Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/The_Catwoman.jpg

Pokračování. Bella se dozvídá že existují upíří.

3. Upíři existují? Fakt? To jsou borci!

Když jsem se probudila, slunce už bylo vysoko nad obzorem. Protáhla jsem se a seskočila z houpací sítě ladně na zem.

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravila mě Bea.

„Nemáš hlad?“ Jen jsem přikývla. Šla jsem za ní do kuchyňky, ale po cestě jsem minula něco, co upoutalo moji pozornost. Podívala jsem se do zrcadla visícího na stěně. Mé oči už zase byly krásně hnědé jako jsem měla dřív. Zuby jsem měla zase normální, ale i přes to byly jasně bílé, dokonale rovné a drápky se mi zatáhly do krásných nehtů s francouzskou manikúrou. Bílá kůže mi zůstala a ty dokonalé rysy také, jen jsem už vypadala víc jako člověk.

„Moc ti to sluší. Vypadáš skoro jako... moje krásná Prisila,“ zašeptala za mými zády Bea. V odrazu zrcadla jsem viděla že se jí oči zalily slzami. Otočila jsem se a objala ji. V koutku své prostorné mysli jsem byla sama ze sebe překvapená. Takhle jsem se chovala dřív. Máma měla tehdy pravdu, od té doby, co jsme se s holkama rozhodly převzít vládu nad školou, stala se ze mně mrcha.

„Kdo je Prisila?“ zeptala jsem se opatrně.

„Byla to moje dcera,“ zamumlala a jí si všimla toho výrazu byla.

„Co se jí stalo?“

„Víš, je to už skoro 10 let, co… mě opustila. Víš, měla stejný dar jako ty, Půlnoc ji obdařila. Prisila si to užívala. Nebrala moje varování na vědomí. Myslela si, že v lese není nic, co by jí ublížilo. Tehdy jsem netušila, že existují i jiné… bytosti. Toho dne zrovna svítilo slunce. Pris to milovala. Zrovna jsem seděla před domem a pozorovala ji, jak šťastně leze po stromech, když vystoupila na mýtinu. Byla mé dceři velice podobná, ale několik rozdílů tu bylo. Ta mladá dívka, které nemohlo být víc než 15 byla téměř stejně krásná jako Pris. Nevšimla si jí, že sedí na stromě a pozoruje ji. Šla přímo ke mně a na slunci se třpytila jako diamanty. To byla jeden rozdíl, ale ten hlavní, ta blonďatá dívka měla červené oči. Zašeptala krásným hlasem něco vy smyslu, že jsem na špatném místě a že má žízeň. Nevšimla si, že Pris už mezitím stála za ní připravená mě chránit. Pak se všechno seběhlo hrozně rychle. Ona se nakláněla k mému krku a Pris na ní skočila. Něž jsem se vzpamatovala, byla jsem tam sama. Dívka utekla a Pris běžela za ní. Nevěděla jsem, kudy jít, tak jsem čekala až se vrátí, ale -" zarazila se a otřásla se nad nějakou vzpomínkou.

„Ale?“ ptala jsem se.

„Jsem uslyšela srdceryvné kočičí zaječení.“ Slzy jí už tekly s větší intenzitou. „Prisila se už domů nevrátila. Později mi došlo, kdo byla ta mladá dívka.“ To poslední slovo zuřivě zavrčela.

„Kdo byla?“ dožadovala jsem se.

„Upír.“

„Oni existují?!“ vyjekla jsem. Nedovedla jsem si představit, že ty monstra, kterými mě kdysi strašila máma před spaním, existují. Vzpomínala jsem na doby, kdy ze strachu, aby na mě nepřišli, mi mazala česnek okolo krku.

„Ano, ale nejsou tací, jak se o nich píše. Jsou krásní, silní, studení, nemají upíří zuby a nelze je lehce zničit. Ani slunce je nezabije.“

„Jak tohle všechno výš?“ ptala jsem se s širokýma očima. Upíři mě už od malička fascinovali a teď se dozvídám, že opravdu existují.

„Je to pár let zpátky, kdy jsem na jednu upírku narazila. Ona byla jiná než ostatní, nelovila totiž lidi, ale zvířata. Podle popisu jsem zjistila, že mou dceru zničila upírka z královské rodiny upíru žijících ve Volteře. Jmenuje se Jane a má neuvěřitelně silný dar.“

„Je možné, že i já mám dar?“

„Ano, Pris měla dar měnit počasí. Tak milovala slunce. I ty nějaký objevíš, tím jsem si jistá. Půlnoc by neobdařila někoho bez potenciálu,“ vysvětlovala.

***

Byl to už skoro rok, co jsem se přeměnila. Bea mě učila vše, co jsem potřebovala a spoustu věcí navíc. Ráda jsem jen tak běhala v lese, nebo skákala po stromech. Brzy jsem tak objevila svůj dar a k mému překvapení nebyl jeden. První, na který jsem přišla hned po mluvení se zvířaty, bylo ovlivňování přírodních živlů. Přišla jsem na to náhodou, když jsem si přála, aby tu byly stromy větší a voala, najednou, jako by nic, začaly růst. Další dar byl také zajímavý, dokázala jsem poznat lež. Občas to bylo docela na obtíž. Asi před týdnem se u mě objevil další a neuvěřitelný dar. Bylo to divné, ale dokázala jsem pohybovat předměty silou vůle. Bea říkala, že jsem určitě nejmocnější Kočičí žena v celé historii.

„Máš zabaleno?“ ptala se Bea. Stoupla si do dveří a sledovala, jak se snažím zapnout poslední kufr.

„Jo, už to bude!“ zavrčela jsem. Pche! Slezla jsem z kufr a trošku přihmouřila oči. Najednou se kufr sám zavřel. Jak já miluju své dary.

„Těšíš se? Budeš mi chybět, holčičko.“

„Ty mě taky, Beo, a těším se moc,“ zamumlala jsem a objala ji. Právě jsem se stěhovala. Přesněji do nějakého zapadákova jménem Forks ve Washingtonu. Nesvítí tam tolik slunce a je tam spustu lesů. Nastoupím tam na střední do druháku. Budu tam tak moct zůstat déle, když nestárnu. Bea mi tam koupila dům a auto.

Dnešní den zrovna nesvítilo slunce. Bea mě vezla svým starým autem na letiště. Ptala jsem se jí, proč nemá něco lepšího, když je bohatá, ale ona říkala, že v tomhle autě jezdila její dcera. Pak už jsem se jí neptala. Na letišti jsem nasedla do letadla po dlouhém srdceryvném loučení a slibech, že budu pořád volat. Seděla jsem v sedadle první třídy a sledovala ty oplzlé pohledy všech mužů. Zhnuseně jsem protočila oči a uvelebila jsem se. Jako kočka mám výhodu, usnu všude.

Moje shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

5)  Jalle (11.01.2013 16:16)

4)  fixí (25.08.2011 23:49)

Úchvatné.

3)  Jesska (05.05.2010 19:36)

Super, super, super!:D
Je to dokonalý, skvělý nápad, moc se těším na pokračování, už jsem zvědavá, jak se to vyvine:)

2)  Lenka (04.05.2010 19:12)

Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat ve Forks.
Těším se na pokráčko.:D

gucci

1)  gucci (04.05.2010 10:12)

....děkuji za okamžitou reakci.....krásně se mi to čte....Bella bude asi pěkná potvora...těším se moc na pokračování

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek