Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Ahoj, hlásím se vám s novou kapitolou. Moc se omlouvám za delší pauzu, kdy jsem nic nevydala, ale nějak jsem nevěděla, jak dál. Tohle všechno je jenom díky mojí milované mamince, které chci tuhle kapitolku věnovat. Pomohla mi vytvořit novou a naprosto suprovou postavu. Doufám, že jsem na moji povídku nezapoměli a nový dílek se vám bude líbit.

Vaše Ivča

7. kapitola - knihovník, opice a holka s divnou voňavkou

Clare

V hlavě jsem měla zmatek. Proč se v tom zrcadle nevidím? Rychle jsem vstala a rozběhla se po schodech dolů. Otevřela jsem dveře do předsíně a koukla se do zrcadla vedle dveří. Dívala jsem se na šíleně bledý, uplakaný a vyděšený obraz sebe sama. Znovu jsem koukla do malého zrcátka a pořád nic. Možná, že je nějak poškozené. Vypadá docela staře… Ale můžou se zrcadla poškodit do takové míry, aby přestaly odrážet? Pochopila bych, kdyby neodráželo ani skříně a věci za mnou, ale ty se tam objevily. Vypadaly sice trošku rozmazaně, ale…

Zamyšleně jsem se vrátila zpět do pokoje. Zrcadlo jsem zase položila na dno skříňky. Ostatní věci zůstaly venku. Panenka s kolotočem našli své místo na poličce nad psacím stolem a knížku jsem opatrně uložila do knihovny. Ucítila jsem jemné mravenčení v zátylku. Byl to divný pocit, jakoby se něco ve mně snažilo upozornit, že někdo je za mnou a pozoruje to, co dělám. Rychle jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Pomalu jsem se otočila zpět ke knihovně, ale ten divný pocit stále přetrvával.

 

Zkoumavě se na mě dívala. Pak ale naštěstí pro mně zakroutila hlavou a opět se otočila ke knihovně. Pomalu jsem se rozhlédla po pokoji. Nebyl moc uklizený a to mě přimělo k dobře maskovanému úsměvu. Vypadala neklidně. Rychle zavřela truhličku  a vrátila ji zpět na místo, kde ležela už několik let. Nenápadně jsem se otočila k oknu. Obě jsme se dívaly na mraky, za kterými jsme tušily jasné slunce. Lehce se otřásla, přelétla pokoj zkoumavým pohledem a odešla z místnosti.

 

Sešla jsem dolů po schodech a vešla do kuchyně. Rychle jsem hmátla po světlu a rozsvítila ho. Padla na mě samota. Namazala jsem si chleba s máslem a vydala se do obýváku. Vzala jsem knížku a usadila se do houpacího křesla. Moje oči přelétávaly písmenka, ale mozek odmítal pochopit jejich význam. S povzdechem jsem knížku odložila a vstala.

Venku se něco dělo. U sousedů zaštěkal pes a po příjezdové cestě přijíždělo auto. Srdce se mi rozbušilo, odhodila jsem knížku a rychle běžela k oknu. Byl to strejda. Jedna moje část se bezmezně radovala, že to není sociální pracovnice a ta druhá se v duchu připravovala na nepříjemný rozhovor, který byl součástí každé jeho návštěvy. Pomalu vystoupil z auta a zamířil ke dveřím. Přemohla jsem nutkání předstírat, že nejsem doma, váhavě jsem došla ke dveřím a otevřela je. Právě natahoval ruku ke zvonku. Překvapeně se na mě podíval a pak ruku, kterou měl připravenou, pomalu dal do kapsy. Vypadal rozpačitě, lehce se zamračil a volnou rukou si projel vlasy. Nikdo z nás nemluvil, jenom jsme se na sebe váhavě dívali. Čekala jsem, že něco řekne. Aspoň ahoj nebo je mi to líto, ale on tam jen tak stál a díval se na mě.

„Čau, můžu dál?“ zeptal se a já mlčky kývla. Nekonalo se žádné srdečné přivítání ani utěšování. Připomínal mi ledovou sochu, loutku, která je tu jenom z povinnosti. Chtělo se mi brečet, ale věděla jsem, že nesmím. Ne před ním, ne teď. Pak bude dost času. Šla jsem do obýváku a sedla si na gauč. Stál ve dveřích a váhavě se na mě podíval.

„Sedni si,“ špitla jsem a hodila rukou ke křeslu naproti mně. Pomalu přešel místnost a posadil se. Vypadal rozpačitě, ani si nesundal mikinu. Několikrát se nadechl a zase vydechl. Pak si znovu projel rukou vlasy a snažil se započít hovor. Po chvilce ticha jsem to už nevydržela:

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se. Zřejmě nevěděl, co mi má říct. Potom se ale odhodlal a začal tiše hovořit:

„Dnes dopoledne mi volala sociální pracovnice. Ptala se mě, jestli si tě u sebe hodlám nechat nebo ti má zařídit nějaké místo v dětském domově v Seattlu. Řekl jsem jí, že to není potřeba, protože si tě u sebe určitě necháme. Mia z toho sice není moc nadšená, ale chápe, že nemáš kam jít.“

V hlavě se mi pořád opakovala ta poslední věta. Mia z toho není nadšená, ale chápe, že nemáš kam jít! Mia, jeho manželka, byla vlastně pravý důvod toho, proč se strejda s mámou nestýkal. Chtěla jsem mu říct, že se o jejich přístřeší neprosím a že se o sebe dokážu postarat. Nic z toho jsem ale neřekla. Znamenalo by to totiž, že půjdu do děcáku a to jsem nechtěla. Přišla bych tak i o ten zbytek mého života, který mi ještě zůstal. O kamarády. Rezignovaně jsem přikývla a zašeptala tiché děkuji.

„Zítra po škole pro tebe přijedeme, sbal si pár věcí,“ řekl a vstal. Nešla jsem ho vyprovodit, prostě jsem tam jenom dál seděla a všechno jsem zpracovávala. Tohle není pravda! Třeba se mi to jenom zdá, možná, že je to jenom nějakej pitomej sen a za chvíli se probudím do normálního života. Sam je pryč! Mám opustil tenhle dům, jedinou věc, která mě pojí s mou rodinou a přestěhovat se do Forks? Mám ztratit i těch pár vzpomínek na mámu, které mi hlavou blesknou vždy, když uvidím nějakou věc tady doma? Co mi ještě zbude? Vzdám se toho všeho a budu žít jako příživník a parazit u nich? U strejdy, který se snad ani neumí usmát. Tety, která mě považuje za malýho brouka, co ji v létě přistál na vlasech. Nebo snad u sestřenice, úžasně krásné, protivné, hloupé a nafoukané středoškolačky? Nebylo cesty zpět. Sam se z nějakého důvodu vypařil a nechal to všechno na mě. A já to musím zvládnout sama.                                                       Potřebovala jsem odtud vypadnout na nějaký místo, kde se mi hlava zaplní novými myšlenkami. V koupelně jsem si pročísla vlasy, stáhla je do culíku a převlékla si rifle. Pak už jenom stačilo dojít do předsíně, vzít peněženku s mikinou a vypadnout. Na zastávku jsem došla právě ve chvíli, kdy tam zastavil autobus do Forks. Tam jsem po chvíli čekání nastoupila na spoj do Seattlu.

Alice

Nedočkavě jsem čekala až skončí hodina španělštiny a já budu moct odsud vypadnout. V duchu jsem zpívala Katjušu v katalánštině a zároveň odříkávala Bibli v hebrejštině. Doufala jsem, že si Edward nevšimne toho drobného zakrývání mých myšlenek a já se dostanu až do Seattlu, aniž by mě někdo ze sourozenců zastavil. Dneska je vhodná chvíle seznámit se s ní. Zdánlivě náhodně se potkat s holkou, která mě nevědomky posílá útržky ze svého života do mých vizí. Sleduji tuhle indiánku už od jejího narození. Byla první člověk, kterého jsem ve svých vizích viděla, i když jsem ho neznala. A teď ji konečně uvidím na živo. Po doříkání Bible jsem začala naše jména pozpátku přepisovat do tradiční čínštiny.

Clare

Cesta autobusem byla dlouhá a já se proklínala, že jsem si nevzala nic na zabavení. Žádná knížka ani křížovka v dohlednu nebyla a tak jsem si cestu krátila koukáním z okna. Začaly se mi klížit oči a já se všemožně snažila neusnout.

Usnadnila mi to skupina holek, které nastoupily do autobusu. Zbytek cesty jsem se snažila co nejvíc zapamatovat jejich vzhled a oblečení. Zabíralo to, v duchu jsem si každou z nich představovala v nějaké směšné situaci. Najednou jsme byli v Seattlu. Vystoupila jsem z autobusu a zabočila do vedlejší ulice. Přímo přede mnou se objevila ústřední knihovna města Seattle. Vůbec nevypadla na útulné místo pro tisíce knih. Zasekla jsem se a dívala se na ni s nechutí. Vypadla tak neosobně a… Nelíbila se mi. Ani bych se moc nedivila, kdyby byl knihovníkem robot.

Otočila jsem se a šla na informace hledat něco jiného. Asi po půl hodině se moje přání splnilo a já stála před starobyle vypadající knihovnou kousek od centra. Byla dvoupatrová, měla béžovou omítku a okna byla lemována tmavě hnědou. Všechno na ní vypadalo staře a zároveň v dobrém stavu. Slečna v informacích mi o ní prozradila, že až donedávna byla veřejnosti uzavřená, protože tehdejší majitel se o své svazky bál. Před třemi roky ale přešla do vlastnictví někoho jiného a ten vpustil do starobylého domu nový život.  Pomalu jsem přešla ulici a otevřela veliké dvoukřídlé dveře. Ocitla jsem se v sále s vysokým stropem. Bylo tu trochu větší šero něž venku, i přes několik velkých oken. Na zemi byl položený červený koberec a po obvodu zdí stálo několik stolků s křesílky. Místnosti však vévodilo veliké dřevěné schodiště s vyřezávaným zábradlím a dvěma sochami na úpatí. Uvažovala jsem, jestli jsem si nespletla dveře. Nikde venku nebylo napsáno, že tohle je knihovna a bylo by přece jenom trochu trapné, kdybych vlezla do nějakého soukromého domu.

Přesto jsem se pomalu vydala po schodišti nahoru. Dostala jsem se do malé chodby. Byly tam dvoje dveře. Zkusila jsem první kliku, ale bylo zamčeno. Přešla jsem tedy na druhou stranu a vešla dovnitř. Místnost, do které jsem se dveřmi dostala byla menší a světlejší než vstupní hala. Pokoj byl bíle vymalován. Na zdi viselo pár obrazů a ve výklencích stály sochy. Přímo naproti dveřím byl vysoký pult. Jeho tmavě hnědé dřevo se nádherně lesklo. Nikdo za ním nestál.

Copak jsem jediná osoba v domě? Připadala jsem si tady tak nějak nepatřičně. Nohy mě samovolně donesly až k pultu. Jen co jsem přišla blíž mi došlo, že jsem se spletla. Nebyla jsem tu sama. Pult totiž úplně zakrýval křeslo, které stálo za ním. Seděl v něm asi čtyřicetiletý muž s knihou v ruce. Byla docela objemná a jeho oči se v jejích písmenkách doslova topily. Vlnité černé vlasy mu stínily obličej a brýle s černými obroučkami sklouzly až na samou špičku nosu. Mého příchodu si nevšiml, prostě jen dál seděl a četl.

Věděla jsem, jak nenávidím, když mě někdo ruší při četbě a nenašla jsem v sobě dost odvahy na to, abych to udělala někomu jinému. S posvátnou opatrností převrátil stránku a zastrčil si pramen vlasů za ucho. Přišlo mi to jako kdybych ho šmírovala. Lehce jsem si odkašlala a on okamžitě zvedl hlavu. Nevypadal ani trochu naštvaně, spíš překvapeně. Díval se ne mě jako na zjevení a zalapal po dechu.

„Ehm… Dobrý den. Promiňte, já jsem nechtěla rušit,“ vypadlo ze mě rozpačitě a cítila jsem, jak rudnu.                                                                                                                                                                                             „Dobrý den. To já bych se měl omluvit, nějak moc jsem se začetl,“ odpověděl s milým úsměvem. Sundal si brýle a já si konečně mohla dopodrobna prohlédnout jeho obličej. Byl tmavě opálený, vypadal skoro jako indián. Měl rozcuchané černé vlasy. Snad ani jeden jejich pramen nebyl stejně dlouhý, nějaký škodolibý hlásek v mé hlavě mi napověděl, že se asi stříhal sám. Překvapila mě jeho výška a postava. Měl skoro dva metry a vypadal jako Rambo. Na sobě měl nevyžehlenou tmavě hnědou košili.

„Přejete si něco?“ usmál se. Ten úsměv jsem znala, vlastně on celý mi někoho neskutečně připomínal, ale nemohla jsem přijít na to koho.

„Chtěla bych se tady zaregistrovat,“ řekla jsem rozpačitě. Sklonil se a zpod pultu vytáhl několik papírů. Vypsala jsem tam svoje jméno a příjmení, ale u kolonky adresa jsem zaváhala. Mám tam napsat tu domů nebo svou budoucí do Forks?                                                                                                                                                                           „Nemohla bych svou adresu vyplnit až později? Právě se stěhuji,“ řekla jsem tiše. Zkoumavě se na mě podíval a pak skoro bez váhání přikývl.

„Prozatím vám ale nepůjčím žádnou knihu domů,“ řekl a já přikývla, Nebyla jsem tady, abych kradla knihy. Po chvilce si vyplněné papíry uložil do šuplíku. Najednou ticho přetnul řinčivý zvuk. Poplašeně se otočil a pohlédl na dveře po své pravici. Přeběhl místnost a rychle je otevřel. Ze zvědavosti jsem se vydala za ním.                                                                                                                                                                                                                                              „Pico já tě snad praštím! Je ti něco? Kolikrát ti mám říkat ať sedíš a na nic nešaháš?“ vykřikl ve vedlejší místnosti nějaký neznámý hlas. Prošla jsem dveřmi a uviděla původce toho hluku. Spolu s knihovníkem tam stál asi dvacetiletý kluk. Tvář měl posetou milionem uhrů a na nose se mu třpytily brýle s tmavými obroučkami.                                                                                                                                                                                                                                   „Kdo to je?“ zeptal se neomaleně a ukázal na mě. Došlo mi, že právě on se před chvilkou ptal, jestli se Picovi nic nestalo. Problém byl, že se jaksi neměl koho ptát. V tu chvilku mi došlo, že na zemi pod ním leží rozsypané brnění a něco se v něm hýbe. Knihovník mi zakrýval výhled, takže jsem neviděla, co tomu brejlatému klukovi skočilo do náručí.                                                                                                                                                                                                    „Víš, že to brnění je dražší než ty a všechno co máš dohromady? Pouštím vás sem sice oba, ale jestli mi tady budete ničit věci, tak to hezky rychle skončí. Zvířata prostě do knihovny nepatří!“ řekl naštvaně knihovník.

„To by si mě a Picovi nemohl udělat!“ řekl smutně. Docela by mě zajímalo, co je ten Pico zač. Nějaká kočka nebo pes? Pes to určitě není, ti neumějí skákat tak vysoko. Možná kočka. Není ale Pico dost zvláštní jméno pro kočku? Knihovník se lehce natočil a já konečně uviděla toho záhadného Pica. Byl to červený uhlíček šatstva. I když jsem popošla kousek blíž, tak jsem ze zvířete viděla jenom dvě velké hnědé oči. Zkoumavě se na mě dívaly a já se marně snažila přijít na to, co to je. Knihovník a kluk se dál bavili, ale mě jejich rozhovor nezajímal. Najednou uzlíček vyskočil klukovi z náruči a udělal několik skoků směrem ke mně a přistál na mém rameni. Najednou mi došlo, co to je. Byla to opice!                                                                                                                                                                                                       Kluk se na mě vyvaleně díval pomalu se ke mně blížil. Stála jsem jako zkoprnělá. Můj mozek si ještě neuvědomil, že mám za krkem opici, která se mi jednou rukou probírá ve vlasech a druhou mě plácá po obličeji.

„Čau,“ usmál se kluk a ukázal tak svoje rovnátka. „Já jsem Jayden a to je Pico,“ ukázal na opici. Něco v hlavě mi napovídalo, že bych se měla probrat z ochromení a představit se.

„Ahoj, já jsem Clare,“ špitla jsem. Nadechla jsem se a snažila se skloubit smysluplnou větu, s tou opicí na hlavě to nějak nešlo. „Mohl by si ze mě sundal tu opici?“ zeptala jsem se tiše. Jayden se na mě usmál a pronikavě pískl. Opice sice opustila své strategické místo na mé hlavě, ale pro změnu skočila na polici s knihami. Tam si poklepala na čelo a vyplázla na Jaydena jazyk.

„Já tě chytím!“ křikl na ni Jay a taky vyplázl jazyk. Oba dva se začali honit po obrovské místnosti.                                                                                                                                                                                                „Jsou prostě neskuteční,“ prohlásil knihovník a zakroutil hlavou. „Tak pojď,“ mávl na mě rukou, „ukážu ti, co kde máme.“ Usmála jsem se a nechala se provázet po místnosti.

„Haló, lidičky, je tu někdo?“ ozvalo se po chvilce. Knihovník se na mě omluvně usmál a vydal se zpět na své stanoviště. Já jsem pomalu bloumala mezi regály s knihami a hledala něco, co by stálo za přečtení. Zaujalo mě tu hned několik knih, ale po jejich otevření jsem zjistila, že jsou psány nějakým jiným jazykem. Trpělivě jsem hledala dál. Zabočila jsem do další uličky a došlo mi, že tu nejsem sama. Na druhém konci stála asi osmnáctiletá holka a listovala nějakou knihou.                                                                                                                                                                             Zvedla hlavu a usmála se na mě. Odněkud jsem ji znala. Energickým krokem se vydala ke mně. Byla drobné postavy a její vlasy vypadaly, jakoby si právě hrála se špendlíkem a omylem ho strčila do zásuvky. Do nosu mě praštila její zvláštní vůně. Byla mi nepříjemná, mrazilo mě z ní v zátylku. Přesto jsem tam stála a dívala se na ni neschopná kroku nebo jakéhokoliv jiného pohybu. Došla až ke mně a s úsměvem mi podala ruku:

„Ahoj, já jsem Alice Cullenová,“ řekla melodickým hláskem, který se naprosto hodil k jejímu vzhledu. Párkrát jsem se nadechla a snažila si vzpomenout, jak se vlastně jmenuju. Pak ze mě naprosto instinktivně vypadlo:

„Ahoj, já jsem Clare.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

5)  HMR (29.02.2012 02:37)

je to skvěle rozehrané, těším se, co bude dál

ambra

4)  ambra (06.12.2010 21:05)

Ach jo, zase krásný a zase tak tíživě smutný. Ale co to zrcadlo?!?!?!?! A proč ji Alice vídá? A dokonce i když je vlkodlak????
Taky mě pěkně mrazí v zádech, moc se těším na další!!! Jsi vážně vážně skvělá!

Michangela

3)  Michangela (06.12.2010 19:43)

ambra

2)  ambra (06.12.2010 18:55)

Ivanko, já nezapomněla, jen ještě musím zpátky k minulé kapitole

1)  ada853 (06.12.2010 18:52)

uzasna kapitola uz se tesim na dalsi a jak to bude mezi clare a alice?? chudak clary se musi stehovat :( :( ale zase ve forks bydly cullenovy ;) ;) uz se mocinky tesim na dalsi

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse