Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Clare%202.jpg

Velmi krátká, né moc zajímavá a přesto velmi důležitá kapitolka. Pojďme se opět podívat do La Push, kde to vže jako v cínovém kotlíku... (Za tuhle kapitolu mě prosím pořádně seřvěte!)

Věnováno Ambře. Nevím, jestli bych bez tebe měla odvahu pokračovat s vydáváním...

5. kapitola - Nezvěstný

Clare

Ještě dlouho jsme seděli u ohně, povídali si a smáli se. Byl to jeden z nejkrásnějších večerů poslední doby a já byla ráda, že jsem se nakonec nechala od Setha přemluvit. Vzduch se začal ochlazovat a dříví, které bylo naskládané za lavicemi, pomalu ubývalo. Na mých digitálkách se objevilo svítící 00:00, ale nechtělo se mi vstát z rozehřáté lavičky a uvolnit tak místo vedle Jacoba. Projevil se totiž jako velmi dobrý společník. Celý večer se smál, vyprávěl vtipy a různé příběhy. Obdivovala jsem jeho pohodovou a příjemnou povahu i to, jak mluvil. Nevypadal nijak nepřirozeně, prostě se ke mně choval jako k nejlepší kamarádce, i když jsme se znali jen od vidění.

Můj svetr ale zvlhl a já se musela vydat domů. Ani trošku se mi nechtělo. Můj instinkt mi říkal, že se Jacob zítra může chovat úplně jinak. Domů se mi ale nechtělo ještě z jednoho důvodu, bála jsem se. Vzpomněla jsem si na ty oči, které byly před začátkem táboráku v lese. Věděla jsem, že se mi to nezdálo. Někdo nás pozoroval a něco ve mně mi říkalo, že ten někdo nebyl člověk. Bála jsem se tmy, ve které by se to mohlo skrývat.

„Hálo, je tam někdo?“ ozvalo se vedle mě. Nadskočila jsem a spatřila smějícího se Jacoba.

„Asi tě nudím, co?“ zeptal se.

„No, já, promiň,“ podařilo se mi vykoktat. Nevypadal, že by mu to vadilo.

„Asi jsi už ospalá,“ konstatoval a vstal. „Nechceš doprovodit domů?“zeptal se nejistě. Přešlápl z nohy na nohy a začal studovat trávu pod svými nohami. Připadala jsem si jako v ráji.

„No, když ti to nebude vadit,“ špitla jsem. Snad poprvé ve svém životě jsem se ve společnosti nějakého kluka necítila naprosto v pohodě. Nevěděla jsem, co říct. Byl to takový zvláštní pocit, dívat se na jeho vysokou postavu a skloněnou hlavu. Pomalu a v naprosté tichosti jsme se vydali na cestu. Najednou mi vůbec nevadila okolní tma, z hlavy se mi okamžitě vykouřily všechny starosti. Šla jsem těsně vedle něj, můj svetr a jeho bunda o sebe jemně třeli, cítila jsem, jak se jeho horká ruka nechtěně dotkla té mé.

„Nezdá se ti, že je tu nějak moc ticho?“ zeptal se skoro šeptem. Nedokázala jsem mu odpovědět. Cítila jsem, jak se ve mně něco posouvá. Dělo se to a já naprosto netušila proč. Zvedla jsem oči a viděla, jak se na mě zkoumavě dívá. První domky se začali přibližovat. La Push nebylo tak klidné, jak by se vzhledem k pozdní hodině předpokládalo. V několika domech se ještě svítilo a na návsi se potulovalo několik lidí. Vypadali znepokojeně. Vydali jsme se směrem k nim.

Uprostřed náměstí stála Leah, Seth, teta Sue a strejda Harry, pan Aetara, pan Black a několik dalších lidí. Něco tam zapáleně řešili. Všichni vypadali znepokojeně. Přiblížili jsme se k nim a uslyšela jsem jejich rozhovor.

„Přece nemohl jen tak zmizet, Leah,“ řekl naléhavě strejda Harry, „vzpomeň si, kde jsi ho viděla naposled.“

„Už jsem ti říkala, že po skončení vyprávění!“ vyjela na něj Lee. Byla neskutečně nervózní. Pak si nás všiml pan Black a nepatrně na mě kývl. Tiše a s Jakem v patách jsem přistoupila k hloučku.

„Co se tu děje?“ zeptala jsem se a uvnitř mě hryzal takový zvláštní pocit.

„Kdy jsi naposledy viděla Sama?“ zeptal se vážně pan Aetara. Ta chvíle se mi okamžitě vybavila. Vzpomněla jsem si na ty zlé černé oči a na to, jak se potom Sam znepokojeně rozhlížel. Znovu se ke mně dostavil ten zvláštní pocit.

„Před začátkem povídání,“ špitla jsem, „dál jsem si ho už nevšímala.“

Pan Black vypadal zamyšleně. Možná bych jim měla říct o těch očích. Možná, že s tím mají něco společného. Ne, radši ne.

„Děje se s ním něco?“ zeptala jsem se jich a hrdlo se mi stáhlo strachem. Moje oči těkaly z jedné tváře na druhou. Všichni vypadali tak zvláštně.

„Sam zmizel,“ řekl strejda Harry.

„Zmizel?“ zeptala jsem se nechápavě. Vždyť jsem ho viděla ještě před několika hodinami. Od  ohně přece nikam nešel. Nebo šel? V hlavě se mi rojila jedna myšlenka za druhou. Byla jsem zmatená. Znovu se mi vybavilo to, na co jsem chtěla definitivě zapomenout.

Bylo před vánocemi, asi kolem desátého prosince. Máma ten den přišla z práce dřív a nachytala mě, jak se dívám na jeden akční film, který měla nahraný na dvd. Věděla jsem, že to nesnáší a tak jsem si ho pouštěla, jen když nebyla doma. Vypadala smutně, tak nějak strhaně a unaveně. Ani mě neokřikla, že se dívám na to, co mi zakázala.

Vstala jsem a šla k ní. Něco tu bylo špatně a já nevěděla co. Dostala výpověď? Z televize jsem slyšela, jak hlavní hrdina něco křičí a máma se na něj podívala skelným pohledem. Přišla jsem k ní a ona mě automaticky objala. Nebránila jsem se, dokonce jsem si odpustila i obvyklou poznámku o tom, že už jsem velká holka a proto mě nemá objímat.

„Holčičko moje…“ zašeptala, sklonila ke mně hlavu a zabořila mi ji do vlasů. Do očí mi vhrkly slzy a já nevěděla proč. Ten pocit nejistoty, to že jsem nevěděla, co se tu děje, mi prolézal celým tělem. Po chvilce zvenku přišel Sam. Zastihl nás, jak sedíme na pohovce a tulíme se. Opatrně k nám přišel a posadil se na křeslo proti nám. Máma začala tiše mluvit.

„Víte…“ zašeptala a já na ní viděla, jak je to pro ni těžké. „Asi před týdnem jsem byla v nemocnici na pár vyšetřeních a dneska mi přišly výsledky.“ Strachem jsem zatajila dech a čekala až to dopoví.

„ Mám rakovinu,“ špitla.

Znovu jsem se vrátila do reality. Proč mi ty situace připadají tak podobné? Vždyť se Sam mohl jenom někde zapomenout, odejít s nějakým kamarádem. Proč mám teda takový strach? Najednou jsem si připadala úplně sama a nevěděla jsem, co říct. Moje otázka vyzněla do naprostého ticha.

„Možná, že bys dneska měla přespat u nás,“ řekla teta Sue a všichni souhlasně kývli. „Pokud se Sam do zítřka neobjeví, měli bychom to nahlásit policii,“ dodala. Spolu s nimi jsem se pomalu vydala k jejich domu. Seth odemkl a mi vstoupili do ztemnělé místnosti. I když jsem kolem sebe měla lidi, které jsem považovala takřka za svou rodinu, tak jsem si připadala sama. V domě bylo ticho a nikdo nemluvil.

„Měli byste jít spát,“ řekl strejda Harry a já se společně se Sethem a Lee bez protestů vydala po schodišti nahoru do patra.

„Nemám tu pyžamo,“ napadla mě ta nejméně podstatná věc. Leah beze slova vstala, došla ke skříni a hodila po mě jedno své volné tričko, které používala jako pyžamo. Z šuplíku pod postelí vytáhla polštář a peřinu a beze slova mi ji donesla. Dala jsem to na gauč, který byl v rohu místnosti a lehla si. Po chvilce Leah vstala a zhasla. Pokoj zahalila absolutní tma. Celé mé tělo zmáhala únava jak psychická, tak i fyzická, ale můj mozek pořád odmítal vypnout. Slyšela jsem, jak se Leah na druhé straně místnosti vrtí, ale ani jedna z nás nepromluvila. Obě jsme mysleli na to samé. Na Sama…  

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

4)  HMR (29.02.2012 02:23)

krátká, zajímavá a samozřejmě důležitá ta předurčenost je děsivá... myslím, že takhle nějak se musí cítit Alice, když ví, co se stane a je nucena jen přihlížet, děsivá nevyhnutelnost...

ambra

3)  ambra (12.11.2010 00:02)

Milá Ivanko, mám asi tak pět věcí na srdci .
- to jiskření mezi C a Jacobem . Zachytilas to naprosto DOKONALE - to je důvod, proč mě tenhle žánr tak pobláznil - ne to všechno potom (co už pak máme do konce života tak nějak povinně;) ), ale právě ty sladké nesmělé začátky .
- strach a děs a tajemné dusno. Opět (a už mě to ani nepřekvapuje) jsi i tenhle tenký led zvládla bravurně.
- další ze vzpomínek. Tak tady snad vynechám smajlíky, protože bych zlehčila tu dokonalost. V pár větách jsi úžasně zachytila ten zlomový okamžik - konec bezstarostného dětství a zároveň změna neohroženého rodiče ve slabou a zranitelnou lidskou bytost.
- náznaky toho, že i Clare cítí, že se s ní něco děje - zase jen lehounce, přesně odměřeno.
A ta pátá věc je úplně nedůležitá - pár chybiček (pod nohama, sem tam v příčestí, my 1.p. pl.). Ale stihla jsi kapitolku uprostřed školního týdne a za to máš velkou pochvalu a pusu!!!:D
A je to skvělý a basta!!!
Za věnování děkuju, ale přísahám, že kdyby to nebylo tak moc dobrý, tak to nečtu;)

2)  ada853 (11.11.2010 20:13)

pani bylo to skvele snad se sam najde ;) a moc se tesim na dalsi dil uz se nemuzu dockat pokracovani

1)  CAlen (11.11.2010 20:08)

Moc pěkný, těšim se na další.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek