Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/The_Catwoman.jpg

Procitnutí Belly do nového života...

2. Oficiálně mrtvá? Se asi sekli ne?

Probudila jsem se. Vlastně to bylo něco víc. Spíš jako kdybych ožila. Jednu chvíli tma a v druhou… otevřela jsem oči a lekla se. Nade mnou se skláněla ta číča, která běžela přes silnici. Všechny bylo tak nějak podivně ostré a jasné.

Posadila jsem se a rozhlédla se. Na nebi zářil… měsíc? Je možné, abych tak dobře viděla ve tmě? Zvedala jsem se překvapená, jak snadno to jde. Číča vedle mě netrpělivě zamňoukala. Sklonila jsem se k ní a podívala se na malý stříbrný medailonek na jejím krku. Bylo na něm napsáno jméno: Nefertari.

Nefetrari znovu mňoukla a vydala se do lesa. Nevím, jak jsem to věděla, ale chtěla, abych šla za ní. Nebylo to jako kdyby ke mně mluvila, nebo jí četla myšlenky. Bylo to jako kdybych cítila směr její mysli. Pche! Kočka s myslí! Odfrkla jsem si zatrpkle, ale běžela za ní. Ani bych si nevšimla, že běžím. Vše bylo tak přirozené, pohodlné. Běžela jsem rychlostí asi 60 km/h po nestabilním povrchu. Přesto bylo vše tak jasné a viditelné, že mě to překvapovalo.

Běželi jsme několik mil, než se les rozevřel a odhalil tak malou mýtinku, na které stál starý dům. Nefertari šla až ke dveřím, kde si sedla a podívala se po mě výrazem plným očekávání. S povzdechem jsem přišla k ní a zaklepala na dveře. Za chvíli se s kvílením otevřeli a v nich stála postarší paní.

„Nefertari,“ řekla a pohladila kočku. „Ještě nikdy jsi nikoho nepřivedla.“ Zvědavě jsem si tu ženu prohlížela. Nepřipadala mi nijak zvláštní. Až na to, že bydlí uprostřed lesa a má dům plný koček. Vzpomněla jsem si na pohádku O perníkové chaloupce.

„Pojď dál, dítě,“ pobídla mě a já váhavým, ale přes to mrštným krokem vešla. Ve vnitř to bylo stejné jako venku. Všechno staré a obklopené kočkami.

„Tak Nefertari ti dala dar, myslela jsem si to, když jsem slyšela o tvém zmizení ve zprávách,“ povzdechla si a já na ni nechápavě pohlédla.

„Dar?“ ptala jsem se.

„Ano, dar, za který by mnoho lidí obětovalo duši. Nefertari si však sama musí zvolit, koho obdaří.“ Zdá se mi to, nebo mluví v hádankách schválně?

„Obdaří čím?“ zeptala jsem se. Připadala jsem si trochu hloupě.

„Novým životem. Životem napůl lidským, napůl kočičím, ale přes to nesmrtelným.“ Podívala se na mě se zvláštním výrazem ve tváři. „ Jsi vystrašená, poznám ti to na očích,“ dodala po chvíli a už mi podávala zrcadlo. Nedůvěřivě jsem si ho od ní vzala a podívala se do lesklé plochy.

Byla jsem bezesporu tím nejkrásnějším, co jsem kdy viděla. Moje pleť už nebyla opálená, ale bílá jako měsíc za půlnoci. Mé rysy byly bezesporu dokonalé. A mé oči. Nejprve jsem viděla jen temnotu, ale pak jsem si všimla, že na okrajích je ten temný kruh zelený. Mrkla jsem a tím se stalo něco zvláštního. Moje čočka, která doteď zabírala místo celé zelené plochy se stáhla do úzké svislé štěrbiny a vynikla tak ohromující zeleň mých očí. Byly to oči kočičí, stejné, jako měla i Nefertari.

„Co jsem?“ zeptala jsem se neschopná se zeptat kdo jsem.

„Kočičí žena,“ odpověděla už s jasně patrným výrazem ve tváři.

„Cože? Jak… to není – a jak?“ drmolila jsem nesouvislé věty ve snaze posbírat rozuteklé myšlenky.

„Bello, před třemi dny při té nehodě jsi zemřela, stejně jako tvoje matka a Nefertari ti dala dar věčného života. Jsi jako kočka mrštná, rychlá, máš vynikající smysly a schopnosti –„

„Tři dny? Máma je-„ Víc už jsem neřekla. Mamá zemřela, a já také…

„Myslí si, že jsem také mrtvá?“ zeptala jsem se.

„Ano, ačkoliv se nenašlo tělo, nenašly se také žádné stopy po tvém odchodu. Dnes je pohřeb tvé matky a sedm dní od nehody, pokud se neobjevíš živá, se bude konat i tvůj pohřeb. Radím ti ale, aby ses odtud odstěhovala co nejdál.

Nikdo nesmí vědět, kým jsi. Jsi kočičí žena, strážkyně nevinných. Máš schopnosti, o kterým se ostatním ani nesní. Základní schopnost je rozmlouvat se zvířaty. Brzy se to naučíš překládat do tvého jazyku. Jen tě varuji, nevystupuj ve slunečných dnech před lidi.

Na slunci se totiž zobrazuje tvá pravá stránka. Jsi ještě mladá, ale zítra, až se tvá přeměna ukončí budou tvé oči znovu vypadat jako dřív. I tvé zuby, které teď mají kočičí špičáky se vrátí do původní podoby a tvé nehty budou znovu krátké a tupé. Dokud nevystoupíš do slunečního světla,“ vysvětlila a já na ni zírala s otevřenou pusou. Doteď jsem si nevšimla, že mi v puse něco… ne vadí, ale přebývá. Přejela jsem si zuby jazykem. Měla jsem je ostřejší než břitva.

„Proč jsem unavená?“ ptala jsem se. Prospala jsem snad 3 dny ne? Žena se zachechtala.

„Jsi kočka! Vylez si támhle, jo a říkej mi Bea jako Beatrix,“ smála se ukázala prstem na houpací síť, která byla až u vysokého stropu. Jednoduchým skokem jsem tam vyskočila.

„Jo, a až se vzbudíš, přečti si tohle.“ Najednou vedle mě ležela kniha. Podívala jsem se na nadpis. Ptah a kočičí kněžky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ODCULTI

6)  ODCULTI (24.09.2011 14:50)

no to se mi libi jackob pls at tam pride

Texie

5)  Texie (30.06.2010 13:20)

uauuu, doufám že narazí na Jacoba - kočka a pes (teda skoro) - to by byla mela

4)  mishnva (01.05.2010 17:39)

super je to slibný a ůžasný začátek už se hrozně moc těším na další dílek

3)  Jesska (29.04.2010 19:35)

Páááni tak to je teda něco :D
Vážně super nápad, zajímavě se to vyvýjí:)
Moc se těším na pokračování, honem další díl!

gucci

2)  gucci (29.04.2010 12:18)

...hmmm kočičí žena...tak to tu ješzě nebylo...jsem dost zvědavá...:):)

1)  Lenka (29.04.2010 10:46)

Zajímavé. Jsem fakt zvědavá, jak se to vyvine.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek