Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Dokážete si představit, jak veliký zmatek je v domě, kde se dělají podlahy? Od soboty do včerejška jsem neměla přístup k počítači. Přes to všechno doufám, že jste na moji povídku nezanevřeli a dnešní kapitola se vám dube líbit.

Přeji příjemné čtení!

6. kapitola – Skříňka

Clare

Běžela jsem. Musela jsem běžet. Nic jiného se nedalo dělat. Za zády se mi ozývalo tlumené šustění listů. Dohánělo mě to a já věděla, že když mě to chytí, bude konec. Klopýtala jsem přes kořeny, které se mě snažily zachytit pro něho. Jakoby poroučel i přírodě.

„Stejně tě chytím!“ vykřikl a krutě se rozesmál. Moje srdce nemohlo vydržet ten nápor. Lapala jsem po dechu a snažila se ještě zvýšit rychlost běhu. Moje hlava věděla, že musím běžet dál, ale nohy ji už odmítly poslouchat. Zakopla jsem o další kámen a klesla  na kolena. Už jsem neměla sílu vstát. Otočila jsem se a čekala, až mě doběhne. Neběžel, jen se pomalu vynořil s lesa. Měl na sobě plášť barvy noci, který ho zahaloval od hlavy až k patám. Vyšel z lesa na mýtinu a znovu se krutě zasmál. „Vidíš? Chytil jsem tě, vždycky mám pravdu!“ řekl posměšně a pomalu se přibližoval. Začala mě obklopovat mlha, která se vzala takřka odnikud. Z očí mi tekly slzy a všechno mi bylo jedno. Sundal si kapuci a já viděla jeho dlouhé, blonďaté vlasy a mrtvolně bledou pleť.  Jako zmražená jsem se dívala do jeho očí, které symbolizovaly to všechno zlo v něm. Očí barvy krve.

„Já jsem vaše smrt, slečno,“ řekl a s úsměvem mi podal ruku, jakoby se chtěl představit. Jeho oči se přibližovaly blíž a blíž, až jsem se docela ztratila v rudém moři, ze kterého nebylo cesty ven. V dálce se ozvalo zoufalé vlčí zavytí. Otočila jsem se a na druhé straně toho moře jsem uviděla tři vlky. Šedého, černého a hnědého. Stáli tam a bránili se proti přesile mužů v černých pláštích, kteří se pohybovali až moc rychle. Chtěla jsem jim pomoci, jenže moje nohy místo toho utíkaly pryč, co nejdál od jejich bolestného vytí.

Otevřela jsem oči a zběsile hmatala po vypínači lampičky, která obvykle stála vedle mé postele. Jenže lampička tam nebyla, vlastně nic neleželo na svém místě. Dívala jsem se přímo na hvězdy, které zářily za skly nezataženého okna. Rychle jsem se rozhlédla a nemohla jsem poznat místnost, ve které jsem spala. Proč nejsem u sebe doma? Snažila jsem si vzpomenout, co tu dělám. ¨

Vzpomínky na předchozí večer se po chvilce začaly jedna po druhé vynořovat. Jacobův smích, naše povídání a cesta domů. A pak zjištění, že Sam zmizel. Jsem u Leah v pokoji, došlo mi trochu opožděně.

Jenže co byla skutečnost a co ne? Copak nestačily černé oči, které mě strašily, když jsem nespala? Musely mě dostihnout mé představy i ve spaní?  Znovu jsem viděla ty karmínově červené oči, tu krutost v nich.

Viděla jsem, jak se Leah v posteli neklidně převrací. Chtělo se mi spát, budík na druhé straně pokoje ukazoval něco kolem čtvrté hodiny. Unaveně jsem si stoupla a sešla po chodech dolů. Z obývacího pokoje se ozýval rozrušený hlas, který jakoby mluvil sám se sebou. Až když jsem přišla blíž, tak mi došlo, že někdo telefonuje. Zněl nervózně a podrážděně:

„Ale mě nezajímá, co si o tom myslíte! Měli jsme jasnou dohodu a vy jste ji dnes večer porušili!" řekl rozhořčeně.

„Nikdy, snad kromě večera, kdy se uzavírala smlouva, jste neměli vkročit na území La Pushské rezervace!“ poslední slova skoro křičel, ale pak, snad aby nikoho neprobudil, hlas ztišil.                                                                                     „Měli byste si dávat větší pozor! Jste tady jenom díky tomu, že vám důvěřujeme, ale to by se mohlo změnit,“ poslední slova zněla skoro výhružně.

„Dobrou noc,“ řekl po chvilce sarkasticky a třískl telefonem. Nic z toho rozhovoru jsem nechápala. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo to, že bych měla pěkně rychle vypadnout, protože jestli projde dveřmi a nachytá mě tady, určitě nebude moc nadšený. Potichu jsem se vydala nahoru do patra a zachumlala se do postele. I když jsem si byla jistá, že dnes už určitě neusnu, tak jsem se za pár minut dostala do říše sladké nevědomosti.

Nejen celé La Push vědělo o tom, že dnes večer se Sam Uley ztratil. Jeden dům ve Forks i přes pokročilou noční hodinu vysílal světla do všech světových stran…

Carlisle nervózně přecházel po své pracovně a zamyšleně si mnul bradu. Když tu byli před několika desítkami let, vyskytl se tu jistý problém. La Pushská smečka v čele s Ephraimem Blackem neměla zrovna velkou radost, že se kousek od jejich území hodlá usadit klan upírů. Ale dosáhli toho, že dokázali žít vedle sebe bez závažných problémů. Měl předpokládat, že se situace může opakovat. Je možné, že jejich přítomnost dělá i z jiných lidí stvůry? Jakoby nestačilo, že oni sami jimi jsou, musí ničit životy i jiným lidem. V La Push ještě nevěděli, že tam možná mají vlkodlaka a on rozhodně nechtěl být poslem špatných z,práv. Možná, že to není pravda, může se mýlit. Musel by udělat testy, zjistit podstatu genu, díky kterému se dokáží přeměnit...

O několik hodin později, La Push

Opatrně jsem odemkla dveře a vešla do předsíně. I když to byl můj domov, tak jsem se tu cítila jaksi nepatřičně. Chyběl mi tu ten pocit bezpečí, který se  měl dostavit. Pocit bezpečí a sounáležitosti. Něco podobného jsem cítila, když jsme se Samem přišli z pohřbu, jenže tehdy jsem tu nestála sama. Měla jsem milujícího brášku, který mi slíbil, že mě nikdy neopustí. A sliby se mají plnit! Z jakého důvodu on nedodržel ten svůj?

Spolu se strejdou Harrym jsem dopoledne byla na policejní stanici ve Forks nahlásit Samovo zmizení. Policejní ředitel Swan byl příjemný muž, na kterém bylo vidět, že svou prací žije. Možná, že se s ním jeho žena rozvedla a vzala sebou dceru, ale měl alespoň něco. Já najednou neměla nic.

Zabouchla jsem dveře a sklouzla po nich až do dřepu. Neměla jsem sílu jít dál. Z oči se mi valily slzy a cítila jsem se beznadějně. Bála jsem se, že Sama už nikdy neuvidím. Bála jsem se, že jsem na světě úplně sama. Skoro jsem slyšela ty lehké a smrtící kroky po štěrkové cestičce. Kroky sociální pracovnice, která přijde a odvede si mě do děcáku. Naštěstí to byl jen výmysl mé fantazie, po cestě nikdo nešel, ale věděla jsem, že za pár dní půjde. Byla to jen otázka času. Rychle jsem vstala a vběhla do kuchyně. Ani tam nikdo nebyl. Rozrazila jsem dveře a vyběhla po schodech nahoru do chodby. Musela jsem najít něco, co by mi dosvědčilo, že moji blízcí nejsou jenom výmyslem. Vešla jsem do svého pokoje a smetla peřiny z letiště. Nedočkavě jsem otevřela úložný prostor a spatřila několik krabic. Vzala jsem tu úplně v kout.

Všechen spěch mě najednou opustil, pomalu jsem nadzvedla víko a vyndala středně velkou truhličku. Na tmavém dřevě, ze kterého byla vyrobená, se podepsal zub času. Přesto však vypadala bytelně, jako by byla odhodlaná nevydat své tajemství do nepovolaných rukou. Třesoucí rukou jsem si sundala řetízek s přívěskem ve tvaru klíče. Dostala jsem ho od mámy než umřela. Řekla mi, že až se budu cítil připravená, mám s ním otevřít tu skříňku a kouknout se dovnitř. A já jsem věděla, že teď je ta správná chvíle.

Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že drobný zlatý klíček bude pasovat do sotva viditelné dírky, která byla schovaná mezi jemnými vyřezávanými růžičkami. Roztřeseně jsem ho tam zastrčila a otočila. V naprostém tichu, které přerušovalo jen mé dýchání, se ozvalo tlumené cvaknutí. Usmála jsem se a s posvátnou úctou otevřela truhličku. Předměty v ní vypadaly zdánlivě bezcenně. Jen pár velmi starých věcí naházených na sobě.

Úplně nahoře ležela mrkací porcelánová panenka, oblečená ve starorůžových šatech. Na ramena jí spadaly kudrnaté vlasy barvy pampelišek. Jedno její modré oko na mě spiklenecky mrklo a já se strašně lekla. Měla jsem z té panenky velmi divný pocit, jakoby se na mně opravdu dívala a četla mi až v duši. Rychle jsem ji odložila na zem vedle sebe a koukla se, jaké další věci jsou ve skříňce.

Pod panenkou se skrýval dřevěný hrací kolotoč. Vypadal staře a bílá barva, kterou byl natřený, už místy odhalovala světlé dřevo pod sebou. Na celém povrchu bylo namalováno pár červených kvítků. Opatrně jsem otočila vrchní částí a spustila hrací mechanizmus. Pokojem se rozezněla písnička a čtyři koníčci na kolotoči se začali pomalu otáčet. Zatajil se mi dech. Hudba byla nezvyklá, tak nějak tajemná, po zádech mi z ní běhal mráz. Jakoby se mi jednotlivé tóny snažily něco sdělit a já nerozuměla jejich slovům. Kolotoč se zastavil a hudba ustala. Znovu se rozhostilo ticho, které najednou nebylo tíživé, ale jaksi osvobozující.

Roztřesenýma rukama jsem kolotoč odložila a skoro se bála, co dalšího se z máminy skříňky vynoří. Byly tam ještě dvě věci, zrcadlo a knížka. Vzala jsem do ruky knížku, která přece jen vypadala zajímavěji. Byla vázaná v rudé kůži a na první pohled mi bylo jasné, že je velmi stará. Nikdo na ni nenapsal, jak se jmenuje, jenom hlavní stránka byla ozdobená jakýmsi erbem. Někdo do něj umně nakreslil dvě růže, jak je spaluje oheň. Nad nimi svítil měsíc a tři hvězdy. Skoro jsem se bála knihu otevřít. Zvědavost ale byla silnější, a tak jsem opatrně obrátila desky. Listy v ní byly staré a nažloutlé. Ani tady nebyl žádný název. Napětí stoupalo a já měla nefalšovaný strach. Další strana naštěstí nebyla prázdná. Ozdobným písmem na ní byl napsaný letopočet:

Léta páně 1691

Salem

Opatrně jsem obrátila na další stránku. Chtěla jsem si přečíst více o tom člověku, který letopočet napsal. Ale k mému zklamání vše bylo napsáno starou angličtinou a všechna písmena byla moc ozdobná. Snažila jsem se najít nějaké ilustrace, které by mi osvětlily o co se v knize jedná, ale moje přání nebylo vyslyšelo. Obracela jsem další a další stránky, až jsem narazila na jiný letopočet. I tady ale přišel stejný problém. Po pár minutách jsem došla k závěru, že je to pravděpodobně kronika. Zbývala mi ještě asi polovina knížky, když se písmo změnilo. Bylo méně ozdobné a podařilo se mi rozluštit pár slov. Netrpělivě a rozhodně ne tak šetrně, jako na začátku jsem obrátila několik stránek najednou. Konečně jsem věděla, co je to za knihu. Máma mi z ní večer vždy čítávala příběhy o princeznách, dracích a statečných králích a princích. Některé příběhy končily dobře, jiné ne. Máma říkala, že je to knížka pohádek ze života.

Po několika stránkách, které byly popsány jejím drobným rukopisem, knížka skončila. Bylo tam ještě spousta listů, ale žádný z nich nebyl popsaný. Pomalu jsem knihu odložila a natáhla se pro poslední věc, která ležela v kufříku. Bylo to krásně zdobené zrcadlo. Prohlédla jsem si nejprve jeho zadní stranu. Byl tam vyřezaný stejný erb, co mě zaujal na obálce knihy. Obrátila jsem zrcadlo a rychle jsem ho pustila. To není možné, to nemůže být pravda! Celá jsem se třásla a srdce mi zběsile bilo. Znovu jsem ho zvedla a opatrně se do něj podívala. V zrcadle se neobjevil můj odraz.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

HMR

4)  HMR (29.02.2012 02:30)

Salem? to nestačí upíři a vlkodlaci???

ambra

3)  ambra (06.12.2010 20:20)

Ivanko, celou dobu tu kroutím hlavou a říkám si, jaký jsem pako, když pořád zdůrazňuju ten Tvůj talent s přihlédnutím k Tvému věku. To je ode mě hrozně nefér, protože já to nečtu s pocitem - jé, na "malou" holku píše hrozně dobře, já to čtu s jediným užaslým pocitem - tahle povídka je skvěle napsaná. A na autorku povětšinu času moc nemyslím (což je ale poklona, samozřejmě, protože to znamená, že mě to úplně pohltilo). Nicméně konec mi vzal chuť něco pitvat, protože jsem prostě jenom strašně zvědavá, co bude dál. A dneska mám štěstí, že jo?;)

2)  ada853 (22.11.2010 06:09)

pani tak co to zrcadlo bude ukazovat?? uzasna kapitola uz se tesim na dalsi

Michangela

1)  Michangela (21.11.2010 22:00)

Salem? Zrcadlo bez odrazu? Co bude ukazovat? Některá ukazují to,co chceme vidět,některá to,co odráží jejich dvojče. A to nejsou všechny možnosti. Těším se!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still