25.10.2010 [15:00], zira, ze série Láska či nenávist?, komentováno 3×, zobrazeno 1904×

Bella, Lucy a Emmet se vydají společně s Heidy ze svého tajného úkrytu. Jenomže když vejdou do trůnního sálu, něco není v pořádku.
Co není v pořádku? Jak se bude vyvíjet vztah mezi Bellou a Caiem? Dokáže vůbec někdy Bella zapomenout na svého bývalého kluka, kterého hluboce milovala? To se dozvíte, když si to přečtete.

Doufám, že se Vám to bude líbit. Pls komentíky a kritiku.

8. kapitola – Nové tajemství a nová holka

Šli jsme s Heidi chodbou, která vedla jen k jediné místnosti. K trůnnímu sálu. Otevřely se dveře a my krátkými kroky vpluli dovnitř. Zmrazila jsem všechny kromě Emmetta a Caia pomocí rukou, kterými jsem se napřáhla a udělala takový cukavý pohyb, který vymrštil moji moc.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se Caia a poodstoupila trochu dozadu, z důvodu bezpečnosti.

„Nic. Nevím, co mě to popadlo. Já bych ti nikdy neublížil, to snad víš,“ řekl a já se koukla po Lucy. Ta kývla na souhlas, že to myslí vážně.

„To se musíš pořád ptát svojí sestry, jestli to myslím vážně? Aro by ti taky nechtěl ublížit, jenom …“

„Já vím. Je naštvaný, že mi to jde všechno tak rychle. Tuhle pohádku jsem už slyšela. Já chci slyšet pravdu, čistou pravdu a ne žádnou lež. Je ti to jasné?“ zeptala jsem se ho a dívala se na jeho zmatený obličej.

„Můžete mi říct, co se tady děje?“ zeptal se Emmett.

„To je na dlouhý příběh Emmette, pak ti to vysvětlím. Počkat. Proč neslyším žádné myšlenky? Je to divné, je tady takové ticho. Slyším jenom Emmettovy myšlenky. Už ani neslyším Caiovy myšlenky. Caiusi? Vy nám něco tajíte?“ řekla Lucy a přišla ke mně.

„Co? Já o ničem nevím,“ řekl Caius na svoji obhajobu.

„Opravdu? To si moc nemyslím, protože se na Lucy koukáš, jako bys ji chtěl zabít,“ řekl Emmett a postavil se do obranné pozice.

„Caiusi?“ zeptala jsem se s údivem.

„Já ti to vysvětlím,“ řekl Caius a přišel ke mně blíž, jenomže já ho odhodila. Spadl na Demetriho, který byl v tu chvíli rozmražený.

„Nepotřebuju nic vysvětlovat. Myslím, že už toho vím hodně o tobě a tvé … rodině.“ A prudkým tahem jsem oba zmrazila.

„Kdo blokuje proud jejich myšlenek, Emmette?“ Chvilku bylo ticho.

„Emmette? Probuď se, Šípková Růženko!“ zařvala jsem na něho.

„Co je?“

„Udělej to samé, co s Caiem!“ řekla jsem už trochu nervózně.

„Aha. Jasně.“ Chvilku se soustředil a pak odpověděl, „Ta holka za tím trůnem.“ Když to dořekl, ta holka se pohnula a zasmála se.

„Dost dlouho Vám trvalo, než jste na to přišli. Málem jsem zdřevěněla.“

„Moje moc na tebe neplatí?“ zeptala jsem se.

Ta holka ke mně přistoupila, co nejblíže a pošeptala mi do ucha.

„Jsem vůči tvé schopnosti naštěstí imunní.“ Pak ode mě poodstoupila.

„Nejsem imunní jedině vůči schopnostem, které jsou vyvolány pomocí mysli, proto Emmett mohl vidět mýma očima a cítit moje pocity.“

„Počkat. Já mám, ale taky moc, která se ovládá pomocí myšlenek,“ řekla Lucy podrážděně.

„Jenomže já mám moc, která zablokuje tvoji moc. Žádnou moc nedokážu zablokovat, jenom tvoji. Je to moc složité,“ řekla ta holka. Počkat. Přeci jí nebudu říkat ta holka, ale asi má nějaké jméno.

„Jak se jmenuješ? Já jsem Bella, to je má sestra Lucy a tohle je Emmett. On je ten důvod, proč jsou tady na mě všichni naštvaní. Nic ve zlém, Emmette,“ řekla jsem a poklepala ho po rameni.

„Jo. Jasně,“ řekl.

„Velmi mě těší. Já jsem Susan a přišla jsem do Voltery poněkud nedávno. Aro mě používá skoro pořád. Jsem jeho osobní ochranka. Každý, kdo je na trůně, má svoji vlastní osobní ochranku,“ řekla a mrkla na mě.

„Já ochranku potřebovat nebudu, díky mým schopnostem,“ řekla jsem.

„Ale já potřebovat budu,“ řekla Lucy.

„Já tě ochráním,“ nabídl se Emmett.

„Tady ale nejde o ochranu fyzickou. Tady jde o ochranu před schopnostmi,“ vysvětlila jsem mu.

„A ty žádné obranné nemáš. Počkat. Ty máš ale štít Lucy,“ řekla Susan.

„To máš pravdu.“

„Odběhli jsme od tématu. Co před námi skrývají Susan?“ řekla jsem.

„Já nevím. Měla jsem jen rozkaz zaštítit všechny, aby Lucy je neslyšela. Tak ráda bych strhla štít, ale nemůžu. Aro by to pak vyčetl v mé mysli a zabil by mě,“ řekla a stoupla si zpátky za trůn. Rozmrazila jsem všechny a dělala, jako bych teď zrovna přišla.

„Bello, Lucy a Emmette. Tak rád vás vidím,“ řekl Aro.

„O tom pochybuju,“ prohodil Emmett. Aro se na něho jen podíval zaujatým pohledem.

„A ty musíš být Emmet. Vítej do naší rodiny. Rádi přijímáme nové členy, zvlášť ty, kteří mají schopnosti,“ řekl a mrkl na mě.

„Bello. Moc se ti omlouvám za to, jak jsem se k tobě zachoval. Myslím, že bych měl být v takové situaci rád, že jsi mě nechala naživu. Susan už jistě znáte. Přišla k nám teprve nedávno. Susan je moje osobní ochranka. Taky ji budeš mít,“ řekl a otočil se na jednoho kluka, který stál za trůnem.

„Děkuji za tvoji omluvu a ano buď rád, že v mé přítomnosti ještě žiješ. Ano, Susan už jsem si proklepla, ale neboj. Neřekla nám nic o tom vašem tajemství, které před námi skrýváte. A ochranku nepotřebuju. Postarám se o sebe sama, stejně tak i Lucy. A ještě něco. Teď si může Susan odpočinout, protože jedeme na dva dny pryč. Neboj, vrátíme se a nepotřebujeme chůvu, která by nás v jednom kuse hlídala a jestli někoho uvidím, z tvojí gardy, že nás sleduje, už nás ani neuvidíš,“ řekla jsem a plynulým krokem jsem společně s Emmettem a Lucy odešla z místnosti.

Šla jsem chodbou a přemýšlela, kam bychom jeli. Jedno bylo jisté, museli jsme odjet. Aspoň na ty dva dny, protože jsem si potřebovala něco s Lucy a Emmettem promyslet a s Arem za zády by to šlo jaksi těžko.

„Bello,“ zazněl za mnou hlas. Byl to Caius, kdo na mě volal. Přiběhl ke mně a Lucy s Emmettem šli dál. Nejspíš Susanina schopnost nefunguje na tak velkou vzdálenost, takže mu Lucy mohla přečíst myšlenky.

„Nemohl bych jet s vámi?“ navrhl a tvářil se šťastně. Byl to opravdový výraz štěstí nebo to byl jen plán Ara, aby jel s námi. Už to chápu. Aro si myslí, že to neprokouknu? Jestli si myslí, že jsem tak blbá? Tak je idiot.

„Já jsem mu řekla, že nepotřebuju žádnou chůvu. Já nejsem jeho majetek. Když se někam rozhodnu jet, tak by to měl respektovat. To je moje věc kam, kdy, na jak dlouho a s kým pojedu. Je to moje rozhodnutí a ty ho v tom ještě podporuješ. Jdi ode mě, nechci tě ani vidět,“ řekla jsem a šla dál. Tu poslední větu jsem zašeptala, protože jsem neměla odvahu říct mu to nahlas. Miluju ho, ale teď jsem na něho byla dost naštvaná, takže se s ním nechci bavit do určité doby. Pochopil to a odešel zpátky do trůnního sálu. Poslouchala jsem, co se v trůnním sálu dělo.

„Zabralo to?“ zeptal se Aro a přenesl váhu z jedné nohy na druhou.

„Co mělo zabrat? Na ničem jsme se nedomluvili, jestli si dobře vzpomínám. Navíc se o tom nechci bavit. Odmítla mě a díky tobě se se mnou nebude bavit pěkně dlouho,“ řekl a posadil se na trůn. Zmrazila jsem všechny kromě jeho. Šla jsem směrem k trůnnímu sálu a otevřela dveře.

„Co jsi to udělala?“ zeptal se mě Caius. Vstal z trůnu a pomalu ke mně přicházel.

„Slyšela jsem tě,“ řekla jsem.

„Takže ty jsi nás odposlouchávala. Ty jedna uličnice. Takže mi věříš?“ zeptal se mě a natáhl ruce.

„Ano Caiusi. Věřím ti,“ řekla jsem. Vzala jeho ruce a ovinula si je kolem svého pasu. Přitáhl si mě blíže k sobě a pomalu sunul své rty k těm mým. Když se naše rty dotkly, byla jsem celá štěstím bez sebe. Jenomže pak jsem si vzpomněla na svého kluka a bylo to v tahu. Přestala jsem se soustředit a on to poznal. Odtáhl se ode mě a podíval se mi hluboce do očí.

„Něco tě trápí?“zeptal se mě a já mu nemohla lhát. Poznal by to.

„Ano. Trápí, ale s tím se musím poprat sama. S tím mi ty nepomůžeš. Půjdeme,“ řekla jsem a vzala ho za ruku. Táhla ho pryč od té zpropadené místnosti.

„Počkat. Ty je tady necháš takhle zmrazené?“

„Samozřejmě že ne. Rozmrazím je, až odjedeme z tohohle města,“ řekla jsem a políbila ho znova na tvář. Jen jedno jsem nepromyslela. Jak budu moct něco promýšlet s Lucy a Emmettem, když mi za zády bude stát Caius?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Nebraska (02.11.2010 13:59)

Tyrande, nepřeháněj to prosím s těmi smajlíky, zhrošuješ pak načítání stránky pro ty, co nemají tak rychlý internet. Díky.

1