18.11.2010 [22:15], Bye, ze série Láska neumírá, komentováno 40×, zobrazeno 5612×

III. Prozření

Damien Rice -The Blower´s Daughter

„Tak co, jaký je?“ spustila netrpělivě Jessica, sotva jsem dosedla ke stolu na dřevěnou lavici.

Od našeho posledního setkání uplynuly dva týdny. Seděly jsme na titěrné terase vystrčené do chodníku před Sullyho bistrem. Zase sobota večer.

Rádoby nezúčastněně jsem pokrčila rameny. Předstírat, že nevím, na koho se ptá, mi přišlo už moc okaté.

„Ani nevím, on toho moc nenamluví,“ odpověděla jsem vyhýbavě a poslala Angele jeden vyděšený pohled. Jí jsem se svěřila už do telefonu. Čekala jsem, že se to tady dostane na přetřes a děsila se, na co všechno se mě bude Jessica vyptávat. Rozhodně jsem neměla v úmyslu jí vykládat, jak moc to se mnou mává. Zároveň jsem si byla vědoma toho, jak moc dobrá jsem v… řekněme… zastírání pravdy. A při vší úctě k ní, neměla jsem zájem, aby druhý den mé zraněné ego probírala půlka Forks.

Jessica se na mě zkoumavě zadívala. Byla jako detektor lži. Dokázala bezpečně poznat, když před ní někdo něco tajil.

„Chceš snad říct, že se s vámi nebaví?“ podivila se.

Jenom jí to odkývej! Řekni, že se tak chová ke všem…

„Spíš se nebaví se mnou,“ vyhrkla jsem navzdory plánům čistou pravdu.

Angela protočila oči a div si neschovala obličej do dlaní. Do telefonu mi kladla na srdce, že mám aspoň trochu mlžit.

„Něco jste si udělali?“ vyzvídala dál Jessica a mě polilo horko.

„Ale v nemocnici se chová normálně, ne?“ zkusila Angela odvést Jessičinu pozornost trochu jinam.

„Jo, máma říkala, že tam chodí fakt často,“ spustila s neskrývaným nadšením Jessica a mně se neskonale ulevilo. „Každou chvíli navštěvuje doktora Cullena.“ Při vyslovení jeho jména se jí ve tváři na chvíli usadil nepřítomný blažený výraz.

„Máma si myslí, že je nemocný. Zdá se jí totiž strašně bledý. A ty temný kruhy pod očima…“ naklonila se blíž k nám, „...to je prý typický pro lidi, co mají něco s krví!“ zašeptala, jako kdyby nás někdo mohl slyšet.

Mluvila a mluvila. Nakonec se téma hovoru přeci jen stočilo někam jinam. Nejspíš to byla zásluha Angely. Já jsem se dost neúspěšně snažila zapojit do jejich konverzace, ale duchem jsem byla většinou nepřítomná.

Jak je možné, že jsem si toho nevšimla? Sleduju ho dva týdny, visím na něm pohledem kdykoliv je to jen možné a přitom nevidím to, co mám přímo před sebou! Jessičina máma měla pravdu. Skutečně byl extrémně bledý, a ty stíny pod očima, které se někdy skoro vytrácely a jindy získaly temně fialový odstín, jsem si najednou vybavovala docela přesně.

Jestli je nemocný… Jenom při té představě se mi nepříjemně sevřel žaludek.

Ale i kdyby byl. Nevysvětlovalo to, proč se chová tak odměřeně právě ke mně.

∞∞∞

Věnovala jsem se své momentálně nejoblíbenější a zároveň nejbolestnější činnosti. Sledovala jsem Edwarda skrz výlohu informačního centra. Právě se vrátil z jedné z krátkých prohlídkových tras. Neslyšela jsem ho, přesto jsem hltala každé slovo, které vypustil z úst. Děti, které kolem něj utvořily půlkruh, na tom byly úplně stejně jako já. Fascinovaně poslouchaly závěr jeho výkladu o místním přírodním úkazu. Bylo zvláštní, jak je může něco takového uprostřed prázdnin nefalšovaně zaujmout. Ale kouzlo zřejmě tkvělo v průvodci. Ta fascinace se zkrátka přihodila pravidelně každému, kdo se dostal do jeho blízkosti.

Jenom mně to bylo soustavně odpíráno.

„S dětmi to umí, co?“ ozvalo se vedle mě. Div, že jsem nespadla ze židle, jak jsem sebou trhla.

Mary. Musela tam stát celou dobu, co jsem na něj zírala.

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat, myslela jsem, že o mně víš,“ omlouvala se, když si všimla, že jsem se opřela dozadu a tisknu si ruku na prudce se zvedající hrudník.

Samozřejmě jsem její příchod nezaznamenala. Jako mnohokrát předtím, když se moje pozornost naplno upnula k němu.

„To je v pořádku, jen jsem se zamyslela,“ snažila jsem se to nějak zamaskovat.

Mary stočila koutky úst vzhůru v lehkém úsměvu. Zase jsem ji neoklamala. Připadala jsem si před ní jako otevřená kniha. Ale vzhledem k tomu, že si ve mně zatím četla velice diskrétně, necítila jsem se nijak trapně. Naopak, měla jsem skoro pocit úlevy, že někdo ví… že mi rozumí. A zbytečně se v tom nepitvá.

„Se Stanem to bylo to samé,“ řekla pak jakoby mimochodem.

Už jsem si zvykla na její styl komunikace. Nikdy se nevnucovala, i když měla co říct. Vždycky mi dala na vybranou, jestli si s ní chci povídat.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se udiveně. Rozhodně tou poznámkou vzbudila moji zvědavost.

Tentokrát se jí úsměv rozlil po celé tváři.

„Teprve po naší první společné noci se mi přiznal, že mě skoro půl roku nenápadně pozoroval... než si dodal odvahy mě poprvé oslovit.“

Pokývala hlavou a zadívala se ven.

Udělala jsem totéž. A podruhé během pěti minut prožila infarkt.

Viděla jsem, jak Edward ležérně pokynul rukou za autobusem, odvážejícím jeho poslední posluchače. Pak se otočil… a jeho pohled zcela neomylně spočinul na mně. To, s jakou jistotou mě našel a způsob, jakým se na mě díval, mi vyrazilo dech. Měla jsem pocit, že to proudění, které se v tu chvíli mezi námi odehrávalo, snad vyrazí sklo výlohy.

Myslím, že jsme ucukli oba najednou. Zděšeně jsem zírala na desku stolu před sebou, zatímco Mary se mě jen letmo dotkla na rameni.

„A vidíš, jsme spolu skoro čtyřicet let,“ dokončila svoji úvahu.

„Omluv mě na chvilku,“ hlesla jsem hned, jakmile jsem byla schopná se znovu nadechnout a pohnout. Nejistě jsem se postavila a toporně odkráčela na záchod. Otočila jsem klíčem v zámku a postavila se k umyvadlu. Jednou rukou jsem se o něj opřela, duhou si přikryla pusu.

„Týjo,“ vydechla jsem do dlaně a dobrou minutu hleděla do vlastních očí v zrcadle. Viděla jsem ale jenom ty jeho…

Naštěstí se blížila zavíračka. Stav, ve kterém jsem se po návratu do kanceláře nacházela, nebyl tak úplně slučitelný s náplní mé práce. Docela určitě bych nikomu nebyla schopná poskytnout jakoukoliv informaci, nebo mu dokonce něco prodat.

Když jsem odcházela, Mary se Stanem seděli na terase. Edwarda jsem nikde neviděla, i když jeho auto, zaparkované vedle mého, svědčilo o tom, že ještě neodjel.

„Tak zítra,“ rozloučila jsem se, když jsem scházela ze schodů.

„Měj se, Bello,“ kývla na mě Mary.

„A pozdravuj Charlieho,“ dodal Stan jako obvykle. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se předtím bavili o mně. O nás. Ale něco bylo ve vzduchu.

Edward právě zavíral outdoorový sklad. Když jsem kolem něj projížděla, stál zády ke mně a potýkal se se zarezlým zámkem dveří. Odhodlaně jsem se nadechla a těsně před první zatáčkou pohlédla do zpětného zrcátka. Díval se za mnou.

∞∞∞

Pár mil za Willoughby Creek mi poprvé vynechal motor. Daleko jsem nedojela. Nechala jsem to doklouzat z mírného kopečka a na rovince zajela ke krajnici.

„Do háje!“ ulevila jsem si, když náklaďáček nenaskočil ani na desátý pokus. Nic, ani škytnutí.

Teprve když se místo vyzvánění ozvala tátova hlasová schránka, uvědomila jsem si, že jel na nějaké školení do Port Angeles. Zkusila jsem Stana i Mary, ale už víckrát jsem se přesvědčila, že oni zásadně nechávají mobil ležet někde mimo doslech. Jako zrovna teď.

Sakra, co dál?

Bylo pozdě odpoledne, nedalo se čekat, že někdo pojede nahoru na Hoh Rain Forest. A dolů pojede těch pár turistů, co tam ještě bylo a… ani jsem to nestihla domyslet a profrčel kolem mě černý Mercedes. Už jsem myslela, že snad nezastaví. Nakonec přeci jen zajel ke kraji. Trvalo nekonečných pět sekund, než se rozsvítila bílá světla zpátečky. Možná přemýšlel, jestli ji vůbec má zařadit.

Ulevilo se mi, že je to zrovna on. Nějak jsem si nedokázala představit, že tu stopuju úplně cizí lidi. Na druhou stranu… ještě jsem měla v živé paměti, co se mnou dělá přímý pohled do jeho očí.

Když vystoupil a udělal těch pár kroků k mým dveřím, instinktivně jsem se v sedadle svezla trochu níž. Srdce až v krku. Předstírala jsem, že o něm nevím a znovu zkoušela nastartovat. Zaklepal na okýnko.

„Stalo se něco?“ zeptal se, když jsem ho stočila.

„Já nevím. Vypadá to, že dál už nedojedu,“ dala jsem ke svému překvapení dohromady celou větu. Asi proto, že jsem ještě pořád věnovala pozornost klíčku v zapalování.

„Ale nedělej si starosti, zavolám tátovi, aby pro mě přijel,“ povedlo se mi zbaběle zalhat. Stále tu byla šance, že se na něj nebudu muset znovu podívat.

Zato jeho zkoumavý pohled jsem cítila, aniž bych ho musela vidět.

„Samotnou tě tu nenechám,“ prohlásil rozhodně a otevřel dveře. „ Vystup si, vezmu tě domů. Ušetříme tátovi dvě zbytečné cesty.“

Nezmohla jsem se ani na chabý protest.

V jeho autě mě obklopila hutná vůně luxusního koženého interiéru, smísená s tou jeho. Byla jsem si jistá, že jsem podobnou nikdy předtím necítila. A že bych ji byla schopná identifikovat mezi tisíci...

Vyrazil, jako by mu za patami hořelo. Myslela bych si, že se mě chce co nejdřív zbavit. Kdybych ovšem zhruba před půl hodinou nezahlédla v jeho očích to něco. Bylo to v nich, tím jsem si byla stoprocentně jistá.

„To vždycky řídíš jako šílenec?“ rýpla jsem si.

Uchechtl se. „Bez urážky, se mnou jsi momentálně v tomhle autě ve větším bezpečí, než když jedeš v tom tvém.“

Bojovně jsem si založila ruce na prsou.

„Nechápu, kde bereš tu jistotu, že se někde nevybouráme,“ zabrblala jsem.

„Pokud se připoutáš, nic se ti nestane,“ utrousil aniž se na mě podíval a krouhnul pravotočivou zatáčku tak, že jsem málem skončila u něj na klíně.

Radši jsem se zapla.

„A co ty? Jsi snad nesmrtelný?“ kývla jsem významně k prázdné zápince u jeho sedadla.

Překvapeně se na mě podíval. Jako kdybych řekla sprosté slovo.

„Nevadí ti hudba?“ zeptal se najednou.

„Ne,“ hlesla jsem zmateně.

Za jízdy vybral ze schránky přede mnou cédéčko a založil ho do přehrávače. Tím, jak nahlas tu hudbu pustil, mi dal jasně najevo, že náš rozhovor skončil.

Ponořila jsem se do svých myšlenek. Vůbec jsem se v něm nevyznala. V jednu chvíli jsem měla pocit, že pod jeho pohledem shořím na prach, a vzápětí mezi námi jeho odtažitost vystavěla ledovou stěnu. Po zádech mi přejel mráz, když mě napadlo jediné možné vysvětlení.

Opravdu je nemocný. Tak vážně, že se nechce, nebo dokonce nesmí vázat!

Tomu by odpovídaly i ty sebevražedné řidičské návyky. Takhle se přeci chová člověk, který nemá co ztratit.

Ze zamyšlení mě vytrhlo ticho. Coldplay dohráli a motor vrněl na neutrál. Stáli jsme před naším domem.

„Jak víš, kde bydlím?“ vyhrkla jsem překvapeně. Vyvedlo mě to z míry tak moc, že jsem se mu poprvé bez potíží podívala přímo do očí.

„Říkalas mi to,“ snažil se mě přesvědčit.

Můj pohled byl zřejmě tak výmluvný, že se hned opravil.

„Nebo ses o tom přede mnou někomu zmínila.“

Nezmínila. To jsem věděla určitě. Pravé obočí se mi samo podezíravě nadzdvihlo.

Trochu se ke mně naklonil. Můj chvilkový nadhled se tím nepatrným pohybem úplně vypařil.

„Hm... zdá se, že to prostě vím,“ zapředl tiše a mně blesklo hlavou, proč tu intonaci nepoužil hned napoprvé. Určitě bych mu to uvěřila.

Povídky od Bye

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

20)  ScRiBbLe (20.11.2010 18:35)

J U P Í !
Zrovna jsem Tě chtěla taky otavovat .
Veselme se, bude další dílek !

19)  Bye (20.11.2010 18:17)

medvídku, můžeš. Chystám se na to

18)  plyshovymedvidek (19.11.2010 22:56)

mohla bych být tak troufalá a prosit o další díl???

17)  Bye (19.11.2010 21:39)

Poděkování všem věrným čtenářkám.

Hanetko, děkuju! Ano, zatím to vypadá, že je všechno stejné, jako ve Stmívání... Můžu slíbit jednu zásadní změnu.
Luciano, a je z Tebe pravidelná komentátorka A děkuju, vždycky se snažím, aby byl Edward trochu dospělejší, tak jsem ráda, že to tak vnímáš
eElis, děkuju
belko, jj, lítá. A už brzy je to zasáhne Díky!
Yasmínko, to jsem ráda, že jsem Tě lapila. Však on mě Edward na ty svý pohledy taky dostal.
ambro, já se jen strašně snažím dostat na papír to neviditelno, co mezi nima lítá Děkuju,
Scri, ano přesně tyhle okamžiky se mnou taky dělaj divy
semisko, potěšení na mé straně!
Astrid, poslední dva řádky Tvého komentáře mě úplně rozhodily. Jestli to opravdu tak vnímáš, jsem nanejvýš poctěna, ó, Veliká!
Hani, jj, to oťukávání Děkuju!
Bos, nic nemaž, já se s ním tak dlouho malovala
Wendy, nojo, Jessica, holka pro všechno a pro všechny Ale myslím, že se jí, chudince, líbí Carlisle
Alasko, ach ten Edward... ano, je jiný, než jakého ho známe...
Lejlo, děkuju! Edwardovi se vůbec nechtělo zastavit, ale nakonec to udělal. Je to prostě gentleman.
Ewiku,
sakruško, díky. Ano, okenní scénka je moje nejmilejší. Tou teprve všechno začalo!

16)  sakraprace (19.11.2010 17:34)

Ježiši, jako bych u toho okna stála s ní, tak živě jsi to napsala. Jen si šáhnout. Nádhera

15)  Ewik (19.11.2010 15:58)

Nádherné

13)  Alaska (19.11.2010 10:11)

Na smrt nemocný Edward.
Všude se zmiňuje, jak je Bella špatná lhářka, ale u tebe jsem to viděla přímo v praxi. Jsem zvědavá, co všechno Jessica z ní vytáhne a v jaké podobě to pošle dál.
Docela by mě ale zajímalo, co si o celé té věci myslí Edward.Musel přece slyšet ten rozhovor Belly s Mary. A hlavně ta neustálá otázka, co způsobuje jeho vražedné pohledy - náklonost nebo krev. A ty jeho oči by sis měla patentovat - takhle ovlivňovat nejen Bellu, ale i čtenáře. Běhá mi z toho mráz po zádech.
A ten konec - mám takový pocit, že tvůj Edward je temnější než jsem zvyklá. Jen tak dál.

12)  Wendy (19.11.2010 09:37)

Teda Jessicu nějak moc zajímá náš nový průvodce

Ale Bellu odvezl domů bez nehody a ten konec ... uáááááá tááák sladké

11)  Bosorka (19.11.2010 07:50)

Tak a jak teď mám vymazat z tlamičky ten připitomělý úsměv?

10)  Evelyn (19.11.2010 06:30)

Edward zapředl a použil takavou intonaci, že by mu Bella věřila úplně všechno... A vyhledává ji, když si myslí, že se na něj nedívá.
Úžasné, hned se mi půjde lépe krotit ta svá upířata

9)  Astrid (19.11.2010 02:39)

Bye, si tak prezrieravá, ako tvoja hrdinka, bella sa mi páči
Minule, jedna tvoja komentátorka- autorka podotkla, že aký má táto povieka názov - a ja teťko rozmýšľam, čoho si schopná, lebo s týmto Tvojím stylom akurát - tak správne uderíš a myslím, že neminieš, vlastne, ani nič iné neočakávam a ja... sa zložím
K poviedke, moja najoblubenejšia práca- venovať sa okukávaniu Eda trafila si presne, ja ho tu okukávam v tejto tvojej hah poviedke - opanávií.
Bye - sklo výlohy, co?
Mne keď sa pokazilo auto, akurát mi vynadal policajt o tom si len nechám snívať, že nejaký Ed zastaví
a na koniec, milujem ťa
A Bye, píšeš presne tak, ako to mám rada. Si taký kompaktný uholník. Odtrhneš čitateľa, lebo to proste čítať musí, čistý rez, čistý pohľad a ak, by si sa odklonila... tak by to bolo čisté precitnutie. Páči sa mi to a ja vnímam, pátram, čakám, milujem takto, chcem vedieť a som priťahovaná (aj tvojim Edom )
som rada, že píšeš a toto chcem - vyžadujem, mienim, čakám a doživotne to obdivujem, ak to niekto dokáže písať lásku vnímať lásku dýchať lásku

8)  semiska (19.11.2010 01:51)

Hihi, ti jsou oba boží: ona z něj úplně mimo a bez smyslů a on ji jen tiše pozoruje a občas něco prohodí Vždy po ruce zachránce Edward,co? Skvělý, moc se mi to líbilo

7)  ScRiBbLe (19.11.2010 00:59)

Áááá, nejdříve jsem byla úplně u vytržení, když jí našel očima a pak mě dostala věta - díval se za mnou ! Měla jsem co dělat, abych hlasitě nezařvala JUPÍÍÍ jako šílenec a nezburcovala s tím sousedy . No a pak se jí rozbije auto a přijede zachránce Edward . Cesta autem byla krásná, úplně jsem je viděla. Teda, Bye, řeknu Ti, ta Tvá povídka se mnou ale dělá divy. Srdce mi v hrudi poskakuje jako splašené a křením se u toho jako puberťák . Tak šup, rychle další .

6)  ambra (18.11.2010 23:27)

Osobo!!! Ty mě nerozkládáš na atomy, ale na hormony!!! Híííííí!!!! Promiň, ale kdybys mě viděla při čtení, asi by to Tvému egu udělalo hrozně dobře. No i když... Je Tvým cílem, abychom se na nějakou dobu měnily v připitomělé trosky, že jo? Jinak si to nedovedu vysvětlit A navíc (a to už víš) miluju scénu v autě a tahle byla jiná a přesto naprosto luxusní. Mňam. Tak hutná vůně říkáš, jo

5)  Yasmini (18.11.2010 23:20)

Zhltla jsem tři díly najednou a zase jem v tom. Chytila jsi mě do svých sítí (ne že bych byla těhotná ). Vyjadřovací schopnosti na nule. Proto tleská a chci mít průvodce jako je Edward. A hlavně chci, aby se na mě takhle díval.
Jojo. Je to perfektní.

Y.

3)  eElis (18.11.2010 23:06)

nádherná kapitolka a plně souhlasím s Hanetkou. Opravdu dokonalá kapitolka.

2)  Luciana (18.11.2010 23:02)

druhý komentář!!! (musím na to upozornit, no )
Edward je tak ... nebezpečně přitažlivý, stvořila si ho tak úžasně mužnýho, že ho přímo vidím před sebou a ... sakra, mám nějak mokro v klávesnici . Klaním se před tebou a trpělivě čekám na pokračování.

1)  Hanetka (18.11.2010 22:34)

Uáááááááááááá! Bájko, to bylo tak....... stmívací!!! To bylo přesně takové, jako v první knize, kdy Edwarda Bella přitahovala a občas mu utekla informace, kterou ani nechtěl přiznat, a odtahoval se, a váhal... a Bella, která nevěděla nic, jen to, že je ztracená... To je přesně ono! Úplně jiné a přitom tak totožné, jejich povaha i láska a ostych a vášeň a....... já už radši mlčím a tleskám!

«   1 2