Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/The_Catwoman.jpg

Omlouvám se! Už tři týdny mi další díl leží v počítači a já ho úplně zapomněla vydat! Snad vás alespoň potěší přítomnost jedné postavy :)

15. Zlatá Alice

„Isabello, Aro si tě žádá!“ Janin dětský drzý hlásek se rozezněl tréninkovou halou. Felix na mě okamžitě přestal útočit. Tréninky jsem si posledních čtrnáct dní oblíbila ze všeho nejvíce. Byla to jediná doba, kdy jsem nemyslela na Edwarda. Hned druhý den, co jsem se probrala s jeho starým tričkem v náručí, jsem zjistila, že jakmile vzpomínky na něj zaplnily mé vědomí, nedokázala jsem je odsunout zpátky za tu pomyslnou bariéru. Přežila jsem to – překvapivě.

Přehodila jsem si přes sebe černý plášť, který jsem sundávala jen na boj. Byla to má poslední ochrana před světem. Zůstávala jsem v něm schovaná v bezpečné tmě. Netrvalo to dlouho a už jsme vcházely zlatem pobitými dveřmi do Arovy soukromé pracovny. Když nebyl v hlavní síni, byl tady. Kolikrát mě už napadlo, že se Sulpicií vlastně nejsou žádný pár.

„Děkuji, Jane – drahoušku, můžeš jít. Zdravím tě, Isabello!“ zavzdychal tím svým šepotem. Nedokázala jsem si představit, že by křičel. Nejspíš by se udusil – pokud je u upíra něco takového možné.

„Aro,“ pozdravila jsem ho chladně. Nesměl pochybovat, že ho nenávidím. Jako vždy si toho nevšímal.

„Jak jistě víš, brzy se bude konat slavnost a vzhledem k tvé… minulosti… jsem považoval za nutné si s tebou o tom pohovořit.“ Můj úšklebek při slově minulosti nekomentoval.

„Ano,“ potvrdila jsem.

„Pak tedy jistě víš, že pokud si ceníš života člena jednoho z klanů, které přijedou, budeš se chovat nanejvýš chladně. Samozřejmě, bude to maškarní ples, takže tě nejspíš nikdo ani nepozná. Proto svými štíty nebudeš chránit jen mysl mých bratrů a mě, ale také zaštítíš i svůj pach a tlukot srdce,“ přikázal mi. Zvládla jsem jen přikývnout.

„Samozřejmě, tvým úkolem bude stát u trůnů, vlastně si můžeš nechat svůj plášť. Ale upozorním tě, že pokud si bude chtít někdo z hostů s tebou zatančit, budeš se chovat vstřícně! Šaty a masku ti nechám poslat zítra, dvě hodiny před začátkem slavnosti. Každou chvíli začnou přijíždět hosté, takže se nebudeš potloukat po chodbách.“

„Rozumím,“ zašeptala jsem, pokývla hlavou a odešla. Cestou do svých pokojů jsem se musela přemáhat, abych nenadávala a současně se neradovala. Opravdu ho uvidím? Stála jsem o to se zničit tímhle způsobem?

Proletěla jsem chodbou a vklouzla do dveří svého pokoje. Slunce se opíralo to západní strany hradu, takže mi okny proudilo do pokoje velké množství světla. Sedla jsem si na asi půlmetrový parapet a zády se opřela o stěnu. Slunce mě proměnilo v kočičí ženu a já si to užívala. To teplo na kůži mi působilo skoro rozkoš.

.

Otevřela jsem oči do tmavého pokoje. Teplota v pokoji zase klesla a já se zaklepala zimou. Ve snaze přenést do pokoje trošku z venkovního tepla, otevřela jsem staré okno. Noc byla skutečně velice teplá. Vystrčila jsem nohy z okna a kmitala jimi v patnáctimetrové výšce. Přímo pode mnou byl oficiální vstup do hradu, ke kterému zrovna přijíždělo auto. Nebylo to žádné to supermoderní vozítko, jakými se v posledních dvaceti letech zaplnil trh, ale starý dobrý mercedes s černými skly. Málem jsem z toho okna vypadla, když z něj vystoupilo šest krásných bytostí. Vůbec se nezměnili. Toužila jsem je všechny obejmout. Alici, energetickou vílu, kterou jsem si zamilovala po Edwardovi nejvíc. Stejně tak Esmé, kterou jsem viděla jen jednou a hned jsem věděla, že to je moje druhá máma. Carlisle, neskutečný Carlisle, který dokázal zachraňovat lidské životy. Emmett, který naprosto plnil všechny představy o tom, jak by měl vypadat správný bratr. Jasper, který se z ostražitosti držel dál. Rose, která ke mně nedokázala najít cestu.

Edward. Kde je? Čekala jsem, ale oni zavřeli dveře od auta a vešli dovnitř. Nežije s nimi? Nebo… žije vůbec? Začala jsem panikařit. Co když Aro nedodržel slib a ublížil mu? A já tu celé roky zůstávala a naivně věřila, že je šťastný!

Ne, uklidňovala jsem se. Určitě si našel nějakou krásnou upírku a přijede až s ní. Srdce mi v hrudi bolestivě udeřilo. Věděla jsem jistě, že i když bych mu lásku přála z celé své duše, nedokázala bych přežít ten pohled. Pohled na něj v náruči jiné ženy.

Seděla jsem u okna a konejšila se bláhovými představami, dokud nebe nezačalo šednout. Třebaže bez spánku jsem dokázala vydržet celkem dlouho, můj žaludek se tak snadno obelhat nedal.

Vyskočila jsem a automaticky šáhla pro plášť, abych ho hned na to zase položila. Nemělo cenu si ho na tu cestu do kuchyně brát. V tichosti jsem proběhla tichými chodbami, jak nejrychleji jsem dokázala. Ve volterské pěkné kuchyni jsem byla jako doma. Byla slušně zařízená, protože i před mým příchodem sloužila pro lidi, kteří pracovali pro Volturiovi. Občas jsem se tu s nimi potkala, ale nemělo cenu se s nimi víc bavit. Stejně všichni skončili za pár let jako dezert.

V rychlosti jsem si udělala pár míchaných vajec na cibulce a másle. Bylo to tak dobré, že jsem si trochu spálila jazyk, jak jsem se snažila zaplnit si prázdný žaludek. Misku jsem málem i vylízala, ale zachovala jsem si to trochu důstojnosti a rychle ji schovala do myčky, aby mě nelákala. Otočila jsem se a vykulila oči.

Ona je vykulila na mě.

„Bello?“ Alicin hlásek se lehce zatřásl, jak zadoufala v pravdivost svého zraku. Přejížděla krásnýma očima po liniích mé tváře, než se její bezkrevné rty roztáhly do šťastného úsměvu. „Bello! Jsi to ty! My mysleli, že jsi už mrtvá! Och!“ stejně rychle, jako mě chytla do náruče a objímala, také odskočila. Najednou se nesmála, tvářila se… rozzlobeně.

„Bello, jak jen jsi nám to mohla udělat! A mému bratrovi! Jak jsi mohla… opustit Edwarda! Zlomilo mu to srdce!“

„Počkej Alice!“ zarazila jsem ji. „Není to tak, jak myslíš. A… Edward, je tedy v pořádku a živý? Neopustila jsem vás dobrovolně, přinutili mě. Vyhrožovali, že ho zabijí!“ Věděla jsem, že bych to neměla prozrazovat, ale musela jsem jí to vysvětlit. Konečně se přestala mračit. A pak se zamračila ještě víc.

„Přinutili tě?!“ zasyčela, než se její tvář zase rozjasnila. Nálady se jí střídaly moc rychle na můj vkus. „Takže ho pořád miluješ?“

„Co je to za hloupé otázky? Samozřejmě že ho miluju a nikdy jsem nepřestala! Jak tě to vůbec mohlo napadnout?!“

Zatvářila se hrozně žalostně. „Mělo mě tenkrát napadnout, že ta zpráva nebyla od tebe! Myslím ale, že by ti to měl vysvětlit sám.“

„Kde je?“

„Nežije s námi,“ zašeptala. „Už pár desítek let. Po tom, co jsi… zmizela, už nedokázal žít ve společnosti tří šťastných párů. Staví se jednou za pár měsíců. Ale vidím, že přijede… bude zde již za dvě hodiny a sedmnáct minut!“

Smutek znovu vystřídalo veselí. I mé. Měla jsem naději, že ho za pár hodin uvidím. A to nejdůležitější – je živý.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  TerezaRossaliii (16.12.2011 16:21)

to je nej to musím číst!!

4)  Babča S. (29.09.2011 21:39)

:) :) :) :) :) :) :) :)

ODCULTI

3)  ODCULTI (29.09.2011 10:27)

no juhu a je to tu kocici zena prichazi no Aro copak nemas cit? dit to sou manzele a bella chladna? to sou napady :D novou kapitolu prosim at to netrva dlouho

Kejt

2)  Kejt (28.09.2011 18:56)

krásné tak jedině se dá ta kopitola popsat těším se na další :D

semiska

1)  semiska (28.09.2011 18:41)

Jsem fakt strašně zvědavá, jak to bude dál. Bude opravdu tak chladná nebo se něco zvrtne? Jsem ráda, že je tady zpátky Kočka!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Plakát Jacob