04.01.2011 [22:00], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 52×, zobrazeno 6512×

Trocha romantiky...

Pravděpodobně předposlední kapitola (jestli tu poslední nerozepíšu moc, což u mě není úplně nemožné...)

Doufal jsem, že Bella nebude chtít náš výlet do hor zrušit. I když bych pochopil, kdyby ano. Předchozí den byl velmi náročný a nezlobil bych se, kdyby se jí nikam nechtělo a raději zůstala doma. Ale mrzelo by mě to.

Pamatoval jsem si to místo, kam jsem ji chtěl vzít, ze svého prvního pobytu tady. Uplynulo už pár desetiletí, ale pro turisty to bylo příliš daleko od nejbližší civilizace a nikdo tam trvale nebydlel. Neviděl jsem žádný důvod, proč by se to tam mělo nějak výrazně změnit.

,,Jen se převléknu a vyrazíme, ano?” usmála se na mě Bella a než jsem stihl odpovědět, zmizela v domě.

Předtím jsem si ani neuvědomoval, že nedýchám. Teď jsem si úlevou oddychl. Nedokázal bych říct proč, ale nemohl jsem se dočkat,  až budeme v horách. Trávili jsme společně snad každou volnou chvíli, o samotě jsme spolu byli takřka neustále, ale nějak jsem cítil, že tohle bude jiné.

Lovil jsem celou noc, abych měl jistotu, že Belle v žádném případě neublížím. Věřil jsem si, ale tak daleko od jakéhokoliv dalšího člověka jsme spolu ještě přeci jen nebyli. Doteď jsem s ní nikdy nebyl na takovém místě, z něhož bychom se vlastně ani nemuseli vrátit. Nehody se stávají pořád. Prostě bychom oba zmizeli. Těla by na tak odlehlé a hlavně rozsáhlé ploše nikdo nehledal… Nenáviděl jsem se za to, že mě podobné myšlenky napadaly, ale na druhou stranu jsem se díky nim svědomitě připravil. Dokonce jsem záměrně stopoval a lovil medvědy a kuguára, abych se zasytil o něco lahodnější krví než tou býložravců.

V autě jsem měl sbalenou tašku s dekou a piknikovým košem. Já se o svou potravu postaral, ale pochyboval jsem, že Belle by stačilo najíst se jen ráno a pak celý den vyžívat ze snídaně.

,,Můžeme,” objevila se za mnou Bella v kraťasech a obyčejném modrém bavlněném tričku. Neoblékla se nijak záměrně svůdně, ale působila tak. Trvalo mi přesně pět předlouhých vteřin, než jsem se vzpamatoval natolik, abych dokázal vstát a otevřít jí dveře u auta.

,,Nechala jsem tátovi zprávu, že nevím, kdy se vrátím. Vzhledem k tomu, že si ji stejně nejspíš přečte až někdy zítra, až se vrátí on, bylo to asi zbytečné,” zasmála se, když si vzpomněla, jak Charlie večer vypadal. Ani jeden z nás nepochyboval, že slavili ještě celou noc.

Během tří hodin jsme dorazili na místo, odkud už se dál autem pokračovat nedalo. Vystoupili jsme a Bella se poněkud skepticky optala, kde má být to jezero. Dokonce si do mě stále s pobaveným úsměvem rýpla, že od doby, kdy jsem tu byl naposledy, asi vyschlo. Pár desetiletí prý udělá hodně. Když jsem ji s úsměvem na tváři na oplátku já informoval o přesné poloze jezera za úpatím hory, kam Bella nemohla ani pořádně dohlédnout, viditelně zbledla a změřila si mě nevěřícným pohledem.

,,To je vtip? Nechceš ztratit tvář, když jsi mě sem vezl tak dlouho, že jo? Já se ti nebudu smát, že se to jezero vypařilo, ale prosím řekni, že nemyslíš vážně, že budeme šplhat až někam tam. Edwarde, to je výlet tak na týden, ne na odpoledne,” vysvětlovala a očividně doufala, že se vrátíme domů.

Rozesmála mě. A ještě víc, když nasupeně našpulila pusu a zlobně si založila ruce na prsou. Ve vteřině jsem byl u ní, oblímal ji a líbal do vlasů.

,,Bell, ale týden by to trvalo člověku.  A to já nejsem.”
,,Ale já jo, alespoň zatím.”
,,To sice ano, ale máš mě. Ponesu tě.”
,,Jasně a strhneš se. Edwarde, já vím, že jsi rychlý a silný, ale nepřeceňuješ se trochu?”

Podíval jsem se jí do očí a pozvedl obočí. V její rozšířených zorničkách jsem viděl vlastní odraz. A přesně jsem poznal, kdy si vzpomněla na včerejšek a na důkaz mé síly a rychlosti.

,,Ale, ale to bylo krátkodobé. Záležitost necelé minuty. Kdybys svou rychlost a sílu tak využíval pořád, vyčerpalo by  tě to.”
,,Bello, mě nemůže nic vyčerpat. To je naprosto nemožné,” zazubil jsem se na ni a aniž bych jí dal čas na další protest, zvedl jsem ji do náručí a rozeběhl se.

Tiskla se ke mně a já cítil, jak teplo jejího těla přímo sálá. I přes látku mé košile a jejího trička mě hřála. A místa, kde jsem se dotýkal její nahé kůže, ta pálila.

Netrvalo mi ani půl hodiny zdolat tu několik mil dlouhou cestu lesem. Když jsem zastavil, Bella se celá roztřásla. Přitiskla se ke mně ještě pevněji a pak se nehýbala. Křečovitě mě držela kolem krku, hlavu zabořenou v mém rameni. Dýchala tak měkce, že jsem i přes tu absolutní blízkost skoro necítil, jak se jí zvedá a klesá hrudník.

,,Bello?” tiše jsem zašeptal a přejel jí rukou po zádech. Nereagovala.
,,Lásko, Bell, stalo se ti něco? Bolí tě něco? Mluv se mnou,” prosil jsem ji stále tiše, ale o to naléhavěji. Bál jsem se. Vůbec mě nenapadalo, co by jí mohlo být. Zase jsem proklínal tu podivnou anomálii, díky které mi její myšlenky zůstávaly utajené.

,,Já jsem letěla,” zamumlala a pomalu se kousek odtáhla, aby se na mě podívala.

Byla úplně bílá, snad ještě světlejší než já, oči doširoka otevřené a rty zsinalé. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že pro ni má rychlost byla nepřirozená. Nepřipravil jsem ji na to, co se stane. Mohl jsem jí způsobit šok.

,,Edwarde, to… to bylo děsivý. A úžasný! Páni, nic a nikdo určitě není rychlejší než ty. Jen mi prosím příště řekni, že poběžíš.” Její hlas se chvěl, ale srdce se už uklidnilo. Tváře jí červenaly a dech prohluboval. Byla rozkošná.

Vyschlo mi v hrdle.
Dívala se mi na ústa a já měl pocit, že v jejím pohledu je cosi hypnotického.
Sípavě se nadechla.
Srdce opět zrychlilo a nyní hlasitě bušilo na poplach.
Jazykem si zvlhčila rty.
Lehký vánek si pohrával s jejími vlasy. Jeden pramínek se uvolnil z culíku a jemně jí hladil po tváři.
Oči jí zářily a leskly se.

Prostor mezi námi najednou zmizel. Nevěděl jsem, jestli jsem ho překonal já, nebo ona, ale pravděpodobně jsme se setkali na půli cesty. Svět kolem se točil a propadal se kamsi do temnoty, která neměla šanci upoutat mou pozornost.
Z toho naprosto neznámého stavu mě probrala až sama Bella. Její tělo mi v náručí ochablo a zvláčnělo. Polibky mi oplácela s čím dál menší intenzitou. Až je přestala oplácet úplně. Nedýchala.

Během krátké chvíle mě znovu vyděsila. Položil jsem ji na zem do mechu a neměl daleko k propadnutí panice, když se konečně nadechla a zmámeně otevřela oči.
,,Já jsem zapomněla dýchat,” oznámila mi a okouzleně se na mě usmála. Miloval jsem ji tak moc, že kdybych já dýchat musel, v tu chvíli bych na to taky zapomněl.

,,Vstávej, Růženko má šípková, chci ti ukázat, proč jsme tu,” vybídl jsem ji a když kromě ještě širšího úsměvu a zamumlání něčeho, co znělo, jako a ty jsi můj princ, vztáhl jsme k ní ruku s úmyslem pomoci jí do stoje. V očích jí ale pobaveně blýsklo.

,,Aby se Růženka probrala, musí dostat polibek.”
,,Jenže v případě téhle Růženky to byl právě polibek, který způsobil její odcnutí se na zemi.”
,,Hm, a co když se téhle Růžence na zemi líbí a chtěla by, aby si její princ lehl k ní?”
,,Bello!” Musel jsem se smát. Odolat jí bylo těžké. Ale chtěl jsem jí ukázat jezero a místo, z něhož jsem ho kdysi pozorovával. A v kapse mě pálila krabička s náušnicemi po mamince. Měl jsem je u sebe od svého příjezdu do Forks, jen se ještě nenaskytla vhodná příležitost k darování.

Bez dalšího ptaní jsem ji zvedl a úplně nevinně políbil na čelo. Zamračila se a chtěla něco říct, ale já ji předstihl.
,,Mám tě ten kousek ještě poponést?”
Zavrtěla hlavou tak zběsile a zuřivě, že jsem se musel smát.

K výhledu na jezero zbývalo zhruba dvě stě metrů. Stále to nevypadalo, že tudy někam dojdeme. Nikde nebyla žádná cesta. Les nás obklopoval stejně hustý a nedotčený jako kdekoliv jinde v okruhu několika mil. Nezdálo se, že někde blízko je něco, kvůli čemu by stálo sem jít. Dokud se neudělal ten poslední krok.

Najednou, zcela nečekaně a překvapivě, se před námi objevila nádherná scenérie. Stromy se rozestoupily a my vyšli na malou planinu. Jen pár metrů před námi omývala břeh průzračně čistá voda. Její hladina byla klidná a připomínala obrovské zrcadlo. V dálce za jezerem se rýsovaly vrcholky hor zahalené bílými mračny.

Bella mě vzala za ruku a okouzleně vydechla. Výhled před námi byl jeden z nejkrásnějších, jaké člověk mohl spatřit. Já se ho nabažil během několika málo sekund. Pak jsem svůj pohled stočil k Belle a další dlouhé minuty, kdy jsme oba stáli tiše a bez pohnutí, se kochal její tváří.

,,To je nádherné,” špitla.
,,Nejhezčí, co jsem kdy viděl.”
S  úsměvem se ke mně otočila.
,,Ale ty se díváš na mě.”
,,Ano.”

Stydlivě sklopila zrak a začervenala se. Pohladil jsem ji po vlasech a jemně ji mírným tlakem palce na bradu donutil zvednout hlavu.
,,Něco pro tebe mám. A neumím si představit lepší příležitost, kdy ti to dát.”
Aniž bych se přestal vpíjet do jejích očí, sáhl jsem do kapsy a vytáhl krabičku z temně modrého sametu. Bella na okamžik ztuhla a nechápavě na ni koukala. Pak se podívala zase na mě a celá se rozzářila.
,,Prstýnek tam není,” vysvětlil jsem rychle. Ani mě do té chvíle nenapadlo, jak to bude vypadat.
,,Není?” vydechla a zněla zklamaně. ,,Tedy samozřejmě, že není. Co by tam taky dělal, že. Vůbec jsem si nemyslela, že by tam mohl být prstýnek. Vážně ne. Ani na chvilku. Vůbec.”

Překvapila mě.
,,Ty… bys chtěla, aby tam byl?” zeptal jsem se opatrně a s nepřeslechnutelnou nadějí.
,,No, žádný nemám, tak by se mi třeba jeden hodil. Holky mají prstýnky rády, víš.”
,,A kdyby s tím prstýnkem byla spojená otázka, jestli si mě vezmeš, pořád by se ti to líbilo?”
,,V tom případě by se mi to líbilo ještě víc než bez té otázky,” zašeptala tak tiše, že ani já ji pořádně neslyšel.
,,Bello, ty by ses za mě opravdu provdala?”
,,Pořiď prstýnek a pak ti odpovím,” usmála se a já cítil, jak mi štěstí doslova prýští ze srdce do celého těla.

Vzal jsem ji do náručí a zatočil se s ní.
,,Miluju tě,” pošeptal jsem jí do ucha než jsem jí políbil.
,,A já tebe,” odpověděla po chvíli, kdy jsme se oba udýchaní opírali čely. ,,Ale jsem teď hrozně zvědavá, co je v té krabičce.”

Otevřel jsem ji a Bella zalapala po dechu. Nebyla žádnou odbornicí na šperky, ale opravdu kvalitní a drahý šperk od napodobeniny pozná snad každá žena.
,,To ale… Edwarde, ty musely být příšerně drahé.”
,,Kdysi dávno možná, ale už je to přes sto let, kdy je můj otec platil. Patřily mamince a já bych chtěl, abys je nyní měla ty.”

Zamrkala a já si nemohl nevšimnout, že se jí oči lesknou o poznání víc než před tím.
,,Děkuju,” vypravila ze sebe se staženým hrdlem.
,,Zkus si je,” vybídl jsem ji a jednu po druhé náušnice vyndal z krabičky.

,,Vypadáš nádherně.”
Místo odpovědi mě políbila. Nadšeně, hladově a s láskou.

Položil jsem na zem deku a posadili jsme se. Objal jsem ji kolem ramen a společně jsme v družném a velmi příjemném tichu mlčeli.
,,Chtěla bych tu zůstat,” zašeptala náhle.
,,Stala by se z tebe lesní žínka?”
,,Ne napořád, myslím dneska. Přes noc.”

Moc dobře jsem věděl, co tím myslí. A nemínil jsem odporovat. Ani v nejmenším ne. Toužil jsem po ní od první chvíle, kdy jsem ji spatřil. Nejprve po její krvi, ale téhle touze jsem odolal. Té po jejím těle jsem déle vzdorovat nedokázal.

,,Bude tu zima.”
,,Já vím,” posmutněla.
,,Nasbírám dřevo a zapálím oheň. Sice by se to ve volné přírodě nemělo, ale vodu na případné hašení máme blízko,” usmál jsem se a musel se přemáhat, abych nepropukl v hlasitý a hlučný smích, když si Bella uvědomila, že proti jejímu návrhu nic nenamítám.

Zatímco já sbíral dřevo na podpal, ona nanosila několik kamenů, které uspořádala do tvoru kruhu. Bezpečnost nade vše.
Den se pomalu chýlil ke konci. Šeřilo se a nad horami na obzoru se protrhala mračna a na pár minut vykouklo zapadající slunce. Ticho mezi námi houstlo a my se k sobě choulili čím dál rozechvěleji. Ani jednomu z nás ale zima nebyla.

Vyhledat rty toho druhého se zdálo být jako ta úplně nejpřirozenější věc pod sluncem. Od prvního dotyku jsem to vnímal jinak než jindy. Tentokrát nám pouhé polibky nestačily.

Zvedl se mírný vítr a čechral hladinu jezera. Drobné vlny s tichým šuměním narážely na břeh a omílaly ho. Oheň hořel a dřevo v něm praskalo. Listy stromů ve větvích se o sebe třely a pro naše uši nesrozumitelně zpívaly. Bellino srdce svádělo závod samo se sebou a naše zrychlené a povrchní dechy splývaly v jeden.

Její tělo žhnulo a já měl pocit, že její teplo přechází i do mě. Má ledově chladná pokožka zůstávala stejná jako vždy, jen tak zvláštně zcitlivěla. Každý její letmý dotyk ve mně vyvolával bouři. A někde hluboko v mém nitru plápolaly ohnivé plameny a s každým další polibkem, s každým dotykem, pohlazením, zašeptání nebo zasténání mého jména nabíraly na intenzitě.  

Potřeboval jsem, aby mezi námi nebylo vůbec nic. Aby nás nic nedělilo. I tenká látka jejího trička (kdy a kam zmizelo to mé jsem neměl ani tušení) působila nepatřičně a překážela mi. Nechtěl jsem na ni spěchat, ale neroztrhnout něco tak křehkého mi dalo v tu chvíli mnoho práce a stálo obrovské množství ovládání. Přetáhl jsem jí ho přes hlavu. Ochotně zvedla ruce. Kontakt mé a její nahé kůže působil jako střet ohně a ledu. Oba se rozplývaly a přecházely jeden v druhý. Až nebyl ani oheň, ani led.

Nebyl jsem já a nebyla ona. Neexistovalo nic kolem. Jen my.

Poprvé po dlouhých desetiletích jsem nutně potřeboval vzduch a motala se mi hlava. Celé mé tělo bylo lapeno jejím ohněm.

Bella se celá chvěla. Zaplétala mi prsty do vlasů, aby je vzápětí rozpletla a naléhavě mi je zarývala do zad. Načež opět vyhledala mé vlasy. Kdykoliv jsem jen na okamžik opustil její rty, šeptala, vzdychala, volala a křičela mé jméno. To její zase splývalo z mých rtů.

A pak, když už jsem myslel, že mě ten oheň sežehne, jsem explodoval. Před zavřenýma očima mi hrál ohňostroj. Zářivé barvy se střídaly s neuvěřitelnou rychlostí. Ta nejkrásnější hudba mi zněla v hlavě. Skladba, která předčí všechny předchozí. Píseň, která mi navěky bude připomínat ráj.

,,Miluju tě,” šeptal jsem, zatímco jsem ji horečnatě líbal každý kousek obličeje. Smála se a plakala zároveň. Smutek, bolest nebo strach s tím ale neměly zhola  nic společného.


Zabalená do deky ležela Bella stulená v mém náručí. Propletenými prsty jsme se vzájemně šimrali na dlaních. Dívali jsme se na oheň a oběma nám bylo krásně.

Bella si prohrábla vlasy a ruka jí zůstala na uchu.
,,Rozepla se mi na náušnice. Mají takové neobvyklé zapínání,” zamumlala a oběma rukama začala zkoumat, jak zapínání zacvaknout. Odhrnula si přitom vlasy stranou a odhalila tak nahé rameno a šíji.
,,Au!” vyhrkla ve stejný okamžik, kdy v mám těle plameny zaplály znova. Jenže tentokrát v mém hrdle.

,,Píchla jsem se.”
Věděl jsem, co udělá, ještě dříve, než se to skutečně stalo. Chtěl jsem tomu zabránit. Strašně moc jsem si přál říct jí, ať to nedělá. Utéct pryč a vydýchat to. Ale nemohl jsem se ani hnout. Jen jsem jako zhypnotizovaný sledoval její pohyb.

Kousek se ode mě odtáhla a ruku zpoza ucha si přesunula před oči. Nechápavě se dívala na rudou kapičku na bříšku ukazováčku.
,,Teče mi krev.”
To oznámení bylo zcela zbytečné.

Těkal jsem očima mezi její prstem, který stále tak nerozumě držela před svýma, ale i mýma očima, a mezi jejím krkem, po němž líně stékala další kapka krve.

Nemohl jsem se ani hnout. Nemohl jsem přemýšlet. Nemohl jsem dělat zhola nic.

Dokud ta kapka na krku nedoputovala k místu, kde kůži rytmicky nadzvedala tepna. V tu chvíli se celý vesmír rozplynul a ni ničem nezáleželo. Jen na mé žízni a tak směšně blízkém zdroji té tekutiny, která mě mohla spasit.

Vzdálenost mezi námi zmizela ještě rychleji než při milování. Vážně to bylo jen pár minut? Nyní se mi to zdálo jako před věky. Vzpomínka mi jen jako šíp proletěla myslí, ale zmizela v nevědomí. Zbyla jen touha po krvi.

Touha, kterou jsem stejně jako tu první, nemohl déle ignorovat. Bella ani nevykřikla, když se mé rty přisály k její šíji. S láskou to nyní nemělo nic společného.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

9)  Gassie (04.01.2011 22:52)

ooooooj
Připadám si jak rozpuštěná a vypuštěná.
Les... romantika... láska... a pak to přišlo.
Klaním se Krásné.

7)  eMuska (04.01.2011 22:40)

Vy ste sa dnes na mňa dohodli! To je totálne nenormálne! Chudáci susedia štyri poschodia pod nami! Veď ich vytopím! Moje nervy! To si robíte srandu všetci? Som totálne zúfala!

6)  julie (04.01.2011 22:40)

ale ne to snad ne a zas čekat na další kapitolu

5)  Ewik (04.01.2011 22:39)

To byla nádhera! Tu malou nehodu s naušnicí jsem vůbec nečekala. Doufám, že to dopadne dobře. Píšeš nádherně. Klaním se.

3)  kytka (04.01.2011 22:24)

Myslím, že je jen špatně číslo, protože přesně navazuje na tu předchozí. teď ale ke kapitolce. Evelynko, to mne naprosto odrovnalo, to jsem nečekala ani náhodou. Ještě teď mám pusu dokořán a hrdlo stažené. Doufám, že to dobře dopadne. Myslela jsem, že po tak vydatném lovu, to Edward zvládne.Je to krásně napsané, úplně jsem ten kousek přirody viděla, cítila ten les. Tak nádherně vtahuješ do děje, že to snad ani není možné. Moc se těším na další, jen tiše doufám v dobrý konec. Díky za krásné čtení.

2)  Evelyn (04.01.2011 22:21)

Gassie, děkuju Já si to špatně pojmenovala už ve wordu...

1)  Gassie (04.01.2011 22:07)

Evelyn, nevypadla Ti 27. kapitolka?
Hledám, protože žiju v přesvědčení, že jsem naposledy četla 26. a nikde nemůžu najít.

«   1 2 3