Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen1.jpg

To, co jsem uslyšela a následně i uviděla, mi zcela podkopalo vše, v co jsem doposud věřila. Země se začala točit opačným směrem. A moje nečinné srdce se roztříštilo na jednotlivé stejně nehybné kousky. Zamrzla jsem v půli pohybu. Musela jsem se přidržet zábradlí, abych se nesesunula k zemi. Ten obraz mi do mysli vypálil obrovský temný kráter s doutnajícími kamínky beznaděje.

Děkuji emam a Rowaně. ♥

27. kapitola - Vzpomínky na minulost

Carlisle vyhověl mé prosbě o návštěvě Trafalgarského náměstí v centru Londýna, které připomíná významnou bitvu.

„Roku 1805 v bitvě u Trafalgaru porazilo britské námořnictvo vedené Horatiem Nelsonem španělsko-francouzskou válečnou flotilu. Šlo o sérii válečných konfliktů známých jako Napoleonské války,” pokračoval Carlisle dál ve svém výkladu, který se týkal nejen historie, ale také architektury a politické situace na začátku 19. století.

Moc jsem si naše každodenní výlety Londýnem užívala, vždy jsem chtěla poznávat nové země a kultury a tímto způsobem se mi můj sen plnil.

 

„Chtěl bych ti ukázat jedno místo,” řekl Carlisle pohroužen do svých myšlenek. Procházeli jsme dlouhými ulice, které byly temnější než ostatní ve městě. Takové staré, klidné, velmi nezvyklé na dnešní moderní Londýn. Jako z dávných dob. Jako bychom se na chvíli vrátili do minulosti. Okamžitě jsem pochopila, co mi chce Carlisle ukázat. Sledovala jsem, jak se loudá ulicemi a následovala ho. Nevypadal, že něco hledá, spíš jakoby se vracel po dlouhých letech domů.

Po několika minutách zastavil před kostelem. Vzpomněla jsem si, že mi Carlisle vyprávěl o svém otci, anglikánském pastorovi, pochopila jsem tedy, že tenhle kostel je anglikánský a že je to místo, kde Carlisle vyrůstal a kde jeho otec kázal. Chvíli se rozhlížel, možná hledal dům, ve kterém vyrůstal, ale nenašel nic. Dům museli zbořit, aby udělal místo dalším stavbám, ale kostel strhnout nenechali. Bylo by to proti zvyklostem.

„Carlisle?” oslovila jsem ho potichu, jakoby nás mohl někdo slyšet. Nedostalo se mi od něj žádné odpovědi, jen nepřítomně s trochu pozvednutou hlavou pozoroval vchod do kostela.

„Carlisle,” položila jsem mu ruku na rameno a lehce stiskla. Ve vzpomínkách listoval svou knihou osudu a vracel se dalekou historií zpět do dob dávno minulých.

„Chceš jít dovnitř?” zeptala jsem se, snad jako bych byla tou, která mu chtěla ukázat tohle místo.

„Dlouho jsem tu nebyl…” povzdechl si tiše. Pak se mi zadíval do očí a usmál se. „Tak jdeme.” Zaklesli jsme se do sebe pažemi a prošli portálem dveří do starého kostela, který tu stál víc než čtyři sta let.

„Vždy jsem při mši otci pomáhal.” Carlisleův hlas se rozezněl v dokonalé ozvěně tichem kostela. Zvuk našich kroků se odrážel od stěn a nesl se zpět k našim uším. To vše působilo tajemně.

„Je zvláštní vracet se domů, i když už pár set let žádný domov nemám. Po několika letech se musím stěhovat. Lidé by poznali, že se mnou není něco v pořádku, že se neměním. Nikdy si nenajdu šedivé vlasy, nemůžu si nechat narůst vousy…”

„Vytvoříme si nový domov, bude jen náš,” ujistila jsem ho a usmála se.

„V to doufám.” Na chvíli se vrátil z minulosti zpátky ke mně a pomohl mi se usadit do druhé lavice od kazatelny.

„Nechceš mi povědět něco víc o svém otci? Vím, že jsi mi o něm už vyprávěl, ale mám na to jen lidské zamlžené vzpomínky.”

„Co bys chtěla vědět?” zeptal se po chvíli.

„Budu ráda, když mi řekneš cokoliv. Mou minulost znáš, teď bych ráda věděla něco o tobě a o tvé minulosti. Takže, jaká byla doba v první polovině 17. století?”

„Nebyla jednoduchá,” povzdechl si Carlisle a začal vyprávět: „Byl jsem vychován k víře v Boha, ale mám pocit, že teď, když o tom přemýšlím, vždy mě otázka náboženství zajímala více z filozofického hlediska než z hlediska víry. Trápil jsem se, ale byl i hezký čas, avšak ten nepřevažoval. Otec mě vychovával přísně, konzervativně, což mi zůstalo doteď,” pousmál se, „ale nikdy jsme si příliš nerozuměli. Matka zemřela při mém porodu, myslel jsem, že nikdy nebudu schopen dát nějaké ženě lásku. Teď už vím, že tomu tak není.” Hluboce se mi tím svým důvěrně hřejivým způsobem zadíval do očí a pak pokračoval: “Kvůli našim rozdílným názorům jsme se často v době mého dospívání hádali. Možná trochu na truc jsem šel studovat medicínu, hodně jsem četl světské knihy. Otec pořádal časté hony na, podle něj, nebezpečné lidi. Pronásledoval ženy, považoval je za čarodějnice. Hrál si na inkvizitora, rozhodně byl stejně nesnesitelný jako lidé z inkvizice, se kterými se přátelil. Nesnášel jsem to. Copak se takhle mohl chovat nějaký pastor? Proč soudil lidi za to, co neudělali? A pokud ano, soudit mohl pouze Bůh, a ne můj otec.”

„Měli jste hodně rozdílné názory, když tě tak poslouchám, vypadá to, že svou mírumilovnou povahu nemáš po svém otci,” zhodnotila jsem krátce to, co mi řekl.

„To skutečně nemám. Nelíbilo se mi, jak na bohoslužbách útočil na lidi, kteří do kostela přišli. Seděli sklesle v lavicích, otec na ně křičel, že se nechovají tak, jak by měli, že si nezaslouží posmrtných život u Boha. Nemohl jsem to poslouchat, pokaždé když otec začal takhle kázat, opustil jsem kostel a dlouho se loudal londýnskými ulicemi až do úplného setmění, když jsem se vrátil domů, otec mi vyhuboval. Asi se o mě bál, svým způsobem mě měl rád, ale dával to najevo tehdejším podivným způsobem. Když zestárl, jeho fanatismus zesílil. Chtěl, abych toto řemeslo spojené s pronásledováním lidí převzal po něm. Tenkrát se mi to příčilo úplně stejně jako teď živení se lidskou krví. Otec na mě velmi naléhal, souhlasil jsem tedy, i když se mi to nelíbilo, vím, že to byla chyba. Pak už jsem se nikdy nenechal k ničemu donutit, k něčemu, co by naprosto odporovalo mému přesvědčení. Otec nikdy nenašel žádné důkazy o existenci čarodějnic, vlkodlaků anebo upírů. Já však ano.” Na chvíli se odmlčel. Kolem nás se rozhostilo ticho.

„Kromě tvé nekonfliktní povahy máš dokonalý vypravěčský talent a umíš příběhy přerušit v tom nejnapínavějším okamžiku.” Povzbuzovala jsem ho k pokračování.

„Myslíš?” zazářily mu oči v šeru kostela. Kývla jsem hlavou a zvědavě čekala na dokončení Carlisleova příběhu.

„Opravdu jsem vysledoval klan několika upírů, kteří žili v kanalizaci. Otec a ti, co ho následovali, sehnali lidi s pochodněmi, dav měl obrovskou sílu, pronásledovali jsme upíry daleko za město. Jeden z nich se ukázal. Nebyli jsme na něj dostatečně připravení. Co zmůžou vidle proti upířím zubům, rychlosti a síle? Lidé se lekli a rozutekli, já s nimi, nebyl jsem však dost rychlý, hladový upír mě pokousal a zmizel. Měl jsem štěstí, že se již předtím nasytil na mužích, kteří se ho snažili zabít. Odplazil jsem se do nějakého sklepa a tři dny tam strávil v ukrutných bolestech. Snažil jsem se nevydat ani hlásku, byl jsem zahrabaný v hnijících zbytcích slupek od brambor, bylo to hrozné, myslel jsem, že umřu, ale po třech dnech začal spalující žár, které měnil mé tělo, ustupovat a já procitl do svého nového nesmrtelného života. Musel jsem zmizet, můj otec se nesměl dozvědět, čím jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli by převážila láska k synovi anebo jeho fanatické vraždění nevinných lidí. Jenže já už nebyl nevinný, stal jsem se predátorem.” Vracela jsem se spolu s Carlislem přes husté vrstvy jeho vzpomínek. Viděla jsem vrčícího upíra s rudýma očima a andělsky blonďatými vlasy ploužícího se nocí podél londýnských zdí. Představa takového Carlislea byla více než děsivá. Nedokázala jsem ho vidět tímto způsobem.

„Byl jsem tím, co můj otec celý svůj život pronásledoval a hluboce nenáviděl. Hnusil jsem se sám sobě za tu nesnesitelnou žízeň a bolest ve svém hrdle, která mě přiváděla k šílenství. Nesnesl bych, kdybych ublížil člověku, ale ze začátku jsem nedokázal svou žízeň kontrolovat, nevěděl jsem, co dělat. Snažil jsem se zabít.”

„Carlisle! Děláš si legraci?” vyhrkla jsem vyděšeně.

„Je to pravda, Esme. Skákal jsem z vysokých budov, snažil jsem se utopit, chtěl jsem zemřít, ale posléze jsem pochopil, že to nebude tak lehké. Po několika týdnech jsem byl doopravdy zoufalý, rychle jsem se pohyboval městem, musel jsem se dostat někam, kde bych necítil lidský pach, který mě burcoval k zakousnutí se do prvního člověka, jehož potkám. Daleko za Londýnem v lesích jsem narazil na stádo pasoucích se jelenů a bezmyšlenkovitě po jednom skočil, zakousl jsem se mu do hrdla a v tu chvíli jsem pochopil, že dokážu přežít i na zvířecí krvi. V ten okamžik se začala psát moje nová životní filozofie.”

„Vždy mě zajímalo, jak to s tvým životem bylo a jakou cestu si musel ujít… A co bylo dál?”

„Teď už to víš. Dál… Cestoval jsem po Evropě, až jsem se dostal do Itálie, kde jsem studoval. Nemusím ti vysvětlovat, že už tehdy jsme s Arem vedli dlouhé rozhovory o upírství a vegetariánství. Byl mnou naprosto fascinován. Studoval jsem tam, učil se pravidlům a způsobům upírského světa, ale nikdy jsem svůj názor, co se týče pití lidské krve, nezměnil. Za nějaký čas jsem odešel a znovu cestoval. Mimo jiné i po Americe.”

„Myslíš, že byla možnost, abychom se tam potkali?”

„Vzhledem k tomu, že to bylo na začátku 20. století, tak rozhodně ne. To ještě ani tvoji rodiče netušili, že budou mít nějaké děti. Poznával jsem tento nový svět. Dostal jsem se do Francie, kde jsem chvíli studoval na Sorboně medicínu a za několik desítek let se opět vrátil do Itálie. Myslím, že byl Aro rád. Znovu měl někoho, s kým mohl diskutovat o pro něj důležitých tématech. Nejspíš ve mně viděl takové rozptýlení od vladařského života, který byl mnohdy velice jednotvárný a nudný. To bylo ke konci 80. let 20. století. Po celou tu dobu jsem hledal smysl svého života. Bez problému jsem dokázal přežít ze zvířecí krve a stal jsem se naprosto imunní vůči lidské krvi, ale to bylo už dávno předtím, než jsem se do Itálie vrátil. Našel jsem si tedy místo ve volterrské nemocnici a pracoval tam. S Arem jsme dále polemizovali o smyslu upírského života. Za pár let jsem pomalu ztrácel všechny důvody, proč žít tento nesmrtelný život. Ale měl jsem štěstí… Objevila se jedna úžasná žena, která změnila můj život od základů a znovu mu dala smysl,” usmál se a lehounce se dotkl mé tváře.

„A dál už to znáš,” řekl ještě. Jeho ruka putovala po lavici, o kterou jsme byli opření, až se zastavila na mém rameni. Pomalu si mě k sobě přivinul a políbil mě.

„Tohle bychom v kostele neměli dělat,” zasmála jsem se a odtáhla se od něj. „Děkuji.”

„Za co?” povytáhl lehce obočí.

„Že jsi se mnou sdílel svůj příběh, nikdy jsem neslyšela nic zajímavějšího a mrzí mě, co se stalo s tvou matkou, musela to být skvělá žena. A je mi líto i tvého vztahu s otcem. Někdy se prostě názory dětí a rodičů rozcházejí.”

„Esme, vím, že jsem říkal, že nebudu spěchat, ale…” Uchopil mě za ruku a postavil se. Překvapeně jsem ho následovala, když mě vyváděl před oltář.

„Není to tak platné, jako kdyby tu stál oddávající, přesto… Staneš se mou ženou před tváří Boží?”

„Ano. Ráda budu tvojí ženou,” vydechla jsem tiše odpověď.

„Slibuji,” stiskl mi pevně ruku. „Slibuji, že budu čekat, až budeš mou ženou přede všemi. Jen jsem potřeboval, aby ten nahoře věděl, že souhlasíš s mojí láskou a s tím vším, co k tobě cítím.” Nečekal na žádné vyzvání k políbení nevěsty a ani přijít nemohlo, protože jsme tam byli sami. Přitiskl svá ústa na má s takovou naléhavostí a téměř zoufalstvím, až se mi málem podlomila kolena. Pochopila jsem, jak moc po mně touží a přesto nechává vše až po svatbě. Musí tolik trpět. Odříkání nám bylo společné, ale najednou jsem si nebyla jistá, jak dlouho vydržím vedle něj žít, aniž bychom překročili jistou hranici...

„Carlisle, vím, co pro tebe naše svatba znamená, a věř mi, že pro mě je také velmi důležitá, ale nedovedu si představit, že by na naší svatbě chyběli Edward a moje sestra s neteří. Doufala jsem, že to pochopíš…” Najednou jsem posmutněla. On určitě nemyslel na nic jiného než na svatbu a čekal, až se vezmeme a budu jeho žena se vším všudy, ale musel pochopit mé důvody. Cítila jsem to stejně jako on, ale na svou lidskou rodinu jsem nebyla schopna nemyslet a chyběl mi i Edward.

„Ale já to chápu, Esme. Čekal jsem na tebe celá staletí, pár dalších dnů, týdnů nebo měsíců není nijak důležitých, protože vím, že pak budeš moje navěky.”

 

 

 

 

 

Už půl roku jsme pracovali v jedné londýnské nemocnici, ukázalo se, že je to jedna z těch kvalitnějších klinik. Ostatně Carlisleovy zkušenosti byly potřebné všude a právě díky nim si ho na všech lékařských pracovištích vážili.

Vystoupili jsme na parkovišti z auta a zamířili do prvního patra, kde byly sesterny a pokoje lékařů. Museli jsme se převléct do nemocničního oblečení. Někdy jsem měla pocit, že Carlisle doktorský plášť ani nesundával. Ředitelka nemocnice si zvykla, že se tak lehce neunavíme a že nepotřebujeme tolik volna jako ostatní a často toho využívala. Šikovný lékař a rychle se učící zdravotní sestra se hodí vždy, tak nám to sama řekla.

Carlisle nějak zařídil, abychom oba pracovali na stejném oddělení, což mi vyhovovalo.

Když jsme do nemocnice přišli poprvé a já se představila, bylo jasné, že si s Carlislem užijeme hodně výsměchu.

„Hm, takže Američanka. No, Carlisle, konečně sis našel svou vyvolenou,” zasmál se doktor Collins a poplácal mého snoubence po rameni.

Ze začátku si z Carlislea jeho kolegové utahovali, ale za pár týdnů je to přešlo. Vytratily se i drby, které se nesly po celé nemocnici o tom krásném novém lékaři a o štěstí té drobné milé Američanky. Vždy to však nebylo jen pozitivní, co jsme se doslechli. S Carlislem jsme se tomu jen smáli a drželi se za ruce, když nás svými závistivými pohledy sledovaly ostatní sestry nebo lékařky.

Nemohla jsem tomu uvěřit, ale i já měla nápadníky, které však Carlisleova přítomnost rychle odradila.

Zrovna jsme s Carlisle šli na vizitu, většinou se nám nestávalo, že by to vyšlo tak, abychom mohli jít spolu. Vždycky se mi jeho profesionální, ale zároveň milý přístup k pacientům líbil. Neznala jsem ho takového. V pracovním nasazení z něj byl trochu někdo jiný, než když jsme byli spolu sami. Tady snad ještě více vynikl jeho britský přízvuk, kterým mě dokázal naprosto spolehlivě okouzlit. Když jsem ho zkoušela napodobit, Carlisle se při tom bavil jako nikdy. Uklidnil mě, že za můj americký akcent mě nikdo neodsuzuje a že mě miluje takovou, jaká jsem a ať se to nesnažím měnit.

Měla jsem pocit, že mám v sobě něco, co je dokáže okamžitě uklidnit. Bylo zajímavé, že něco podobně zvláštního měl i Carlisle.

Když jsme vyšli z posledního pokoje a dokončili tak ranní vizitu, zamyslela jsem se: „Všiml sis, jak se ta malá holčička se zlomenou rukou po mém dotyku hned uklidnila? Nechápu, co se stalo. Je to zvláštní. Trochu mě to děsí.”

„Všiml jsem si toho už několikrát,” usmál se. „Esme, vždyť ty jsi ztělesnění čistého anděla. Lidé z tebe cítí klid, pozitivní, čistou energii, proto ti tak věří.”

„Myslíš?” Bylo zvláštní o tom takhle přemýšlet, ale v něčem měl Carlisle nejspíš pravdu.

„Nemocnice jsou pro lidi stresující, ty jim dáváš něco, co je uklidňuje, možná jim to připomíná domov, něco známého. Vytváří si k tobě takové zvláštní pouto.”

 

 

 

 

 

 

Několik dalších měsíců uplynulo a já se stala pravou zdravotní sestřičkou, dokonce se mnou k mému překvapení byli tak spokojeni, že jsem pomáhala vrchní sestře. Měla jsem výhodu rychlého učení díky geniálnímu mozku upíra, ale to jsem nikomu nevykládala.

„Carlisle, co tu děláš?” Stál přede dveřmi a čekal na mě. Vešli jsme do sesterny a já se posadila na pohovku potaženou bílou kůží. Carlisle se posadil na pohodlnou židli na kolečkách stejné barvy a otočil se ke mně.

„Měli bychom jít domů,” navrhla jsem. „Musí jim přijít divné, že už jsme tu osmnáct hodin a ani jeden z nás si nepotřeboval na chvíli zdřímnout anebo si koupit kafe.”

„Asi bychom měli,” povzdechl si smutně, což bylo pro mě v téhle situaci překvapivé.

„Co se děje? Snad zase netrpíš záchranářským syndromem. Však oni to tu těch pár hodin zvládnou i bez tebe.” Pokrčil rameny a opřel se do opěradla židle.

„Doktore, víte, že jste v tom plášti neskutečně přitažlivý?” našpulila jsem rty a předváděla tak jednu sestru, kterou před několika měsíci vyhodili kvůli neschopnosti. Šílela jsem z ní. Snažila se dostat Carlislea do nějakého tmavého koutu daleko ode mě a tam… Nechtěla jsem ani pomyslet! Carlisle se jí snažil vyhýbat a vždy se pak doma rozčiloval, že už další vizitu za jejího doprovodu nepřežije. Za ta staletí už by na přehnanou pozornost měl být zvyklý, ale nejspíš se zlobit kvůli mně, abych si snad nemyslela, že ho ta žena nějak zvlášť zajímá.

„Neříkejte…” opáčil stejným tónem a loktem se zapřel o opěradlo židle a podepřel si hlavu.

„Pojď sem.” Hned, co jsem to dořekla, židle na kolečkách narazila na pohovku a Carlisle seděl na proti mě a tiskl mé ruce ve svých.

„Jak to, že máte tak studené ruce, doktore Cullene?” vyděsila jsem se, ale na ústech mi pohrával úsměv. Vzpomněla jsem si totiž, jak mi Carlisle vyprávěl, že jsem se ho, úplně neoprávněně, bála, když jsem si vyvrkla kotník a on mě ošetřoval.

„To vy máte ledové ruce, Esme. Měla byste si zase lehnout a přikrýt se. Uvařím vám teplý čaj. To víte, tady na hradě je zima neustále.” Trochu se ode mě odtáhl.

„Počkejte, Carlisle! Neopouštějte mě!”

„Nikam nepůjdu, pokud si to nebudete přát.” usmál se zdvořile jako pravý gentleman.

„Zůstaňte tu,” vyslovila jsem své přání. „Blíž.” Přitiskl se až ke mně a políbil mě. V tom se otevřely dveře a dovnitř vešla Lucy, jedna z postarších sester, které se mnou na oddělení pracovaly.

„Och, oml-omlouvám se, Esme, jen jsem chtěla… Ale to samozřejmě počká,” zrudla a snažil se rychle vytratit.

Carlisle se ode mě jen trochu odtáhl a nepřestával mě držet za ruku. „Nic se neděje. Stejně už jsme na odchodu.” Ale Lucy zavřela dveře a odcházela pryč.

„Teda, že se nestydíte. Copak takhle se chová doktor a syn anglikánského pastora?” snažila jsem se o autoritativní hlas, ale spíš jsem nás oba rozesmála.

„Vy byste, madame, měla o sobě taky popřemýšlet,” zvedl se ze židle a přešel ke dveřím, ještě než stihl stisknout kliku, upířím rychlostí se ke mě vrátil a vtiskl mi lehký polibek na čelo. “Počkám na tebe dole u východu,” zašeptal a byl pryč.

Převlékla jsem se, poklidila rozložené desky na stole a urovnala rozházené papíry. Vzala jsem si kabelku se svými věcmi, zavřela za sebou dveře sesterny a vydala se dlouhou chodbou ke schodišti. Až dole pod schody jsem si uvědomila, že s Carlislem mluví nějaká žena. Podle hlasu jsem poznala doktorku Sheridanovou.

To, co jsem uslyšela a následně i uviděla, mi zcela podkopalo vše, v co jsem doposud věřila. Země se začala točit opačným směrem. A moje nečinné srdce se roztříštilo na jednotlivé stejně nehybné kousky. Zamrzla jsem v půli pohybu. Musela jsem se přidržet zábradlí, abych se nesesunula k zemi. Ten obraz mi do mysli vypálil obrovský temný kráter s doutnajícími kamínky beznaděje.

„Carlisle…” zašeptala jsem zlomeným hlasem. V tu chvíli, co ke mně otočil hlavu, mu zapípal pager - volali ho, potřebovali. Nepochybovala jsem o tom, že dá přednost pacientovi. Vždy ho práce bavila a snažil se poskytnout pomoc všem, kterým to jen šlo. Do háje s tím jeho záchranářským komplexem!

Jenže já ho teď taky potřebovala. Víc než jeho pacienti, kterých měl hodně, ale já byla přece jeho… Esme. Co sis myslela, ty naivní hlupačko?! Rozutekla jsem se ke dveřím, které se přede mnou automaticky otevřely jako nemocniční parkoviště s obrovskými kalužemi všude kolem. Jakoby déšť mohl odplavit zničující pocity, které jsem měla.

„Esme!” uslyšela jsem za sebou Carlisleův hlas. Dala jsem se do běhu a bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Potřebovala jsem odsud okamžitě pryč a jen nadlidská rychlost, kterou disponovali upíři, mi k tomu mohla pomoci.

„Esme, tak počkej přece!” A na koho?

„Prosím…” Zoufalý hlas se rychle vzdaloval, až zmizel úplně.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Kate

20)  Kate (10.01.2015 13:00)

Ahoj, Kalo, je to venku. :) Omlouvám se, že to tak trvalo.

kala

19)  kala (10.01.2015 07:52)

Ahojky, chtěla jsem se jen zeptat... Kdy se můžeme těšit na pokračování?
dík

18)  Sabi (31.12.2014 19:35)

Díky :) Už se moc těším. Snad se Esme nestane nic zlého. :)

Kate

17)  Kate (28.12.2014 15:24)

Sabi, děkuji. :) Kapitola je napsána asi měsíc, jen mě trochu zlobí. Ty postavy jsou někdy tak tvrdohlavé! Ještě chvíli vydržte, prosím.

16)  Sabi (27.12.2014 23:40)

Super!! kdy bude další kapča??

kala

15)  kala (11.12.2014 09:24)

Dobře, máš to mít ;) Děkuju

Kate

14)  Kate (10.12.2014 19:02)

Kalo, nemusíš čekat. :)

kala

13)  kala (10.12.2014 17:56)

Jen tak přemýšlím , zda na tebe nemám počkat...

Kate

12)  Kate (10.12.2014 17:53)

Ahojky, Kalo. Kapitolu mám, jen bude potřeba trošku přepsat. :) Příští týden by tu měla být. ;)
A ty, jestli máš další kapitolu Strážkyně, tak se neostýchej a sem s ní.

kala

11)  kala (10.12.2014 17:24)

Ahojky Kate , máš další kapitolu?
Vyměním

Kate

10)  Kate (03.12.2014 18:53)

Babča S., :) Děkuju!
SestraTwilly, nehty si kvůli mně nenič, kapitola by tu měla být do konce týdne. Děkuji!
Annie, brzy se to dozvíš. Díky! :)
Naty, děkuju Ti, na některé tvé otázky dostaneš odpověď hned v další kapitole. :)
Em, nejpodlejší... Máš pravdu. Děkuji!
kala, moc děkuju! :)
Julka, za mučení a napínání se omlouvám. Brzy bude mučení konec. Děkuju mnohokrát! :)

9)  Julka (30.11.2014 22:33)

No teda!! Proč nás tak napínáš a mučíš? :( :( :'-(
Prostě úžas! slintám a těším se na další díl, prostě žůžo
PS.: miluju Londýn ^^:)

kala

8)  kala (29.11.2014 23:41)

Krásná kapitola. Těším se na další

emam

7)  emam (29.11.2014 20:18)

Ta scéna v kostele se mi obvlášť líbí Ale ten konec Napínat čtenáře je jedna z nejpodlejší, ale zároveň z nejůčinějších zbraní psavce ;)
Tak honem dál, jen dál!

6)  Naty (28.11.2014 23:37)

Kaťuško, moje zlatínko.. čo povedať... toto takový večerný bonbonek..
Uplné som sa potešila že je další dielik...
Esme a Carlisle konečne našli tú správnu cestu, Esme je perfektná zdr. sestra...
Carlisle užastný doktor.
No ten koniec... Si ma trochu zarazila, čo tá Esme ktorú nepoznáme, tak... sobeká na našeho Karlíčka.. Takúto tvoju Esmušku nepoznám... Ale, musíme jej dať za pravdu že riaditelka si s Carlislea robí poskoka...
Esme ho potrebovala viac..
Tak.. prečoooo???
Chceme určite pokraaačko...
MOc som si oddýchla pri tvojej dalšej časti..
Cmuq.. Rýchle piš dál...

S láskou, konečne na PC :D tvoja milovaná, trochu otravná Nattalie.. (Tvůj čertíček)

5)  Annie (28.11.2014 18:21)


Okamžitě další kapitolku!! :D Chci vědět, proč utíká... :)

SestraTwilly

4)  SestraTwilly (27.11.2014 19:21)

Kati,čo te koniec...to mám teraz čakať a hrýzť si nechty?;-) Ináč pekná kapitolka. Netrpezlivo budem čakať na pokračovanie.:-)

3)  BabčaS (27.11.2014 16:01)

Kate

2)  Kate (27.11.2014 14:42)

MichellCullen, pokud si počkáš na další kapitolu, vše se dozvíš. ;) Děkuji. :)

1)  MichellCullen (27.11.2014 13:58)

pěkná kapitola ale ten konec mohlo tam být aspoň vysvětleno co uviděla a proč tedy od Carlislea utíká

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek