Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/The_Catwoman.jpg

První den ve Forks, první den v blízkosti Cullenů

4. Haló? Tady Isabella Brown, teda vlastně už Bella Swan.

„Bello!“ volal na mě známý hlas. V koutku mysli jsem věděla, že se mi to zdá. Ten hlas totiž nepatřil někomu, kdo ještě žije. Všude okolo mě bylo světlo a bílo. Nejzářivější v tom snu byl anděl. Anděl, který měl tvář i hlas mé matky a volal na mě.

„Mami? Mami! Já… promiň. Moc se omlouvám, co jsem ti –„ Maminka se na mě krásně usmívala a přerušila mé chabé omluvy.

„Neomlouvej se holčičko, stalo se, co se mělo stát. Čeká tě velký osud. Vždycky jsem to věděla a teď to vím jistě,“ usmívala se. Neschopná slova jsem hleděla do jejího zářícího obličeje. Byla jako bílé slunce. Náhle ta bělost začala šednout. I maminčin hlas byl slabší. Slyšela jsem jen její poslední slova: „Opatruj se Bello Swanová, jdi vstříc svému osudu!“

Rychle jsem otevřela oči do potemnělé kabiny letadla. Ještě teď jsem v duchu slyšela její slova. Jak mám ale jít vstříc svému osudu, když ho neznám?  Vytáhla jsem si z batohu peněženku s falešným pasem. Vedle mé fotky, která nesla moji nynější podobu stálo ono jméno: Isabella Swan. Jak si zvyknu na tohle jméno? Zdálo se mi to jako hloupá hra osudu. Moje minulé příjmení „hnědá“ sedělo k mojí opálené pokožce, zato toho „labuť“… teď jsem opravu bílá jako labuť, krásná jako labuť.

„Drazí cestující, právě budeme přistávat v Port Angeles, stát Washington. Prosím, připoutejte se a vyčkejte, dokud letadlo nepřistane,“ ohlásil hlas letušky. Líně jsem si zapínala pásy a pozorovala zamlženou krajinu pode mnou. Nemělo mě překvapit, že pršelo.

Po přistání jsem si vzala má nepočetná zavazadla a táhla je až k místnímu parkovišti, kde jsem měla mít připravené auto.  Moje autíčko jasně převyšovalo ostatní modely. Neuměla jsem si představit, jak by zde vypadala krásná Pagani zonda, kterou jsem původně chtěla. Nakonec jsem se spokojila s Nisanem 350z s krásnou nablýskanou modrou matalízou. Zavazadla jsem si naskládala do kufru, kam se hravě vešla. Když už jsem byla v tom městě, zajela jsem do nějakého nákupáku a koupila si díky své černé kreditce spoustu oblečení, doplňků a bot. Ještě jsem vzala nějaké věci do domu jako třeba jídlo nebo hygienické potřeby. Oblečení bylo tolik, že jsem si ještě musela zavolat taxi, aby mi ty tašky dovezlo až k domu.

Do Forks jsem svou rychlou jízdou dojela po půl hodince. Můj dům měl stát na kraji města v lese a měl být v barvách zelené, hnědé a smetanové. Nechala jsem si ho zařídit od místní návrhářky, jisté paní Cullenové. Rychle jsem projela nočním Forks a podle mapy se vydala až k mému sídlu. Po několika kilometrech se po obou stranách lesa objevily pro lidi těžko viditelné zatáčky. Kdybych neviděla v noci stejně dobře jako ve dne, asi bych je nenašla. Zatočila jsem podle plánku do leva a jela dál po té neviditelné silničce. Po několika kilometrech se skutečně les rozestoupil a ukázal tak krásný vcelku velký dům s malou zahradou plnou nejrůznějšího kvítí, miniaturních vodopádů a okrasných stromů. Dům byl moderní, nadčasový, za části skleněný. Vystoupila jsem z auta a okouzleně hleděla na osvícené mistrovské dílo. Zanedlouho jsem za sebou uslyšela přijíždějící auto. Taxikář pravděpodobně zabloudil. Pořádala jsem jej, aby mi pomohla ty věci nanosit dovnitř, zatímco já se vydala zkoumat interiér.

Když jsem otevřela dveře, úžasem jsem se sotva zmohla na slovo.U dveří bylo malé místo na odložení kabátů a bot. Pak se prostor otevíral to impozantního obývacího pokoje spojeného krátkými příčkami vkusně s kuchyní a jídelnou. Od dveří bylo vidět i na kolosální schodiště, které snad bylo vyřezané z jediného kusu mahagonového dřeva. Všemu vévodily ty tři barvy. Zatímco nábytek byl z mahagonu, látky i stěny byly buď zelené, nebo slonovinové. V přízemí byla ještě zeleno – bílá koupelna, a pak už se šlo do druhého patra. Našla jsem tam pracovnu vybavenou neuvěřitelnou sbírkou knih a obrazů. Dále tam byla ložnice jako pro princeznu i se sítí, jak jsem žádala, zavěšenou téměř u stropu. Z ložnice vedly troje dveře. Jedny byly skleněné, jako zbytek stěny, takže bylo snadné uvidět, že vedou na malý balkónek. Další dveře vedly do koupelny a do obrovité šatny. Poslední místností byl pokoj pro hosty ve světle hnědé a nekonvenční zlaté barvě, který stejně nevyužiji. V tomto zapadákově nemám v úmyslu se s někým bavit.

Rychle jsem seběhla dolů, kde na mě už čekal taxikář s nanošenými taškami a zaujatě si prohlížel flekatou vázu na stolku.

„Odpusťte, málem bych na vás zapomněla. Tady máte,“ omlouvala jsem se a současně k němu natahovala balíček dvacek i s patřičným dýškem. Když odjel, zapojila jsem své schopnosti  a všechno oblečení importovala do šatny. Ještě sem napsala Bee mail, že jsem dojela v pořádku a pak si připravila si věci na zítřek. Na spaní jsem si oblékla volnou teplákovou soupravu a vyskočila do připravené houpací sítě i s měkkým polštářem a teplou dečkou. Zítra by se mělo Forks připravit, že ve škole je nový student, který je zaručeně ten nejzajímavější v tomhle městě. No řekněte, kdo může být zajímavější než já?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  Jesska (07.05.2010 14:17)

Páááni takovej barák!:D
To bych si teda nechala líbit
Moc se těším na pokračování, je to krásná povídka s ještě lepším nápadem. Jsem zvědavá na jejich setkání:)
Super!

gucci

1)  gucci (07.05.2010 09:54)

...moc se mi líbí jak se to pozvolna rozjíždí.....Bella bude pěkná potvůrka!!! Píšeš moc líbivětěším se moc na další!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek