak jsem ale začala propadat panice, tohle rozhodně nebyl Mike, kterého jsem znala. Šel z něj strach. Jeho pohled najednou ztvrdnul a z očí mu čišela… nenávist.

Chtěla jsem na něj zakřičet, ale bez přísunu vzduchu ze mě vyšlo jenom zasípání. Chtěla jsem ho odstrčit, ale nepodařilo se mi vsunout ruce mezi naše těla. Chtěla jsem ho kopnut pravou nohou, vklíněnou mezi jeho stehny, ale nemohla pořádně došlápnout na levou.

Začaly se mi dělat mžitky před očima.

A pak náhle jeho váha z mého těla zmizela. Byl tu někdo další, kdo ho popadl jako balík slámy a mrštil jím o zeď domu. Slyšela jsem, jak Mike heknul. Oba zmizeli ve stínu, takže jsem skoro nic neviděla. Ze tmy se ozval hrdelní zvuk, podobající se zavrčení. A Mikeovo zakňourání.

Pomalu jsem se rozkoukávala. Ten druhý byl zády ke mně. Musel Mika držet pod krkem, protože jsem viděla, že ten sotva stojí na špičkách.

„Už se jí nikdy nedotkneš,“ procedil můj zachránce mezi zuby. „Jestli tě uvidím, jak se kolem ní motáš, budou modřiny na krku tvou nejmenší starostí!“

„Edwarde?“ Poznala jsem ho, i když v tu chvíli zněl jeho hlas úplně cize.

Dřív, než se ke mně otočil, rozsvítilo se světlo na chodbě.

„Táta!“ vyjekla jsem. „Jestli se něco dozví, dá si Mika k večeři.“

„A to by vadilo?“ promluvil už svým hlasem Edward a provokativně Mika přizvedl. Z Mikeových úst se vydralo zachrčení.

„Myslím, že tohle mu stačilo,“ zašeptala jsem. Charlie už odemykal.

„Tak už jdi!“ pobídnul mě Edward.

Spěšně jsem se vrátila na schody.

„A otevři okno…“ zaslechla jsem jeho šepot ve chvíli, kdy se táta objevil ve dveřích.

„Bello?“ zamžoural na mě Charlie rozespale - asi zase usnul u televize. „Co se tady děje?“

„Tady?“ Zahrála jsem překvapení. „Nic,“ dodala jsem nevinně a protáhla se kolem něj dovnitř.

 

∞∞∞


Táta naštěstí nikoho z nich nezahlédl. Vymluvila jsem se na únavu a zmizela ve svém pokoji. Zavřela jsem za sebou dveře, opřela se o ně zády a svezla se do dřepu. V hlavě se mi míhaly obrazy divokého Mikeova pohledu a Edwarda, svírajícího jeho krk. V uších mi zněla poslední Edwardova věta. Váhavě jsem se postavila na stále roztřesených nohách a přistoupila k oknu. Jedním prstem jsem odhrnula záclonu a vyhlédla do tmy za sklem. Nikdo tam nebyl. Pokrčila jsem rameny a otočila kličkou.

Právě když jsem se vrátila z koupelny, rozlétlo se okno dokořán. Nejdřív jsem si myslela, že to byl vítr, ale pak se do něj vyhoupl Edward, jako by bylo půl metru nad zemí a ne čtyři.

„Jak´s to dokázal?“ vyjekla jsem vyjeveně a překotně se k němu hrnula, abych mu pomohla dovnitř. Evidentně zbytečně. Bez zjevné námahy se přehoupl přes parapet a měkce doskočil na podlahu.

„Co?“ Tvářil se nechápavě.

Kývla jsem hlavou k oknu.

„Jo tohle…“ zamyšleně se ohlédl. „Roky jsem dělal street parkur.“

„Aha,“ hlesla jsem. Ještě stále jsem byla z toho jeho antré v šoku.

„Cos udělal s Mikem?“ Uvědomila jsem si najednou.

„Poslal jsem ho domů,“ zabručel. „I když jsem s ním asi měl udělat něco jiného,“ dodal ponuře.

Hlavou mi blesklo, co asi myslí tím něco jiného, a taky pravděpodobný obrázek Mikova obličeje po takovém zákroku.

„Proč? Máš o něj snad starost?“ zeptal se po krátké pauze.

„Je to můj bývalý…“ zarazila jsem se. Něco mi říkalo, že když použiju slovo „přítel“, vyskočí z toho okna a půjde si s Mikem ještě jednou promluvit.

„…spolužák.“

„Aha,“ udělal nejistě. Nejspíš mě prokouknul, ale spokojil se s mou verzí.

Na chvíli mezi námi zavládlo rozpačité ticho. Porušila jsem ho jako první.

„Jsem ráda, žes tam byl.“

„Jo, to já taky,“ zamračil se. Vypadal, že na Mika hned tak nezapomene.

„Kde ses tu vlastně vzal?“

„Tak, šel jsem kolem,“ uchechtl se.

Pak se na mě ale upřeně zadíval a zvážněl. „Tento týden už asi posté.“

Zadrhl se mi dech - tušila jsem, že to nebyla náhoda. Uvědomila jsem si, že lepší příležitost, abych mu to řekla, už zřejmě mít nebudu.

„Neodjížděj!“ vyhrkla jsem prosebně.

Ani jsem nepostřehla, jak se to stalo, a svíral mě v náruči. Tváří se jemně otřel o tu mou. Na krku jsem ucítila jeho rozechvělý úlevný výdech.

Váhavě jsem ho objala kolem pasu.

„Já už nechci odjet!“ zašeptal těsně u mého ucha. „Nemůžu.“

„Povíš mi o sobě všechno?“ hlesla jsem roztřeseně s čelem opřeným o jeho provoněnou košili.

Strnul. Pak mě k sobě víc přivinul, ale neřekl nic. Do očí mi vyhrkly slzy.

„Dobře,“ vydechla jsem smířeně.

A namísto toho, abych ho pustila, se moje ruce samy od sebe zvolna sunuly vzhůru po jeho zádech a tiskly ho ke mně. Moje oči se samy zvedly k těm jeho a tiše promlouvaly tou nejstarší a jasně srozumitelnou řečí. Volaly ho k sobě, zvaly ho dál.

Jako by tomu ani nemohl uvěřit. S pohledem upřeným na má ústa, která pak bez mého svolení vyslovila jeho jméno, se ke mně pomalu skláněl.

„Děkuju,“ zašeptal těsně u mých rtů.

A pak mě políbil. Něžně a lehce. Nelíbala jsem se poprvé v životě, ale ani tisíce předchozích polibků mě nemohly připravit na ten opravdu první. Bylo to, jako bychom se pro sebe narodili. Přirozené, jako dýchat vzduch nebo pít vodu. Pasovali jsme do sebe, jako dva unikátní dílky hlavolamu.

Z něžnosti se stala naléhavost, z lehkosti potřeba. Jeho ruce horečnatě putovaly po mých ramenou, pažích i zádech; prsty mi proplétal do vlasů. Z pootevřených rtů nám stále hlasitěji unikaly tiché steny.

Naléhavost se přetavila v nezadržitelnou vášeň. Najednou jsem na sobě neměla triko a jeho košile byla rozhalená. Nepřemýšlela jsem, jestli to, co dělám je správné – v životě jsem si nebyla jistější.

Pak náhle Edward zkameněl.

„Jde sem tvůj táta,“ zamumlal, se rty stále přitisknutými k mému krku.

Já ho přicházet neslyšela, v uších mi hučela moje vlastní rozbouřená krev.

Edward mě bleskově usadil na kraj postele. Ještě jednou jsem ucítila jeho rty na svých. A pak moji rozpálenou náhle prázdnou náruč zaplavila vlna chladného vzduchu.

Málem jsem vykřikla, když vyskočil z okna.

„V pondělí ráno, Bello!“ ozvalo se jeho tiché zvolání ze tmy pod ním.

 

 


Úryvek z textu písně s volným překladem:

If all we lose is the skin
I'm putting you under within.
We're gonna make this life together.

Can you take me as I am
Can you understand me
unchain me now.

xxx

Můžem ztratit všechno,

přesto tě do toho zatáhnu.

Budem v tom namočený spolu.

Prosím, ber mě takového, jaký jsem,

Dokážeš to?

Zbav mě těch okovů.

 

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

Bye

31)  Bye (26.11.2010 12:15)

Bosorko, nazvat Heathcliffa nekrofilem!
To jsem zvědavá, co na to Astrid

Bosorka

30)  Bosorka (26.11.2010 12:00)

Bye - ty potvoro jedna, já se na to koukla za bílého dne, kdy manžel není doma a co teď se mnou!!!!!!!!
ten pán je nekrofil? Hezký nekrofil......každý máme to svoje

Bye

29)  Bye (26.11.2010 08:30)

Jóó, Astrid, to je ten, co si ji vyhrabal z hrobu!
A Juliette s Ralphem, oni k sobě prostě patřej!

Bye

28)  Bye (26.11.2010 08:17)

Ano, nějaká šílená telenovela, kterou objevila karol. Teda vlastně ona objevila toho hřebce a pak tu telenovelu. Nakonec jsme se shodly, že je úplně jedno z čeho to je, ptž ta "gaučová" scéna.... Holky, já nemohla usnout!!!

Astrid

27)  Astrid (26.11.2010 01:30)

Jo, ambro , jo... heh, hitklife to so ja katy, kruciš!:D

ambra

26)  ambra (26.11.2010 01:08)

Vy mě chcete zabít... Obě...:p

Astrid

25)  Astrid (26.11.2010 00:53)

http://www.youtube.com/watch?v=9hay3P4xZ60

tieto výšiny som nevidela, ale fascinujú ma, ja zase fičím na tomto
http://www.youtube.com/watch?v=UI5qEQAvOcY s týmto zijem

Astrid

24)  Astrid (26.11.2010 00:48)

to sú samííííí Wrathovia

Astrid

23)  Astrid (26.11.2010 00:46)

Jingu, to je - tak jde čas? alebo telenovela jingu, nn, tá hudba ma nažhavila, naparila, nakulmovala omg sa mi to páči ohhoho

Bye

22)  Bye (26.11.2010 00:38)

Milá Bosorko, kdybys věděla, na čem jsem dnes večer "ujela"...
Dokoukat celé!
http://www.youtube.com/watch?v=dL6adbpENZc

Bosorka

21)  Bosorka (25.11.2010 21:59)

Milá Bye a když se k vobtaženým triku přídají ještě vobtažené kalhoty s patřičnou výplní...... Fuj, fuj, fuj Bosorko nemravná, na co to zase myslíš!!!!!

milica

20)  milica (25.11.2010 21:07)

Nádhera, nádhera, nádhera......

Bye

19)  Bye (25.11.2010 12:08)

Jé, belko, zlato! A já už myslela, že jsem Tě někde ztratila! Děkuju!

18)  belko (25.11.2010 12:04)

Tak Bye. Kvůli takovýmto perlovým, platinovým, drahokamovým povídkám stojí za to,abych tady číhala a hlídkovala a těšila se!
Těšila s na další skvostný dílek Rozbory děje a postav tady už byly, tak se nebudu opakovat.
Ale opakuji: JSI SKVĚLÁ A ÚŽASNÁ PANÍ SPISOVATELKA!!!!!

Bye

17)  Bye (24.11.2010 22:32)

Děkovačka věrným komentátorkám

giselle, viď? Je to silnější, než oni. Vlastně je to silnější, než já
Scri, díky Dodávat nic nemusíš, vyhmátlas všechno, s čím jsem si dala práci!
Lenko, to víš, on to nemá lehký. Snad se rozhodl správně. Nebo ne? Děkuju
Alasko, jestli Ti nic nedojde, bude všechno v nejlepším pořádku. Chystám zákeřný úder zezadu.
Jangu, já vím, on je prostě neodolatelnej. Taky se ho snažím udělat tak woooow, jako Ty děláš toho Tvýho Dík,
Karolko, děkuju, strašně si vážím Tvých komentů. Zneužívám Tě k prvočtení, takže pro Tebe je to tady už bez toho "drajvu". Přesto mě pokaždý znovu rozsekáš!
sakruško, něco jsem s nima udělat musela. Vždyť oni se úplně vymkli mé kontrole! Ještě že byl Charlie doma, uf!
Hani, doufám, že Ti to v práci šlo dobře :D
Ewiku, já taky...
Neb, chjo, když ono už se jim to v mý hlavě všechno stalo... Děkuju!
ambro, já myslím, že Ty už si to čekání nějak zpříjemníš...
eElis, Edward poněkud spěchá, já vím. On totiž... ale ne, to je vlastně ďej dalších kapitol...
semisko, no, spolu jsou. Teď ještě to štěstí, že?
Bos, já takýýýý! Kurnik, pošlete sem nějakýho chlapa s vobtaženým trikem. Podělanej oxytocin...
Luci, nojo, já jsem taková konzerva. Ve většině svých povídek se v podstatě striktně držím předlohya jen si s ní tak trochu pohraju. Takže okno je prostě okno

Luciana

16)  Luciana (24.11.2010 21:50)

Další koment
Tak a teď mi řekni, jak po tomhle můžu jít spát?!!! Edward jako galantní rytíř zachraňující Bellu ze spárů mlsného Mike Newtona paráda! Návštěva přes okno (tady na webu už skoro klasika:D ), romantické vyznání. Ani jsem nedýchala a skoro se lekla, když do děje, i když nepřímo, vstoupil Charlie.:/ Teď mi nezbývá nic jiného, než si kapitolu dát ještě jednou a v klidu se znovu zasnít ...

Bosorka

15)  Bosorka (24.11.2010 19:32)

N bylo jasné, že se od ní nedokáže odpoutat, ale to jak si to popsala....vau....já chci taky ztrhávat trika!!!!!

semiska

14)  semiska (24.11.2010 14:07)

Huráááá!!! Neodjel. Strašně se mi ulevilo, když MIkea od ní dostal. Konečně budou spolu šťastní Taky se nemusel Charlie rozrušovat, abys mohli mít chvilku pro sebe. :D Supr kapitolka, už se těším na další kapitolku.

13)  eElis (24.11.2010 11:40)

Jééé, a já myslela, že to bude Edwardovi trvat dýl. Koukám, že mám s Bellou hodně společného. Máme stejný druh zabavování, abychom utekly před nějakýma myšlenkami. Co říct k Mikeovi... Je to prostě chlap, který se nedokáže přenést přesto, že ho Bella nechce. Jsem ráda, že ji Edward pomohl. A ten konec? Ten neměl chybu, aáách Nádherná kapitolka

ambra

12)  ambra (24.11.2010 11:09)

No toto!!! TOTO!!! Híííííí!!!! To je tak přesné!!! Uááá!!! Normální Bella! Já ty dny trpěla s ní - dokonale jsi to vystihla - tapetování . A má skutečnou kamarádku!!! Má potřebu jí všechno vyklopit!!! Bože, já tu holku miluju!!! Mike, no, Mike... Když oni si kluci někdy myslí, že jim zůstává částečné vlastnické právo . Skvělá scéna a Edward potřetí zachráncem . No a potom, že, ehm, tož tak, no... Bye, byl to úžasný pocit moci hned kliknout na další kapitolu, teď mě proboha nemůžeš nechat čekat NĚKOLIK DNŮ!!! Leda že bys mě chtěla donutit k Bella akci (úklid, okna, tapety ). JO!!!

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek