Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/Kopie%20-%20edward_and_bella_rock.jpg

IV. Rozhovor

Coldplay - The Scientist

 


 

 

V následujících dnech se něco se změnilo.

Já najednou dokázala vycítit jeho utajené pohledy. A že jich bylo...

Nedalo se říct, že by mě to zrovna uklidnilo, spíš naopak. Ale aspoň už jsem neřešila tu záhadu, proč byl zpočátku tak odtažitý. Mary mi pootevřela oči. A já začala pomalu chápat, že se mezi námi něco odehrává. Něco, co nedokážu ovlivnit, ani zastavit.

On už si tak úzkostlivě nedržel absolutní odstup. Občas prohodil pár slov. Vydržel v mé blízkosti, i když jsme osaměli. Zároveň jsem ale cítila, jak se v mé přítomnosti kontroluje. Ta tam byla jeho bezprostřednost, se kterou se bavil s ostatními. A v mém případě se taky nedalo hovořit o uvolněném chování.

Každým dnem mezi námi rostlo napětí. Byli jsme jako dva magnety. Zvláštní ale bylo, že jeho polarita se neustále měnila. Jednu chvíli jsem doslova cítila, jak ho to ke mně nezvladatelně táhne. Vzápětí se úplně stáhnul do sebe. Nechal mě tam, kde jsme zrovna byli, a s nějakou hloupou výmluvou se vzdálil. Zdálo se mi, jako by sám se sebou sváděl urputnou bitvu.

Zneklidňovalo mě to. Jenom strach, že se dotknu nějakého pro něj citlivého tématu, mě držel zpátky natolik, abych se ho přímo nezeptala na jeho podivné chování.  Měla jsem sto chutí to udělat!

Nechápala jsem, proč ho přitahuju zrovna já; právě tak bych nedovedla vysvětlit mou náhlou náklonnost k jeho osobě – vždyť jsem ho v podstatě neznala. Logické vysvětlení se nabízelo samo. My dva jsme mohli sloužit jako hmatatelný důkaz chemie mezi mužem a ženou.  Bylo to skoro strašidelné.

Děsila jsem sama sebe, cítila se nesoustředěná a roztržitá, nervózní. A nejspíš to nebyl jenom pocit, když si toho všimnul i Charlie. Ani se neptal, jestli je něco v nepořádku. Rovnou na mě udeřil, chtěl vědět, co se to se mnou děje. Připadala jsem si v tu chvíli jako jeho klient. Propaloval mě tím detektivním pohledem a očekával, že se přiznám. S ním jsem to opravdu řešit nechtěla. Pokaždé se mi podařilo z toho nějak vykroutit, ale byla jen otázka času, kdy to ze mě dostane. A vykládat šerifovi, který je náhodou mým otcem, že ten kluk, co se mi líbí, se chová opravdu divně... Sebevražda! A - jak jsem znala tátu - Edward by to taky nejspíš nepřežil.

 

∞∞∞

 

„Pojď se projít,“ ozvalo se přede mnou. Ani jsem nemusela zvednout hlavu, abych se přesvědčila, komu patří ten hlas.

Celý víkend jsem se odhodlávala. Neměla jsem žádný plán, prostě jsem věděla, že je nutné, aby se něco stalo. A právě, když jsem se rozhodovala, že to něco vyprovokuju já… Jakkoliv!

…zdálo se, že Edward měl stejný úmysl. Možná i plán.

Zhluboka jsem se nadechla a vzhlédla k němu. Stál před pultem, ruce vražené do kapes džín. V jeho očích se zrcadlilo moje vlastní odhodlání.

Vrhla jsem tázavý pohled na Mary.

„Jen jdi, tenhle nával zvládnu,“ máchla rukou do liduprázdného prostoru. Bylo pondělí, den s nejmenší návštěvností, a venku už od rána drobně mrholilo. Ten den se teplota tam nahoře nepřehoupla ani přes deset stupňů. Výletníci se zkrátka nehrnuli.

 

∞∞∞

 

Zvolna jsme kráčeli pěšinou, vinoucí se nekonečnou zelení deštného pralesa. Ten název se některým návštěvníkům zdál nadnesený. Prales? Tady?! Ale po návratu z prohlídkových tras jsem nikoho neslyšela utrousit na to téma jedinou zpochybňující poznámku.

Byla to bizarní krajina. Kdybych ji každý den nevídala na vlastní oči, měla bych pocit, že jsem se ocitla ve filmových kulisách. Z obřích smrků a jedlovců, hustě porostlých lišejníky, visely dlouhé záclony mechů. Všudypřítomné trsy kapradin pomalu stravovaly padlé kmeny mohutných stromů. Ty pokrývaly lesní půdu v neprostupné vrstvě, znemožňující turistům sejít ze stezky.

Zelená barva na nás doslova útočila ze všech stran. Měla jsem pocit, že i těžký vzduch, který dýchám, je zelený. Cítila jsem, jak mi vlhkost proniká skrz všechny vrstvy oblečení, přestože husté koruny stromů sem ten jemný déšť téměř nevpouštěly. Zdálo se, že i tak si našel cestu a snášel se k zemi ve formě jemné mlhy.

Kolem nás bylo až nezvyklé ticho. Jako kdyby i les napjatě čekal, co si tu hodláme říct.

Mlčky jsme došli až do Síně mechů. Nejodlehlejší, a zároveň nejkrásnější části stezky.

Ticho tížilo. Už jsem to dál nedokázala snést. Zastavila jsem tak náhle, že Edward udělal ještě dva kroky ze setrvačnosti, než se otočil. Naprázdno jsem se nadechla. Nevěděla jsem, jak začít. A vlastně jsem ani nevěděla, co bych měla říct.

On vypadal, že má stejný problém. Jen se na mě díval. Určitě jsme v tu chvíli překonali vlastní rekord v délce pohledu. Pak zavřel oči a sklonil hlavu.

„Nedokážu to,“ vydechl, a z jeho hlasu zaznívala bolest poraženého.

Chtěla jsem udělat ty dva kroky, co nás dělily, znovu mu pohlédnout do očí a zeptat se co nedokáže. Jenže ta tíživá atmosféra, která nás obklopovala, mi svázala nohy i jazyk.

„Myslel jsem, že zvládnu tvou blízkost,“ pokračoval se sklopeným pohledem, „že vedle tebe budu smět… existovat.“ S posledním slovem ke mně vzhlédl. A já jen naprázdno polkla. Ten pohled mě doslova přikoval k zemi. Bylo v něm všechno. Doteď se dalo aspoň předstírat, že se mezi námi nic neodehrává; tenhle okamžik ale všechno změnil.

„Bello,“ skoro zasténal a zajel si rukou do vlasů, jako by si jich chtěl hrst vytrhnout.

Uvědomila jsem si, že své jméno slyším z jeho úst poprvé. A to jak ho vyslovil, mělo devastující účinky. Projelo mnou chvění od kořínků vlasů až po chodidla. A já věděla, že tohle už z hlavy nikdy nevymažu. Kdybych to měla nějak racionálně vysvětlit, nedokázala bych to. Přesto jsem si tím byla absolutně jistá.

„Chystám se odejít z Forks,“ prohlásil s mrazivou odhodlaností.

„To jako… kvůli mně?“ vyhrkla jsem nevěřícně.

Rty se mu zkroutily v bolestném pokusu o úsměv.

Byla jsem jako omráčená, nedovedla jsem pochopit, co ho přimělo k tak radikálnímu rozhodnutí. Mohli jsme si to tady vyříkat. Mohl mi říct, že mezi námi prostě nic nebude. Nikdo přece nemusel nikam odcházet!

„Ale…“ Dál jsem se nedostala. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a skočil mi do řeči.

„Chtěl jsem, abys věděla, že nemám jinou volbu,“ zkonstatoval nekompromisně.

„Kdybych byl…“ uhnul pohledem někam do hloubi lesa a chvíli přemýšlel, „…normální…“ hořce se ušklíbl a znovu našel mé oči.

Nedořekl, co by udělal, kdyby byl normální. Ani nemusel. Jeho výraz mluvil za něj.

„Co ti vlastně je?“ zeptala jsem se bezbarvě a můj pohled nevědomky utkvěl pod jeho očima. Tentokrát ty temné stíny opravdu vynikaly.

Neměla jsem v plánu ho takhle zpovídat, jenže mě tak vykolejil, že jsem nebyla schopná souvisle uvažovat. Nepřipouštěla jsem si, že ho tím můžu ranit. Prostě jsem to od něj potřebovala slyšet.

Pevně semknul víčka a svaly na tvářích mu zahrály, jak silně stisknul čelisti. Když na mě znovu pohlédl, jeho výraz jakoby ztvrdnul.

„To bys nepochopila,“ oznámil mi hořce.

Tu vlnu bezmocného vzteku, co se přese mě přelila, jsem cítila velmi zřetelně. Téměř jsme se neznali a on je schopný mi říct, že kvůli mně odchází z města! A když po něm chci vysvětlení, řekne mi tuhle větu?!

„Fajn,“ utrousila jsem suše a otočila se na patě.

Udělala jsem celkem čtyři kroky.

„Bello! Počkej… Bello, já… promiň!“ Znenadání stál přede mnou. Málem jsem do něj vrazila.

Hleděl mi do očí z bezprostřední blízkosti. Jeho dech mě šimral na tváři. Najednou mě mrzelo, že stojím tak daleko.

A zároveň jsem byla hrozně naštvaná. Na sebe, na to, co se mnou přes to všechno jeho blízkost dělá. I když mi říká takové věci.

„Proč mi to vlastně vykládáš?“ vyjela jsem na něj. „Mohl ses prostě sebrat a zmizet!“

„Chtěl jsem, abys to věděla. Abys věděla, co pro mě znamenáš.“ Skoro mě hypnotizoval.

„A k čemu to je? Stejně mi nic nevysvětlíš a… odjedeš.“ Teď už jsem nezněla tak naštvaně. Spíš rezignovaně.

„Prostě ti to nemůžu říct. Nesmím! To je celý,“ vydechl zdrceně.

Tím to zase zhoršil. Proč mi nemohl říct pravdu? Že je nemocný, nebo co s ním bylo… Co tak strašného to mohlo být, že bych to nepochopila?

„Asi bych to ani nechtěla slyšet, viď?“ utrousila jsem zahořkle a obešla ho. Nechtěla jsem, aby viděl, jak mi do očí vstupují slzy bezmoci.

„Bello! Takhle neodcházej!“ zavolal za mnou tak zoufale, že jsem se bezděky otočila.

Už nevím, jestli jsem šlápla na kámen, nebo kluzký kořen stromu. Jisté je, že jsem se hned nato poroučela k zemi s bolestivým výrazem ve tváři a ostrým píchnutím v levém kotníku.

Takhle to dopadlo vždycky, když jsem se na chvíli zapomněla soustředit na své vlastní pohyby. Nebezpečná sobě i svému okolí.

Ani jsem nepostřehla, že se pohnul - a klečel u mě.

Chtěla jsem ho ignorovat, opravdu mě rozzlobil, ale můj pokus postavit se bez jeho pomoci skončil kňouravým: „Au!“

„Počkej, pomůžu ti.“ Autoritativně zarazil můj další samostatný pokus, přehodil si moji pravou ruku přes ramena, objal mě kolem pasu a zvedl mě, jako bych nic nevážila. „Můžeš na to zkusit došlápnout, ale nedoporučoval bych ti to. Slyšel jsem, jak ti v tom křuplo.“

„Slyšel?“ Nevěřícně jsem k němu vzhlédla. Já to zatraceně dobře cítila, ale že bych něco slyšela…

„Opravdu nejsi normální,“ uchechtla jsem se.

Dolehla na mě absurdita celé naší situace. Stojím s vyvrknutým kotníkem uprostřed lesa. V náručí někoho, s kým nemám nic společného; a řeším vztah, který neexistuje.

 

∞∞∞

 

Nějak se mi s jeho pomocí podařilo dopajdat zpátky. Po krátkém dohadování, jestli mám, nebo nemám jet k doktorovi a jestli jsem, nebo nejsem schopná řídit, mě jemně, ale důrazně natlačil do svého auta a oznámil mi, že mě bere na vyšetření ke svému otci. Nakvašeně jsem si založila ruce na prsou a celou cestu zírala na ubíhající stromy po mé pravé ruce. Ještě pořád ve mně doznívalo to rozčarování z jeho podivného chování. A navíc mě rozčilovalo, že jsem si zvrtla ten pitomý kotník zrovna před ním.

Jeho otec (Carlisle, jak mě sám upozornil hned, jak jsem ho poprvé oslovila „doktore Cullene“), oplýval stejnou dávkou charismatu jako Edward. Dokonce se mi (nevím proč) zdálo, že jsou si podobní. Měli stejná gesta, pohyby, snad i výrazy tváří. Jedinou zřetelnou odlišností tak byla skutečnost, že on se v mé přítomnosti, na rozdíl od Edwarda, choval naprosto uvolněně.

„Je to jen pořádně zhmožděné. Žádná zlomenina, ani zpřetrhané vazy, naštěstí,“ mumlal Carlisle spokojeně poté, co můj kotník prohmatal zázračně jemnýma a příjemně chladivýma rukama a důkladně prozkoumal rentgenový snímek.

„Dáme to do ortézy. Do konce týdne necháš nohu úplně v klidu.“ Vzhlédl ke mně od notebooku, kde vypisoval mou dokumentaci.

„Pokud se budeš cítit dobře, můžeš v pondělí do práce, ale nejspíš budeš potřebovat řidiče...“ Plynule přejel pohledem k Edwardovi. Vypadalo to, že spolu vedou nějakou nonverbální komunikaci. Nevím, jestli to ještě bylo možné, ale zdálo se mi, že Edward zblednul.

 

∞∞∞

 

„Takže…ty mi asi řidiče dělat nebudeš,“ odtušila jsem poté, co mi pomohl vyhopkat těch pár schodů, které vedly k našim domovním dveřím.

„Nejspíš ne,“ zamumlal zamyšleně.

„Jasně, budeš se stěhovat,“ zkonstatovala jsem přiškrceným hlasem, ve kterém tentokrát nebylo ani stopy po vzteku a hořkosti.

Ještě pořád mě držel kolem pasu. Druhou rukou si přidržoval mou, položenou na jeho rameni. Teď mě neochotně a trochu rozpačitě pustil.

„Bello, mně nebude vadit, když ublížím sám sobě; s tím můžu žít,“ pronesl vážně. „Já mám strach o tebe.“

Tu schopnost mě úplně připravit o řeč, si mohl klidně nechat patentovat. Možná se mé rty pohnuly ve snaze na tohle nějak reagovat, ale žádná slova jimi neprošla.

Smutně se usmál, zvedl ruku a prsty jemně přejel po mé tváři. Bezděky jsem se k nim přimkla a přivřela víčka. Z úst mu unikl tichý povzdech.

Když jsem otevřela oči, už byl pod schody.

Stála jsem tam, neschopná pohybu, dokud mi jeho auto nezmizelo z dohledu. Na tváři mě pálily čtyři tenké cestičky. Jako by se mě vůbec nepřestal dotýkat.

 

 


 

 

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

TeenStar

32)  TeenStar (23.08.2016 01:38)

Ach, Edward Možno by som ti ten odchod aj verila, keby už nebola ruka v rukáve

31)  hanka (28.02.2012 22:58)

ale to si to hezky užívám
díky a jedu dál

Ajjinka

30)  Ajjinka (04.09.2011 00:28)

Chjo, Edward a to jeho sebeobětování Ale je tak sladkej, když se ji snaží ochránit

Sky

29)  Sky (03.08.2011 13:17)

Nádych, výdych... Čo si sakra ten magor myslí!
P.S.: Stále ho žeriem!

Morael

28)  Morael (13.06.2011 17:54)

To je vůůůůůůůůl! ale ono mu to dojde...

SarkaS

27)  SarkaS (10.06.2011 11:55)

No, tohle by mi na jejím místě taky nedávalo smysl, nic spolu neměli, pořádně spolu ani nemluvili a on se s ní v podstatě rozešel. Jo, to je vážně hodně vtipné

Kristiana

26)  Kristiana (01.06.2011 20:22)

Bella na mě působí mnohem sebevědomější než ta půdovní meyerovská(pravděpodobně za to může zkušenost s Mikeem) a jsem za to ráda. Je skvělé, když si žena uvědomuje, že není k zahození a nepochybuje o zájmu mužů.
Div jsem si nadšením nevýskla a neposkočila, když ji Edward vyzvyl k procházce. Netroufala jsem si ani odhadovat, o čem se budou bavit, jak jsem z něj byla mimo.
Scéna v lese mě úplně pohltila, přestala jsem vnímat hudbu hrající mi v pozadí a nechala se v táhnou do pralesa za nimi. Najednou jsem tam byla já na Bellině místě a čekala, co Edward řekne.
Jeho slova mi vyrazila dech. Asi jsem počítala s něčím jiným, naivně jsem si doufala v pozvání na večeři, která by pokračovala sladkým zákuskem v jeho posteli, ale to by nebylo edwardovské. Dívá se na sebe jako na nebezpečného predátora a přitom by z něj mohl být světec, chování neodpovídá upíří podstatě, ale proč si to kurňik nechce uvědomit. Měl by se naučit být alespoň trochu sobcem. :)
"Stojím s vyvrknutým kotníkem uprostřed lesa. V náručí někoho, s kým nemám nic společného; a řeším vztah, který neexistuje." Neudržela jsem smích, i když situace byla vážná, Bella mě svým shrnutím děje naprosto odrovnala. :D
Vždy profesionálně klidný Carlisle nezklamal, omotal si mě kolem prstu a stačilo mu na to pouhýh pár odstavců!
Poslední scéna mě kompletně emocionálně vyždímala. Na malinkou chvíli jsem zadoufala, že zůstane, aby ji mohl vozit. Bohužel od svého záměru odjet neopustil. Způsob jakým jí dal sbohem mě rozdrtil.
Ach. Je to skvostné dílko!

Silvaren

25)  Silvaren (23.03.2011 15:21)

Páni, páni, páni. To bylo naprosto skvělé! Ta scéna v lese byla dokonalá. A tohle mě naprosto odrovnalo: "Stojím s vyvrknutým kotníkem uprostřed lesa. V náručí někoho, s kým nemám nic společného; a řeším vztah, který neexistuje."

kytka

24)  kytka (31.01.2011 22:35)

No, to bylo něco. Při Tvém popisu lesa, jsem tu vůni úplně cítila. Chytrá z toho jeho "vysvětlení" asi Bella není, ale ono se to vyjasní. Nádhera.

23)  Anna43474 (30.01.2011 18:31)

Uááááááááááááá Nesmí odjet, nesmí
Proč jen mi běhají mravenci po páteři a pořád se musím kontrolovat, abych si tu každou chvilku nepovzdychla???
TKSATVO

Twilly

22)  Twilly (08.01.2011 08:09)

ááááááááááá provokačný plán

A to jak ho vyslovil, mělo devastující účinky ... tak táto vetička má devastujúce účinky aj na mňa je náááááááádhrne devastujúca :D

„To bys nepochopila,“... anoooooooo tú bolesť cítim priam hmatatelne, jeho aj jej

ty vrahu!!! to ma fakt chceš zabiť?... „Bello, mně nebude vadit, když ublížím sám sobě; s tím můžu žít,“

Týjo, Byeinko, wow , ja ... óóóó ANO!!!

Amisha

21)  Amisha (02.01.2011 12:18)

Teda ale to je... Edward!

Úžasné! Tolik citu úplně mě brní.

sfinga

20)  sfinga (27.11.2010 23:19)

Tak tohle bylo vážně hustý, jeho hmatatelná bolest, její zahořklost z toho, že jí nechce prozradit svůj důvod k odchodu, páni, páni, páni
Tak a co teď? Bude jí dělat osobního řidiče a nebo splní svou hrozbu? Být, či nebýt, to je oč tu běží.

ambra

19)  ambra (24.11.2010 10:47)

Bóže, Bye, na tohle se snad nedá ani reagovat. Ty city jsou tak opravdové... Nevím, na jakou strunu jsi brnkla, ale strašně mi to oživilo pocity z prvního čtení Stmívání. Ne, možná ještě líp - z prvního shlédnutí filmu (já ho viděla dřív, než jsem četla knížky). A miluju ho pořád strašně moc. Takové to chvějivé napětí první lásky... Máš to tam naprosto krystalicky čisté. Zbytečně plkám, stačilo napsat, že jsem totálně v tranzu. FAKT! JO! (mmch, mám nějakou TW krizi, mám pár dnů pocit, že E+B mi způsobují nevolnost, ovšem právě jsem prodělala tak úžasný návrat ke kořenům, že je zřejmě krize zažehnána:D ).

Bye

18)  Bye (23.11.2010 08:53)

Scri, to snad radši ani ne
Ewiku, děkuju už brzy!
Yasmínko, nojo, ještě je čeká trocha trápení... dík
Wendy, určitě počítá Už to bude! Děkuju
Astrid, teda, jsem strašně šťastná, jestli jsem tam opravdu dostala všechno tak, jak píšeš! Tak jsem to chtěla a ono je to někdy tak hrozně těžký!
Neb, díky! No, nevím o čem by ta pralesní kniha byla, každopádně jsem své odborné znalosti z této oblasti právě úplně vyčerpala
Karolko, děkuju! To víš, je mou povinností starat se Tvůj tepelný komfort. Když je teď venku taková zima...

Karolka

17)  Karolka (22.11.2010 23:09)

Tak tohle bylo fakt HUSTÝ!!! Jakože fakt HUSTÝ!!! A tohle slovo nepoužívám proto, že je moderní a aktuálně synonymní ke slovům SUPR a BOMBA! Teď myslím hustý jako hrachovka, jako sirup, jako... jako... Ty dva spolu a to TAJEMSTVÍ! A přitažlivost tak veliká, že vzduch ZHOUSTNUL, jako když přidáš do polívky jíšku. Mňam!
V tak hustým vzduchu se nedá už ani dýchat. Člověk jen lapá po dechu a ví, že se svými rty dokáže aktuálně dělat jen jednu jedinou věc...
A prsty jemně přejel po její tváři... Ne, letos jsme to uhlí kupovali zbytečně. Hicuju jak blázen.
Je to úžasný!!!

Nebraska

16)  Nebraska (22.11.2010 08:15)

To kroužení bylo neuvěřitelně silný, ale pak jsi to normálně přebila popisem pralesa! Rozhodně bys měla zauvažovat o příběhu botaničky v amazonském pralese, hele - mě by to položilo na lopatky!
No a konečně Bella zakopla! Ví, jak si to načasovat Teď jen jestli se fakt sebere a zmizí, hmhm, to jsem zvědavá, co máš v plánu

(Jo a Scientist! )

Astrid

15)  Astrid (21.11.2010 21:57)

Tak znova trocha luxusu, ktorý mi ušiel pred očami dosť rýchlo.

Musím povedať, že som ostala fascinovaná tými presnými popismi tých vnemových pochodov ich oboch. Takéto sekvencie doslova momentov lásky, je málo, keď je už človek vo vťahu buď to už nezažije, alebo svojho druha opustí.
Páči sa mi, že ju zavolal, vlastne som z toho úplne hotová závidím Belle. On ju lúbi... OMG Bože!
Konečne som sa znormálnila, že viem komentovať a nie len hékať
Tie drobné perličky, trefné poznámky, za to by si zaslúžila ocenie, lebo je to dokonalé v tvojich rukách narabaš s humorom majstrovsky a aj samotná hrdinka má tým zaujímavý charakterový profil.
Vlastne, celá poviedka je tak čisto písaná, že ja len čumím, to nejde inak povedať. Si majster Bye. Spisovateľka a ja sa klaniam a milujem Tvojho Eda A Teba tiež

Wendy

14)  Wendy (21.11.2010 20:12)

Jak odejít ne, ne, ne
Úplně jsem viděla to napětí mezi nimi, ona kouká po něm, on po ní, pak když v lese řekl „nedokážu to," tak to se mnou málem seklo. No a ten konec doma před dveřmi a byl fuč.
Teď se modlím aby byl brzo další díl, nevíte prosím někdo jestli se to počítá i od ateistů

Yasmini

13)  Yasmini (21.11.2010 19:34)

Já trpím spolu s ní. Ty nejsi vůbec shovívavá ke čtenářů. Ale dobře nám tak. Jen do nás.
Krásné, srdce rvoucí, opuštěné ale dokonalé. Takový je ten text nahoře.

Díky ti Y.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek