Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Clare%202.jpg

Moc se omlouvám za to trochu delší čekání, ale moje máma, jinak vždy nápomocná mému Twilight šílenství, obsadila počítač a pracuje, pracuje a pracuje. Naštěstí se mi podařilo aspoň na chvíli obsadit počítač a vydat tuhle kapitolu, kde se to konečně začíná rozjíždět. Doufám, že se vám bude líbit a moc děkuju za komentáře u předchozího dílu.

Vaše Ivanka

3. kapitola - Ty oči...

Clare

Zataženými záclonami prosvítal úzký srpek měsíce. Bylo už k půlnoci, ale spánek se pořád vyhýbal mé posteli. Zítra budu jako praštěná po palici, znám to už z mích dřívějších nespavostí. Tohle se mi poslední tři roky stávalo poměrně často. Organizmus by se s těmi malými výpadky spánku konečně mohl vyrovnat, ale on stále tvrdohlavě vzdoroval. S tichým povzdechnutím jsem se posadila a rožnula lampičku. Pokoj ozářilo tlumené světlo a já se rozhlédla.

Poprvé po dlouhé době se ve mně probudilo svědomí. Máma měla ráda takzvaný chaotický pořádek, ale tohle byl bordel. Vstala jsem a začala po zemi sbírat rozházené věci. Špinavé prádlo skončilo v prádelním koši a papírky v tom normálním (tedy aspoň myslím…). Porovnala jsem stůl a knížky dala do knihovny. Znovu jsem se rozhlédla a potěšením zjistila, že tohle by už mohlo být.

Jenže únava se pořád nedostavovala.  Povzdechla jsem si a rozhodla se, že si sejdu dolů pro pití. V předsíni jsem na sebe natáhla kabát a vzala si boty. Se skleničkou plnou vody jsem vyšla před zadní dveře. Náš dům stojí na kopci, takže vidíme prakticky celé okolí. Vesnice spala poklidným spánkem a slyšeli byste i cinknutí špendlíku o zem. Na obzoru sem tam prozářil tmu klikatý blesk. V tu chvíli mě ale upoutalo něco neobvyklého. Na kopci, kde se jednou za měsíc symbolicky scházela rada starších, plál oheň. Kolem něj se míhalo několik stínů, které se pohybovaly rychleji než by měli.

Rychle jsem se vrátila do kuchyně a položila skleničku na pult. Jenže když jsem se vracela zpět ke dveřím na terasu, tak jsem si nějak nevšimla židle, která se mi záludně připletla pod nohy. V tu chvíli jsem se moje tvář opět důvěrně seznamovala s podlahou. V uších mi ještě dozníval hluk a já se napjatě zaposlouchala do nastávajícího ticha. To přerušilo Samovo tlumené zachrápaní a balvan, který mi spadl ze srdce. Nevím, jak by mi tohle u brášky prošlo. Opatrně jsem vykoukla ven a přeměřila si kopec. Oheň tam pořád byl.

Rozběhla jsem tedy směrem k němu. Na učení jsem sice génius nebyla, zato tělocvik byl můj oblíbený předmět. Díky tomu jsem měla docela slušnou kondičku a šedesátku za devět vteřin. Do tváře mě šlehal mrazivý vítr. Kopec od nás nebyl zas tak daleko a já byla za chvíli u něj. Snažila jsem se chovat co nejtišeji. Křoví sahalo až těsně k ohni a já se dokázala poměrně potichu prosoukat blíž, než jsem si myslela . Naskytl se mi zvláštní obraz. U ohně kromě strejdy Harryho, pana Blacka a  pana Aetary, dědy Collina, sedělo ještě sedm nadpřirozeně krásných lidí. Všichni mluvili tiše a velmi rychle, jako by se báli, že je někdo zaslechne a pan Black chvílemi něco dodal. Ale pak jeden z nich zvedl hlavu a podíval se mi přímo do očí. Zadržela jsem dech a nedokázala jsem se hnout. Chytil mě do svých sítí a já nemohla ven. Najednou ke mně vítr zavál jeho vůni. Byla naprosto odporná a děsila mě. Tělem mi projela vlna strachu a rychle jsem zavřela oči. Okamžitě jsem se křovím snažila dostat co nejdál od ohně. Snažila jsem se být tiše, i když minimálně ten s bronzovýma vlasama o mě věděl. Musím odsud zmizet. Jen co jsem se dostala do dostatečné vzdálenosti, bez váhání jsem vyskočila a pelášila domů. Pořád mě něco nutilo otáčet se dozadu, kontrolovat, jestli mě někdo nesleduje. Celé moje tělo pokryl studený pot a já lapala po dechu. Tělo mi roztřásl nezvladatelný třas a do nosu mě zase plnou váhou udeřila ta vůně. Tak nepřirozeně sladká. Takhle nemůže vonět žádný člověk, došlo mi. Kolem mě se míhaly stíny a natahovaly po mě své chtivé ruce. Sledovaly mě oči, ty oči ďábla, které mohou tak snadno zaniknout v zatažené noci.

Začalo se blýskat a párkrát káplo. Jestli se tohle Sam dozví, nejspíš mě zabije. Musela jsem se ovládat, abych nevtrhla do domu a nezačala panicky křičet. Místo toho jsem si potichu zula boty a po špičkách se vydala do patra. Sam naštěstí pořád zařezával a tak jsem mohla v klidu vklouznout do svého pokoje. Pořád tu ještě svítila lampičku, ale postel byla vychladlá. Rozhlédla jsem se po celém pokoji a nemohla se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Roztřeseně jsem se vrhla k posteli a až po uši se přikryla. Celé tělo mi pořád rozechvíval třas a stíny v pokoji se zdály ještě strašidelnější než předtím. Venku propukla opravdová bouře. Padla na mě nesnesitelná únava a víčka byla jako z olova. Skoro okamžitě jsem usnula. Celou noc mě ve snech pronásledovali ty černé oči, oči vraha…

 

Mezitím, co Clare konečně usnula, nahoře u ohniště si sedm upírů váhavě potřásalo rukama se třemi indiány. Ti s lepším sluchem moc dobře věděli o přítomnosti jedné malé zvědavé holky ve křoví, ale kdo ví proč si to nechali pro sebe. Smlouva byla obnovena, na Olympijském ostrově zase zavládne klid a mír, tedy aspoň v rámci možností. Kvůli začínajícímu dešti přerušili jednání dřív, snad brali ohled na revma pana Aetary. Těch sedm upírů nasedlo do dvou aut a vyrazili směrem ke svému novému domovu, směrem k Forks.

 

Sotva jsem ráno po zazvonění budíku rozloupla oči, chtěla jsem je znovu zavřít. Nebo prostě jen tak ležet a přestat existovat. Prostě se propadnout do země. V hlavě mi tisíc malých mužíčků dolovalo zbytky mého mozku. Nenávidím školu, nenávidím brzké vstávání a hlavně nenávidím svoji nespavost. Přesto jsem se silou vůle donutila zvednout z postele. Dopotácela jsem se do koupelny a snažila se z toho, co se odráželo v zrcadle, udělat člověka.

Strašně moc jsem si přála, aby můj noční výlet byl prostě jenom hodně živý sen. To mi však vyvracely dvě věci, zimní kabát, který jsem pořád měla na sobě a oděrky, co pokrývaly moje ruce a nohy. Míhaly se mi před očima stíny a blesky. Znovu jsem viděla, jak se prodírám tím křovím. Celou svou váhou na mě dopadly jeho oči… Ty černé, zlé oči. Dívaly se na mě a já měla pocit, že mi čtou myšlenky, vidí do duše. Otřásla jsem se a snažila se soustředit na svoje zuby a jejich čištění. Ještě polomrtvá jsem vlezla do kuchyně, kde brácha právě snídal. Na rozdíl ode mě vypadal docela čile.

„Vypadáš jako zombie,“ podotkl a dál se věnoval svým topinkám. Jen jsem se ušklíbla a nechala jeho rýpnutí bez odpovědi. Dnes budu opravdu nepoužitelná. Líným krokem jsem mířila ke škole.

V La Push byla kromě střední samozřejmě taky základka. Oproti té ve Forks vypadala jako nějaká menší a chudší příbuzná, ale nám o stačilo. Před několika měsíci jsem nastoupila do osmé A. Bylo tady ještě béčko, naši věční rivalové. Zamířila jsem k šatnám a znaveně otevřela skříňku. S veselým úsměvem se vedle mě objevil Collin, Sethův nejlepší kamarád a dobrá duše celé party. Celkové byl podsaditější a jeho tělo vypadalo jako poskládané z větších a menších kvádrů. Měl nakrátko ostříhané vlasy, které ještě více zdůrazňovaly ostře řezaný obličej. I on, stejně jako Seth, byl rváč. Myslím, že ti dva se hledali tak dlouho, až se našli. Úžasně se doplňovali. Collin se totiž výborně učil a zachránil už Setha od několika jistých pětek. A Seth ho držel, i přes jeho nepříliš krásný obličej, na výsluní dívčí pozornosti.

„Zdravíčko, jak je?“ zeptal se, ale pak si mě ale přeměřil a věděl, že je to zbytečná otázka.

„Kdybych já byl tebou, už bych si někde vyžádal nějaký prášky na spaní,“ ušklíbla jsem se a opět to nechala bez odpovědi. Najednou se rozesmál. Měla jsem sto chutí ho praštit.

„Tváříš se jako citrón!“ řekl a já uraženě odešla. V ohybu zdi jsem málem smetla jakousi postavu. Byla to Kristel, moje nejlepší a zároveň jediná kamarádka ženského pohlaví, tedy pokud nepočítám Leah. Lišili jsme se od sebe minimálně jako den a noc, a to nejen vzhledem, ale taky povahami. Možná proto jsme se navzájem dokázali snést. Přestěhovala se sem o prázdninách před začátkem šesté třídy spolu s rodiči. Její máma studovala mentalitu dnešních indiánů a tak se ze svého rodného Španělska přestěhovali tam, kde se indiáni vyskytovali častěji.

Měla jasně zrzavé, skoro červené vlasy a divokou krev, s největší pravděpodobností po své matce. Velké černě oči jí zářily v opáleném obličeji a její tvář zdobil snad natvrdo přelepený upřímný úsměv. Odmalička byla hyper aktivní, upovídaná, pohotová a inteligentní. Takže skoro můj přesný opak.

„Víš, že smích léčí?“ zeptala se mě, když viděla můj citrónek. Stejně jako Collinovi jsem jí neodpověděla. Ji to ale nijak nerozhodilo, vždycky si tak nějak vystačila sama. Začala si stěžovat, jak má nesnesitelnou mámu, včera jí totiž ukradla lak na nehty a polovinu vylila, protože není schopná vydržet chvíli v klidu!!! Automaticky jsem vypnula a snažila se přesvědčit, že můj včerejší výlet byl jen sen. Pak jsem ale znovu koukla na odřené ruce a musela chtě nechtě přiznat, že nebyl. Vešli jsme do třídy a já se připravila na matematickou přednášku o tom, jak je Pythagorova věta důležitá pro život.

Uspávající dopoledne skončilo, konečně tady byla polední přestávka. Když moji tvář ovanul vlhký vzduch oceánu, měla jsem chuť slastně vydechnout. Sluníčko už sice nehřálo tak jak v létě a venku byla pekelná zima, ale stejně to bylo super. Sníh přes noc roztál a zbyly po něm jenom kalužiny. Opřela jsem se o zeď tělocvičny a nastavila tvář sluníčku. Milovala jsem to. Pod zavřenými víčky se začal odvíjet další z mých soukromých příběhů. Postavy a jejich charaktery se rýsovali jen tak ve vzduchu a já přemýšlela, čím zatížím jejich bedra. Zrovna mě napadla příhodná zápletka…

„BAF!“ vykřikl kdosi a já leknutím nadskočila. Postavy se rozplynuly v dým a s nimi i můj nápad. Vykřikla jsem leknutím a vyskočila na nohy. A přede mnou stál Brady.

„Tak tohle si vypiješ, hochu!“ zařvala jsem a vrhla se k němu. Rozesmál se a utíkal. Na svůj věk běhal velmi rychle, ale na mě mu to stejně nestačilo. Přiblížila jsem se k němu, chytila ho za kapuci a on musel zastavit. Náš trošku trhaný smích se nesl vzduchem a mě bylo najednou lehko. Jedině on, tenhle ukecanec, mě dokáže vždycky rozesmát. Jen co jsme se trošku uklidnili, začali jsme  se pomalu vracet ke stěně, kde osamoceně ležela moje aktovka. Drcla jsem do něj a on, místo aby mě to oplatil, bolestně sykl.

„Co se děje, udělala jsem ti něco?“ on ale jenom zakroutil hlavou a zase vypadal zachmuřeně. Bez okolků jsem se k němu vrhla a vytáhla mu mikinu a tričko.

„Co to děláš, blázníš?“ vykřikl podrážděně a rychle si ho stahoval. Ale já už viděla dost. Celý bok mu zdobila velká podlitina.

„Jak se ti to stalo?“ zajímalo mě. Jenže on jen sklonil hlavu a něco nezřetelně zamumlal.

„Jak?“ nedala jsem se. Rozmáchl rukama a vypadal bezradně.

„Spadl jsem ze schodů,“ zašeptal tiše. To by nebylo u Bradyho nic neobvyklého, ale vzpomněla jsem si, že ze schodů spadl taky před měsícem. Rychle se omluvil, že něco zapomněl ve třídě a skoro utekl. Tak jako včera, tohle prostě nebyl Brady. Znovu jsem byla neklidná a obezřetně se rozhlížela po okolí. Školní budova byla až moc tichá. Najednou jsem si připadala sama. Ale já přece sama nebyla. Měla jsem bráchu, Leah, kamarády.

A Brady taky nebyl sám, měl nás. Došlo mi, že rodina nemusí být vždycky naprosto fungující. Jak by to vypadalo u nás doma, kdyby táta a máma neumřeli?

Máma se vždycky ráda ochomítala kolem kuchyňské linky a uměla naprosto božsky vařit. Jenže jako matka samoživitelka nato neměla nikdy moc času. Ale snažila se, moc se snažila. Obědvala jsem sice ve škole, ale večeře byla domácí. Máma vždycky ve čtyři odpoledne přišla z práce a udělala se mnou úkoly. U toho stihla uklidit kuchyň a začít něco chystat. Nikdy jsem nepochopila jak to dělá, prostě jsem jen mlčky sledovala to její poletování.

Jak by to u nás vypadalo, kdyby žil táta? Možná, že by vždycky odpoledne přišel z práce, mrskl boty do kouta  a dal mámě pusu. Ona by mu řekla, ať si ty boty uklidí a on by řekl něco o tom, že ona taky není vzor pořádnosti. Pak by se zeptal, jak jí to šlo v práci a doma. Bavili by se o tom, že nějaké paní se narodilo miminko a že Sam zase dostal ve škole poznámku. Potom bychom společně jedli u toho velkého stolu v jídelně, kde jsme s mámou jídali jenom na vánoce a díků vzdání. A potom by večer seděli u televize…

Ale táta nežije. Možná by to u nás vypadalo jako u Bradyho. Rodiče by se pořád hádali a táta by byl opilý. Stejně mám štěstí. Mám prima brášku a ještě lepší budoucí švagrovou. Vlastně je to supr život.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

2)  HMR (29.02.2012 00:26)

upíři v dohledu? vypadá to tak krásně, idylicky, ale pokud se budeš trochu držet originálu, tak samozřejmě víme, že tahle idylka nepotrvá dlouho... ty scény s Leah a Samem jsou jedinečné, myslím, že tenhle předpříběh ještě nikdo nepoužil...

Michangela

1)  Michangela (22.10.2010 13:16)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek