Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/The_Catwoman.jpg

Bella se po tom, co ji někdo omráčil v Mazzole, probouzí ve volterském podhradí. Jak zareaguje na Arovu nabídku?

13. Podvod

Byl to jeden z těch snů, které jsou jako skutečné. Ležela jsem na břiše na posteli a studené rty mi přejížděly po páteři. Všechno bylo tak bílé a jasné. Možná to bylo tím, že se světlo v třpytivé mlze odráželo od jeho kůže. V jednu chvíli bylo všechno tak, jak má být. A pak najednou, jako by někdo zhasnul světla. Studené rty mě už nelaskaly. Pocit absolutního štěstí vystřídal děs.

Už jsem nebyla v té místnosti jako na začátku. Byla jsem na konci temné slepé chodby, celé obložené ledovým kamenem. Byla mi hrozná zima a já si uvědomila, že tam stojím nahá, čelem ke zdi. Najednou se za mnou ozvaly kroky. Zase se mi potvrdilo, že to je jen sen. Takhle pomalu bych se nikdy neotočila. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Stál blíž, než jsem myslela. Edward. Věděla jsem, že to nemám dělat. Přinutila jsem se odtrhnout pohled od jeho dokonalé nahé hrudi a podívala se mu do tváře.

Jeho rudé oči na mě shlížely bez špetky lítosti.

Když jsem otevřela oči, zachvátila mě panika, že ten sen stále pokračuje. Všude kolem byly temné kameny studené zdi cely. Už mi ale nebyla taková zima, oblečení mi naštěstí zůstalo. Zděšení a úleva mě málem zadusily. Úleva – není tu žádný rudooký Edward. Zděšení – byla to past! Edward měl pravdu, neměla jsem sem jezdit. Alespoň že on tu se mnou není. Jen doufám, že mě nepojede hledat. Stejně jako já, i on hravě pochopí, co se stalo. Kde jsem.

Ve Volteře.

Když jsem se probrala z prvotního šoku, začala má mysl běžet na plné obrátky. Co mám dělat? Počkat, až se zde někdo objeví, abych zjistila, co po mě chtějí, nebo se pokusit odsud dostat okamžitě? Moje vnitřní debatování ukončil hluk, který se ozýval na konci chodby vedoucí do mé kobky. Ve dveřích se objevil obrovský temný stín následovaný postavou ještě větší. Ten upír v tmavošedém plášti mi svou postavou okamžitě připomněl Edwardova bratra Emmetta. Naštěstí ta tvář byla jiná.

Ten obrovský upír mi beze slova pokynul, ať ho následuju. Šla jsem dobrovolně. Začínalo mě upřímně zajímat, co po mě chtějí. Proč mě ještě nezabili. Napadal mě jen jeden důvod. V hlavě se mi ozval Edwardův dokonalý hlas a to, co mi říkal ten první den, kdy jsme se dali dohromady.

„Aro? Hmm, myslím, že jsem o něm už slyšela od Beyi, že to je vládce upírů,“ říkala jsem mu tehdy, když jsme se v našem rozhovoru o tom, proč mně Rosalie nemá ráda, dostali až k Arovi.

„Ano, jistým způsobem tomu tak je. Jedním ze zákonů je, že nikdo jiný než upíři nesmí vědět o existenci našeho světa. To ovšem zákon nepočítal s existencí dalších nadpřirozených bytostí. Ale co mi teď dělá starosti je to, že Aro je sběratel. On… sbírá talenty a jedinečnosti po celém světě. Bojím se, že kdyby se o tobě dozvěděl… „

Byla jsem si téměř jistá, že to je ono. Velký upír přede mnou na mě netrpělivě pohlédl, když jsem se trochu opozdila. Přidala jsem do kroku. Už jsem se těšila, až se dostanu z toho strašidelného podzemí. Následovala jsem svého mlčenlivého společníka mnoha chodbami, než jsme se dostali k výtahům. Nikdy jsem moc netrpěla klaustrofobií, ale při zjištění, že se nacházím šest pater pod zemí, se mi hlava trochu zatočila. Očima jsem hypnotizovala přeskakující čísla na číselníku a málem zakňourala nahlas, když výtah zastavil v druhém podzemním patře. Naštěstí to tady už vypadalo celkem… civilizovaně. ¨

Dlouhou chodbou s dřevěnými parketami na podlaze a zlatohnědou výmalbou jsme prošli do jakési recepce.

„Felixi,“ pozdravila velkého upíra vysoká tmavá žena, která seděla za pultem a očima propalovala jeho tvář.

„Gianno.“ Překvapeně jsem zamrkala. Ten vysoký hlas se k němu absolutně nehodil. Měla jsem co dělat, abych se mu nezačala smát. Tak proto nepromluvil!

Naštěstí jsem udržela vážnou tvář a nechala se další chodbou zavést až do místnosti, která byla nepochybně věž. Byla rozměrná, dokonale kulatá, s šachtou uprostřed a třemi tůny postavenými na vyvýšenině. Třebaže jsem ty dva upíry, co tam byli, nikdy neviděla, jistě jsem je poznala.

Neskutečně krásná a neskutečně mladá, Jane, se svým ničivým darem, kterým zabila i Prisilu. Která to na mě narafičila. Nemusela ani promluvit, abych věděla, že to její hlas jsem slyšela… jak je to vlastně dlouho?

A Aro. Stál před prostředním trůnem, v dlouhé černé říze a ještě černějšími dlouhými vlasy, které mu hladce splývaly okolo tváře na ramena.

„Ach Isabello! Konečně ses k nám připojila!“ Jeho tichoučký hlásek byl překvapivě přátelský a nadšený. Čekala jsem mnoho, ale tohle ne.

„Aro?“ zeptala jsem se, abych si byla skutečně jistá. Lehce pokývl hlavou, a přitom se lehkou klouzavou chůzí dostal až ke mně.

„Smím poprosit o tvou ruku?“ zeptal se, jako by mimochodem, a už se natahoval pro mou dlaň. Chvíli ji se zavřenýma očima podržel a sám pro sebe se zasmál.

„Ano! Je to vskutku neuvěřitelné! Jane měla pravdu, že na tebe, na rozdíl od jedné tobě podobné bytosti, naše dary neplatí! To je krása!“ Ale vůbec se netvářil, jako by to krása byla. Pomalu mi začínala docházet trpělivost.

„Co chcete?“ zeptala jsem se na rovinu. Arovi se po tváři roztáhl blažený úsměv.

„Tebe drahá!“ I když jsem to čekala, neubránila jsem se překvapenému nadechnutí. Aro si to vyložil po svém a pokračoval. „Mít někoho tak… talentovaného, tak nadaného ve své gardě, to by byla pro nás taková čest! A jistě by to byla čest pro tebe! O to místo se perou ti nejlepší upíři! Vy, Kočičí ženy, jste tak vzácné, že nemohu udělat jinak než ti to místo dát.“

Neschopná slova jsem na něj zírala, jak mi tuhle nehoráznou špatnost představuje jako nejlepší věc na světě. Ačkoli mi bylo jasné, že zemřu hned po tom, co řeknu ne, alespoň jsem to zkusila.

„A když řeknu ne?“ zeptala jsem se, se zvednutým obočím. Aro okamžitě nasadil tragickou masku a teatrálně si povzdychl.

„To by bylo tak… nevýhodné, pro tebe  - předpokládám,“ zapředl a hodil po mě zvláštním pohledem. Skoro… zákeřným.

„O co jde?!“ zavrčela jsem výhružně. Napadlo mě… jeden malý blesk kousek od Ara by z něj vytřepal všechny odpovědi, nebo jen rychleji podepsal můj rozsudek smrti?

„Věděla jsi, drahá Isabello, že jeden ze zákonů zakazuje upírům bratříčkování s jinými tvory, pokud to není jako předehra k hostině? Taková škoda, Edward je tak mladý, tak nadaný, ale zákon je zákon…“ posteskl si Aro a zatvářil se tragicky ještě víc. Vyděšen jsem na něj zírala. Tohle jsem tedy rozhodně nečekala. Kdyby chtěl jen můj život, dobrá… ale Edward?!

„A když přijmu?“ zeptala jsem se obezřetně.

„Pak si jsem jistý, že bych mohl… zapomenout.“ Při posledním slovíčku se lehce uchichtl. Upíři nezapomínají. Znovu mě napadlo… zničit je, celý hrad.

Zdálo se, že mi ten úmysl vyčetl z očí.

„Samozřejmě jsem už vyslal pár členů gardy, aby to s Edwardem vyřídili. Ale můžu jim ihned zavolat, aby na něj prozatím jen nenápadně dohlíželi.“ Pochopila jsem. Pokud mu něco udělám, Edward okamžitě zemře. Vnitřně jsem se s ním rozloučila.

Sbohem Edwarde, miluju tě!

„Tak tedy… přijímám, budu jednou z vás.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

5)  Jalle (11.01.2013 17:59)

tipujem, že Aro si taký zákon vymyslel

ODCULTI

4)  ODCULTI (27.08.2011 02:54)

aaaaaaaaaaaaaa Aro to snad ne Co edvard :/ ten si zaridi sebevrazdu snad ji nekdo pomuze

3)  Babča S. (25.08.2011 14:57)

semiska

2)  semiska (25.08.2011 11:26)

Wow, chudák holka.Aro je ale vyděrač. Snad se odtamtud dostane a Cullenovi jí pomůžou.;)

lied

1)  lied (25.08.2011 07:07)

ten Aro je ale podvraták

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Jacob - EC promo