Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/The_Catwoman.jpg

Jakpak zareaguje naše kočička na upírky?

4. Co to tu voní? Jej, to nebude kočičí konzerva.

Ráno mě probudil řinčivý zvuk budíku. Protáhla jsem si hřbet a jedním pohybem seskočila ze sítě a zároveň zaklapla budík. Udělala jsem ranní hygienu a začala si oblékat věci, které jsem si včera přichystala. Hlavní věc na celém kompletu byly boty od známého návrháře Stuarta Weitzmana. Vzala jsem si k nim bílé úzké rifle, dlouhé černé tílko s potiskem a kožený šedý kabátek do pasu, který barvou ladil k botám. K tomu jsem si do šedivé tašky přes jedno rameno naházela věci a šla z domu.

Nasedla jsem do svého autíčka a vyrazila ke škole. Měla jsem tušit, že to nepůjde tak snadno. Právě jsem vyjížděla na silnici, když z té druhé odbočky vyletělo stříbrné Volvo a málem do mě nabouralo. Naštěstí řidič rychle skočil na brzdy a auto s kvílením zastavilo. Přes tmavá skla jsem neviděla řidiče, ale neodpustila jsem si poznámku na jeho adresu.

„Magore jeden pitomej!“ zavrčela jsem. Měla jsem pocit, že to dotyčný slyšel. Jednak jsem z auta slyšela tiché vrčení a jednak se řidič snažil lepit na zadek mému autí. Kousek cesty se mu to dařilo, než jsem šlápla na plyn a zmizela jeho pomalému křápu daleko za horama.

Do školy jsem dojela v rekordním čase právě ve chvíli, kdy byla na parkovišti snad celá škola. Moc dlouho jsem byla hvězdou školy, ale potlačila jsem tendence udělat přes celé parkoviště hodiny při tom zaparkovat. Místo toho jsem si neodpustila obyčejný smyk, který mě navedl přímo na krásné místo mezi dvěma starými Sedany. Se vztyčenou hlavou jsem vystoupila z auta a mrštným krokem se vydala k Přijímácí  kanceláři. Podle hlasu za sebou jsem poznala, že jsem udělala dojem. Celé dopoledne probíhalo tak, jak jsem byla zvyklá. Byla jsem středem pozornosti a každý se se mnou chtěl bavit. Sice jsem se tu původně nechtěla nějak zakořenit, ale nakonec jsem to vzdala. Seznámila jsem se tu s pár prima lidmi, kteří mi nabídli, že s nimi můžu sedět při obědě. Souhlasila jsem. Poslala jsem je, ať jsou napřed a já si zatím skočila na záchod. Bylo tu něco divného. Všude, po celé škole jsem cítila zvláštní pach. Krásná vůně, ale měla jsem pocit, že by se mi z toho měl ježit ocas, kdybych nějaký měla. Nemohla jsem ale přijít na to, z čeho se ta vůně bere. Procházela jsem prázdnou chodbou a mířila do plné jídelny. Teprve, když jsem tam vešla a uviděla těch pět překrásných tváří, mi došlo, co ta vůni je.

Pohled Edwarda

„Emmette! Val sem, nebo odjíždíme,“ hrozil jsem.

„Počkej chvilku, chci vidět, jak to dopadne!“ zahulákal. Ze shora byly slyšet neidentifikovatelné pazvuky. Povzdechl jsem si.

„Kdy ti to konečně dojde, že kočku ani jiné zvíře v upíra neproměníš!“

„To není jen tak obyčejná kočka, to je Turbokočka!“ To je marné. Nastoupil jsem do auta a nastartoval. V tu ránu tu byl Emmett a zubil se na zadním sedadle.

Auto se s krásným předením rozjelo. Jako vždycky jsem se nějakým dodržování rychlosti nepáral. Proto mě překvapilo krásné modré auto, které vyjelo z protější lesní cesty. Kdybych pohotově nešlápl na brzdu, byli by jsme se srazili. V našem autě nikdo ani necekl. Teprve teď jsem si všiml Alice. Neviděla. Neviděla nic, co se stane ve škole, jako kdyby ji někdo se silným darem blokoval.

„Magore jeden pitomej!“ zasyčel dívčí hlas z auta. Přes tmavá skla jsem viděl jen lehký obrys. Proti své vůli jsem zavrčel. Půlku cesty jsem se lepil té holce, která mě nazvala pitomým magorem, za autem. Snažil jsem se vypátrat, kdo to je, ale marně. Nakonec jí zřejmě došla trpělivost a s pedálem až na podlahu nechala mé náhle pomalé Volvo daleko za sebou.

Když jsme parkovali před školou, všichni měli hlavu pnou té dívky s modrým Nisanem. Konečně jsem mohl spatřit její tvář, o které by rád snil i každý upír. Napřed jsem si byl skutečně jistý, že i ona patří mezi náš druh. Nepřipadalo v úvahu, že by člověk mohl vypadat a pohybovat se jako ona. Celý dnen jsem byl duchem nepřítomný, sledoval jsem ji. Jak procházela mezi studenty. Jak se při každém pohybu její vlasy pohupovaly jako vlny na moři, jak se její hluboké čokoládové oči rozzářily, když se usmála, jak pohasly, když se jí někdo zeptal na rodinu. Mohl jsem slyšet všechny myšlenky, ale její ne. Je možné, že ovládá neuvěřitelně silný dar už jako člověk? Je vůbec člověk? Ale co jiného?

Seděli jsme s rodinkou v jídelně na našem obvyklém místě. Pozoroval jsem, jak vešla do jídelny s nakrčeným nosem, jako by jí něco nevonělo. Popravdě, to jídlo byl vážně hnus. Když v tom střelila pohledem k nám. Přes tvář jí přeběhlo tucet emocí včetně pochopení a usadil se tam hněv. Její oči už nebyly krásně hnědé, už to nebyly oči člověka. Tyhle oči byly nebezpečné, zářivě, přímo neonově zelené a propalovaly nás jedovatým pohledem. Někde blízko, ačkoliv den měl být příjemný, uhodil blesk.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

gucci

2)  gucci (08.05.2010 20:18)

...konečně má i Bella styl v oblékání....super...
....snad eda hned neškrábne..

1)  Jesska (08.05.2010 11:50)

Wow, super!:D
No tak to bude ještě zajímavý...:)
Těším se na pokračování, je to skvělá povídka, jsem zvědavá, jak se to vyklube

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek