17.11.2010 [17:45], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 47×, zobrazeno 6182×

Druhé setkání

 

Plus veliké poděkování Ree za kontrolu a kritiku :-)

Nedýchal jsem. Její polštář mě pálil v dlaních a já si ho opatrně přitiskl k hrudi. Věděl jsem, že je prosycen její vůní, tou nejčistší a nejsmyslnější esencí, jakou jsem kdy cítil. Všechno ve mně na mě křičelo, abych se nadechl a vychutnal si tu vůni, po které jsem tak toužil. Živě jsem si uměl představit, jak mi rozdráždí čichové buňky a polaská je. I když jsem se nenadechl, cítil jsem jemné šimrání na jazyku. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že jsem moc blízko. Příliš snadno bych mohl podlehnout své temné a nenáviděné krvežíznivé podstatě.

V duchu jsem odpočítával čas zbývající do spuštění hudby. Voda ve sprše stále šuměla a nezdálo se, že by se Bella v nejbližší době chystala koupelnu opustit. Snad stokrát jsem udělal krok nebo dva, abych se vrátil do jejího pokoje a CD si zase odnesl. Bylo ode mě naprosto nezodpovědné a bláhové jí ho tam nechávat. Ještě jsem měl šanci svou hloupost a chybu bez následků napravit. Ale i když jsem se rozumem nechal na okamžik zviklat, vždy jsem zase couvl do stínu stromů. Věděl jsem, přestože je to vlastně úplně šílené, že za žádných okolností, v žádném případě si svou hudbu nevezmu zpátky. Celou svou bytostí jsem chtěl, aby ji ona slyšela. A stejně tak jsem chtěl být u toho a znát její prvotní reakci.

Neubránil jsem se zklamanému povzdychu a poraženému svěšení ramen, když se rozezněla první skladba a ona nijak nereagovala. Srdce jí dál bilo zcela pravidelně a klidně. Frekvence dechu se nezměnila. Nevypnula vodu a nešla se podívat, odkud se ta hudba bere. Vůbec se nad zvukovou kulisou nepozastavila.

Opřel jsem se zády o kmen mohutného stromu a pomalu po něm sjel až do podřepu. Rukou jsem si prohrábl vlasy. Zavřel jsem oči a samovolně zakroutil hlavou. Vkládal jsem tolik nadějí do skladeb, které jsem složil jen a jen pro ni. Ke kterým mi byla nevědomky jedinou inspirací. A ona je úplně ignorovala. Musela hudbu slyšet. Nastavil jsem dostatečnou hlasitost, aby ji zachytilo i lidské ucho. Slyšela ji a bylo jí to jedno.

Zničeně jsem si objal kolena a cítil se tak slabý a vysílený jako snad nikdy. To, co ve mně ona vyvolávala, mi dávalo naději na ono pověstné světélko na konci temného tunelu. Začínal jsem si myslet, pevně jsem doufal, že díky ní má existence, všechno to utrpení, bolest a duševní osamění získají smysl. Naivně jsem se upínal k myšlence, že ona všechno změní. Měl jsem chuť sám sobě se vysmát. Pravděpodobně naše setkání, které mě tak zasáhlo a ji zřejmě nechalo až na strach, když mě spatřila a uvědomila si možné nebezpečí, úplně chladnou, dávno pustila z hlavy a mě pokládala jen za přelud. Výplod fantasie. Představu temného a ji ohrožujícího cizince ve špatně osvětlené postranní uličce velkoměsta.

Pevně jsem semkl víčka a zatnul zuby. Zvládnu to. Počkám tady, dokud neusne a své CD si vezmu zpět. Zničím ho a budu po zbytek své prokleté věčnosti předstírat, že žádná Bella Swanová neexistuje. Že celé tohle mé bláznoví bylo jen malou a nijak významnou epizodou mého nekonečného bytí.

Ze zoufalství a letargie mě probral náhle vygradovaný tlukot jejího srdce. Hlasité zajíknutí. Povrchní a nijak pravidelný dech. Uvědomil jsem si, že voda již neteče. Vlna nové naděje mě rázem vyšvihla do stoje. Celé mé tělo jako by pulzovalo.

Přešla z koupelny do pokoje. Tichá ozvěna jejích kroků mě rozechvívala a způsobovala opadnutí veškerého napětí. Její chodila rytmicky dopadala na podlahu a já dokonale slyšel malinké kapičky vody tříštit se o zem a rozprskávat se pod váhou jejích nohou. Polkl jsem a musel se znovu opřít o kmen stromu za mnou.

Její silueta se objevila v okně. Prsty jsem zaryl do kůry stromu a stál jako přikovaný. V pokoji jí svítila jen čtecí lampa. Tlumené světlo dopadalo na její tělo. Kapky vody se leskly a dodávaly její pokožce až magickou přitažlivost. Jemně zářila a při každém sebemenším pohybu jsem mohl vidět tisíce miniaturních duh. Mokré vlasy se jí vlnily podél zrůžovělé tváře a  lepily se na její obnažené paže. Propaloval jsem ji pohledem a ze všech sil se snažil nemyslet na to, že pod ledabyle omotaným ručníkem je úplně nahá.

Posadila se na křeslo u okna. Stulila se a hlavu položila na pokrčená kolena. Působila tak křehce a zranitelně, že jsem měl až neodolatelnou chuť ji přivinout k sobě a pevně obejmout. Ochránit ji před vším zlým, co by jí mohlo ublížit. Jaká ironie! Největším nebezpečím jsem pro ni byl já. A ochránit ji sám před sebou, to už bylo naprosto nemožné.

Bez hlesu jsem ji sledoval. Na rtech měla zasněný úsměv a v očích se jí odrážel svit hvězd. U páté písně okouzleně vzdychla a jazykem si mimovolně přejela po smyslně růžových rtech. V tu chvíli jsem měl pocit, že vybuchnu. Najednou mě ani trochu nezajímala její krev. Najednou jsem si byl docela jistý, že vůni té sladké tekutiny bych bez problémů ignoroval, i kdybych Bellu skutečně svíral v náručí. Čemu jsem ale nedokázal odolat, byla ona sama. V mém nitru se rozhořel žár, který nic a nikdo kromě ní nemohl nikdy uhasit. Hřešil jsem mnoha způsoby. Spáchal tolik zla, že snad i samotné peklo by mě odmítlo. Hříšník mohlo být mé druhé jméno. Přesto tohle nutkání, ten chtíč, byl pro mě něčím novým. Celý jsem se tetelil touhou ochutnat její rty. Nic mě nelákalo nikdy víc než ona. Přál jsem si ji líbat. Vlastníma rukama zmapovat každý milimetr její kůže. Přál jsem si zlíbat celou její tvář a kdyby mi to dovolila, což mě jen v představě přivádělo na pokraj šílenství, zlíbal bych i celé její tělo. Úplně celičké. Přál jsem si mít ji tak blízko, aby se její pot vpíjel do mé kamenné kůže. Přál jsem si dotýkat se jí tak, abych pod dlaněmi cítil pulzování její krve. Přál jsem si dát jí poznat takové štěstí, aby už nikdy nebyla smutná. Přál jsem si, aby alespoň na pár chvil nebyla ona a nebyl jsem já. Abychom byli my. Abychom byli jedním. Aby mě přijala a obklopila. Abych se v ní, byť jen na několik málo ukradených okamžiků, ztratil.

Ach, Bože, na co to myslím!

Měl jsem chuť výt. Zoufale a bolestně. Připadal jsem si jako největší chlípník a zvrhlík. Slýchal jsem myšlenky zabývající se pouze tělesnou láskou velmi často. Některé byly nechutné a tak vulgární, že bych se, kdyby to bylo možné, červenal. Vždy ve mně vzbuzovaly spíš znechucení než touhu něco z těch praktik sám zkusit. Sex měl vycházet z lásky. Měl být něžný, jemný a poskytnout rozkoš oběma partnerům. Měl přijít až v okamžiku, kdy se ti dva skutečně znali. Kdy si byli ve všech jiných ohledech tak blízcí, že tohle byl poslední krok k jejich úplnému souznění. Milování mělo být prodchnuté láskou a úctou k tomu druhému. Rozhodně ne jen vyburcováním primitivní touhy a přivlastněním si těla, které zajistí úlevu a slast.

Hudba dohrála. Kdybych nezadržoval dech, v tu chvíli bych ho dozajista zatajil. Natáhla se k počítači a vyndala z něj CD. Usmála se na ten postříbřený disk a bříšky prstů ho něžně pohladila. Co bych byl býval dal za to, aby se tak jemně a s láskou dotkla i mě… Vrátila disk zpět do otevřené mechaniky a znovu se rozezněly mé skladby. Cítil jsem se krásně lehký a spokojený sám se sebou. Líbilo se jí to. Má hudba se dotkla jejího srdce.

S úsměvem jsem sledoval, jak zhasla a přesunula se do postele. A pak najednou bylo něco špatně. Vyděšeně se jí rozbušilo srdce a dech jí zadrhával v hrdle. Nechápal jsem, co se stalo. Nechápal, dokud můj pohled nesklouzl na polštářek v mých rukách. Zaúpěl jsem. Všimla si toho.

Po špičkách přešla k oknu a dlaněmi se opřela o parapet. Přesně v ten okamžik pár stříbřitých paprsků měsíčního svitu prozářilo těžký dešťový mrak a dopadlo na její tvář. Vypadala jako víla. Jako anděl. Upírala své čokoládové oči směrem k lesu a ke mně. Nemohla mě vidět.

„Je tu někdo?” zašeptala zastřeným hlasem. Po zádech mi přejel mráz. Příjemný mráz. Co mám dělat, to jsem ale nevěděl.

Zhluboka se nadechla, na vteřinu semkla víčka a skousla si spodní ret. Byla kouzelná. Potom vyslovila něco, čemu jsem nemohl v první chvíli uvěřit. Vlastně ani v té druhé. Bylo  to jako splněný sen. Jako mámení smyslů.

„Edwarde?”

V tu chvíli mě vlastní tělo neposlouchalo. Staletí tréninku sebeovládání zmizelo v nenávratnu. Lapen pohledem jejích očí, které o mé přítomnosti nevěděly, jsem vykročil ze svého úkrytu.

Přesně jsem poznal okamžik, kdy mě spatřila. Měla se bát. Měla křičet o pomoc. Měla zabouchnout okno a modlit se, abych byl jen výplodem její unavené mysli. Měla si přát, abych zmizel. Měla, ale namísto toho se její tvář rozzářila. Rty se usmály a ten úsměv se odrazil i v jejích očích. Byla nádherná a dokonalá.

Rozum jsem nechal v dáli za sebou. Nechal jsem cit, který ve mně vyvěral, aby vedl mé kroky. Pomalu a bez přerušení očního kontaktu jsem došel až pod její okno. Usmál jsem se na ni a ona se rozkošně začervenala. Olízla si rty a zastrčila neposlušný pramen vlasů za ucho.

„Nezdáš se mi, že ne?” zeptala se tiše a bázlivě. Bodlo mě u srdce. Ona se bála. Ale bála se toho, že bych nebyl skutečný.

„Jsem opravdu tady,” odpověděl jsem a samotného mě překvapilo, jak se mi chvěl hlas.

Překvapeně zamrkala. Měřila si mě zvědavým pohledem. Ona mě neviděla tak dobře jako já ji. Její mysl byla úplně tichá a mě drásala neznámá a dosud nepoznaná nejistota. Nevěděl jsem, jak zareaguje, co udělá, co se jí honí hlavou. Zrovna u ní bych svou schopnost bral jako dar z nebes a ne pekelné prokletí, kterým pro mě byla po většinu času.

„Jak ses ke mně dostal?” vyslovila první z otázek, na které jsem nechtěl odpovídat. Uvědomoval jsem si, že to, co se chystám udělat, je čiré bláznovství a čin tak nebezpečný, že i v tom svém oblouznění jsem si jeho možný dopad byl schopen uvědomit. Přesto jsem to udělal.

„Chceš to ukázat?” odpověděl jsem otázkou.

Přikývla.

„Odstup kousek od okna,” požádal jsem ji a spotřeboval další zásobu cenného vzduchu v plicích.

Bez dalších otázek mě poslechla. Odhodil jsem i ten poslední zbytek soudnosti a odrazil se. Měkce jsem vyskočil na parapet a s nohama dovnitř pokoje na něm zůstal seděl. Položil jsem její polštářek vedle sebe na parapet. Třeštila na mě oči s úžasem rozšířenými panenkami.

„Nehýbej se, prosím,” zašeptala náhle a pomalu, jako bych byl vystrašené štěně, ke mně vykročila. Došla až k oknu a opatrně, jako kdybych se pod jejím dotykem mohl rozplynout, mi položila svou horkou a chvějící se dlaň na tvář. Nedýchal jsem, ale stejně se mi zdálo že cítím vůni její krve. Ona vůbec netušila, jak moc si zahrává s vlastním životem, když mám její zápěstí protkané cévami i lidskému oku viditelnými přímo u nosu a úst. Ztěžka jsem polkl a ani kouskem mysli se nevěnoval pachuti vlastního jedu.

„Ty tu skutečně jsi,” usmála se a přistoupila ještě blíž. „Jak ses sem dostal?” zašeptala a omámeně pootevřela rty.

„Vidělas to,” s vypětím všech sil jsem dokázal vyslovit.

„Viděla, ale nerozumím tomu.” Další nepatrný krok ke mně. Vzdálenost mezi námi se zmenšila a já téměř cítil její tělesné teplo sálat na mé ledové tělo. Její dlaň na mé tváři setrvávala a s každou další vteřinou mě víc a víc pálila. Příjemně pálila.

Byl jsem lapen jejím pohledem. Měl jsem pocit, jako kdybych se jí díval až do duše. Do nádherně křišťálově čisté duše. Další krůček. Byla tak blízko, že když vydechla, její dech jsem cítil na lících. Bylo to absolutně nemožné, ale zdálo se mi, zřetelně a jasně, že mi vysychají rty. Lehce jsem je pootevřel a napodobil to, co jsem viděl u ní. Pomalu jsem po nich přejel jazykem.

Sklopila oči a zadívala se na má ústa. Srdce se jí rozbušilo ještě rychleji. Dlaň na mé tváři něžně sjela ke rtům. Palcem mi po tom spodním přejela. Seděl jsem bez nejmenšího pohnutí. Někde v koutku mysli jsem si uvědomoval, že slyším svou hudbu a těšilo mě to. Někde v ještě zazším koutě jsem si uvědomoval, že bych měl okamžitě utéct pryč. A někde v úplné tmě a v oblasti již spíše nevědomí, jsem si uvědomoval, že jsem pro ni nebezpečný. Celý rozsáhlý zbytek mé mysli okupovala jediná myšlenka: Jak asi chutnají její rty…

Polkla a vzhlédla opět ke mně.

„Nezáleží na tom,” zajíkla se a mě trvalo celé tři vteřiny, než jsem si uvědomil, že mluví o způsobu, jak jsem se k ní dostal.

V tu chvíli, těmi slovy, se ve mně něco zlomilo. Přitáhl jsem ji k sobě. Skutečně to byly moje ruce, které ji objímaly v pase? Panenky se jí ještě víc rozšířily a nyní zabíraly téměř celou plochu duhovek. Oči se jí třpytily jako při horečce. Jednu ruku jsem nechal podpírat ji v pase a bříšky prstů té druhé něžně pohladil její tvář. Chvěla se a jemně třásla.

Nebyl bych schopný říct, kdo z nás se přiblížil tomu druhému, ale najednou jsem cítil její měkké a hebké rty na těch svých kamenných. Omámeně vydechla a její horký dech mě pošimral pod nosem. Nikdy jsem ženu nelíbal. Ale ani na okamžik jsem netápal. Jako by mě vedl jakýsi vrozený instinkt.

Rozevřel jsem rty a velmi jemným tlakem ji donutil udělat totéž. V ten okamžik se celý vesmír roztříštil na miliony kousíčků. A na každém z nich byla ona.
Přitiskla se ke mně a ruce mi zapletla do vlasů. Bylo to tak opojné! Bez jakýchkoliv pochyb jsem věděl, proč jsem se musel stát tím, čím jsem. Proč jsem nemohl zemřít na španělskou chřipku. Nebyl to můj osud. Tím byla jen a jen ona.

Tím, že zvedla ruce, se uvolnil ručník. Sklouzl jí k nohám. Nyní jsem se dotýkal jejích nahých zad. Neměla na sobě vůbec nic. To pomyšlení bylo mučivé. Celou plochou dlaně jsem jí polaskal podél páteře. Zasténala mi do úst.

Před domem zapraskal štěrk pod koly auta. Ledová sprcha by mě nemohla probrat lépe a rychleji. Zděšen sám sebou a tím, co jsem právě dělal, jsem se o ní odtáhl. V očích měla zasněně nepřítomný pohled. Tváře zrůžovělé. Rty lehce naběhlé a naplněné krví. Zakázal jsem si koukat se níž. To jsem nesměl.

„Bello,” vzdychl jsem. „To nejde. Jsem nebezpečný.”

„Já vím,” vydechla stále nepřítomně. „Chápu to. Jsi nebezpečný. A snad ani nejsi člověk. Vyskočil jsi do mého okna jako kdyby bylo v přízemí. Máš tu nejzvláštnější barvu očí, jakou jsem kdy viděla. Tvá pokožka je ledová a tvrdá. A myslím, že nedýcháš,” šeptala a vpíjela se mi do očí.

Nechápal jsem, jak si toho všeho mohla všimnout tak rychle. A nerozuměl jsem jejímu klidu.

„Nezáleží mi na tom,” rozostřeně se na mě usmála.

„Bells, jsem doma!” ozval se z přízemí Charlie. Bella leknutím nadskočila a automaticky se otočila ke dveřím. Trhalo mi to srdce, ale delší dobu bych v její blízkosti setrvat v tu chvíli nedokázal. Sebral jsem z parapetu polštářek a přirozenou rychlostí jsem vyskočil z okna a běžel, dokud jsem se nezastavil před domem, kde má rodina za svého pobytu zde žila. Polštářek jsem svíral v ruce. Konečně jsem si dovolil nadechnout se a pustit do svých plic vzduch nasycen její vůní.

Jelen, který mi pomohl umlčet tu bestii ve mně, byl naštěstí blízko. Jeho krev proudila mým hrdlem a hasila žízeň. Nedokázal jsem uvěřit, že jsem jí byl tak blízko, blíže než ve svých představách, a neublížil jí. Políbil jsem ji, dotýkal se jí a přesto stále žila. Naplnila mě slastná naděje a čarokrásná představa, že zdolám toho netvora v sobě a zvítězím nad vlastní podstatou.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

7)  Lenka326 (17.11.2010 18:34)

Wow! Musela jsem to nejdřív přečíst ještě jednou, než budu schopná něco napsat.
Byl to ten pravý!!!!
Užasně jsi to vyjádřila, nejdřív ty Edwardovy pochyby a pak... pak se to vyvinulo tak rychle a nečekaně, nemůžu uvěřit, že to tak hladce zvládl. Nejenom, že se s ní setkal, dokonce ji držel polonahou (a pak nakonec i nahou) v náruči a líbal. A zvládl to!!!! Cítí jen lásku a vášeň (za kterou se stydí ). A Bella? Ta holka je neuvěřitelná. Je do něj tak zamilovaná, že i když všechno napovídá, že s ním není něco (něco hodně) v pořádku, tak se prostě řídí jen svým srdem. Jak jsi napsala pod minulým dílkem, ta osudovost tam prostě patří.
Díky za úžasné počteníčko, užila jsem si dneska dvojtou dávku a je to moc moc příjemné.

6)  Hanetka (17.11.2010 18:29)

Kdo se chce protivit osudu?
Vím, že bych měl, ale už nebudu...
Když obruč ledová na srdci praská,
do duše kamenné vkrádá se láska...
Jak pramen léčivý, jak anděl spásy
pro mě jsi navěky bohyní krásy,
nikdy už nebudu, co jsem byl dříve,
rozbil jsem na střepy zrcadlo křivé.
Kdo se chce protivit osudu?
Vím, že bych měl, ale už nebudu...

5)  Dennniii (17.11.2010 18:24)

ahhhhhhhhhhh to bylo tak překrásný Já prostě nemůžu najít slova, která by vystihovala, jak dokonalý to bylo, na to slova prostě nejsou. Ta hudba to tak nádherně dokreslovala, že jsem si připadala, že se snad každou chvílí rozbrečím štěstím. Oba dva si zaslouží štěstí a já věřím že to Edward zvládne, on to dokáže překonat, už udělal první velký krok. A ten polibek.... to byla nádhera Strašně moc se těším na další

4)  Eleanor (17.11.2010 18:19)

Tvá kapitolka byla moc krásná , ale zjistila jsem během pár odstavců, že čtu jinou povídku než jsem četla původně. Už je jedna povídka s názvem Klavírista existuje a také využívá klavírní skladby. Proto mě to tak zmátlo. Píše ji Jeanine na eu a myslím, že ji začala vydávat dřív než ty. Pravda je, že dějově je jiná.

2)  Janeba (17.11.2010 18:08)

Wau, to byla krása! Jsem naprosto unešená citovostí a emocemi naplněnou povídkou! Napadá mě jen cosi, o bušení srdíčka, ale to bych se jen opakovala! Nádhera, která mě obrala o slova, kterými bych teď vyjádřila své pocity! Evelyn - Konečně!!! Hurá! Díky!

1)  Ree (17.11.2010 16:55)

No páni
Eve, to se ti teda povedlo Srdce mi bušilo stejně jako Belle Ňuf! Hele, vím, že jsem říkala, že bych se ho asi bála, ale mít ho tak blízko, tak... ... je mi fakt jedno, jak se tam dostal. Všechno to mluvení bych asi přeskočila

«   1 2 3