09.10.2011 [20:00], Ivanka, ze série Křištálové slzy, komentováno 5×, zobrazeno 1897×

Co k téhle kapitole říct? Snad jen, že končí veškerá sranda. Pojďme je kouknout, co nám ten pomstychtivý duch zase vyvedl... Zároveň se konečně dočkáme ujasnění toho, co jsou vlastně čarodějové a Clare bude postavena před velké rozhodnutí.

Přeji příjemné čtení!

29. kapitola – Vojna a mír, palouk a vidiny

Andrew

Dopoledně v knihovně bylo po akčním ránu nesnesitelně nudné. Bylo to, jako by všichni lidé za okny našeho domu vymřeli. Nebo se stali negramotnými. Stejně jsem ale cítil podivnou úlevu, která byla střídána obrovskými starostmi. Úleva byla způsobena tím, co se dělo o patro výš ve velkém sálu, který jsem nikdy nevyužíval. Kdysi dávno, v době největší slávy tohoto domu, sloužil jako sál pro pořádání plesů. Byla to nádherně zbodená prostorná místnost, ale já do ní nechodil. Kdykoliv jsem tam totiž vstoupil, cítil jsem se ještě nicotnější než jindy.

Stejně jsem se cítil před pěti minutami. Jak tam tak Clare seděla na té židli uprostřed místnosti, vypadala tak maličká a bezbranná. Znovu mi hlavou prolétla Jesseho slova. Pokud s ním mají bojovat, musí to udělat sami. Nikdo jim v tom nemůže pomoci, protože pomoc by se obrátila proti nim.

Nesmí dojít na přímý boj. Ale zkuste si přemluvit rozzuřeného ducha, ať neútočí na holku, které se chce pomstít. Konec slepé uličky byl čím dál tím blíž, pomalu se přibližoval a já se strašně bál, jak to všechno dopadne.

Bylo přesně půl dvanácté, když se o patro výš ozval halas. Předčili moje očekávání, skoro tři hodiny se nepohádali. To bude na dlouhou dobu nepřekonatelný rekord. S povzdechem jsem vyběhl schody a rozrazil dveře obývacího pokoje. A naskytla se mi podívaná na vskutku zvláštní obraz. Clare stála u dveří a vypadala jako bohyně pomsty. Tmavé tváře jí ještě více zrudly, z očí jí šlehaly blesky vzteku.

Jesse poskakoval po místnosti jako africký vyvolávač deště a udupával oheň na zemi. U toho s úsměvem od ucha k uchu vykřikoval.

„Povedlo se! Povedlo! Jsem génius!“ Když mě uviděl stát ve dveřích, tak se ke mně bez váhání vrhl. Na prvních pár vteřin jsem měl pocit, že mě snad chce obejmout. Ale kousek ode mě se rozjásaně zastavil a rozesmál se.

„Je to tvoje dcera! A já!“ bodl se prstem do prsou, „Ji naučím, jak se bránit. Zvládneme to,“ z posledních slov čišela taková úleva, že se vlila i do mě. „ještě nevím jak, ale my to zvládneme…“

A já v tu chvíli jako nikdy zatoužil, aby jeho slova byla prorocká.

Jesse

Štěstí se mi rozlévalo po celém těle. Skoro jsem cítil, jak se všechny ty balvany valí pryč. Najednou jsem se zase cítil volný a dokázal jsem si představit, že tu nevycválanou cácoru stojící přede mnou dokážu uchránit před smrtí.

Byla to jen malá, nepatrná naděje, ale najednou se z temně černé utvořila šedá. Bílé pramínky naděje se vmísily mezi nás.

Protože ta síla, která z ní tryskala při chtěném či nechtěném útoku na mě, byla ohromující. Nezvladatelná, surová a… Světlo tryskající z ní prosvítilo snad každý kout. Všechno bylo najednou jinak. I Andrewovi se na tváři objevil nesmělý úsměv, který vyjadřoval jeho vnitřní úlevu.

„Samozřejmě! Mě si nevšímejte. Já se o sebe přece postarám sama!“ zasyčela Clare. „Doufám, že si tu svou domnělou genialitu dostatečně užiješ, za chvilku ti pošlu upomínku k vrácení,“ prskla po mě na rozloučenou. Ale moji euforickou náladu by momentálně nedokázalo zničit nic. Nereagoval jsem na její zjevnou provokaci a jen jsem se usmál. To ji ale ještě víc naštvalo. O pár vteřin později jsem se spolu s Andrewem přikrčil při hrozivém prásknutí dveřmi.

„Ehm… Co přesně se tady stalo?“ zeptal se Andrew váhavě a ukázal na obrovskou černou skvrnu, která se skvěle doplňovala s tou nahnědlou ranní.

„Clare se zřejmě nelíbil nějaký článek v novinách. Tak je rychle zpopelnila,“ usmál jsem se nevinně. Andrew jen zakroutil hlavou a otočil se k odchodu.

„Ještě chvilku a budu mít z bytu kolničku na dříví,“ zamumlal blahosklonně než zavřel dveře.

První šok moje euforie utrpěla, když jsem se na sebe podíval do zrcadla. Bílé tričko bylo plné černých šmouh. Stejně jako zbytek mého těla. Přísahal bych, že ten popel mám i v uších. S povzdechem jsem zamířil do koupelny, kde všechno skončilo v prázdném prádelním koši. Sprcha byla poslední metou k naprostému pocitu uvolnění. Horká voda mi stékala po celém těle a pomalu ale jistě smývala černý popel. Nepamatoval jsem si, že bych někdy byl za sprchu tak strašně vděčný.

Úplně čistý, navoněný a uvolněný jsem rozevřel stěnu. Teprve teď mi došlo, že jsem si nevzal z pokoje žádné oblečení. Rychle jsem hmátnul po ručníku, který se vyhříval na stoupačkách a omotal si ho kolem pasu. Opatrně jsem pootevřel dveře na chodbu a začal zkoumat, jestli tam někdo není. Nikdy jsem nebyl moc stydlivý, ale promenádovat se polonahý po bytě, ve kterém bydlí tak držkatá holka, nebyl zrovna nejlepší nápad. Vzduch byl naštěstí čistý.

Skoro po špičkách jsem proběhl obývákem do svého pokoje. Za zavřenými dveřmi jsem si konečně oddechl. Teď už zase s úsměvem jsem přešel ke skříni a otevřel ji. Nechápavost mě polila jako kýbl studený vody. Byla… prázdná. V policích nebyl ani jeden kousek oblečení. Rozhlédl jsem se po pokoji, nikde nebyl ani kousek prádla.

Poznání mě osvítilo najednou. O vteřinu později jsem neměl ani nejmenší pochyby, kdo tohle udělal. A dobrá nálada emigrovala někam hodně daleko.

Když jsem naštvaně rozrazil dveře, tak mi bylo úplně jedno, že jsem jenom v ručníku.

„Clare Uleyová!“ zařval jsem vztekle z plných plic. Tohle, si, vypije. Vztek se mi zarýval do pórů a prosakoval ven. Doteď to bylo v pohodě. Dětské blbinky. Ale tímhle kouskem přetekl můj pohár trpělivosti. Naštvaně jsem si to rázoval po chodbě směrem k jejímu pokoji. Cítil jsem takové jemné déjà vu. Tohle tady už dneska bylo. Akorát jsem byl míň naštvanej

„Jesse?“ ozvalo se od vchodových dveří. Byl to Andrew

„Ano?“ I když jsem se z plných sil snažil, aby to neznělo tak naštvaně, bylo to marné. Spíš než mluvení to připomínalo vrčení rozzuřeného vlka.

„No… Ehm… neměl by ses obléct? Víš, já nevím, jak to chodí u vás doma, ale přece jenom… Clare je pořád ještě… skoro dítě… a…“ zakoktal. Měl jsem pocit, že puknu vzteky.

„Rád bych. Moc rád bych se oblékl. Jenže tvoje milovaná dcera, skoro dítě, jak říkáš, mi vyprala všechno oblečení kromě toho, co jsem měl na sobě. Včetně spodního prádla. Řekl bych, že nebude až tak nevinná, jak si myslíš!“ hlas mi vzteky přeskakoval a musel jsem se držet, abych mu jednu nevrazil. V duchu jsem se uklidňoval tím, že on vlastně nemůže za to, co vyrostlo z ním dodaných surovin.

„Ale říkal si přece, že ti mám vyprat všechno oblečení,“ ozvalo se ode dveří nevinně. Bleskově jsem se k ní otočil čelem. Nikdy si nenechávej nepřítele za zády. I když to je malá nezkušená holka. Velmi schopná soudě podle toho, že tu  stojím jako trotl uprostřed chodby a mám na sobě jen ručník.

„No jo, co můžu čekat od holky, co je spřízněná s upírem, matku má čarodějnici a posledních pět let jí vychovával vlkodlak!“

Nastalo absolutní ticho.

„Vlkodlak?“ vydechla. Až pozdě mi došlo, že tohle asi nebyla věc, kterou bych měl říkat. Podíval jsem se na Andrewovu zachmuřenou tvář.

„Ona to neví?“ zeptal jsem se překvapeně. Neodpověděl. „Jeden by předpokládal, že když už ví všechno ostatní, tak se jí někdo zmínil i o tomhle,“ odfrknul jsem si. Tahle situace byla bizarní.

Vypadala překvapeně a tak nějak… zraněně. Oči se jí leskly, bezradně se rozhlížela po jakékoliv opoře v okolí. Ale nebyl tu nikdo, kdo by jí mohl pomoct vyřešit její problém. S tím se bude muset smířil sama, blesklo mi hlavou. Znal jsem to, ten pocit osamělosti mi byl známý důvěrněji, než bych si přál. Pocit, že člověk, kterého odmalička obdivujete, který vám i přes veškeré špatné vlastnosti připadá jako Superman, je úplně stejně normální jako vy.

Její už silně vybledlé růžové brýle spadly na zem a roztříštily se na milion kousků. Nemělo smysl vyčítat si, že jsem to řekl. Stejně by se to jednou musela dozvědět. Přesto se mi vzadu v hlavě objevil jemný vyčítavý hlásek, který revolucionářsky vykřikoval, že to mohlo být ve vhodnější situaci. Ale na to už bylo pozdě.

Její výraz se měnil rychle jako aprílové počasí. Nedokázal jsem zařadit všechny ty pocity, které se na něm vystřídaly. Pak se prostě beze slova otočila a odešla do svého pokoje. Vztek najednou zmizel. Zbyl jen podivný pocit prázdnoty. Ticho přerušil Adnrewův chraplavý hlas.

„Pojď, půjčím ti nějaké své oblečení, než to tvoje uschne,“ řekl tiše. Naposledy jsem se ohlédl k zavřeným dveřím a na malinkou chvíli si přál, abych tam mohl být s ní a nějak, jakkoliv, jí pomoct…

***

Když pozdě odpoledne vylezla ze svého pokoje, byla jiná. Nedá se říct, že by byla klidná. Byla smířená. Chtěl jsem jí něco, cokoliv, říct. Ale nenašel jsem nic, co by se pro tuhle chvíli hodilo. Cítil jsem její vztek, který zatlačoval strach až někam na okraj jejího vnímání. Slabý odstín smutku se skoro ztrácel v těch všech pocitech, které jsem nedokázal rozpoznat.

„Není to žádná vada,“ vyhrkl jsem. Nechápavě si mě přeměřila pohledem.

„Cože?“

„To, že jsi čarodějka, není vada. Je to dar.“

„Ale já ten dar nechtěla,“ zašeptala a chystala se odejít.

„Já taky ne. Ale buď se s tím smíříš, nebo tě to zničí. Není tu žádná jiná možnost… Vzpomínáš si na svou matku?“ zeptal jsem se naléhavě. Sotva neznatelně kývla.

„Tvoje matka… Znal jsem ji. Hlídala nás a povídala si s námi, když naši rodiče byli ve sklepeních. A víš co mi tehdy, jako malému klukovi řekla? Že se o své schopnosti nikdy neprosila a že by radši žila bez nich. Ale když už ten dar máš, tak ho musíš využít. Znamenají pro tebe netušené možnosti. Můžeš jimi ubližovat, ale můžeš jimi i chránit. Záleží to jen na tobě.

Musíš pochopit, že nejsi jako lidé, se kterými si vyrůstala. Jsme my a jsou oni. Neexistuje nic mezi. Pár z nás, jako například tvoje matka, žili a žijí mezi nimi, ale i když budou schovávat svoje síly, tak nikdy nebudou jako ostatní. Jsme jiní. Ne zlí, ne špatní, ale jiní. Chápeš?“ mluvil jsem rychle a snažil se jí vysvětlit svoje pocity. Snažil jsem se jí vštípit základní zákony, které pro ni byly důležité stejně jako dýchání. A věděl jsem, že to nechce slyšet ani chápat.

„Já vím, že se bojíš. Že nechceš vyčnívat z davu. Ale nic nejde vrátit zpět. Odmalička jsi byla jiná a vždycky budeš. Stojíš na rozcestí a je jen na tobě, kterou cestou se vydáš. Můžeš popírat a pošlapat svou přirozenost a jít proti proudu, nebo být mezi svými.“ Stála ke mně zády a já nevěděl, jak jí můžu pomoct.

Přesto jsem cítil vlnu emocí, která se v ní přelila. Právě se rozhodla.

„Zvládnu to?“ zeptala se a otočila se ke mně čelem.

„Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě. Sklonila hlavu a zatřepala s ní. Když ji zvedla, uviděl jsem slzy. Pomalu, tak abych ji nevystrašil, jsem k ní vztáhl ruku. A ona postoupila pár kroků dopředu a váhavě ji uchopila. Chtěl jsem jí říct, že se rozhodla správně.

Nedokázal jsem to.

Mísily se ve mně rozporuplné pocity. Jedna moje část křičela, že všechno mohlo být jinak. Že to mohlo být lepší. A ta druhá, silnější, věděla, že takhle je to správně.

„Pomůžeš mi?“ zeptala se. Netušil jsem, proč se na to ptá.

„Ano,“ odpověděl jsem jí prostě.

„Nauč mě všechno. Nauč mě bránit se, útočit, a…“ zaváhala, „přežít.“

„Chtěl bych ti něco ukázat,“ řekl jsem bez rozmýšlení. Tiše, v koutku duše, jsem toužil po tom, aby se smála tak jako na té fotce, kterou mi tehdy v Bakers ukázal Andrew. Jako dítě, bez špetky starostí. A já najednou věděl, jak toho docílit.

„A co?“ zeptala se. V jejích hlase probleskl zájem.

„Chtěl bych ti ukázat, jaké to je být všemocná,“ usmál jsem se. A ona se usmála nazpět.

Clare

Andrewovo auto zastavilo na polní cestě. Všude byla tma, měsíc dorůstal. Za pár dní bude úplněk, projelo mi hlavou. A pak nov a doba nových začátků. Kdo ví, co se bude dít. Já to rozhodně nebyla.

Vlastně jsem ani netušila, co tu dělám, Jesse si celou cestu sem hrál na tajemného a neřekl mi ani slovo. A já jsem neměla sílu hádat se.

„Zůstanu v autě, než to vyřídíte,“ řekl Andrew netečně a pohlédl směrem k temnému lesu. Nechápala jsem, proč auto zastavilo zrovna tady, uprostřed ničeho. Hodinu jsme jeli, jen abychom zkysli tady.

„Jsi si jistý, že jsme tu správně?“ zeptala jsem se Jesseho pochybovačně.

„Samozřejmě. Jsem skvělá navigace,“ prohlásil smrtelně vážně. Svoje vážné pochyby jsem nahlas nevyslovila.

„Jestli jsi navigátor tak skvělý jako učitel, tak se máme na co těšit,“ zamumlala jsem si pro sebe. Jestli to slyšel, tak na to nedal ani trošičku najevo. Místo toho otevřel dveře a vystoupil.

„Tak jdeš?“ zeptal se už opět otráveně. Sice to nebyl žádný světoborný pokyn, ale stejně jsem se vysoukala z auta a následovala ho jako ovce. Zvědavost je mrcha.

Hlavou se mi míhaly miliony otázek, ale žádnou jsem nevyslovila. Doposud potlačovaný strach totiž při pohledu na temný lez vyplul napovrch. Divný pocit mě zasáhl jako pěst do žaludku. Hlavou mi problesklo, jak to dopadlo, když jsem byla naposledy v lese. Chystalo se něco hodně zlého. A já věděla, že tomu nemohu zabránit…

Zahnala jsem strach co nejvíc dozadu a následovala pana učitele.

Jesse vypadal, že naprosto přesně ví, kam má jít. Já o tom měla popravdě řečeno silné pochybnosti, Byla jsem nervózní jako pes a cítila jsem se jakkoliv, jen ne v pohodě. Už jsem ho chtěla poprosit, jestli bychom se neměli vrátit, když najednou zastavil a rozhlédl se okolo.

„Už je to jen kousek,“ řekl tiše. A opravdu, po pár krocích jsem mezi stromy zahlédla palouk. Na jeho okraji se Jesse znovu zastavil a fascinovaně se rozhlédl.

„Měla bys vědět, že opravdu netuším, co se stane, až tam vstoupíme,“ zašeptal a mě naskočila husí kůže. „Ta půda je posvátná. Kouzelná. Pomůže ti pochopit podstatu toho všeho.“

Pak mi pokynul rukou a já roztřeseně vstoupila do stříbřitého světla měsíce. Cítila jsem, jak všechny moje zábrany padly. Najednou jsem byla volná a ty schopnosti, které jsem v sobě ještě před minutou jenom tušila, vypluly na povrch. Euforie se mi dostala do každého póru a já se najednou cítila… všemocná.

Ta píseň, kterou jsem se jako malá naučila od mámy, se mi surově drala na rty a já ji nedokázala udržet. Něco ve mně křičelo, že můžu dělat cokoliv si zamanu. Hučelo mi v uších a cítila jsem se jako opilá radostí.

V hlavě se mi začal ozývat šepot tisíců hlasů, ticho bylo přerušeno výbuchy smíchu a naprostým štěstím.

„Tohle je místo, kde se konají sabaty. Posvátný kruh stromů okolo nás chrání před jakýmkoliv zlem.“ Poslouchala jsem ho jen na půl ucha, protože snaha udržet na uzdě mé schopnosti mě stála téměř všechnu pozornost. Tělo mi rozechvíval neznámý třas, teplá síla mi proudila žílami a ruce mě pálily. Všechno ve mně toužilo dát tomu všemu průchod.

„Nebraň se tomu,“ řekl Jesse a ustoupil až na kraj lesa. A já ho bez váhání poslechla.

Najednou jsem věděla přesně co mám dělat. Zavřela jsem oči a pustila to ven. Jakoby nade mnou něco převzalo plnou kontrolu. Nebyla jsem schopna tomu zabránit.

Z rukou mi najednou tryskaly plameny.

Šepot ve mě se bez varování změnil v divoký řev, kolem se míhaly šedavé postavy v bláznivém rauši tance. Nebylo úniku, už se nešlo otočit a odejít. Oči mě pálily a stála jsem jako paralyzovaná uprostřed toho všeho. Bolest, veškerý smutek a strach pominul, utekl před jasným ohněm. Všechny starosti byly osvíceny a najednou měla každá situace řešení.

Byl to okouzlující pocit, pro tuto chvíli jsem se stala neporazitelnou. Nikdo nedokázal zabránit mé zkázonosné činnosti.

„To je nádhera!“ vykřikla jsem a bláznivě se rozesmála. Byl to úžasný pocit. Byla jsem volná. Viděla jsem, jak stojí stranou a pozoruje mě.

Slyšela jsem mnohem víc než před chvílí. Les byl plný zvířat. Překvapilo mě, že se přiblížily až na samý okraj palouku. Nebály se.

Moje oči, ještě před chvílí tak nevidoucí, byly zbaveny šedého oparu. Svět byl najednou jasnější, výraznější, hmatatelnější.

V tu chvíli se Jesse rozběhl. Než jsem si stihla uvědomit, co dělá, tak proskočil skrze plameny až ke mně. Najednou stál těsně za mnou, cítila jsem jeho dech.

„Tohle je tvoje poslání, tvůj dar. Nespoutaný, dokonalý, zkázonosný a přesto životu potřebný. Jako ty sama,“ zašeptal. „Je jen na tobě, jak budeš svůj dar užívat, jestli dokážeš ovládnout jeho podstatu nebo jestli tě pohltí. Jsou jen dvě možnosti. Buď budeš ovládat svůj dar ty nebo on ovládne tebe:“ Mluvil tiše, ale naléhavě. Jeho slova se mi zarývaly do mozku, nebyl nikdo, kdo by mi je mohl vymazat z paměti. Bylo to, jako kdyby mi je tam někdo vypálil a ony teď neonově blikaly.

Odstoupil ode mě. Plameny najednou spolu s radostí vyhasly. Nastalo ticho. Zvířata vyrušena z tranzu se rychle obrátila a zmizela. Kolem nás byl vypálen černý kruh a tráva ještě doutnala. Bylo to k pláčí. Ještě před chvílí to tu všechno kvetlo a já to všechno zničila. Zkázonosná...

„Nebreč,“ řekl tiše. Jeho šaty byly ohořelé, tričko na něm v cárech viselo. I vlasy měl kratší. Přesto nebyl nijak zraněný, oheň poškodil pouze oblečení.

I přesto se mi do očí nahrnuly slzy. Stačila jen chvíle a já všechno okolo sebe zničila.

„Dívej,“ zašeptal tak tiše, že jsem ho přes vzlyky sotva slyšela. Klekl si na kolena a sedl si na paty. Ruce položil na zem vedle sebe a zavřel oči. Tvář se mu vyhladila, po chvíli se na ní objevila jemná vráska mezi očima. Soustředil se. Měla jsem pocit, že i dýchání ho musí rušit. Po chvilce se kolem něj začalo něco dít. Jemný žlutavý nádech se rozšiřoval dál a dál, až zahalil i mě. Ze země okolo něj začala jako vousy rašit tráva. Rostla a rostla, až zahalila celé jeho ruce. Pak se to samé začalo dít všude okolo.

Na pár vteřin bych dokonce přísahala, že slyším jemný šepot. Tráva rostla a zelenala se. Znovu obalila popelem pokrytou zem.

Za pět minut tu po mém ničení nebylo ani stopy. Začaly kvést květiny. Byly pestrobarevné, až z nich oči přecházely. Některé z nich jsem viděla poprvé v životě, jiné byly mnohem větší, než by měly být.

Po tváři mu přejel spokojený úsměv. Žluté světlo zmizelo a znovu nastalo šero prorážené jen jemným svitem měsíce. Ale už nebylo tak smutné jako předtím. Z každé květiny vycházela tlumená záře.

„To je nádhera…“ zašeptala jsem.

Vstal a přišel ke mně. Na místě, kde před chvílí klečel, zůstal vypálený flek.

„Vidíš? Tam už nikdy neporoste tráva. Ten kousek země se už nikdy nezazelená. To je cena za to, že všechno v okolí bude úrodné a krásné. Za všechno je třeba zaplatit. Naše schopnosti nám dala příroda a my ji musíme chránit. Za každé, sebemenší kouzlo odvádíme tvrdou daň v podobě naší životní energie. Být čarodějem není výhra, je to spíš prokletí.“

„Co vlastně jsme?“ zeptala jsem se tiše.

„Odchylka,“ prohlásil prostě. Když zaregistroval můj nechápavá pohled, tak se nadechl k pokračování.

„Na začátku existoval jeden druh lidí. Evoluce se však postarala o rovnováhu. Lidé se začali odlišovat, někteří více než jiní. A postupně se z nich stali upíři. Ze začátku jich bylo málo, nevěděli, jak přeměnit další. Nedokázali najít sobě podobné. A tak se množili s lidmi. Vznikla pradávná rasa – poloupíři. Ti však byli předem určeni k záhubě. Nepatřili ani do jednoho druhu, nenáviděli je jak lidé, tak upíři. Byli zranitelní a jejich jedinou možností bylo začlenit se zpět mezi lidské obyvatele planety a předstírat, že jsou jedni z nich. Poloupíří muži si brali lidské ženy a ty zplodily děti, které měli s upíry společného jen pramálo.

Jedno jim ale zůstalo – zesílené vnitřní schopnosti. Nebyli tak rychlí jako upíři, ale rychlejší než lidé. Mohli být zraněni, ale jejich schopnosti je vyléčily. A v této chvíli se stalo něco zvláštního. Z evropských potomků poloupírů se stali vlkodlaci. Američtí nosiči dědictví se začlenili mezi indiány a stali se z nich měniči, ochránci kmenů. Ale stále zůstala jedna skupina, která se nedokázala nikam začlenit. Byli to většinou velmi dominantní a tělesně zdatní jedinci. Zpočátku se navzájem nemohli snést, pak se však k moci dostaly ženy, které dokázaly ovládat živly. Ty nakonec dokázaly všechny spojit v jeden celek. Vznikl nový národ skrývající se mezi lidmi, čarodějové.“

„Takže my jsme vlastně potomci upírů?“ zeptala jsem se tiše. „nevěděla jsem, že upíří můžou mít děti.“

Moji otázku přešel mlčením. Jenže to ticho najedou nebylo rozpačité. Neměla jsem potřebu přerušit ho, jemný šepot v mé hlavě byl poprvé tak nějak… klidný. Neburcoval, nenabádal a neděsil. Stal se mou součástí.

Cítila jsem jemné vlny vycházející z něj. Bylo to uklidňující stejně jako životní energie tepající okolo nás.

„Měli bychom se vrátit,“ řekl tiše. Rozpaky se opět vrátily a já najednou nevěděla, co mu na to odpovědět. Tak jsem prostě jen kývla. Jakmile jsme opustili bezpečný kruh, tak mě opět pohltily starosti.

„Něco se děje,“ vydechla jsem a věděla, že je to pravda.

Alice

Seděla jsem vedle Jaspera a snažila se zahnat podivný pocit, který se ve mně neodvratitelně šířil. Kolem mě se nezávazně bavila celá má rodina. Emmett se zkoušel nenápadně dostat pod Rosinu košili a rozepnout jí podprsenku, Edward se v křesle marně snažil soustředit na Vojnu a mír, kterou četl už nejméně desetkrát. Carlisle se snažil rozlousknout nějaký zapeklitý hlavolam a Esme kontrolovala, jestli nepodvádí, přičemž ho vydatně rozptylovala velkým výstřihem halenky, kterou jsem jí koupila. Jasper se zřejmě po shlédnutí dokumentu o opicích snažil napodobit jejich způsob sbližování a vydatně mě vískal ve vlasech, aniž by si nechal vysvětlit, že opravdu nemám blechy. A já se, i když navenek klidná, snažila silou mysli vyvolat nějakou vizi. Jakoukoliv. Aspoň maličkou.

Ale nic.

Posledních čtrnáct dní jsem byla jako na trní. Nejdřív jsem absenci jakékoliv zprávy budoucnosti brala dobře. Sváděla jsem to na to, že se nic významného neděje. Ale pak nastala situace s Clare, jejím bratrem a zraněným Jessem a to už se jen tak přejít nedalo. To, že jsem absolutně netušila, že Jasper bude chtít vycucnout Clare, mě vyděsilo. A pak jsme šli do školy a zastihlo nás tam sluníčko. To byla poslední kapka. Nevěděla jsem, co se děje, ale bylo to vážné. Můj šestý smysl, vybudovaný za ty roky, mi říkal, že se okolo šíří něco zlého. A že je katastrofa na spadnutí.

Edward se snad po sté nervózně ošil a zvedl hlavu od knihy.

„Něco je špatně,“ řekl tiše a prudce se zvedl. Rozběhl se ke skleněné stěně a mžoural do tmy. V tu chvíli vyskočil Jasper na nohy a já spadla. Poprvé za moje soužití s ním mě něco opravdu překvapilo. Mračil se a bojovně se rozhlížel okolo sebe.

„Ten vztek…“ zašeptal a jeho oči zčernaly. Edward se rozhlížel okolo sebe a zmateně něco mumlal.

„Co se to děje?“ zeptal se Carlisle a vyskočil ze židle. Dokonce i Rose a Emmettt zanechali své činnosti a zostražitěli.

„Alice?“ ozvala se Rose. Jen jsem zavrtěla hlavou. V hlavě jsem měla naprosté černo. Zvláštní pocit mi ježil chloupky na zátylku, nebezpečí bylo skoro hmatatelné.

„Musíme odsud vypadnout,“ řekla jsem. Byla to jediná věc, kterou jsem věděla jistě. A nikdo mi ani slůvkem neodporoval. Esme se bez váhání rozběhla ke dveřím a ostatní jí stejně rychle následovali.

Nebezpečí bylo mezi námi jako živoucí bytost, pulsovalo a s každých nepotřebným nádechem bylo blíž a blíž, až jsem na kůži cítila ten lepkavý chlad. Už jsem stála u dveří, když mě něco donutilo ohlédnout se. Edward stál jako přikovaný u skleněné stěny a díval se ven.

„Edwarde!“ vykřikla jsem. Neotočil se. Vytrhla jsem svou ruku z Jasperova sevření a rozběhla se zpět k němu. Jaz mě následoval. Popadla jsem svého bratra za rameno a s trhnutím ho otočila čelem ke mně. V očích měl prázdný zhypnotizovaný lesk, tvář absolutně bez výrazu. „Edwarde!“ zakřičela jsem a dala mu facku, abych ho probudila. Nereagoval.

Skleněná stěna explodovala a dovnitř vtrhl zuřivý vítr, který okamžitě obrátil místnost vzhůru nohama. Venku začalo hustě pršet a blesky křižovaly nebe jako pominuté. Jasper beze slova popadl Edwarda kolem pasu a přehodil si ho před rameno. V tu chvíli se Edward začal zuřivě bránit. Pohovka stejně jako bílý závěs bez jakékoliv příčiny chytla plamenem. Oheň se agresivně šířil přes celou místnost. Jasper se nenamáhal dostat se ke dveřím a s Edwardem na ramenou vyskočil z teď už prázdného okna. A já ho bez váhání následovala.

Stačil mi jediný pohled zpět, abych věděla, kdo tohle udělal. Mezi plameny šlehajícími z místa, kde jsme ještě před vteřinou byli, stála temná postava a vítězoslavně se smála.

Clare

„Něco se děje,“ zopakovala jsem. Jesse se pátravě rozhlédl okolo. „Ne, tady ne…“ pocit sílil. Začala se mi točit hlava, před očima se mi tvořily černé kruhy. Záblesky před očima mi zastiňovaly vidění, přesto jsem z těch krátkých oken nedokázala nic vyčíst.

„Jsi jen unavená,“ řekl konejšivě a chytil mě kolem ramen. „Tak obrovské použití kouzel tě vyčerpalo.“

Obrazy se míhaly jeden za druhým. Jeden z obrazů jsem silou vůle zadržela déle než ostatní.

„Oheň… Spousta ohně.“

Chytil mě za bradu a nadzvedl mi hlavu. Chvilku se mi díval do očí a pak se rychle zeptal.

„Co vidíš? Pokus se mi to popsat.“

Bolest narůstala stejně rychle jako vyčerpání. Obrazy se ztrácely. A pak se mě dotknul. Cítila jsem jemné teplo, které proudilo z jeho dlaně do celého mého těla. Obrazy se opět objevily.

„Popiš mi, co vidíš,“ řekl naléhavě.

„Oheň. Nějaký dům. Hoří. Postava v okně. Vedle mě je nějaký člověk… Někdo, koho mám ráda. Mám strach. Oheň. Všude kolem mě je oheň.“ Dívala jsem se na nějaké místo cizíma očima.

„Alice… Alice,“ vydechla jsem těsně před tím, než všechno okolo zalila černá tma.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  HMR (07.03.2012 22:29)

4)  Ivanka (13.10.2011 17:51)

Fanny, jsem ráda, že tě Clariino a Jesseho popichování bavilo. Ani netušíš, jak jsme se s mámou natlemili, když jsme to všechno vymýšleli. A k vlkodlačímu indidentu nutno dodat jediné. Clare se prostě musela dosvědět, že Samík je vlkoušek. A scéna na louce je pro mě srcová. Tam se to totiž zlomilo a z chuze po laně se stal volný pád. Díky za reakci!
Jenko, jsem ráda, že jsi kapitolu pochopila. Je krásné vědět, že jsem například vysvětlování původu čarodějů napsala dostatečně jasně. A co se děje s talenty? To se smad dozvíš přístě. Moc děkuji za komentář.
Arri, děkuji za komentář!

3)  Arri (10.10.2011 14:44)

Páni tahle kapitola byla vážně něco!!! Nejdřív Alice a pak ten konec?!?! Napros ůžasný!!!! Šíleně se těšim na další kapitolu! Tk moc nenapínej!

1)  Fanny (09.10.2011 21:43)

Při začátku jsem se náramně bavila ty jejich hádky a naschvály... Ovšem, tohle končilo tím jeho prohlášením o tom, že je Sam vlkodlak... Pak ta úžasná scéna na louce...

Alice se mi nelíbila, už od začátku, když nevidí nikdy to nevěstí nic dobrého... A pak se zase objevil Darkness

1