05.07.2011 [13:15], Ivanka, ze série Křištálové slzy, komentováno 2×, zobrazeno 2033×

Lidičky, vypadá to, že začínáme finishovat. Je to trošku kratší, ale doufám, že vám to nebude vadit. Do konce týdne se budu snažit vydat ještě jednu kapitolu, protože pak odjíždím na týden na tábor.

Doufám, že si naprosto pekelně užíváte prázdniny a máte u vás lépe než je tady na Vysočině. Hezky si to užijte!

22. kapitola – beze slov…

Clare

„My o vlku a vlk je za dveřmi,“ rýpla jsem si a dál věnovala pozornost výhradně mé snídani. Dlouhé a rozpačité ticho mě ale donutilo zvadnout hlavu. A ten pohled opravdu stál za to.

Sam stál mezi dveřmi a díval se na Emily. Ale nebyl to obyčejný pohled. Bylo to, jako kdyby ho něco ovládlo a dívalo se na svět jeho očima. Ten pohled nebyl jeho, byl cizí, stejně jako ten Sam, který se vrátil po tak dlouhé době zpět.

Ten pohled byl doslova děsivý, cítila jsem jemné mravenčení v zátylku, které jako by mě varovalo, že se tu děje něco, co změní dosavadní běh věcí.

Všechno v místnosti zmrzlo, byla tu jen skoro viditelná nit mezi Samem a Emily. Měla jsem chuť skočit tam a tu nit přetrhnout, ale už bylo pozdě. Věděla jsem, že tady už nic nezmůžu.

Ten magnetismus mezi nimi nebyl přirozený. Bylo to jako kouzlo, nebo spíš prokletí. Nikdo kromě mě to nechápal. Jako protiklad k překvapenému výrazu Leah a Emily tu byl okouzlený a zároveň naštvaný výraz Sama. Vteřiny jako by tekly a já mohla vidět jejich běh. Přála jsem si, abych mohla vrátit čas zpět o těch pár vteřin a odvést tu pro mě skoro neznámou holku někam pryč, co nejdál od Sama.

V tu chvíli se vše změnilo. Čas znovu začal běžet normálním tempem, ale podivnost téhle situace nepominula. Okouzlený Samův pohled byl jako dýky. Leah se zmateně dívala ne celý výjev, snad nemohla pochopit, co se tu děje. Netušila jsem jak to, že vím, co se tu děje. Ale já to věděla přesně.

„Same?“ řekla Leah roztřeseně. Sam se zmateně rozhlédl okolo sebe. Vypadal jako spící muž, kterého právě vytrhli ze snu a surově ho vhodili do reality. A to nebylo jen přirovnání. Neodpověděl, otočil se a utekl. Vztek ve mně vybouchl obrovskou vlnou. Vstala jsem a rozběhla se za ním.

„SAME!!!“ zařvala jsem z plných plic jen co jsem vylítla z kuchyně. Jenže to už mizel v lese. Ne, teď ho nenechám jen tak snadno utéct. Vběhla jsem za ním do lesa, prodírala jsem se mezi větvemi a křičela jeho jméno. Ale nebyl tu.

„Same!“ zakřičela jsem znovu a pořád dokola. Hlasivky mě pomalu přestávaly poslouchat. Křičení po ránu není zrovna nejlepší nápad a navíc mi začala být zima. Na tričku s krátkým rukávem jsem měla jen mikinu a tepláky taky nebyly zrovna vhodné do tohohle počasí. A venku poprchalo a bylo nevlídno. Rozhlédla jsem se okolo sebe a naprosto netušila, kde jsem. Ve vzteku jsem zřejmě uběhla větší kus cesty, než jsem si myslela a okolní porost pro mě byl neznámý. No super, poslední věc, kterou jsem dneska potřebovala, bylo ztratit se. Zajímalo by mě, proč mám takovou smůlu. Třela jsem si ruce a doufala, že někoho dostatečně rychle napadne mě hledat.

Leah a ta Emily si myslí, že jsem v tuhle chvíli už se Samem. Sam si myslí, že jsem se vrátila domů. A nikdo jiný než oni o mém nesmyslném útěku neví. Sečteno a podtrženo jsem v pěkný kaši.

Další půlhodinu jsem se v lese snažila najít nějaké známé místo. Jakékoliv. Bezvýsledně. Nakonec jsem to vzdala. Poprchávání se změnilo na vytrvalý déšť a navíc začalo foukat. No Clare Uleyová, jsi v pěkné bryndě.

Jesse

Pečlivě jsem pročítal těch pár žalostně tenkých deníků, které mi dal Andrew. Byl jsem ve slepé uličce, netušil jsem, co mám dělat. Byl jsem průměrně mocný čaroděj s nulovými zkušenostmi. Takže moje šance proti několik staletí starému duchovi, který je odhodlaný zabít holku, kterou mám zachránit, jsou nicotné.

Vybavil se mi tátův obličej. Nikdy nic nevzdával. Jeho skřípavý hlas jsem slyšel tak jasně, jako by stál přímo vedle mě:

„Dokud se nenaučíš lítat, musíš v tom umět chodit,“ říkal.

Tolik bych si přál, aby mi zanechal nějakou konkrétnější radu. Nenechal, a tak se musím řídit tím, co mi zbylo…

„Andrewe?“ ozvalo se z vedlejší místnosti váhavě.

„Andrew je ve sprše!“ křikl jsem nazpět. Když mu vlezla až do baráku bez zvonění, tak to bude asi někdo známý. V tu chvíli mi došlo, že by to mohla být ta Clare, holka, se kterou jsem se musel nutně potkat. Odhodil jsem knížku na stolek a vylezl z pokoje, který mi Andrew včera přidělil. A ve dveřích stál upír.

„Dobrý den, jmenuji se Alice, ty jsi Andrewův přítel?“ Nebyl jsem schopný zareagovat. Ještě nikdy jsem tohohle tvora neviděl na vlastní oči, o jeho existenci jsem věděl jenom od mámy. Netušil jsem, jak se bránit.

„Jste v pořádku?“ zeptala se starostlivě a udělala krok směrem ke mě.

„Ani hnout, upírko!“ křikl jsem bez rozmyslu. A ona se opravdu zastavila uprostřed kroku a dívala se na mě jako na zjevení.

„Upírko?“ vydechla překvapeně. V tu chvíli ve mně začal hlodat červíček pochyb. Co když jsem se spletl? To vše ale zaplašila věta, která následovala.

„Jak to víš?“

„Co se to tu… Ahoj Alice,“ řekl Andrew. Těkal pohledem ze mě na upírku a zpět.

„Mohl by jsi mi prosím tě vysvětlit, proč se kamarádíš s upírkou a já o tom nic nevím?“ zařval jsem Andrejovi do obličeje. Ta černovlasá predátorka stála pořád u dveří a nevypadala, že by se chtěla ke mně přiblížit. Hlídal jsem si, aby se mi nedostala za záda.

„Je to taky čarodějka,“ řekl klidně. Neuniklo mi její zalapání po dechu.

„To ti zřejmě při tom vyprávění nějak vypadlo, ne? Nemyslíš, že je to celkem dost podstatný detail, který jsi zapomněl zmínit?“ Neodpovídal. „Kdy jsi mi to hodlal říct?“

„Řekl bych ti to,“ hájil se.

„Kdy?“

„Někdy jo.“

„Haló, já jsem tady taky!“ řekla upírka naštvaně a pomalu se vydala k nám.

„Ty se do toho nepleť!“ vyjel jsem na ni. „A ty,“ otočil jsem se na Andrewa,  „vysvětluj!“

„Je posledním přímým potomkem Anny, sestry Sorginy. Její rod hlídal Darknesse. Proto je tak důležitá. Do Forks jsem ji měl přivést z toho důvodu, že se dívky měly spojit a společně zničit černý mrak visící nad oběma rodinami. Měly poslat Darknesse společně se Sorginou do záhrobí. Podle zápisů Anny, která byla stejně jako Alice nadaná na věštění, se měly za několik staletí konečně sejít dvě dívky z obou rodů, které budou natolik mocné, že vše dokáží vyřešit. Jejich síla bude spočívat v tom, že nebudou mít pouze čarodějnickou a lidskou krev, ale obě v sobě budou mít ještě něco nadpřirozeného. Alice je upír, Clare má v sobě z mé strany vlkodlačí geny. Podle Jules mají naplnit proroctví. Jsou posledním dílkem skládačky.“

„Potřebuji si přečíst Anniny zápisky,“ řekl jsem tiše. Vlastně všichni jsme byli až moc klidní. Skoro jsem čekal, kdy někdo vybouchne. Alice stála jako přimražená na druhé straně místnosti a mlčela. A já potřeboval ty zápisky, abych si ověřil, že tohle všechno je pravda.

„Andrewe, mohl by jsi mi znovu vysvětlit, o co tady jde?“ zeptala se upírka tiše. Přísahal bych, že byla ještě bledší, než když do místnosti vstoupila.

„Jistě,“ řekl tiše.

„Počkej,“ zadržel jsem ho. „Jestli je to, co říkáš pravda, a Anna předpověděla, že ty dvě mají zničit Darknesse, tak je tu jiskřička naděje, že se nám to povede. Ale musím si to ověřit, potřebuji ty Anniny zápisky,“ řekl jsem. Musí to být pravda, musí to vyjít.

„Já ty zápisky nemám.“

Naděje zhasla.

„Kdo je má?“ zeptal jsem se tiše.

„Clare.“ No super. Samozřejmě. Nejdůležitější věci u sebe musí mít holka, která nemá ani potuchy o tom, co se kolem ní děje. Tomu se říká štěstí!

„No, v tom případě nemáme na výběr. Jedeme do La Push.

Clare

O několik hodin později

Posadila jsem se na pařez a rozhlédla se okolo sebe. Nikde ani živáčka, i ptáci se vyhýbali hustému lesu. U tohohle pařezu jsem byla už třikrát.

Navíc jsem asi před hodinou zjistila, že jsem ztratila klíč od truhličky, který jsem pořád nosila na krku. Řetízek se přetrhl, zřejmě se zachytil o nějakou větvičku, když jsem se prodírala za Samem. Dala mi ho máma, byl hmotnou památkou na ni. A já ho ztratila…

V duchu jsem nadávala sama sobě, Samovi a vlastně skoro všem, ne něž jsem si vzpomněla. Byla jsem naštvaná na celý svět a nejvíc asi na sebe. Vztek mi totiž pomáhal udržet v únosné mezi strach, který pomalu ale jistě probublával na povrch. Co budu dělat, když nenajdu cestu ven z lesa? Kdy mě začnou hledat? Najdou mě? V nezadržitelném proudu se na mě valily miliony a miliony otázek, které nešly zastavit. V lese nebylo bezpečno. Jo, máma mi odmalička říkala, že v lese jsou nebezpečná zvířata, ale moje poslední zkušenosti mi napovídaly, že kolem mě nejsou jenom zvířata…

Očima jsem propátrala svoje nejbližší okolí. Neměla jsem tušení, kolik může být hodin. Bylo tu šero, ale stmívat se ještě nemohlo. Stromy všechny sluneční paprsky pohlcovaly. Nepřístupná zelená clona mě znervózňovala. Měla jsem hlad, protože jsem nestihla dojíst snídani, měla jsem žízeň, byla jsem promoklá a byla mi strašlivá zima. Vražedná kombinace.

Na můj vkus až moc blízko u mě se ozvalo zapraskání větvičky. Živě jsem mezi stromy viděla toho tajemného chlapa, co jsme ho s Jackem potkali včera na palouku. Jeho: „Nevidíme se naposledy!” mi rezonovalo v hlavě. Znovu jsem slyšela ten už dobře známý šepot, který najednou vše ještě zhoršil. Téměř vždy, když přišel, tak se stalo něco hrozného. Něco, co převrátilo můj život na ruby a změnilo vše okolo mě.

Rozbrečela jsem se.

Andrew

Jesse seděl vedle mě na sedadle spolujezdce a nervózně poklepával prsty a kraj sedadla. Nevydávalo to žádný zvuk, ale koutkem oka jsem viděl jeho pravidelný pohyb. Bylo to k zbláznění.

Do La Push nám zbývalo sotva půl hodiny a já marně přemýšlel nad tím, jak se k těm záznamům dostanu. Ani jsem nevěděl, jak vypadají. Neměl jsem zdání, kde jsou nebo jestli o nich Clare ví. A jestli mi je předá. Budu muset hodně vysvětlovat – zase. Už mě to unavovalo. Tíha toho všeho okolo mě, mě stahovala ke dnu.

Projížděl jsem okolo odchodu. Právě z něj vycházel Harry Clearwater. Znal jsem ho z doby, kdy jsem tady ještě žil. V tu chvíli jsem měl chuť zastavit na krajnici a jít ho obejmout. Odolal jsem, musel jsem. Projeli jsme celou vesnicí až k Clareinu a Samovu domu. Na tomhle místě jsem prožil nejšťastnější chvíle svého života. Za tu dobu jakoby se vůbec nezměnil. Pořád stejně známý vínově rudý nátěr a okna s šedými okenicemi. Kolem skromná zahrádka s usychajícími květinami. Clare je zřejmě, stejně jako Jules, moc nezalévala. Jules na ně vždy zapomněla a pak jim nadávala, že houby vydrží a když se nevzpamatovaly, tak se jim smála, že jsou citlivé netykavky. Nikdy jsem nepochopil její schopnost povídat si s jakoukoliv věcí v domě. Dokázala vyhrožovat klíčům, které hledala, nebo nadávat troubě za to, že připálila cukroví.

Zastavil jsem kousek od vchodu, těsně vedle staré schránky, co jsem vyrobil před patnácti lety, těsně před tím, než jsem odešel.

Vzpomínky na ten den mě zavalily jako lavina:

„Tady Sierra 1,“ řekl Sam do improvizované vysílačky. Byl to vlastně kus dřeva s přidělanou dřevěnou anténkou, ale očividně mu to nevadilo. Měl maskáče a zelené tričko. Byl taky bojově pomalovaný, tváře měl zapatlané blátem, které pomalu zasychalo a odlupovalo se mu od snědých tváří. Vše ještě dokresloval smrtelně vážný výraz, bojová akce přece  vyžadovala plné soustředění. Plazil se po zemi, aby se dostal co nejblíže k Jules, která se opalovala na dece uprostřed zahrady. Měl za úkol ukrást její krém na opalování, aby mohl být povýšen na seržanta.

Teď se ale krčil za keřem a žádal o další instrukce přesně tak, jak jsem ho naučil.

„Sierra 2 slyší,“ řekl jsem do vysílačky tak, aby mě slyšel. Byl jsem stejně oblečený jako on, dokonce mi na obličej napatlal i bojové krytí. Trval na tom, že si za čelovou baterku musím zastrčit barevné pírko. Nechal jsem ho, jenom jsem ho upozornil, že si hrajeme na vojáky a ne na indiány. Bylo mu to jedno.

„Jsem asi dva metry od cíle,“ řekl smrtelně vážně. Nijak jsem nekomentoval skutečnost, že je od cíle nejméně pět metrů a promluvil jsem do vysílačky:

„Tak vzhůru do akce.“ V tu chvíli se naprosto nevojácky postavil, dal si ruku přes pusu a začal křičet jako indián. Jules se prudce posadila a zmateně se rozhlédla okolo. Sam popadl její krém na opalování a začal se točit dokolečka ve vítězném tanečku…

V tu chvíli se otevřely dveře domu a vyšel z nich Sam. Zřejmě zaregistroval, že před domem zaparkovalo neznámé auto. Vypadal tisíckrát starší než při našem minulém setkání.

„Do toho,“ řekl Jesse. Jo, do toho. Zhluboka jsem se nadechl a vystoupil z auta.

„Ahoj,“ řekl jsem a napřáhl k Samovi ruku. Pro lepší efekt jsem se ještě usmál. Sam vypadal jako by měl každou chvíli vybouchnout. Vztek z něj přímo sálal, i když jsem si nebyl vědomý toho, že bych mu k tomu dal nějaký důvod.

„Dobrý den,“ řekl nepřátelsky a překřížil si ruce na prsou. Ruku mi nepodal. Pomalu jsem si tu svou strčil do kapsy a nijak to nekomentoval. Tímto gestem mi dal jasně najevo, že z nás dvou kamarádi nebudou.

„Je doma Clare? Potřeboval bych s ní mluvit.“

„Není tu,“ pronesl. Něco ho šíleně žralo. Znal jsem ten výraz, ten postoj, ten pohled. A mě zase užíralo, že mu nemůžu pomoct.

„Co jí chcete?“

„Potřebuji s ní nutně mluvit.“ Já se s tebou nechci hádat, dodal jsem v duchu.

„Proč se o nás zajímáte? Radím vám, nechte Clare na pokoji.“

„To není věc, kterou bych s tebou měl nebo chtěl řešit,“ pronesl jsem ledově. Neřekla mu to, došlo mi v zápětí. Clare mu neřekla, že jsem jejich otec. Ale proč? Byl to její bratr, po dlouhou dobu jediný příbuzný, o kterém věděla a se kterým se stýkala.

„Vypadněte odsud!“ řekl tvrdě a přiblížil se ke mně o krok blíž. Věděl jsem, co se tady děje. Má na někoho vztek, dost možná na sebe a já sem ten, na kterém si ho snaží vylít. V takovéhle chvíli nemá cenu ses ním dohadovat. Bude lepší, když vypadneme.

„Takhle se s otcem nemluví,“ ozvalo se za mnou. Byl to Jesse. Kdybych ho právě teď žalostně nepotřeboval k záchraně Clare, tak bych se na místě otočil a rozbil mu hubu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  HMR (04.03.2012 03:44)

nějak mě začínají zlobit komentáře, už se mi dva smazaly a musela jsem začít znovu
tak tedy ještě jednou...
chlapi když přijde na lámání chleba... zdrhnou
chudák Alice takhle to na ni vybafnout
a jo, jak říkám, chlapi, poněkud neuvěřitelný a nepochopitelný živočišný druh

1