Sekce

Galerie

/gallery/Esme Cullen.jpg

Nejdelší kapitola v dějinách LNMT, prohlídka hradu, knihovna, možná chvílemi trochu smutnější, depresivnější kapitola, na zamyšlení, protože jsem se potřebovala z něčeho vypsat...

Moc děkuji KalamityJane a emam! A Vám všem, které mne neustále podporujete. ♥

Píseň, která mi hrála po celou dobu psaní této kapitoly.

 

13. kapitola - Křehká rovnováha

Pomalu jsem scházela, co nejtišeji, po schodech dolů, slyšela jsem v kuchyni nějaké podezřelé zvuky. Dech se mi s každým krokem zadrhával, jako bych ani dýchat nechtěla, nemohla. Jakoby mi někdo našeptával, že se něco stane… Ale co. Co?

„Je tu někdo?“ můj hlas se nesl z dálky, jako bych byla v prázdné místnosti bez oken. Skoro to vypadalo jako nějaká místnost, kam se zavírali lidé s psychickou poruchou. Srdce mi tepalo až v krku a hlava plná střepů se chtěla rozskočit. Esme, prosím, uklidni se…

Zhluboka jsem se nadechla, do nosu mě uhodila slabá palčivá směsice alkoholu a sladký parfém.

„Je tu… někdo?!“ zadrhnutí bylo více než znatelné. Zvuk vycházející z mého hrdla zněl ještě cizeji, než před chvílí. Jedním pohledem jsem přelétla celou místnost a z nedostatku kyslíku jsem se musela opřít o studenou zeď.

Pomalu jsem sešla posledních několik schodů na místo, kde byl v domě v Ohiu jídelní stůl.

Bože, kde jsem se to ocitla? Nepoznávala jsem to tu, i přes to, že mi něco říkalo, že jsem doma. Všechno bylo tak zvláštně zastřené. Tak zvláštně… Nádech!

Nedostávalo se mi vzduchu a ve tmě jsem zahlédla ještě temnější stín, který se znenadání objevil za mnou. Jednou rukou mi zakryl ústa a druhou mi pevně sevřel zápěstí za mými zády.

„Mě jsi tu nečekala, že? Drahá… Myslela sis, že mi jen tak utečeš, hm?“ šeptal ten děsivě známý hlas u mého ucha. Pevně jsem zavřela víčka a modlila se. Ruka z mých úst zmizela, takže jsem se mohla prudce nadechnout, ale ne na dlouho… Stisk povolil i z mých uvězněných paží, v zápětí se ale ruce začínaly ovíjet okolo mého pasu a stahovaly mne někam do hlubin svých myšlenek, do obrovské propasti plné žhnoucí lávy. Ta tíha byla nesnesitelná, skoro jako by mi někdo propaloval horké železo až do žaludku.

„Petere, ne… Prosím,“ šeptala jsem vyděšeně. Jako by to někdy pomohlo. Jako by mi to jediné slovo mohlo dát sílu vzepřít se. Jako kdyby pro mě zbyla naděje jít dál a bojovat se zátěží, která mi bortila všechny základy mých jistot. Hluboká díra v prsou se prohlubovala s pocitem padání do hlubin.

Ale to světlo, které mne ujišťovalo, že ještě nejsem na dně, že ještě mám hodně sil, že se můžu zvednout, a i když jen po kolenou pokračovat, plazit se dál. I přes to, že vím, že jsem na pokraji svých sil.

To světlo, které vám dává naději, když se všechny sloupy kolem vás bortí a vy se je snažíte zachytit, ale nedaří se vám to, až pak nakonec spadne ten nejdůležitější, hlavní sloup a vy už nemáte nic, co byste mohli zachránit, čeho byste se mohli zachytit, tak prostě jen padáte, topíte se a nevíte, co dál.

Ale to světlo…

Zářící naděje někde nahoře začala zvyšovat svou intenzitu a jakoby ozářila tu temnotu pode mnou a ta najednou zmizela i se stiskem kolem mého pasu.

A znovu jsem byla v místnosti bez oken. Ozářený kotouč se začal formovat do postavy člověka, který ke mne natahoval ruku.

„Esme, prosím, nebojte se…“ laskavý sametový hlas se přibližoval. Už bylo skoro u mě. Zlaté oči se láskyplně usmívaly, ale já byla jen nestranným pozorovatelem, jako bych to ani nebyla já.

Natáhla jsem ruku a krůček po krůčku se přibližovala k bělostné dlani. Ve chvíli, kdy se naše konečky prstů dotkly, se ten přívětivý obličej změnil na jiný, již méně přívětivý.

„Opět se setkáváme!“ zasmál se hrůzostrašně a má ruka byla opět uvězněná v té jeho a můj obličej byl ve výši zlověstně žhnoucích očí. Ne, už ne, radši mě zabij…

Ale jeho hlas se změnil a stisk nepatrně zesílil, ale tentokrát na mých ramenou, když naléhavě šeptal: „Prosím, Esme, otevřete oči…“

A tak jsem poslechla. Ne, nebyly to Peterovy modré oči, byly to oči plné strachu a vyděšené úzkosti, které se na mě upíraly. Třas v ramenou přestal a já zjistila, že sedím skrčená v nepříliš pohodlné pozici za svým pracovním stolem.

„Co se stalo?“

„Já jen… Asi jsem na chvíli usnula,“ odvětila jsem hlasem, který bych snad ani nemohla považovat za svůj.

„Usnula?“ dotkl se mé tváře a já ucítila, jak mne zastudily nepatrné krůpěje vody. „Nemyslím si…“ zakroutil hlavou a zaujatě zkoumal svůj ukazováček, na kterém se leskly kapky. A pak na mne upřel ten svůj pohled rozteklého zlata a já mu musela uhnout.

„Špatné sny,” pousmála jsem se a rychle si z líček dlaněmi utřela usychající slzy. Carlisle mi nevěřil, jenže já mu nemohla říct, co se děje...

„Každý máme své noční můry,” povzdechl si, ale já nemohla uvěřit, že by i on mohl mít nějaké trápení. Ne, přece byl stále tak usměvavý a plný života, útěchy a až do této doby mi byl oporou, tak proč se teď tvářil tak bolestně smutně? Za zničený výraz v jeho tváři jsem mohla já, ne přímo, ale napadlo mě, že mu neustále přidělávám nějaké starosti. Copak mne bude Peter děsit nejen ve snech, ale bude mi zasahovat i do reality, do normálního života? Tedy pokud se za normální považovat dal. Vážně mi někdy přišlo, že jsem vlastně trochu mimo realitu. Že nevnímám nic okolo sebe, jsem zabrána jen do vlastních myšlenek a reálný svět kolem mne jakoby plynul, ale já nebyla jeho součástí. Nikdo mi nerozuměl a já byla za svůj stav duše ráda. Pořád jsem si žila v představách, že ten můj duševní vnitřní svět mne tolik nezraní, jako ten kolem mne. Že mi neublíží vykreslování si krásné budoucnosti. Ale právě teď mi můj vnitřní svět ublížil… Peter mi pronikl i do snů, kam jsem se snažila pouštět si jen ty pěkné a pozitivní zážitky a pocity.

A ještě jednu linii mého snu jsem si uvědomila. Peter se proměnil v Carlislea a ten pak zase zpátky v Petera, dávno jsem věděla, že právě toho se bojím. Už bych po druhé nejspíš nezvládla to, co jsem zažívala doma ve Státech. Sice mi Carlisle každý den svým chováním a tím, jak mluvil, dokazoval, že není stejný jako Peter, že teď už se mi nic takového, jako s mým bývalým manželem, nestane.

Nikdy jsem neměla na muže příliš odhad. Dlouhou dobu jsem byla sama a jednoho krásného sluncem prosvíceného červencového dne, jsem potkala toho okouzlujícího Petera Evensona s milým úsměvem a tmavě hnědými vlasy, které se na slunci krásně leskly, a byla jsem chycená. V té chvíli mi bylo vše jedno… A právě kvůli tomu, že jsem před Peterem neměla žádné zkušenosti s muži, jsem nemohla porovnat chování mužů k ženám, možná, že mi jeho chování připadalo v rámci možností normální. A tak jsem souhlasila se sňatkem a vlastně jsem ze začátku ani nepoznala, že by mohlo být něco v nepořádku. Nemohla jsem poznat, že to všechno je jen maska a zástěrka, za kterou se skrýval úplně jiný, cizí muž, než jak se prezentoval na veřejnosti a před známými. Moji rodiče už v té době nežili, a proto mi nemohli pomoci, nestihli mi říct, ať si sundám ty růžové brýle, co bych dala za to, kdyby mi je někdo surově strhl z očí, abych procitla a uvědomila si, že ten překrásný princ je pouze krutá bestie z hororů, jakou si jen umím představit. Ale na to už bylo v tu chvíli pozdě. Na útěk bylo pozdě.  Později mi však začalo docházet, že to asi nebylo to nejšťastnější ano, které jsem ve svém životě vyslovila.

„Nechce se mi věřit, že by někdo jako vy měl nějaké noční můry.” Narovnala jsem se z nepohodlné polohy na židli a postavila se vedle něj.

„Bylo by krásné, kdyby člověk mohl jen snít, že?” usmál se na mě smutně.  „Ale každý má své dobré i špatné sny, které občas nezmizí ani po probuzení.” Jakoby mi četl z duše… Před pár měsíci jsem si přála, abych se už snad ani neprobudila. Sny mi byly jedinou útěchou, když jsem zažívala to peklo… Teď zažívám nebeský klid a naopak mne děsí vlastní sny, a jen co se probudím, mají o mne strach ty krásné oči barvy nejdražšího kovu.

„A co prohlídka hradu zakončená návštěvou knihovny? Říkala jste přece, že vaší prací byl prodej knih a myslím, že sdílíme stejnou vášeň právě ke knihám, co říkáte?” Opravdu na mě mrkl?

„Ale co když bude někdo volat? Nerada bych promeškala nějaký důležitý hovor ze zahraničí,” namítla jsem, protože jsem byla zvyklá dělat svou práci svědomitě, i když mne procházka pro hradě velmi lákala a knihovna snad ještě víc.

Zase ten podmračený pohled. Pokaždé, když jsem se zmínila o mé práci nebo o mém nadřízeném panu Volturim, přeběhl mu přes tvář tmavý stín nenávisti a doufala jsem, že ne ke mně. Toho jsem se začínala bát… „Jsem si jistý, že v tuto denní dobu nikdo volat nebude. A myslím, že to bude skvělý způsob, jak zahnat noční můry.”

„Tak dobře,” souhlasila jsem nakonec s vděčným úsměvem, který mi byl ještě krásněji opětován.

* * *

„Věděla jste, že hlavní budova byla ve středověku postavena na hradbách starověkého města?” podal mi ruku, aby mi pomohl vystoupat po točitých schodech až k němu nahoru. Bez sebe menšího ostýchání jsem jeho ruku přijala. Esme, děláš pokroky! musela jsem se pochválit. Ale na jeho mrazivou pokožku jsem si ještě zvyknout nestihla, ale ani jsem se tomu nedivila, v kamenném hradu, a navíc začínala zima, to by bylo chladno každému. Mne samotné byla také pořád zima, zmrzlé ruce a chodidla nebyly pro mne žádným neobvyklým překvapením.

„Vážně?” divila jsem se. „Má to tu nádech tajemného dávnověku. Proč myslíte, že postavili hrad na místě města? Mohla za to jeho tajemná minulost? Nebo mor, který zachvátil celé město a žádný z jeho obyvatelů nepřežil? Myslím, že morové nákaze se nedá vyrovnat žádné další středověké neštěstí, tolik lidí zemřelo v šílených bolestech. To si opravdu neumím představit.”

„Zdejší páni tak chtěli ukázat svou nadřazenost nad lidmi,” ušklíbl se, nebo se mi to jen zdálo? „A věřte, že morové rány nemusí být pro člověka tím největším utrpením…” Na okamžik odvrátil pohled a já se nedokázala zbavit pocitu, že se kolem nás ochladilo. Nezabránila jsem otřesení se.

„Jak… Jak to myslíte?” zdálo se, že mne nevnímá. „Carlisle?” zkusila jsem ho probrat z myšlenek, když ani to nepomohlo, odhodlala jsem se mu jemně stisknout ruku, která zrovna za námi zavírala těžké dřevěné dveře pobité obrovskými pruhy železných plátů, vedoucí z chodby, odkud jsme přišli. Jako by na okamžik zamrzl v závoji svých myšlenek.

„Promiňte, zamyslel jsem se,” zadíval se mi váhavě do očí, které byly černé jako havraní peří. „Minulost nás tak často pronásleduje na každém kroku. Tolik bych si přál jí alespoň na okamžik uniknout... Nezasloužíte si být v těchto studených kamenných zdech. Měla byste raději být venku a užívat si čistého Volterrského vzduchu.”

„Proč mám pocit, že mi slova berete z úst?” podivila jsem se jeho řeči.

„Opravdu?”

„Ano. Minulost nás tak často pronásleduje na každém kroku,” zopakovala jsem tichým hlasem, jako bych chtěla ochránit své tajemství, o které jsem věděla jen já, moje sestra a samozřejmě ten, co to všechno zapříčinil, „a souhlasím s vámi.”

„Jsem sice potěšen, že se mnou souhlasíte, ale v této věci bych dal přednost opaku. Nedovedu si ani představit, že vás musí provázet něco zlého. Když je to minulost, proč ji berete s sebou a necháváte ji, aby vás trápila? To byste neměla nikomu dovolit.”

„Spíše bych to neměla dovolit sobě, abych se jí stále trápila… Ale z vašich slov si myslím, že se mnou budete souhlasit. Je těžké zapomenout,” posadila jsem se na dřevěnou lavici uprostřed jedné z dalších chodeb, kterou jsme procházeli.

„Jde tedy jen o fantoma, který vás tíží?” povzdechl si a já váhavě přikývla. „Čas bývá tím nejlepším lékařem. Věřte mi, něco o tom z praxe vím.”

„Z jaké praxe, Carlisle?” snad poprvé jsem se za poslední měsíce zasmála nahlas, možná to nebylo myšleno jako vtip, ale ten hořkosladký podtext nešlo přeslechnout. „Z vaší lékařské praxe nebo té osobní? Je snad něco, na co byste rád zapomněl, ale právě ten fantom číhá někde za oponou a pokaždé, když se snažíte konečně začít žít, se vám připomene a vy zjistíte, že to, co jste si dlouhou dobu budoval, tu jistotu, najednou ztratíte a musíte začít od znova?” vyjádřila jsem více svých pocitů, než jsem vůbec zamýšlela, ale v jeho přítomnosti to bylo tak lehké, otevřít své srdce a říct nahlas, co mě trápí a nad čím potají a jen ve své hlavě přemýšlím. Pronesla jsem tolik toho, co neměl nikdo nikdy zaslechnout...

„Kdyby byl jen jeden, snad bych se s ním dokázal vypořádat a potlačit ho v sobě. Jenže ti ostatní, co mě obklopují, jsou mnohem silnější než já,” zaúpěl a odvrátil ode mě zrak. Po té se s těžkostí zvedl a smutným pohledem mi naznačil, že pokračujeme v prohlídce dál.

„Nerozumím. Ostatní?” Otevřel velké těžké dveře a pokynul mi, abych vstoupila dovnitř.

Ocitli jsme se v obrovské knihovně. Cítila jsem se jako v ráji. Už vím, kde budu trávit svůj volný čas. Ten nespočet knih, co tu měli… Žasla jsem a bylo mi líto, že nebudu mít tolik času, abych tohle všechno přečetla. To se mi za život nemůže nikdy povést.

Podél zdí stály obrovské dřevěné police až ke stropu. Tady snad musí být všichni autoři světa, u kterého jen začnu? Byla jsem nadšená, avšak z mého rozjímání mne vyrušil tichý hlas.

„Esme, tolik bych si přál, abyste byla v bezpečí,” otočil se ke mně a naléhavě vzal mé ruce do svých.

„Ale vždyť jsme v knihovně, tady se přeci nemůže nic stát,” podivila jsem se jeho chování. Ale srdce se mi rozbušilo tak, jako kdybych místo pár schodů, které nás zavedly sem, vyběhla schodiště do té nejvyšší hradní věže a zase zpět.

Plaše mě pustil a pokusil se o úsměv.  „Jistě. Jedna z věcí, která vám zajistí bezpečnější život v Itálii, bude alespoň částečné osvojení jazyka. Co říkáte?” podával mi malou knížečku. Mou zmatenost ihned zahnal nápis na titulní straně: Anglicko-italský, italsko-anglický slovník.

„Ale, Carlisle…”

„Ale? Říkala jste přece, že byste se chtěla naučit řeč, Arovi jistě nebude vadit, že jsem vám daroval jeden ze slovníků.” Přerušil mne a na to už jsem opravdu nic říct nemohla… Proč mne vždy přesvědčil?

„Tak dobře, děkuji.” vzala jsem si od něj malou knížku.

„Di niente.”

„Co, prosím?” zvedla jsem oči udivením a nejen nad jeho sametovým barytonem. Myslím, že si tu italštinu brzy oblíbím.

„Strana 87,” pokývl hlavou k mým rukám.

Začala jsem listovat ve slovníku, ale cosi mě rušilo z koncentrace. Zvedla jsem oči, které se setkaly s jeho zkoumavým pohledem. „Ano?”

„Směl bych mít na vás jednu prosbu?”

„Povídejte,” usmála jsem se a zároveň našla stranu 87.

„Šla byste se mnou zítra na večeři?“ podíval se na mě opatrně, jako by byl již dopředu smířený s odmítnutím. Netušil však, že ho nejspíš překvapím.

Nebyla jsem si tím úplně jistá, tak jsem rychle přelistovala na první stránku a hledala to správné slovo. Carlisle vypadal překvapeně.

„Si.” odpověděla jsem.


Di niente. = Rádo se stalo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Annie (18.07.2014 23:57)

Opakuju se... :D Krááásná kapitolka


Kate

10)  Kate (17.02.2014 19:21)

Děkuji, BE, jsem moc ráda, že se líbila.

BlackElejah

9)  BlackElejah (16.02.2014 21:53)

Supr kapitola, ze všech dosavadních se mi líbí nejvíc .

Kate

8)  Kate (12.02.2014 17:36)

Děkuju, jste zlaté, na téhle kapitole jsem si dala záležet, tak jsem ráda, že se (doufám) líbila. :)
Seb, taky jsem ráda. Děkuji.
Em, taky už se moc těším. Děkuju!
Nano, děkuji, jsi moc hodná. ;)
Siss, v tom snu se možná odrazila moje nálada, když jsem psala. Děkuju Ti!
Kati, bohužel, teď toho mám moc a na psaní v poslední době nemám čas. :( Děkuju, že jsi stále se mnou a s mými povídkami.
Volturijovna, taky mám Carlislea s Esme ráda. Hodně!
Row, žádné fatální následky. Hmm? Myslím, že vše nepůjde tak lehce, jako doteď... Děkuji! A ty náznaky jsem si užila. :)

Rowana

7)  Rowana (07.02.2014 22:49)

Rozhovor plný náznaků. Oba myšlenky se spoustou temných stínů a snahou prozradit co nejméně. Velice zajímavé.
A Esmé se nám osmělila? Paráda, těším se.
Ještě že ze všech upírů ve Volteře ji zve na večeři právě Carlisle. Tak to pro ni nebude mít aspoň žádné fatální důsledky.

Volturijovna

6)  Volturijovna (07.02.2014 19:19)

Já ty dva zbožňuju! :-)

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (06.02.2014 23:17)

Krásne...všetko,prehliadka hradu,knižnice,ich začínajúci vzťah,jeho pozvanie na večeru.Veľmi sa mi to páčilo.
Len kapitolky keby pribúdali častejšie Katka.:) ;)

SissCullen

4)  SissCullen (06.02.2014 20:48)

úplne som sa potešila, keď som uvidela, že si pridala ďalšiu kapitolu a ešte viac, keď som ju dočítala Skvelé, že Esme prijala Carlisleovo pozvanie, moc sa tomu teším a ten sen na začiatku ma úplne dostall
Veľmi sa teším na pokračovanie

Nana08

3)  Nana08 (06.02.2014 20:12)

Kateřinko, nádhera už se nemohu dočkat další kaitolky
konečne se mohu normálne vispat ;) ;) ;) ;)

emam

2)  emam (06.02.2014 18:48)

Tak jsem to nevydržeůa a zhltla to ještě před uspáváním;) Na tu večeři se už úplně třesu

1)  Seb (06.02.2014 17:40)

Krásná kapitola a jsem ráda,že jdou na večeři.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek