Sekce

Galerie

/gallery/Clare%202.jpg

Konec...

33. kapitola - slzy, vosková figurína a loučení

Před tím, než se do toho pustíte, mi dovolte ještě menší děkovačku. Vím, jsem patetická, ale jinak to nejde. Takže to klidně přeskočte, OK?

První mega poděkování náleží Ambře. Asi si tohle nikdy nepřečteš, protože tahle povídka se nezařadila mezi tvé dočtené, ale pro klid v dušičce chci do světa vykřičet, že bez tebe by Clare v téhle podobě nikdy nebyla dokončena. Byla si můj hnací motor v začátcích a dodala si mi sebevědomí jakožto malinkatému autorovi mezi velikány. Moc a moc děkuji!

Druhé poděkování je pro mou maminku. (Ano, úplná děkovačka při oscarovém předávání cen XD) Bez ní by jste totiž asi četli paskvil plný pravopisných chyb.

A třetí poděkování je pro Fanny. Fanny, jsi super komentátorka a ještě úžasnější osůbka. U tvých komentářů jsem vždycky tekla blahem, jsi to nejlepší, co si autor může přát. Děkuju!

A abych nezapomněla, poděkování patří i ostatním osobám, které pod Křišťálovými slzami někdy zanechaly komentář, a to: Evelyn, Gassie, Michelangele, lence2010, Lii, ellie_darrem, Mazlovi, CAlen, adě853, Bosorce, emmettce, jence, Nu-kua, Arri, anette, julii, hance, Natce a monikole. Tohle je totiž soupis všech, kteří mi kdy zanechali pod povídkou i jeden nepatrný komentář. Moc děkuju!

A na závěr ještě poděkování všem, co si to přečetli. I to je nadlidský výkon a doufám, že se jim to i přes to, že po sobě nezanechali žádnou stopu, aspoň trochu líbilo.

Jste zlatí!

 

 

33. kapitola – slzy, vosková figurína a loučení

Clare

Sbírala jsem síly k nadcházejícímu rituálu. Při tom prvním mě vedla naděje na vítězství. Ale co mi pomůže tentokrát? Kde vezmu odhodlání? Slzy mi už dávno přestaly téct. Nebyl na ně čas.

Viděla jsem, jak na mě Jesse upírá pohled. Ale neodkázala jsem se mu podívat do očí. Co si teď počneme?

Beznadějné ticho přerušila ohlušující rána. Reflexy se mi napjaly, bleskově jsem se otočila ke dveřím, za kterými jsem tušila něco zlého. Jeho.

Dveře se s třísknutím rozlétly. A v nich stál Darkness. Jako ďábel, jako temný anděl, kterému sebrali křídla. Najednou z něj plně sálala jeho nenávist, zloba a bolest.

„Doufám, že nejdu pozdě!” usmál se. „Vedu opožděného hosta, potkali jsme se cestou.“

A já věděla, že se stalo něco hrozného. Jemně mávl rukou, jakoby odháněl dotěrný hmyz a do místnosti doslova vplul omráčený Andrew visící několik stop nad zemí…

Zdusila jsem v sobě výkřik, krvácející rána na Andrewově hlavě přitahovala můj pohled jako mouchy čerstvá buchta.

Všechny nás zabije.

Viděla jsem, jak se Sára napřáhla k úderu, ale pak zaváhala. Co se stane s Andrewem jestli se bude bojovat?

Viděla jsem, jak Jesse ztuhl, v jeho očích ale nebyla beznaděj. A pak se bez sebemenšího zaváhání vrhl proti kruhu ze svíček a proskočil dovnitř.

„Jesse!“ vykřikla Sára.

Dopadl na zem jako sestřelený pták, ale okamžitě se zvedl a popadl do ruky panenku.

„Jestli někomu něco uděláš, tak ji pustím!“ zakřičel a vzpurně vystrčil bradu. Sorgina v těle Leah stála na opačné straně kruhu a nechápavě se dívala na Darknesse. Ten ale upíral svůj pohled na panenku. Skoro jsem viděla, jak se mu v rukách formuje kouzlo.

„Jestli mě zabiješ, tak panenka spadne. A ty víš co to znamená. Konec všeho. Už nebudeš mít za co bojovat!“ vykřikl znovu. „Pusť ho!“

Zloba v Darknessově tváři dosáhla vrcholu, jeho oči metaly blesky do okolí. A pak se děsivě usmál. Věděla jsem, že se stane něco zlého. Instinkt mě donutil ohlédnout se. Jasper už dávno stál vedle Alice. Ale Edward ne. Byl dál u zdi, v očích pohled, který mu nepatřil. Díval se na Sáru.

„Sáro, pozor!“ zakřičela jsem vteřinu před tím, než vystartoval proti ní. Měla ho za zády, nemohla stihnout bránit se. Já ano.

Stačilo jen mávnout rukou a najednou letěl vzduchem. Věděla jsem, že ho nedokážu tak lehce zastavit. Byl upír. Nezranitelný. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo zabít ho. A to jsem neokázala.

Bleskurychle se zvedl, na zdi zůstala vydrolená prohlubeň.

Sára, teď už připravená k boji, stála ve střehu.

„Spánek! Uspi ho,“ vykřikl Jesse uvnitř kruhu. Chtěla jsem se zeptat jak. Netušila jsem, co mám dělat. Ale nebyl čas.

V hlavě jsem zformovala pocit únavy a touhu spát a pak jsem ji mrštila proti němu.

Viděla jsem, jak zavrávoral. Jeho oči se v poslední chvíli probudily, vrhl zmatený pohled do okolí. A pak padl na zem jako podťatý.

Darkness, místo aby zuřil, se bláznivě rozesmál. Srdce se mi bušením snažilo dostat z hrudníku. Těkala jsem pohledem mezi Jasperem, který se snažil chránit Alici vlastním tělem, Sárou plně připravenou k boji, Edwardem ležícím na zemi a Jessem, který byl uvězněný v kruhu.

Darkness odhodil Andrewa stranou, nikoho ale nenechal na pochybách o svém důvodu k tomu činu. Chtěl mít volné ruce k boji. Na vteřinku jsem zavřela oči a snažila si vybavit pocit bezpečí. Nedokázala jsem to.

Připravila jsem se k boji, přeměřila jsem si Darknesse. Přišel v lidském těle. To sice zesílí jeho schopnosti, ale činí ho to zranitelnějším. Jaká je naše výhoda?

A kde je Dean? Co se s ním stalo? Žije?

Strach se mi zaryl až do morku kostí. Nikdo z nich nesmí zemřít, ne kvůli mně.

Probouzela se ve mně netušená síla. Byla jsem plně připravena k boji, který nemůžu v žádném případě vyhrát.

Jesse nám nepomůže. Viděla jsem v jeho očích děs, když si až dodatečně uvědomil, že nemůže odejít z kruhu. Nemůže bojovat. Může se jen a jen dívat.

Cítila jsem, jak mi síla vibruje pod kůží, stačilo ji jen vypustit ven. Čekala jsem na Sářin signál k zahájení útoku, ale ten nepřicházel. Nechápala jsem, proč váhá, proč ještě neudeřila.

Darkness rozhodně neváhal. Očima těkal po místnosti a vybíral si nejvhodnější cíl.

„Jdi pryč, čarodějko, nechci tě zabít. Ani tvůj syn nemusí umřít, pokud se mi vzdáš. Přišel jsem pro svou pomstu a nepotřebuji zabíjet jiné. Nech mi ty dívky a já ušetřím tvůj život,“ prohlásil nečekaně silně s pohledem upřeným na Sáru. Zapomněla jsem, jak se dýchá. Pane bože.

Sára dál klidně stála na svém místě, neviděla jsem na ní jediný náznak toho, že by ho vůbec slyšela.

„Táhni k čertu. I když tam ostatně patříš, ne?“ zavrčela najednou. „Kdybys byl jeden z nás, pravý čaroděj, tak bys věděl, že to nikdy neudělám. Jednou jsem se zapřísahala, že ji budu chránit, a tak to taky udělám,“ zasyčela.

A on se opět rozesmál. Hořký, neveselý smích, ze kterého běhal mráz po zádech. Napřáhl ruku k vyslání kouzla. Nastala poslední vteřina před zahájením boje. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu vyslovila nesmělou motlitbu.

Poslední formování kouzla, jemný závan větru předcházející něčemu velkému a-

„Nessi!“ zakřičel ten poslední člověk, od kterého bych to čekala. Sorgina. „Nessi, nedělej to!“

Zastavil se uprostřed pohybu a vytřeštěně pohlédl na pro něj cizí holku, která na něj zavolala.

Upřel svoje temné oči do jejich modrých, přesně jsem poznala chvíli, kdy přišel na to, koho mu ty oči připomínají. Zalapal po dechu a vypadal najednou tak bezbranně, tak zranitelně. Bolest v jeho tváři se promítla do ovzduší, na patře jsem cítila její hořkou chuť.

„Sorgino,“ zašeptal. „Co… Co to… Jak?“Jeho zranitelná tvář se najednou zatvrdila, nenávistně na mě upřel pohled a já se najednou nemohla hnout.

„Jak jste mohli?!“ zařval. Temný vír jeho vzteku nám začal kroužit nad hlavami, uragán prohánějící se místností ničil vše, co mu přišlo do cesty.

„Nessi dost! Přestaň!“ zakřičela překvapivě silně. „Dost!“

A on ji k mému překvapení poslechl.

„Neměli na to právo. Neměli jste právo!“ zařval.

„To je v pořádku. Všechno je v pořádku. Jsem v pořádku, vidíš? Nic mi není, všechno je v pořádku,“ řekla a otočila se dokola, aby mu ukázala, že je opravdu v pohodě. Pak se ale zamračila. Pohledem přelétla celou místnost, jako by si až teď uvědomila, co se děje. „Co to děláš? Nebo ještě lépe, co tu děláš? Odpověz mi na jednu jednou prostou otázku. Co ti ty dívky udělaly, že je chceš zabít?“ zeptala se vážně. Byla naprosto klidná, v obličeji se jí nepohnul jediný sval.

„Já.. já…“ zakoktal. Ta chvíle, kdy se mu podívala do očí byla podivně soukromá, sklopila jsem pohled stranou, protože jejich výrazy nepatřily mě.

„Vidíš ji? Vidíš tu dívku? Je mladá, má sotva patnáct let. A ty se přesto snažíš zabít ji za něco, co neudělala. V čem je to jiné než moje smrt? A o kolik je starší ta upírka? Ona se provinila maximálně svou touhou po krvi, o kterou se pravděpodobně nikdy neprosila. Podívej se na ně a odpověz mi na jednu prostou otázku. Co ti ty dvě udělaly tak zlého, že je chceš zabít?“

„Mají v sobě jejich krev a ty to víš. Jsou zrozeny na náš úkor, na úkor tvého i mého štěstí. Anna a Joana zbaběle utekly místo aby bojovaly a zachránily tě. Copak to nechápeš?!“ zakřičel nenávistně. „Já to dělám pro nás! Pro nás dva! Ony nás zničily, ony nezabránily smrti své vlastní sestry!“

Sklonila hlavu, viděla jsem, jak se jí v očích zaleskly slzy.

„Pamatuješ si ještě na svoje zasvěcení? Pamatuješ si na tu noc, kdy jsme ti na záda vyryly S? Na úplněk, kdy se z tebe stal čaroděj? Tehdy jsi složil přísahu, že svou moc budeš využívat v souladu s přírodou. Budeš chránit a pomáhat jak jen to půjde a nebudeš ubližovat pro nic za nic. Nebudeš zabíjet slabší jen proto, že můžeš. To je podstata naší moci,“ vysvětlovala mu laskavě, jako malému dítěti.

„Ale ti lidé tě chtěli zabít a nakonec to i udělali!“ ohradil se chabě. Zoufale se snažil, nechápavě bloudil po jejím obličeji očima.

„Ti lidé jsou už dávno mrtví a já věřím, pevně věřím, že byli potrestáni. Možná ne hned, ale já vím, že ano. A spousta z nich toho i litovala, hořce litovala své zrady přírodních zákonů. Žádná z nás neubližovala, ale byla spousta jiných čarodějů, kteří jim dali pocítit svou sílu. A obyvatelé Salemu, jak sám dobře víš, měli důvod chránit se, stejně jako my se chráníme před jinými klany.

Ale i kdyby ne, na tom nezáleží!

Podívej se na sebe, podívej se do své duše a uvidíš, kdo je tady ten zlý.

Když jsem tě poznala, byl jsi laskavý muž plný soucitu k druhým, pomáhal jsi lidem okolo a miloval jsi je jako své bližní.

Zamilovala jsem se do muže, který, ač byl čaroděj, pevně věřil v to, že není nijak nadřazený. Pamatuješ na to dítě, které jsi vytáhl zpod kol vozu? Na tu malou holčičku, která by bez tebe umřela? To kvůli ní jsem vás u nás ubytovala a poskytla vám přístřeší.

Myslíš si, že bych si do domu pustila cizího čaroděje, kdybych nevěděla, že má laskavé srdce? Já se zamilovala do muže, který věděl, že mezi dobrem a zlem je tenká hranice, kterou ale nikdy nechce překročit.

Tak proč špiníš mou lásku tím co děláš?

Jaký má tahle situace a význam?

Porušil jsi přirozený koloběh tím, že jsi mě tu uvěznil proti mé vůli, proti vůli Boží. Každý má jinak dlouhý život a mým osudem bylo zemřít jako mladá. A ty jsi všechno pošpinil svou urputnou snahou být mocnější než příroda.

Dokážeš si představit, kolika lidem jsi tím zničil život? Kolik si rozvrátil rodin svou zlomyslností?

Nessi, vzpamatuj se dřív než bude pozdě! Ještě máš možnost přestat a být ten Ness, kterého miluji!

Pojď se mnou pryč, tam, kam patříme a budeme navždy spolu! Už nás nikdo nebude moci rozdělit, nikdo nedokáže zničit naše pouto! A oba dva budeme konečně šťastni!“

Srdce se mi rozbušilo děsem. Poslední slova mohla mít dvojí význam. Jeden související s odchodem na druhou stranu a druhý, ten děsivější, naznačoval, že si nechá tělo Leah.

Darknessovu tvář ještě před chvílí okupoval nenávistný škleb. Ale teď vypadal jako kluk, který neví, co má dělat. Pohledem těkal z nás na Sordinu a zase naopak. Naprosto nemístně jsem si uvědomila, že není zas tak starý, jak se na první pohled zdá. Mohlo mu být tak dvacet pět, možná o něco víc.

A já konečně viděla mezi černí možnost, že z toho vyvázneme živí. Byla malá, doslova nepatrná, ale byla tam stejně jako paprsek bílé naděje, který prosvítil temno uprostřed rituálu.

Upírala jsem pohled na Andrewa ležícího bezvládně na zemi kousek od Darknesse a v duchu nesměle litovala všech těch promarněných chvilek, kdy jsem se k němu mohla chovat líp. Najednou se mi to, že jsem ho poznala teprve nedávno, zdálo naprosto malicherné. Co na tom? Hlavně že tu byl teď, když jsem ho potřebovala nejvíc.

V duchu jsem si kladla otázku, co všechno se ještě stane. Protože bylo šílené uvědomit si, že někomu chcete říkat tati, a vědět, že to i přes přítomnost dotyčného možná nikdy neuděláte.

Netrpělivě jsem se snažila přečíst myšlenky, které se odrážely v Darknessově tváři. Ta nerozhodnost, letmé pohledy směrem k nám, které prozrazovaly jeho chuť udeřit.

Sára dál stála ve střehu, koutkem oka si ale hlídala upíry kousek od sebe. Věděla jsem, že za žádnou cenu nechce dopustit, aby se opakovala tatáž situace jako s Edwardem. Ale Jasper dál bez hnutí stál kousek před Alicí, která ho držela za ruku.

Sorgina se taky dívala na Darknesse, upírala na něj svůj hypnotizující pohled a snažila se mu vnutit svůj názor. Vysvětlit svoje stanovisko. Ve tváři se jí značila touha po tom, aby ji poslechl. Ale nic neříkala. Nechala ho, aby se popral se svými vlastními myšlenkami a pocity.

To ticho bylo k nesnesení, byl slyšet každý letmý pohyb, hlasitější vzdech. Po Deanovi ani vidu, ani slechu. A já se snažila nemyslet na to nejhorší. Na to, že by mohl být…

„Proč?“ neočekávaně proťal ticho Darkness. „Proč mě přemlouváš? Mohlo by ti to být jedno. Pro tebe se stejně nic nezmění.“

„To si o mě myslíš? Odvažuješ se tvrdit, že mě máš rád a přesto si myslíš, že by mi mohlo být něco takového jedno?“ zakřičela. Poprvé za tu dobu jsem ji viděla opravdu rozčílenou.

Její hněv mě donutil přikrčit. Stejně zareagovala i Sára a Alice s Jasperem. Energie vibrující v kruhu donutila Jesseho uskočit až na samý kraj kruhu. Všechno bylo na spadnutí.

„Nevím, co si o tobě mám myslet!“ rozkřikl se Darkness. „Jsi tak jiná než předtím.“

„A co jsi čekal? Že po tolika letech budu naprosto v pořádku a hned po probuzení ti padnu do náruče přes to všechno, co jsi mi udělal?“

„Já? Já že jsem ti něco udělal? Nepleť si strany!“

„Udělal si ze mě svého vězně!“ zakřičela a v útoku ji zastavila jen absence její síly a kruhová zábrana.

„A co jsem měl podle tebe dělat?“

„Nechat mě jít!“

Ještě před chvílí klidná konverzace se změnila na zuřivou hádku. Ve vzduchu to jiskřilo nevybitou mocí, která se zde shromáždila při rituálu. Doslova jsem cítila její doteky na kůži, a dva rozzuření duchové ještě stěžovali situaci.

Bouchne to, došlo mi. Nevěděla jsem, co se stane, ale bude to zlé.

Sára upřela vyděšený pohled na Jesseho a ucouvla o pár kroků zpět. Hádka musí skončit, musí skončit okamžitě, jinak se stane něco, co už nepůjde vrátit.Ti dva se dál hypnotizovali pohledem, z jejich očí létaly blesky vzteku a po Darknessových rukou přejížděly drobné jiskřičky energie. Slova visela ve vzduchu jako obláčky páry, ovzduší se najednou rapidně ochladilo.

Jediné, co mě překvapilo, bylo to, že už nezaútočil. Neměl důvod jen tak stát a doslova ze sebe dělat snadný cíl. Tvář měl jako masku, jeho vnitřní bouře se projevovala jen v malinkých záškubech rukou.

Sorgina vycítila chvíli a vztáhla ruku směrem k němu.

„Nessi, pojď za mnou. Necháme je, ať si žijí své životy stejně jako my jsme žili ten svůj. Jakkoliv byl krátký, byl náš a byli jsme spolu šťastní. Dopřej jim poznat tu bezmeznou lásku. Nech je být a dokaž mi tak, že pro tebe pořád něco znamenám,“ zašeptala tak tiše, že jsem ji skoro neslyšela. A Darkness opravdu učinil krok směrem k ní. A pak další. A další. Byl v půli cesty.

Nehrála žádná hudba, přesto tahle chvíle byla přirozená jako nejjemnější valčík. Stál kousek od bílé svíčky, Sorgina byla přímo naproti němu. A pak po jejím vzoru vztáhl ruku, ta ladně proplula štítem a dotkla se té její.

Všechno temno obklopující jeho tělo začalo mizet. Tak jako vítr odvane mlhu, i on se zbavil černého oblaku nenávisti okolo sebe. Najednou byl zase bezstarostný, na obličeji se mu objevil úsměv zapříčiněný jen a jen Sorginou. To, že byla v těle Leah, najednou bylo relativní. Jako kdybych před sebou viděla drobounkou blonďatou čarodějku s upřímnýma modrýma očima.

Odtrhla pohled od toho Darknessova a pomalu kývla směrem k Jessemu. A ten se jen otočil a uhasil třetí bílou svíčku.

Ostatní svíčky v kruhu zaplály vysokým plamenem a pak v závanu větru prudce zhasly.

V první vteřině se nedělo absolutně nic. A pak najednou ze Sorgininy i Darknessovy tváře zmizel úsměv. Jejich obličeje najednou byly prázdné a jaksi vzdálené. Bílá mlha, která se vzala odnikud, k nim proudila a celé je obalovala, až se v ní dočista ztratili. A pak… nic.

Místností projel další závan a na místě, kde ještě před chvílí stáli oni, ležela zhroucená Leah…

V další chvíli se najednou všechno rozhýbalo. Jesse se vrhl k Leah, Sára k Andrewovi, Alice s Jasperem k Edwardovi. Jen já stála a nevěděla kam běžet. Viděla jsem, jak Leah zatřepala hlavou a pomalu se začala zvedat ze země. Rozběhla jsem se k Andrewovi.

Ležel na zemi bezvládně jako hadrová panenka a Sára mu právě opatrně prohmatávala hlavu.

„Co s ním je?“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně. Sára bez odpovědi zavřela oči a přiložila ruku na jeho rameno. Cítila jsem už známý nápor energie a rána na Adrewově čele se před mýma očima zacelila. Sára se otočila a usmála se na mě.

„Bude v pořádku,“ řekla tiše. Do oči mi vhrkly slzy a až teď mi došlo, co všechno se mohlo stát. Hledala jsem v sobě nějaký dobře schovaný klid, který vydržel tohle všechno, ale zdálo se to podivně marné. Chtěla jsem tu jen stát a čekat, než se probudí. Ale nemohla jsem, místo toho jsem se otočila a přeběhla k Leah. Už stála na nohou a její oči byly opět hnědé jako čokoláda. Bez váhání jsem se jí vrhla do náručí a pevně ji stiskla, jako bych se jenom dotekem mohla ujistit, že je v pořádku.

„Jak ti je?“ zašeptala jsem do jejího ramene.

„Dobře, už je mi dobře. Jenom budu potřebovat náklaďák aspirinu,“ zachraptěla. Teď už jsem brečela doopravdy. Nešlo to zadržet a já ani nechtěla.

Všechen zadržovaný strach na mě najednou v plné síle narazil a já se s ním nedokázala narovnat. Začal se mě zmocňovat děs. Uvědomila jsem si, co se stalo, před očima mi běželo, co se mohlo stát. Slzy se mi hrnuly z očí a najednou jsem to nebyla já, kdo utěšoval Leah ale Leah, která utěšovala mě. A pak nastal zlom. Ve chvíli, kdy strach prosákl do posledního póru, vyvstal odnikud zvláštní klid.

Zalil mě pokoj a pocit bezpečí. Konečně jsem si dokázala osušit oči a rozhlédnout se okolo. Své zlaté duhovky na mě upíral Jasper, v očích tiché porozumění. Lehce se usmál a naklonil hlavu ke straně, na zlatých vlasech se mu zalesklo světlo. Možná že byl upír, ale pro mě teď byl především zachráncem, ne nepřítelem. Zalila mě vděčnost, tentokrát ale byla pouze moje.

„Pokud by ti to nevadilo, probudila bys mého bratra?“ zeptal se a mávl rukou k bezvládnému Edwardovi. Nevěděla jsem jak, připadala jsem si naprosto bezmocná.

A pak jsem ucítila jemný dotyk na své ruce. Sklopila jsem oči a uviděla štíhlé dlouhé prsty Jesseho, které svíraly ty moje. Skrze spojení proudila jemná a nevtíravá energie a slyšela jsem vzdálený šepot jeho myšlenek.

Jemně se usmál a přikývl. Vložil mi spojením do hlavy řešení, najednou jsem prostě věděla, co udělat. Bylo to lehké, stačilo si jen vybavit ten pocit, který cítíte těsně před probuzením, jemné zašimrání světla na víčkách, nechuť a přesto nutnost vstávat, a vše po něm mrštit.

Celým zbytkem mysli jsem ale vnímala Jesseho jemný dotyk. Chtělo se mi brečet, když opatrně vyprostil svou ruku z mého sevření a poodstoupil. Ale nemohla jsem, nebylo proč. On mi nikdy nic neslíbil.

Edward se pomalu a mátožně zvedl. Jeho dokonalý obličej byl poznamenán únavou a zlatým pohledem zmateně přejížděl své okolí.

„Už se probouzí!“ vyhrkla Sára spěšně a já se vrhla k Andrewovi, který opravdu po vzoru Edwarda vstával. Chtěla jsem mu toho spoustu říct, ale slova se mi vzpříčila v hrdle. Stačil jen jediný pohled do jeho očí a já si přála, aby mohl číst moje myšlenky. Místo nadšeného vítání a oplácávání jsem zůstala stát na půli cesty. Nešel mi naproti, nehýbal se, snad ani nedýchal. Stála mezi námi hradba nevyřčených slov a vzpomínek.

„Tati?“ zašeptala jsem stejným tónem jako tenkrát, když jsem mu poprvé vlezla do bytu. A on jako tenkrát neodpověděl, jen se na mě upřeně a překvapeně podíval. Malá změna tu ale přede jen byla. Po chvíli totiž roztáhl náruč a já klopýtavě zmenšila vzdálenost mezi námi na minimum. Ale nebyl čas vychutnávat si krásnou chvíli. Dokonalost byla přerušena jedinou větou:

„Kde je Dean?“ zeptala se Leah po té, co prozkoumala dopodrobna celou místnost. Pocit bezpečí a štěstí zmrzl uprostřed pohybu. Viděla jsem záblesk strachu v Jesseho tváři těsně před tím, než se vrhl ke dveřím. Ostatní ho následovali, ve tvářích stejně vyděšený výraz. Cesta do obývacího pokoje se opět zdála neskutečně dlouhá, v hlavě se mi odvíjely desítky scénářů, jeden děsivější než druhý. Když jsem konečně doběhla do chodby a uviděla jemný poprašek sněhu na koberci, nedokázala jsem si představit, že vlezu dovnitř. Přesto se moje nohy dál pohybovaly vpřed, ovládány mozkem.

O pár vteřin později už jsem stála ve dveřích naprosto zdemolovaného obýváku. Celou místnost pokrýval jemný poprašek sněhu, všechno vypadalo jako pocukrované moukou. Ovanul mě ledový pach nenávisti a bolesti, vzduch prosycený smutkem a touhou zabíjet mě doslova dusil. A tam, kousek od dveří v troskách rozlámané skříňky, ležel bezvládně Dean. Výhled na něj mi částečně zakrývali Jesse a Sára, kteří klečeli vedle něj. Oba dva měli ruce přiložené k jeho tělu a jemně mumlali zaříkávání. Přesto nedocházelo k žádné změně, jeho rány se nezacelovaly. Vypadal jako vosková figurína, strnulá bělost v jeho tváři mě děsila. Sníh okolo něj byl zabarvený rudou krví, světle růžová břečka mu pokrývala celé tělo.

Leah vyděšeně stála nad jeho tělem a já se neodvažovala přejít až k nim. Přesto jsem se po chvíli propletla mezi troskami a klekla si vedle Jesseho.

Obličej měl stejně bledý jako jeho strýc a oči se mu leskly. Upíral na něj zoufalý pohled, vléval do něj svou energii.

Položila jsem svou ruku vedle té jeho, dotýkala jsem se Deanovy dlaně a usilovně si přála, aby byl zase v pořádku. Musí. Být. V. Pořádku. Musí.

Zavřela jsem oči a snažila se zahnat tíseň. Bude v pořádku. Musí. Cítila jsem jemné záchvěvy energie proudící jeho tělem, tlukot srdce vhánějícího do žil poslední kapky krve. Použila jsem všechnu svou sílu a soustředila se na zacelení největších ran, které jsem cítila na jeho těle.

A povedlo se. Jemné žlutavé částečky pomalu zacelovaly to, co měly. Stačilo pár minut, pár minut nesnesitelného strachu a já najednou věděla, že dnes nikdo neumře. A byl to ten nejkrásnější pocit v mém životě…

***

Uběhlo několik hodin. Obloha za okny byla neprostupně černá, byt byl zvláštně klidný. Cullenovi odešli už před notnou chvílí a já nevěděla, co teď.

Všechno se vysvětlilo. Edward dlouho sloužil jako špeh Darknesse, díky své schopnosti byl prostě náchylnější k niternému ovládání. Jasper odešel a podle jeho výrazu mi bylo jasné, že něco tak nebezpečného své ženě už nikdy nedovolí.

Všechno bylo najednou klidné. O to víc mě překvapilo jemné a nesmělé zaklepání na dveře.

„Můžu dál?“ zeptal se Jesse přes dveře. Vzpomněla jsem si na jeho poslední bušení na dveře, které nebylo ani zdaleka tak ohleduplné.

„Jistě,“ odpověděla jsem mu. Ozvalo se tiché otevření dveří, cítila jsem jeho uklidňující přítomnost za mými zády.

„Jak je Deanovi?“

„Už mu je poměrně dobře. Kvůli tomu, že před zraněním vyčerpal hodně sil, se bude uzdravovat o něco déle, ale zvládne to,“ řekl. Z hlasu mu zaznívala tichá úleva.

„Máš ho moc rád,“ konstatovala jsem tiše.

„Táta jako takový u nás nikdy nefungoval. A když před třemi lety umřel, tak Dean, i když nebyl zrovna otcovský typ, přebral jeho povinnosti. Je vlastně něco jako můj rodič, přestože se o to nikdy neprosil,“ uchechtl se.

„Kdy odjíždíte?“ položila jsem mu otázku, která mě momentálně tížila ze všeho nejvíc. Nastalo ticho. Pořád jsem k němu stála zády, takže jsem netušila, jak se tváří. Ale ten klid se mi nelíbil.

„To je vlastně to, proč jsem tady,“ připustil po chvilce. Všechno se ve mě sevřelo.

„Opravdu?“ nedalo mi to a otočila jsem se. Uhnul před mým pohledem a sklonil hlavu k zemi. Ta tam byl ten floutek, kterého jsem znala.

„Jsi čarodějka Clare-“

„No nepovídej,“ přerušila jsem ho ještě dřív, než to stihl dopovědět.

„A proto potřebuješ výcvik,“ pokračoval dál. „Už něco umíš, ale to je jen zlomek tvých možností. A my tě nemůžeme nechat samotnou a nechráněnou. V našem světě platí jiná pravidla než v tom lidském a osamělá čarodějka, navíc v tvém věku a s tvými schopnostmi, je v nebezpečí,“ odmlčel se a znovu hledal slova.

„Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se.

„Musíš jet s nám!“ vyhrkl rychle a o kousek ucouvl. A já věděla proč. Emoce ve mně vybouchly jako atomovka a já konečně věděla proč se poslední dobou tak vztekám.

Všechno souvisí se vším, vyvstala mi v mysli mámina slova.

A moje schopnosti posilnily emoce. A já se nehodlala vzdát svého života.

„Já. Nemusím. Nic!“ zakřičela jsem a on bleskově uhnul před jednou dobře mířenou ranou. Té druhé už neuhnul.

***

„Chceš si zabalit ještě něco?“ zeptal se Jesse tak slušně, jak jen dokázal. Asi věděl, že mám pořád chuť mu něco zlomit. Nos už měl po týdnu od našeho incidentu srostlý, stejně mu na něm ale zůstala malá prohlubeň. Zato moje ruka, konkrétně kloub u prostředníčku, mě bolet ještě nepřestala.

Doteď jsem nechápala, proč jsem ve vzteku nepoužila kouzla. Rozhodně bych si při tom nezlomila prst.

Pořád vyčkávavě čekal, takže jsem nakonec zavrčela:

„Ne, nechci!“ On jen pokrčil rameny a spolu s kufrem v jedné ruce a taškou knížek v druhé zmizel z pokoje.

Netušila jsem, kdo mě vlastně přemluvil k tomu, abych se stěhovala. Lepší vyhořet, než se stěhovat, zaznělo mi v hlavě. To první bych dokázala zařídit docela hravě.

S povzdechem jsem se rozhlédla po svém pokoji, který už půl roku vlastně nebyl můj. Byla jsem si tady sbalit posledních pár věci, které jsem si chtěla odvézt do Bakers.

Nakonec to asi rozhodl Andrew, který po „malém“ incidentu v knihovně dostal od zaměstnavatele doporučení k uvolnění místa se slovy, že formality zařídí.

Seběhla jsem dolů do schodech a věděla, že tentokrát je loučení asi definitivní. Už nikdy tu nebudu žít. Vešla jsem do obýváku, který byl dokonale uklizený. Ta holka, Emily, se prý o Sama vzorně stará. Hrozně bych mu přála, aby byla strašná semetrika a komandovala ho na každém kroku. Ale podle všech to bylo velmi milé a obětavé děvče. Pro mě to ale byla jednoduše mrcha.

Neviděla jsem se s ní a vlastně jsem o to ani nestála. Ona byla další z důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla odejít.

Ale obývací pokoj byl pořád můj. Pohled mi padl na houpací křeslo stojící před krbem. Neslo na sobě tolik vzpomínek, zaslechlo tolik vyplakaných slz. Přešla jsem k němu a jemně s ním pohnula, místností se rozeznělo jeho vrzání.

Vzpomněla jsem si, jak na něm máma vždycky sedávala a četla. Nebo se jen se smíchem dívala na mě a na Sama. A snad posté jsem toužila vrátit se do dnů, kdy byla vedle mě.

Před očima se mi honily vzpomínky a já najednou nechtěla odejít. A proto jsem se otočila a rychle vyšla před dveře.

Tam už na mě všichni čekali. Sára seděla v autě a netrpělivě bubnovala do volantu. Andrew stepoval přede dveřmi spolujezdce a nervózně sledoval Sama, který si ho nepříliš nadšeně prohlížel.

Sam stál u dveří a upřel na mě pohled. Byl tu sám, Emily kvůli jejímu vlastnímu bezpečí zřejmě někam odklidil.

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se smířeně. Včera proběhla obrovská hádka, při které se mě snažil přesvědčit, že tu prostě musím zůstat. Po té, co jsem ve vzteku zapálila oheň v krbu, přestal.

„Nejsem,“ řekla jsem mu po pravdě. Už jsem nechtěla lhát.

„Kdyby se něco, cokoliv, dělo, tak okamžitě volej, jasné?“ zavrčel. Hlas měl podivně hrubý a já najednou byla naměkko.

„Jasný,“ zašeptala jsem a znovu měla na krajíčku.

„A ty na ni budeš dávat pekelnej pozor, protože jestli ne, tak si pro tebe dojdu a něco hodně zlýho ti udělám!“ houkl na Andrewa. Jessemu zacukaly ruce a viděla jsem na něm, že mu chce místo Andrewa něco hodně peprného odpovědět, ale udržel se.

A… táta prostě jen kývl.

„Tak… ahoj,“ řekl Sam a otočil se k odchodu.

„Bráško?“ zašeptala jsem. Stačilo mu jediné slova a už byl zase u mě. Popadl mě do náručí a pevně stiskl. Nohy jsem měla ve vzduchu a v jeho obětí jsem se doslova ztrácela.

„Mám tě moc ráda,“ zašeptala jsem.

„Já tebe taky. Dávej na sebe pozor, jasný?“ řekl chraplavě. Stejně jako já měl slzy na krajíčku. „A teď už jeď, nebo tě nepustím,“ dodal s úsměvem a postavil mě na zem.

Věděla jsem, že tady mám ještě jednu nedořešenou věc. A tak jsem se vydala směrem k vesnici. S Miou, Marissou a stejdou jsem se rozloučila už včera. Zbývalo ale ještě pár lidí, kterým jsem chtěla říct ahoj.

Parta to vzala v pohodě. Seth byl trochu rozpačitý a Brady konečně neměl modřiny. Collin a Alex se nervózně ošívali a já věděla, že tady už nebudu chybět. Pouto se rozpadlo, vztahy ochladly. A já poznala, že se hrozně snadno zapomíná na někoho, kdo se od vás nadlouho ztratí. Moje místo tu už nebylo.

A cestou zpátky jsem potkala toho, za kým jsem chtěla jít naposledy. Z ničeho nic se přede mnou objevil Jacob. Dlouhé vlasy měl jako vždy sepnuté v culíku, na tváří zářivý, ale trochu posmutnělý, úsměv.

„Slyšel jsem, že odjíždíš,“ řekl rozpačitě a sklonil hlavu.

„Jo,“ zamumlala jsem. Najednou jsem nevěděla, proč tu vlastně jsem. Měla jsem ho ráda, měla jsem ho moc ráda, ale byl tu někdo, koho jsem měla ještě raději.

„Tak ať se ti tam libí. A až přijedeš za bráchou, tak se klidně stav,“ upřel svoje oči do těch mých a já věděla, proč jsem ho měla tak ráda. On byl ten typ lidí, které nejde nemilovat.

Rozloučení bylo krátké a věcné. A já vyřešila všechno, co jsem potřebovala. Zbývalo jen vrátit se k domu a nastoupit do auta.

Sam už byl dávno uvnitř a já nenastupovala smutná. Cítila jsem se podivně lehká a volná. Měla jsem před sebou nový začátek a něco mi našeptávalo, že to bude super. Jesse už seděl vzadu a já si k němu bez váhání přisedla.

Za námi se k mému překvapení objevilo Deanovo auto. Ale Sára neřešila, co tu dělá a prostě se rozjela.

Nechávala jsem za sebou celý svůj dosavadní život a jela do neznáma. Měla jsem z toho divný pocit, rozhodně ale nebyl zlý.

Měla jsem před sebou budoucnost s novou, a podle všeho hodně velkou, rodinou. Budoucnost s tátou, kouzly a.. Jessem.

Nebylo co řešit a já doufala, že za pár let nebudu ničeho litovat.

Vzpomněla jsem si na nenáviděnou matematiku a učitelku, která budoucnost přirovnávala k jedné neznámé.

„Tváříš se, jak kdybys měla jet na popravu,“ ušklíbl se Jesse.

„Jedu někam s tebou a mám se tvářit nadšeně? Nemožné!“ řekla jsem kousavě.

„Myslíš si, že jsem nadšený z toho, že si do baráku vezmu takovou hádavou semetriku jako jsi ty?“ zašklebil se znovu.

„A nejsi?“ zašeptala jsem tiše, aby nás Sára a Andrewem na předním sedadle neslyšeli. Neodpověděl. Odvrátil hlavu a podíval se k okna. Ale ještě než jsem mohla pocítil zklamání se s úsměvem otočil a chytl mou ruku do své. Cítila jsem jemné zajiskření, jak se naše energie střetly v podivném tanci. A z něho jsem cítila stejně zvláštní pocit, který mě celou tu dobu doprovázel.

Šibalsky se  usmál a naklonil se k mému uchu.

„Jsem,“ zašeptal a odvrátil se jako by se nic nestalo.

A já věděla, že právě za takové momenty ho jednou zaškrtím.

Dean

Absolutně jsem nechápal, co tu vlastně dělám. Byl jsem pitomec. Měl jsem prostě přímo ze Seattlu zamířit do Bakers, ale něco mi v tom zabránilo. Nebo spíš někdo.

Zavrčel jsem a doslova proti své vůli vylezl z auta. Chovám se jako pako. Viděl jsem, jak Sářino auto vyjelo z La Push a stejně jsem se nevydal za nimi.

Věděl jsem, kde ji najdu.

Byla to žába, nijak výjimečná smrtelnice s neuvěřitelnou odvahou. A přesto jsem tu kdo ví proč byl.

Stála na pláži, zpěněné mořské vlny se jí chvílemi dostávaly až ke špičkám tenisek. Dívala se do dálky a já skoro hmatatelně cítila její touhu být stejně volná jako ptáci vznášející se nad obzorem.

„Co tu děláš?“ zeptala se Leah tiše a klidně, aniž by se otočila.

„To bych sám chtěl vědět,“ zavrčel jsem. Uchechtla se o prudce se otočila. Stačil mi jeden pohled do jejích oči a najednou jsem věděl, proč tu jsem.

„Pojď. Pojď se mnou pryč. Tady už není tvoje místo, nic už tě tu nečeká. Pojď se mnou a já ti dám domov, zázemí, podporu a rodinu. Jsme velké společenství, nic ti nebude chybět. Vykašli se tady na to. Neříkám, že musíš odejít navždy. Jen si dáš oddechový čas, poznáš nové lidi a stanovíš si své cíle!“ nevěděl jsem, proč ji přemlouvám. Jakoby někdo jiný mluvil mými ústy. Někdo jiný vyslovoval to, co bych já nikdy nevyslovil, protože moje cíle by měly být jiné. A taky byly. Ještě před měsícem. Ale ona si zasloužila nový začátek víc než kdokoliv jiný.

„Ale co moje rodina? Co moje věci?“ namítla chabě.

„Vykašli se na ostatní. Mysli na sebe. Jen a jen na sebe,“ řekl jsem a vztáhl k ní ruku.

Na chvíli se zamyslela. A pak ke mně zvedla svůj čokoládový pohled a usmála se.

„Kdy odjíždíme?“ zašeptala váhavě.

„Hned,“ odpověděl jsem.

„Kdo bude u auta druhý je bábovka!“ vykřikla a rozběhla se k němu dřív, než jsem stihl zaregistrovat, co se děje.

Musel jsem se mát. Po dlouhé době jsem se smál, až mi tekly slzy.

U toho auta byla první…

 

Konec

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

9)  lala19941 (06.06.2013 18:41)

Náhodou som natrafila na tvoju poviedku a veľmi veľmi sa mi zapáčila, nádherná, geniálna ...

Jalle

8)  Jalle (12.01.2013 16:23)

HMR

7)  HMR (08.03.2012 00:05)

Dost jsem se děsila, že si Darkness vezme Deanovo tělo

Nessi?

Ano, tohle je k životu přivedena myšlenka, touha, všech, kdo o někoho přišli... asi by bylo lepší si to nepřát... a ano, možná by se stačilo těch, kdo se vymlouvají, že dělají to či ono pro toho... zeptat, co by tomu říkal ten dotyčný... zmatené, že?

Koukám, že jsi se nakonec rozhodla, že Jacob přece jenom nebude ten pravý... a tak to vypadalo hezky

Dean a Leah? no proč ne, ale stejně si tím nejsem moc jistá... zase bude ta JINÁ, je jedno, jestli jediná žena mezi vlkodlaky nebo jediná mezi čaroději, a že ta tvoje kouzelnická cháska nevypadá příliš vstřícně vůči nečarodějům...

Ivanko, jsem moc ráda, že jsem si k tobě našla cestičku... bylo to moc příjemné stekání a myslím, že nebylo poslední... líbí se mi tvůj smysl pro humor, a klaním se tvé fantazii

semiska

6)  semiska (17.12.2011 21:48)

Zlato, povídka je naprosno geniální a nádherná. Dneska jsem ji konečně dočetla, občas se mi stalo, že jsem tam s nimi a snažím se jim pomoci. Clare jsme si oblíbila hnedka po první kapitole a, i když Jesse mě občas fakt štval, i on si získal mé sympatie a pro Clare bude skvělou oporou a když se nepozabíjejí, budou se mít i rádi. Klaním se, mladá dámo, těším se na další tvoji tvorbu.

Ivanka

5)  Ivanka (30.11.2011 15:26)

Monikolo, moc moc ti děkuju! Doufám, že sis to užila.
Arri, musím ti lehce odporovat. Je tu dost o hodně lepších autorů. Ale stejně ti strááášně moc děkuji.
Fanny, s vraty bychom se neschodli, ale pokud by byl zájem, možná by se objevilo ještě něco navíc. No, uvidíme... :D Víš, Ness vlastně nikdy nebyl zlý. On byl k tomuhle donucen okolnostmi. Takže se mi k němu tenhle konec prostě hodil.
A Deana jsem i přes velké pokušení prostě nemohla nechat umřít. Na to ho mám až moc ráda. A navíc, jsem hroznej srab... No a k úplně poslední části: Dvě nešťastné duše si prostě zasloužili podporu. Ale jak je znám, tak se málem poozabíjeli už cestou. :D
Jenko, strašně moc ti děkuji za krásný komentář a tvůj doprovod u mé povídky.

4)  jenka (29.11.2011 23:30)

Takže je konec. Po takhle dlouhhé době strávené s jednou povídkou je to divný pocit, ale jsem ráda, že to skončilo takhle. Vlastně všechno dopadlo nádherně, ale tu sladkost příjemně omezilo všechno to loučení. Musím přiznat, že jsem při něm měla slzy na krajíčku. Takže naposledy k téhle povídce - je úžasná a ty píšeš skvěle.

Fanny

3)  Fanny (29.11.2011 21:00)

Tak úplně prvně! Omluva, že píšu až teď!

Potom tohle bude dost výstižné (vysvětlovat budu rozhodně až pak... ) Chceš vědět za co? Tak ještě jednou! Za ten konec! Já. Chci. Pokračování! Tohle nejsou zadní vrátka, ale vrata jako... no, budu slušná.

Teď ovšem přeskočím k tomu, jak jsi skvělá ty, i tvá povídka!

Ještě rozeberu i poděkování. Pokud přeskočím to, jak bylo krásně napsané, úžasné, a že už jsem tohle "závěrečné poděkování" čtenářům neviděla docela dlouho..., musím ti poděkovat za to jedno adresované mně.

A budu pokračovat dál. Darkness přišel se značným antré a rozhodně běhal mráz po zádech. Zásah nadané Claire, jsem tak nějak čekala, co mi bylo překvapením, byl ale zásah Sorginy. Z DarkNesse se stal najednou Ness a i já ho viděla úplně jinak. (jen tak mimochodem ten popis poletující energie a napětí je na 1*! podtrženou bohužel neumím ;) ) Ness to opravdu pochopil a naše Claire nakonec pomohla zachránit i Deana, který neměl moc dobré vyhlídky a na konci nám právě on znovu překvapivě zamíchal kartami.

Jo a ten závěr (teda já dělám, že to není závěr...) Fantastický! Loučení, rozhodnutí a nakonec i ten potvrzující "rozhovor" v autě. Překvapení jménem Leah bylo pro mě velkým překvapením a hlavně to už doslova i otvírá ty vrata.

Poděkování. Nejen za tuhle povídku, ale rozhodně i za to příjemné odpoledne (až pozdní), které bylo díky Tobě rozhodně daleko víc zábavné! Bez tebe bych byla asi zoufalá.:D

Takže: DÍKY!

P.S. Určitě jsem na něco zapoMĚla, ale tak snad si časem vzpomenu ;)

Arri

2)  Arri (28.11.2011 19:42)

Řeknu ti jedno: tohle byla jedna z nejlepších a nejnapínavějších povídek které jsem kdy na tomhle webu četla (a četla jsem jich hodně)
A proto se skláním a tleskám
Naprostá bomba!!!!!

monikola

1)  monikola (28.11.2011 18:54)

jeeeeeeeeeeej ten koniec pre Deana a Leah bol super nápad... a Jessieho posledné slovo "Jsem" to bolo tak sladkéééé :)

pekný Happy Endíček..som rada, že som prostredníctvom tejto poviedky nakukla do tvojej fantázie...máš jej na rozdávanie

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse