19.02.2013 [13:00], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 15×, zobrazeno 2646×

Taťka je doma :)

22 Návrat ztraceného syna

Stál naproti mně a z hrudi se mu dralo tiché vrčení. Sakra, co mám dělat? Mám to na něj rovnou vybalit? Něco jako „Hele Edwarde, být tebou tak bych mě nezabíjela, páč máma by byla asi pěkně naštvaná. A nechceš si to rozházet u dcerunky, ne?“

Jo, to by určitě zabralo.

„Kdo jsi?“ zasyčel konečně můj nově objevený prarodič a trochu se přihrbil. Potlačila jsem nutkání couvnout, protože to by ho nejspíš vyprovokovalo.

„Vnučka Isabelly Swanové,“ dostala jsem ze sebe a sledovala, jak mu blesklo v očích pochopení a rychle se narovnal. Oči měl temně zlaté, dokud nenasál vzduch v místnosti. Věděla jsem, že zachytil ten vlčí pach, kterého nebylo možné se zbavit. Oči mu zčernaly.

„A tvoje,“ dodala jsem rychle, než si stihl utvořit nějakou šílenou verzi důvodu přítomnosti Jacoba.

„Moje co?“

„Vnučka. Tvoje a Belly. Byla tehdy těhotná, když jste se rozešli.“ Na chvilku jsem se odmlčela a pak dodala:

„Gratulu taťko, máš dceru!“ Edward na mě zůstal vyjeveně zírat, jako by nedokázal pochopit, o čem to mluvím.

„To je hloupost,“ vypadlo z něj nakonec a zase se nahrbil. „Ptám se naposledy, kdo jsi?“

Tentokrát jsem před ním vážně couvla, když poslední větu zuřivě zasyčel. Natáhla jsem dlaně před sebe v obraném gestu a snažila se přijít na způsob, jak ho přesvědčit.

„Hele, já ti nelžu. Opustila tě, protože věděla, že bys ji přinutil k potratu. Takže pak utekla a narodila se jí dcera – Renesmé, moje máma.“ Zdálo se, že to ho opravdu zarazilo, protože se zase narovnal a pro sebe si tiše špitl:

„René – Esmé?“ A dokonce se trochu usmál. Jenže pak ten kouzelný úsměv zmizel a on se na mě podíval s vyděšeným očima.

„Bella?“ zeptal se a já si všimla, jak zatíná pěsti, až mu zbělely klouby.

„Bella je -“ Nestihla jsem to doříct, protože v tu chvíli ozářily tmu za okny světlomety auta a z ničeho nic visela Edwardovi okolo krku Alice.

„To ses nemohl rozhodnout dřív? Neviděla jsem tě!“  Ostatní Cullenovi se postupně trousili dovnitř a vítali se s Edwardem. Esmé použila upíří výraz pro „plakat štěstím“. Všimla jsem si, že mezi nimi není Bella a Jacob. Jako poslední vešla dovnitř máma.

Zastavila se na prahu a s široce rozevřenýma očima koukala na svého dlouho ztraceného otce.  Edward se při pohledu na ni narovnal a lehce odstrčil Alici, s očima upřenýma na svoji dceru. Věděla jsem, na co se dívá. Na svůj věrný obraz s očima své lásky. Popošel dva pomalé kroky, když se zase zarazil. Do místnosti vešel další člen rodiny a postavil se tak, aby stál mezi Edwardem a Renesmé.

Bella klopila oči k zemi, než se odhodlala a podívala se na svého dávného snoubence naplno. Všimla jsem si, jak sebou Edward škubl, když zachytil narudlou barvu jejích očí.

„Bello,“ vydechl Edward. Stála jsem sice za jeho zády, ale jeho výraz jsem viděla v odraze okna.  Díval se na ni se směsicí úlevy, šoku a bolestné nedůvěry. Bylo to tak zvláštní, vidět ho doopravdy. Stál tady, zraněný a nedůvěřivý a přitom krásný jako mladý bůh. Bylo sakra zvláštní takhle myslet na svého prarodiče, ale nešlo to jinak.

„Edwarde,“ zašeptala babička prosebně. „Vysvětlím ti to.“

„To bys měla,“ řekl Edward a do hlasu se mu zase vkrádal vztek. Bella se otočila a vyšla ven do tmy. Edward ji následoval, ale když míjel mámu, zastavil se a s opatrným úsměvem ji pohladil po tváři. Pak vyšel za Bellou.

Maminka se rychle otočila směrem k nám a rychle mrkala, jak se jí do očí vkrádaly slzy. Šťastný úsměv ale svědčil o jejich původu. Pár skoky jsem přeběhla místnost a objala maminku kolem krku. Omotala mi paže kolem pasu a přitáhla se ke mně takovou silou, že mi málem zlomila žebra. Právě v tu chvíli napochodoval dovnitř Jacob jen v ustřižených šortkách a z vlasů mu odkapával sníh. Vzpomněla jsem si na svůj šok, když se přede mnou poprvé přeměnil. Ani ve snu by mě nenapadlo, že vlk může být tak veliký. Teď bezstarostně zatřepal hlavou a zeptal se:

„Na co tady všichni tak zíráte?“

Alice se zvonivě zasmála a nakázala mamince, ať to Jacobovi stručně shrne. Ten ovšem jenom nasál vzduch a povzdechl si:

„Zase tenhle.“ Uvědomila jsem si, že prostě na nás musím přestat myslet jako na normální rodinu. Představa, že se Jacobovi vrátil jeho dávný soupeř, kterému chtěl přebrat holku a teď sám chodí s jeho dcerou, byla prostě… absurdní. Naštěstí jsem se nad tím nemusela moc zamýšlet, protože mě Alice odtáhla za ruku do mého pokoje s tím, že se mnou potřebuje mluvit.

Jen co jsme se dostaly do mého pokoje, pustila mě, takže jsem mohla zahodit ty šílené boty a rozvalila jsem se na posteli. Teta si mi sedla k nohám a se zářícíma očima se zeptala:

„Tak co rande?“ Zasténala jsem a praštila hlavou do polštáře.

„Jak tě to teď může zajímat? Zrovna když se vrátil Edward!“ vyčítala jsem jí. Alice zavrtěla hlavou, až se jí krátké černé vlasy zatřepaly.

„Budou pryč dlouho, mají si toho hodně co říct.“ A mrkla na mě. Aha.

„Takže on jí odpustí?“ zeptala jsem se pochybně. Tetička se usmála.

„Rozhodně se o to pokusí. Ale dost o nich, co tvůj vyvolený?“

Povzdechla jsem si. Jinak se jí nezbavím.

„Parádní. Je milý, vtipný… nehledě na to, že mu to strašně slušelo,“ vyjmenovala jsem pár kladů.

„A zjistila jsi o něm něco nového?“ vyptávala se zvědavě.

„No, je to Angličan. S ženou hodně cestovali, ale v Itálii došlo k nehodě,“ řekla jsem a všimla si, jak Alice podivně ztuhla.

„ Řekla jsi v Itálii?“ dostala ze sebe. „A víš kde přesně?“

„Myslím, že říkal něco o Florencii. Alice, co se děje?“ ptala jsem se, když neklidně poposedla a chvílemi upírala oči někam do budoucna.

„Is, já nevím. Ale mám divné tušení. Nemusí to nic znamenat, ale v Itálii, nedaleko Florencie je jakési hlavní město našeho druhu. Pojď se mnou,“ poručila mi a vyhoupla se z postele. Rychle jsme proběhly domem do Carlisleovy pracovny, kde ukázala na velký obraz z nějaké slavnosti. A nahoře na balkónku…

„Není to Carlisle?“ zeptala jsem se a ukázala na blonďatého muže, který stál trochu v pozadí, na rozdíl od tří bohatě oděných mužů, kteří tam s ním stáli.

„Ano. Jednu dobu s nimi žil. Tohle -„ ukázala na ty tři postavy „jsou Volturiovi. Královská rodina našeho druhu.“

Přiblížila jsem se k obrazu a pořádně si prohlédla toho muže uprostřed, s hladkými černými vlasy. Připadalo mi, jako by on byl důležitější než ti ostatní. Také jako jediný měl a prsou zlatý řetěz, který končil medailonem s ozdobným písmenem V. Že by jejich znak?

„Proč mi to ukazuješ Alice?“ zeptala jsem se a střelila po ní pohledem.

„Jen abys byla opatrná. Volturiovi mají své špehy po celém světě. Kdyby se o tobě nebo tvé matce dozvěděli, nebylo by to nejlepší.“

„Ale Alice, Robert přece -“ Vykulila jsem na ni oči. „ty si myslíš, že je Robert jeden z nich?!“ Teta přikývla a trošku se zamračila.

„Jeho budoucnost je zamlžená. To může znamenat, že se ještě někdo nerozhodl, jestli bude dál žít či ne,“ vysvětlila mi.

Odvrátila jsem od ní pohled a znovu se zadívala na trojici vládců na obraze.

Je možné, aby Robert patřil k nim?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Kitsune (03.03.2013 14:18)

Další kapitola čeká na schválení

14)  Kitsune (02.03.2013 12:22)

Strašně se omlouvám, hrozně jsem se zasekla... Ale dobrá zpráva pro vás možná je, že tuhle povídku včera dočetla moje sestra a ta mě bude pronásledovat, dokud nenapíšu pokračování. Takže pro zachování duševního klidu se do toho dneska pustím

11)  Kitsune (21.02.2013 19:32)

To vážně netuším, promiň Trošku jsem to včera přehnala na akci a dnes nejsem moc schopná něco vymýšlet... Radím dobře - nemíchejte absinth s energiťákem (Když už tak s Coca colou, to je mňamka ) Myslím, že zítra večer by se tu pokráčko mohlo objevit... ale nic bohužel neslibuju

9)  Kitsune (19.02.2013 19:09)

řekla bych, že něco kolem deseti... ráda bych, aby celkový počet kapitol nepřetáhl třicítku, ale uvidím, jak to vyjde...

7)  Jalle (19.02.2013 17:18)

6)  Kitsune (19.02.2013 16:43)

Dík za komentíky něco takového jako scény, které se tam neobjevily, plánuju v epilogu

2)  NeliQ (19.02.2013 13:51)

ja som tušila, že ten Robert má niečo za ušami

1)  Marcelle (19.02.2013 13:27)

Já jsem tak chytrá jestli jsem si to nemyslela, že to s Robertem není jen tak

1