28.08.2011 [21:00], AnneCullen, ze série Kočičí žena, komentováno 4×, zobrazeno 2607×

Život ve Volteře není žádný med. Své o tom ví i Bella, jejíž láska k Edwardovi nevyprchala ani za posledních 72 let.

14. Čas ve Volteře

„Budu to muset dát nějak vědět… Edwardovi, aby mě nehledal,“ vykuckala jsem ze sebe. Nikdy bych nevěřila, že vyslovit jeho jméno bude pro mě tak těžké. Možná za to mohlo vědomí, že ho už nikdy neuvidím… pokud se mi nepodaří nějak zmizet, aniž by za to zaplatil životem. A to jsem nehodlala riskovat.

Aro po mě vrhl ošklivý pohled, ale než stihl odpovědět, ozvala se Jane.

„Už jsem se o to postarala, pane,“ zapředla svým maminkovským hláskem a zakmitala mým mobilem ve vzduchu. Neubránila jsem se rozčílenému zavrčení. Aro si mě nevšímal. Svým klouzavým krokem došel až k ní a nastavil dlaň. Beze slova mu můj telefon podala. Rychlým kmitem očí přečetl, co bylo na displeji, sotva znatelně se usmál a na to ozval křupavý zvuk, jak mobil rozdrtil v prstech.

„Buď bez obav, Isabello. Jak se zdá, Prisila tě požádala o pomoc a ty jsi přijala. Nesmíš mu říct žádné podrobnosti a ani nevíš, kdy se vrátíš. To je zvláštní, že ano, když ve skutečnosti jsi tady.“

„Zvláštní,“ opakovala jsem bezbarvě. Uvnitř jsem si ale oddychla. Alespoň nepojede mě hledat. Bude žít. Nějak se vyrovná s tím, že jsem ho opustila. Ovšem, jak se s tím vyrovnám já, to už bylo něco jiného.

„Jane, drahoušku, odveď prosím Isabellu do připraveného pokoje. Jak vidím, je unavená.“ Aro se na chvíli podíval na mě a zkoumal můj výraz, než odplul k jednomu z trůnů. Jane mi beze slova pokynula, ať ji následuju. Chodby, kterými mě vedla, už nebyly ty kamenné kobky. Na podlahách byla normální podlaha a zdi byly zdobené až k úžasným klenutým stropům. Pokoj, který měl patřit mě, tvořily dvě neskutečně rozlehlé spojené místnosti a koupelna. Nebyla jsem nějaký znalec, ale nábytek odpovídal italské renesanci. Byla jsem vděčná za to, že mě tam Jane nechala samotnou. Rozklepaná zimou jsem si lehla pod deku na krásné, i když krátké posteli, a stočila se do klubíčka, jako skutečná kočka.

Konečně jsem si mohla dovolit brečet.

***

Čas plyne jako řeka. Někdy rychle, uspěchaně a někdy se pomalu táhne hlubokými vodami smutku. Pro mě přestal existovat. Mohlo uběhnout deset let nebo sto, má tvář ale zůstávala stejná, jako u ostatních obyvatel hradu. Třeba uběhlo celých tisíc let, ale ta bolest se nezměnila. Byla pořád stejná, třebaže už nepálila, ale doutnala uvnitř mého srdce. Jako neuhasitelný důkaz, že jsem kdysi milovala. Důkaz, že existoval on.

Zakázala jsem si na něj myslet. Věděla jsem, že kdybych přivolala vzpomínku na jeho tvář, jeho oči, musela bych se rozpadnout v prach. Nevzpomínala jsem, ale nezapomněla. Zapomenout jsem nemohla. Chtěla jsem si v paměti navěky zachovat vzpomínku na ty nejkrásnější dny mého života.

Apatie se stala mou denní společnicí. S lhostejností jsem přijímala příkazy svých pánů, stejně jako výcvik k boji. T čtyři hodiny tréninku každý den byly jedinou dobou, kdy se má mysl probudila a fungovala jasně. Rychle jsem se zlepšovala. I když jsem byla slabší než upíři, dařilo se i docela obstojně se bránit. Pomáhaly mi k tomu mé talenty. Brzy jsem byla schopná zaštítit celý hrad před nadpřirozenými schopnostmi i vyvolat bouři na jakékoli části Země. Jen jednou jsem vyslala svůj štít domů, abych alespoň ucítila jeho jiskru, jak jsem vnímala všechny zaštítěné. Nemělo mě překvapit, že Forks už neobývají. A na další hledání jsem neměla sílu.

***

Jen okrajově jsem vnímala, že se nacházím v hlavním sále po pravém boku Arova trůnu. Schovávala jsem se jako vždy za svou černou kápí a kdyby mi netlouklo srdce, samou strnulostí by mě mohli pokládat za upíra. Místo toho, abych se schovala někde v koutě a přečkala věčnost, jak bych chtěla, jsem se stala zdejší atrakcí. Kočičí ženou. Jen jediné slovo mě dokázalo jako zaklínadlo probudit k životu.

„Cullenovi…“ zaznělo v sále a já zvedla hlavu. Měla jsem pocit, jako bych se vynořila z bazénu. Najednou jsem byla schopná vnímat, co se děje.

Vládcové seděli na svých trůnech, mimo ně bylo v místnosti asi ještě deset upírů. Viděla jsem Demetriho, jak stojí před Arem a něco mu čte z listu, který držel před sebou.

„Denalijský klan, Egyptská smečka, Irský klan, Rumuni?“ Poslední slovo přenesl do tázací věty. Viděla jsem Ara, jak pokýval hlavou.

„Ano, Rumuny především! Doneste pozvánky všem, které vystopujete. Na slavnostním výročí nesmí nikdo chybět. Hodlám si při té příležitosti všechny řádně zkontrolovat,“ pronesl Aro svým šeptavým hláskem. Najednou jsem pochopila, o co se jedná. Mluvilo se o tom už pár týdnů, ale já tomu nevěnovala větší pozornost. Blížilo se výročí založení Volterry, i když jsem absolutně netušila kolikáté. Konalo se jednou za sto let, kdy byli pozváni všichni upíři, aby si mohl Aro zkontrolovat ve všech myslích, jestli se někde neplánuje nějaké povstání.

Ale to by znamenalo, že přijede i…

Měla jsem co dělat, abych se neudusila. Poslední, co bych v tuhle chvíli potřebovala, by byla marná naděje. Samozřejmě že marná! Aro by nikdy nedovolil, abychom se potkali. Ale i tak by to znamenalo, že bude ve stejném hradě jako já. Budu dýchat stejný vzduch jako on. A možná, jenom možná, ucítím tu vůni… Ne!

Pozdě.

Vzpomínka na jeho vůni mě zašimrala v nose a já si na okamžik vzpomněla na jeho tričko. Tričko prosycené jako vůní, schované kdesi v mé skříni v tašce, které jsem se tady nikdy nedotkla. Věděla jsem, že si tím jen sypu sůl do krvácející rány, ale musela jsem. Omluvila jsem se Arovi, a jak nejrychleji to šlo, jsem vběhla do svých pokojů.

Ta taška tam ležela úplně na dně a schovávala ten největší poklad.

Rozepnula jsem ji a téměř s náboženskou úctou vytáhla to triko. Bylo poznat, že je už strašně staré, jeho vlákna byla na několika místech přetrhaná. Ale když jsem si ho přitiskla k obličeji, jeho vůně mě obklopila a já nezvládla nic jiného, než vzlykat. Sotva jsem se zvládla odplazit do postele s mým pokladem. Nápor vzpomínek prolomil mou pečlivě udržovanou bariéru a jeho nádherný obličej mi zářil pod víčky.

„Já tě pořád tak strašně moc miluju!“ naříkala jsem polohlasně a tlumila pláč v polštáři. Díra v mé hrudi se znovu rozhořela, jenže tentokrát to bylo jiné.

Tu apatii jsem už vrátit nedokázala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  ODCULTI (24.09.2011 16:18)

aa dalsi KAPITOLU pls

2)  semiska (28.08.2011 22:23)

WOw, pěkná kapitola. Když se koná oslava a přijedou Cullenovi, mohli by jí odtamtud pomoci odejít,co? No, jsem na to moc zvědavá.

1)  Nosska (28.08.2011 21:36)

Teď už zbývá jen útěk během oslav

1