Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

34. kapitola - Same, Susan... SAKRA!!!

Mani

Někdo stál za dveřmi. Vím to, slyšel jsem ho dýchat. To znamenalo, že to není nikdo z Cullenů.

Chvíle napětí se prodlužovala, ale dech toho, co byl za dveřmi, neustával. Docela mi to začínalo lézt na nervy.

„Pojď dál!“ zařval jsem, natažený na posteli s polštářem za krkem, zatímco jsem si chtěl původně trochu číst. Návštěvník čekal ještě dvě vteřiny, než konečně poslechl a já mohl být svědkem nepatrného otočení kliky.

Tipoval jsem to na tátu, i když jsem si nedovedl vzpomenout, kdy naposledy byl tak „slyšet“, aniž by u toho zuřil. No, a když si to vezmu tak, že jednoduchá rovnice táta a emoce rovná se lítání předmětů pokojem a rozrážení dveří,  tak tohle mi na něj prostě nesedělo.

Tuhle kratičkou myšlenku jsem se snažil zapudit a místo toho jsem netrpělivě čekal, KDO ty dveře nakonec otevře.

Byl to Sam.

Uvědomoval jsem si, jak mi vystřelilo obočí překvapením až do půli čela. A čekal jsem, co se z téhle návštěvy vyvine.

Sam se nakonec do mého pokoje nasoukal celý. Nebyl ve své kůži, to bylo patrné na první pohled. S malým pobavením jsem sledoval, jak si nervózně odkašlal, než spustil.

„Nazdar, Mani, jak se vede…“ Následoval křečovitý pokus o úsměv – z jeho strany. Mně taky pořád ještě do smíchu nebylo.

Nespouštěje ho z očí, položil jsem knihu vedle sebe na postel a pomalu se vytáhl do sedu. Rukou jsem mu nabídl křeslo, ve kterém ráda sedávala Winie, když tady bydlela.

„Pořád na prd, Same, díky,“ odpověděl jsem sarkasticky, ale zase pravdivě.

Sam se mým slovům pousmál.

„Hele, já…“ Sam byl opravdu nervózní. Držel ruce zavřené do pěstí a rytmicky je zatínal, až bylo vidět, jak mu bělají kloubky.

„… Winie tě moc pozdravuje a vzkazuje ti…“ Na chvíli se jeho obličej rozzářil, když na chvíli našel bezpečné téma, ale vzápětí se přetavil do téměř klukovského šklebu.

„… mno… prý jí moc chybíš,“ vymáčkl ze sebe nakonec.

„Ona mně taky, Same, ale to nejspíš nebude důvod, proč jsi tady, že?“

Cítil jsem se jako přísný otec, čekající na synovo vysvětlení jeho nerozvážného činu. A překvapivě moje pocity naprosto postrádaly nervozitu. Spíš bych to nazval zvyšující se zvědavostí.

„Ne, to asi ne,“ přisvědčil Sam.

„Tak, ven s tím, nebo tady chceš být celý den?“ rejpnul jsem si.

Sam se opět trochu zašklebil, ale bylo vidět, že z něj nervozita pomalu opadává. Chvála Bohu!

„Vlastně jsem přišel kvůli Winie. A… tobě a dítěti,“ doplnil rychle.

Opět mi obočí o pár čísel vylítlo.

„Winie by neměla zůstávat sama.“ řekl nakonec tiše. V očích měl jakousi těžko definovatelnou podmínku a mě došlo, že se pokouší o vážný rozhovor.  Otázkou zůstává, o čem?

Chvíli jsem na něj jen tak zíral. „Same, ale já k ní přece nemůžu!“ vydechl jsem prudce. Tahle bezmocnost mě beztak štvala, tak proč s tím, sakra, začíná taky on?!

„Neříkám teď, ale… měl bys přemýšlet nad tím, abys co nejdřív udělal správnou věc.“

Ne, netušil jsem, kam tím míří.

„O čem to mluvíš, Same?“

Tou dobou jsem už na posteli seděl, nohy svěšené dolů a tělo zcela napjaté, stejně jako hlas.

„O svatbě,“  pronesl TA slova.

V té chvíli se ve mně zvedla vlna nevole a trucu.

„O tom s TEBOU mluvit nehodlám. Když, tak s Winie…“ Snaha ovládnout svůj hlas do klidu vzala za své.

„Měli byste se vzít!“ kašlal na můj vzdor a mlel si to svý.

„Ne!“ vylítla ze mě rychlá odpověď.

Samův výraz byl k nezaplacení. Chvíli na mě  bezmocně mrkal a pak jeho snědá pleť téměř zfialověla zlostí. Jeho zaťaté pěsti bouchly do područek a pak se prudce postavil. Hruď se mu nebezpečně vzdouvala zuřivostí.

* * *

Měl štěstí, že odešel tak brzo po svém sdělení. Viděl jsem rudě. Jak jen, sakra, mohl?! Není to jeho věc! Vůbec by ho to nemělo zajímat, zatraceně!

Zuřil jsem, až jsem málem praskl samým tlakem.

Sam neměl právo po mně požadovat takovou věc. Já nikdy neřekl, že se o Winie a dítě nepostarám, a papír na tom nic nezmění. Pořád budu otec toho prcka, zatraceně! To, že mě Winie nechce, je něco naprosto jiného. Já ji přece požádal, aby byla moje žena… a ona mě odmítla. Já jsem to přece udělal, tak proč se do toho plete Sam?

Rozmáchl jsem se rukou a třískl jí o postel. Netuším, jestli by mě uspokojilo, kdyby to nebyla měkká matrace, ale přeražená zeď. Patrně by to mělo stejný efekt. Zuřil jsem, ale nebyl to Sam, na koho jsem byl opravdu naštvaný. Byl jsem to já. Nic, co jsem udělal, nevyšlo tak, jak bych chtěl. Winie mi vlastně od začátku dávala najevo, že svazek není nic pro ni. Ano, bylo tady dítě… Bylo víc než nečekaný. Já za ty roky neřešil, že můžu mít dítě. Nikdy jsem to nezkoumal, ale taky mi žádná z holek, co jsem s nimi kdy byl, nedala vědět… Přesto, nebyly to dívky, se kterými bych se chtěl svazovat manželským slibem, natož potomkem. Možná Juls, kdyby řekla slovo, tu bych si byl vzal okamžitě a …ano, velice rád.… Ale Juls je už pro mě dávná minulost. Od chvíle, kdy jsem uslyšel Winiin vřískáním prosycený hlas, věděl jsem, že bude pro můj život mimořádná. Když jsem ji pak uviděl, svět se se mnou zatočil a já ji CHTĚL. Bože, a jak! Teď se karta obrátila a ona byla tou, která stanovila pravidla. To ona řekla na mou nabídku to hnusné slovo NE.

Teď už je pozdě bycha honit. Budeme mít spolu dítě, ale já nevím, jestli budu mít taky ji. Jestli ten porod vůbec přežije… Jako by toho, sakra nebylo dost! A k tomu si sem nakluše Sam a volá mě k nějaké pitomé zodpovědnosti?! Ať si jde pěkně k šípku! Já mám ve svém životě odmítání plné zuby. Nejdřív Juls a pak Winie… Já chci… JÁ CHCI JENOM ZPĚT SVOU WINIE!!! Potřebuji ji, abych se mohl nadechnout. Bez ní můj život nemá smysl…

* * *

Ani nevím, jak jsem se ocitl venku před domem. A hlavně bez toho, abych potkal kohokoliv z rodiny. Buď měli všichni svůj program, nebo měli už mého bolestínského sentimentu plné zuby. Ano, byl jsem nesnesitelný, ale snad jsem měl k tomu důvod! Nikdo z nich nevěděl, jaké to je…snad jen Edward, ale Bella mohla být s ním. Nikdy, opravdu, nikdy ve své existenci jsem se necítil tak osamělý… Zrovna teď mě poléval pot, kdykoliv jsem na možnou samotu bez Winie jen pomyslel. Tyhle myšlenky byly jako kurare, co mi neustále trávily všechna alespoň trochu rozumná centra v beztak už šílícím mozku.

Vzduch. Potřeboval jsem vzduch. Hlavně pryč od toho kamrlíku, ve kterým teď bydlím bez Winie!

Bezmyšlenkovitě jsem vkročil do lesa a snažil jsem se nemyslet na nic, než na cestu, prostě jsem šel tam, kam mě nohy nesly. Zhluboka jsem se nadechl a… něco se změnilo. Jako by něco přecvaklo páčku ze stavu off na on a já cíleně zamířil jedním směrem. Věděl jsem, kam jdu, i když jsem touto cestou přes les nikdy nešel. Jako bych v sobě měl implantovanou GPS-ku, která právě spustila.

Věděl jsem, že to je děsný nápad, že to bude průser! Křičel jsem na sebe v duchu, ať se okamžitě otočím a vypadnu, ale tělo mě neposlouchalo. Běžel jsem tak rychle, jak to jen mé nohy dovolily. Už jsem byl blízko. Věděl jsem to. Jen pár desítek metrů a budu u cíle.

Konečně jsem stál přede dveřmi. Pozoroval jsem, jak se zvedá moje ruka a kloub ukazováčku dopadá v pravidelných intervalech na jejich hladký povrch. Do té chvíle, než se dveře otevřou, jsem měl ještě možnost utéct. Prchnout, zmizet, zdejchnout se jak pára nad hrncem, a já jen stál…

Slyšel jsem šustění látky a pak se otevřely. TEĎ už bylo pozdě!

Všiml jsem si jejích nepřirozeně vykulených očí a samolibě se usmál, jako bych to ani nebyl já.

„Suzan,“ zavrnělo monstrum ve mě a já udělal krok vpřed. Automaticky ustoupila, takže jsem se dostal do dveří.

„Pane doktore...“ zakoktala Suzan a očima těkala mezi dveřmi a mnou. I když chuděra neví, proč v ní ten pocit právě teď vzbuzuji. V tuhle chvíli mi bylo upřímně jedno, jestli se mě děsí nebo ne. To, jak tady bezradně přede mnou stála, na mě působilo jako magnet. Ano, uvědomuji si, že tohle nemůže dopadnout dobře, ale být živený jejím strachem… je to… magnetické. Sledoval jsem její tvář i držení těla, které bylo plné rozporuplných pocitů. Na jednu stranu automaticky vystrčila hrudník a olízla si rádoby smyslně rty, ale její oči hledaly únikové cesty.

„Můžu dál, Suzan?“ zašeptal jsem a nespouštěl ji z očí. U jejího jména se mi trochu zadrhl hlas, ale myslím, že jsem byl jediný, kdo to postřehl. Aniž bych čekal na odpověď, prosmýkl jsem se kolem ní dovnitř a dveře za sebou zabouchl. Cukla sebou leknutím.

Usmál jsem se na ni s použitím všeho, co mi mé upírské dědictví přineslo. Slyšel jsem, jak se ji srdce rozbušilo ještě rychleji. Najednou jsem pochopil, CO je na těch upírských hrátkách s obětí. Nešlo jen o ten lov. O ten pocit hry kočky s myší.

Drama, moc a efektivita nade vše!

Nastane neuvěřitelný pocit klidu, když tepající srdce vystříkne po prokousnutí tepny krev rovnou do úst… Všechno je tak nádherně zběsilé…

Pomalu jsem přišel až k ní. Teď se už ani nesnažila vypadat svůdně, vypadala jako malé děvčátko, které zabloudilo v lese. A narazil na ni vlk.

„Zvala jste mě, Suzan!“ Můj dech ji zašimral na uchu, jak jsem se k ní skláněl.

Takhle jsem ji cítil mnohem lépe. Krev jí tančila pod pokožkou, viděl jsem, jak se jí kůže chvěje na místě, kde byla stěna cévy nejblíže. To bylo to místo.

Došla mi trpělivost. Konec hrátek!

Byl jsem rychlý. Jednou rukou jsem ji sevřel rameno a dlaní druhé ruky ucpal ústa. Nechceme přece zbytečný povyk a tohle bude asi bolet.

Ohnul jsem jí hlavu do strany, a jako ve snách sledoval tu nepatrnou prohlubeň pod mezi krkem a jejím ušním lalůčkem. Její krev mě zvala, její tepot byl až ohlušivě hlasitý. Nemohl jsem déle čekat. NECHTĚL jsem déle čekat!

Zvuk trhající se kůže doprovodil tlumený výkřik. Zaryl jsem zuby ještě hlouběji.

Ach, můj bože… Krev!

* * *

Alice

Přišlo to náhle a já se najednou cítila, jako kdyby mi někdo pouštěl krvák v přímém přenosu. Dívala jsem se na tu spoušť, kterou v mé vizi způsoboval Mani. Z celkového zdřevěnění mě vysvobodila cizí ruka, která mnou docela slušně cloumala.

„Kde to je, slyšíš?! Kde to, sakra, je!“ řval na mě Edward znepokojeně. Ale jenom chvilku, protože pak ho ze mě doslova strhal Jasper.

Edward pořád ještě freneticky dýchal a znepokojeně koulel očima, ale ruce už držel v gestu vzdávajícího se a nepřestával mumlat. „Jsem v klidu, jsem v klidu, nic jsem jí neudělal…“

Jasper pořád tiše výhrůžně vrčel a halil mě do své ochranné náruče.

„Co uděláme?“ Nepoznávala jsem vlastní hlas. Třásl se, stejně jako já.

Edward si promnul čelist takovým tím gestem naprosté bezradnosti, zatím co jeho pohled propátrával okolí místnosti. Pochybovala jsem, že se díval na něco konkrétního.

„Netuším, ale nemůžeme ho nechat to udělat.“

Naprosto jsem s ním souhlasila. Problém  byl, že jsem netušila naprosto nic. Nevěděla jsem, jak moc daleká nebo blízká budoucnost to je. Taky jsem netušila, kdo by to tak mohl být. Neznala jsem její jméno, a taky místnost, ve které Mani v mé vizi řádil, mi byla naprosto neznámá. Cítila jsem se špatně a velice bezradně.

Sakra!

„Neznám ji!“ zakňourala jsem a hlavu schovala na Jazzově hrudi.

„Klid lásko, to bude dobrý! Věř mi!“ konejšil mě jako malé dítě. Za malou chvíli jsem pocítila jeho sedativní účinky.

„Děkuji, miláčku, ale pořád to neřeší náš budoucí problém.“

Jasper si nechal v kostce vysvětlit, co nás tak vyplašilo. Cítil naše znepokojení, ale netušil z čeho že pramení. Když jsme oba, Edward i já skončili s líčením Maniho krvavé budoucnosti, na chvíli se zamyslel. Dělával to vždycky, když si potřeboval vytvořit pro nějakou svízelnou situaci tu nejsprávnější strategii. S neskrývanou nadějí ve tváři jsem se podívala na Edwarda. Byl na tom stejně jako já, s tím rozdílem, že do Jazzovy hlavy prostě viděl.

„Panebože, máš pravdu!“ plácl se do čela a užasle se díval na mě.

„Co?“ Dychtila jsem po veškerých informacích. „Na co jsi přišel, miláčku?!“

„Prostě nakresli to, cos viděla. Jako tehdy s Bellou a baletním studiem. Možná se někdo chytne. Možná ji někdo z nás zná…“

Nedopověděl svou větu. Neměl šanci, protože jsem se mu vrhla do náručí a hystericky oďobávala jeho tvář drobnými polibky, až jsem skončila ukázkovým francouzákem.

„Miluji tě, manželi! Miluji tvoji moudrou hlavinku! Jdu pro papír a tužku!“

Vystřelila jsem z Jasperovy náruče a hnala se za zmíněnými věcmi.

* * *

Winie

„Primář Carlisle Cullen podpořil akci „Daruj krev, zachráníš život“ a vyslovil své potěšení nad získáním nových dárců z řad vzorných občanů města Forks.“

Do prdele...

Prsk! Přemístila jsem svůj momentální obsah ústní dutiny na stránku rozečtených novin. A vzhledem k tomu, že jsem si právě dávala pravidelnou dávku potravinového doplňku pro ženy čekajících na přílet čápa s poloupírem na krku, ozdobila jsem tak tiskovinu hezkým vzorem rudých teček a cákanců.

„Do háje, Winie, já ty noviny ještě nečet!“ zavrčel ze svého křesla Paul.

„No, podívej, je to samá cizí DNA!“ pokračoval, když se mi naklonil přes rameno a podával mi papírové kapesníčky na otření.

„Tak se na to koukni.“ Zapíchla jsem prst do obrázku pod článkem, na kterém byla skupinka „vzorných občanů“ hrdě předvádějících své paže s nalepenou náplastí.

„Jak to teď mám cucat,“ zvedla jsem významně termohrnek, „když vím, z koho to je?“

„Nediv se, Carlisle ti to shání, kde se dá. Máš docela slušnou spotřebu.“ Zašklebil se a já měla chuť po něm ten hrnek hodit.

Jako bys to nebyl ty, kdo mi dennodenně vnucuje moji „dávku“.

Krev mi sice pomáhala, ale že by mi nějak extra zachutnala, to se říct nedá. Po řadě experimentů jsem zjistila, že čím studenější, tím byla pro mě lepší. Chtěla jsem ji zkusit i ve formě zmrzliny, ale Carlisle byl zásadně proti. Takže jsem to usmlouvala aspoň na „ledničkovou“ teplotu.

Aby toho nebylo málo, mrně bylo vybíravé a nejvíce mu šmakovala snad ta nejvzácnější skupina – B rh negativní. A já si jí dávala hrnek denně. Carlisle ji sháněl, kde se dalo, a tahle náborová akce mu snad nějaký ten litřík vynese.

Obrátila jsem stránku a znovu si cucla.

Paul se najednou zachechtal, jak si na něco vzpomněl. „Ale to heslo zní blbě, mělo tam být – „Daruj krev, Drákulín má hlad“. Dokonce i nám odebíral a Collin při tom sebou seknul!“

Prsk!

To si snad Carlisle už dělá prdel! Opět jsem ignorovala zmínku o tom, jak si Paul překřtil mé dítě, a vytřeštila jsem na něho oči. To, že piju lidskou krev, jsem si sama před sebou obhajovala dlouho. Nakonec jsem se uklidnila tím, že jsme vlastně různé živočišné druhy, takže to není taková hrůza. Ale sát vlkodlaka?! To by byl zvrácený kanibalismus.

Zaskočilo mi a já se rozkašlala.  Paul byl okamžitě u mě a zvednul mě z polosedu, aby se mi lépe dýchalo.

„Chceš říct, že vás taky...“ zasípala jsem a zvedla hrnek v otázce, kterou jsem nedokázala ani vyslovit nahlas ...vysávám?

„Kdepak.“ Zavrtěl hlavou a zase mě uložil. „Jen zjišťoval, kdo by ti mohl dát krev, kdyby...“ Zarazil se v půli slova a šlehnul po mně zkoumavým pohledem. Tohle bylo naše nevyslovené tabu – mluvit o TOM. O tom, co by se mohlo stát, o tom, jak je mi zle, o tom, že vypadám jak krmení pro nevybíravé mrchožrouty... O tom jsem mohla přemítat, když jsem v noci nemohla spát a hledala polohu, kdy mě relativně nic nebolelo. Ale mluvit o tom? To jsem nemohla, protože vyslovené by mi to přišlo až moc definitivní.

„...no prostě, kdyby něco, tak budeš moje pokrevní sestra.“ Zatvářil se pyšně, jako by si svou krevní skupinu vybojoval proti minimálně devítihlavé sani.

Pak se podíval na noviny a ukázal na ně vyčítavě prstem.

„Už zase? Kdo to má číst?“

Milovala jsem ho, jak dokázal  plynule změnit téma, když jsme zabrousili na moc tenký led.

„Nemusíš se bát, nebylo tam nic zajímavého,“  pronesla jsem s úsměvem a počkala, až si zase sedne.

„Byla to jen sportovní příloha.“

Zareagoval přesně za dvě sekundy.

„WINIFRED!“

* * *

„Zítra si čtu první já!“

„To teda ne, já!“

„Ty sis četla dneska!“

„No a co, ale já čtu rychle.“

„Čteš všechno dvakrát, zdržuješ a prskáš na to krev!“

„To není pravda!

„Ale je!“

„Není!“

„Winie!“

„Paule!“

„Goodmanová!“

„Lahote!“

„Sakra, nemůže tady být aspoň dneska ráno klid!“ zavrčel na nás Sam, který se najednou objevil mezi dveřmi. Tyhle naše pravidelné ranní hádky ho vytáčely. Ale já je zbožňovala, protože mi tak utekla minimálně půlhodina z jinak nudného prováleného dne. Zabíjela jsem prostě čas. Dřív, než on zabije mě.

„Same, „ zakňourala jsem zničeně, „on je na mě zase hnusnej!“

„Herečko,“ ozvalo se ze křesla.

„Necito.“ Nenechala jsem si to líbit.

„Paule, běž se radši protáhnout,“ přerušil naši nadějně vypadající výměnu názorů, která by se mohla protáhnout o další půlhodinku. Věnoval mu významný pohled typu – Neváhej, nekecej a padej.

Paul neváhal, nekecal a vypadnul. Při odchodu mi jemně položil ruku na rameno a lehce mi ho stiskl. To byl jeho způsob, jak mi říct, že se zase vrátí. Nikdy se neloučil. Nenechával mě samotnou. Vlastně od té doby, co si mě se Samem přivezli od Cullenů, tu se mnou bydlel. Staral se o mě, a kdybych si vysloveně nevyžádala na jisté úkony ženskou společnost, asi by mě i koupal a převlékal. Už takhle stačilo, že mě nosil do koupelny, když jsem potřebovala. Poprvé jsem myslela, že umřu studem, ale teď už mi to ani nepřišlo.

Sam si zabral Paulovo místo a nejistě se na mě usmál. Byla jsem mu opravdu vděčná, že mi poskytl azyl „vlkodlačí“ marodky u něj doma. Díky bohu, že těhotenství Emily probíhalo v úplném protikladu tomu mému – jen zářila.

„Jak ti je, Winie?“ zeptal se a chytil mě za ruku.

Vždyť vidíš, jen kvetu! Sice modřinama, ale i to se počítá, neubránila jsem se v duchu ironii.

„Je to dobrý,“ vykouzlila jsem na tváři úsměv. Nehodlala jsem mu vykládat, jak si v noci Drákulín spletl má žebra s xylofonem. Do hajzlu, já toho Paula za tu přezdívku  zabiju! Už ji používám i já!

„TO je dobře.“ Sam se usmál. Bylo vidět, že ženské lži moc dobře prokouknout neumí, protože to byl vřelý a upřímný úsměv.

„Víš, mě ti tak napadlo... když jsi těhotná...“ lezlo z něj jako z chlupaté deky, „neměla by sis Maniho vzít? Víš, než se malé narodí.“

Koukala jsem na něj a čekala na pointu toho vtipu. Ale ta nepřicházela a mně došlo, že to myslí vážně.

Svatba?  V tomhle stavu? Že by mi postel ozdobili krajkama a k infuzi přivázali párek holubic?

Sam si nevšímal mého vyjeveného pohledu a pokýval hlavou.

„Přemýšlej o tom, Winie.“ Vrznutí dveří přerušilo naši debatu. Usmál se na Emily stojící mezi dveřmi, vstal a odešel.

„Můžeme, Winie?“ Emily položila tác se snídaní na odkládací stolek. Závistivě jsem ji pozorovala, jak poletovala kolem jako motýlek. Sice už trochu  těžkotonážní, ale stejně jí to neubíralo na půvabu – právě naopak. I její zjizvená strana tváře vypadala jinak – něžněji.

TO se tak někdo má.

Povzdychla jsem si a natáhla se pro krajíc chleba s marmeládou. Bohužel, ten pohyb probudil i mrňouse, jež zahájil svou sérii protahovacích cviků.

Do háje zelenýho, nech mě aspoň nasnídat!

Zatnula jsem zuby a snažila se uvolnit. To bylo jediné, co jsem mohla dělat. Vší silou jsem potlačovala potřebu stulit se do klubíčka – pak to bylo jenom horší.

Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala – tak, jak mi to říkal Carlisle.

No tak, broučku, už bys mohl té jógy nechat.

Musela jsem ale vydržet ještě pár minut, než si procvičil celý Pozdrav slunci. Na jednu stranu ale tohle bylo lepší než nečekané a o to bolestivější prudké kopnutí. Jednou jsem měla na břiše krásný modrý otisk nožičky. Mně to přišlo roztomilé. Paulovi ne.

Stejně jsem si to vyfotila. Třeba to jednou Manimu ukážu.

Jednou jsem v záchvatu masochistické nálady zabrousila na těhotenský web. Ve chvilce, kdy jsem si přečetla stížnost jedné matky, že ji dítě neskutečně okopává, jsem měla neskutečnou chuť ji napsat, ať si představit, že má její dítě na nožičkách mrňavoučké kanady – to je teprve to pravé labůžo. A pak jsem dala tyhle stránky do zakázaných.

Ucítila jsem na čele dotyk látky. To mi Emily stírala pot. Po každé téhle jogínské seanci jsem byla mokrá jako myš a zralá na sprchu.

Když jsem se vrátila z koupelny, byl Paul už nazpátek. Nezahálel a čistě mi povlékl postel.

Sakra, já ho chci mít doma.  Škoda, že není povolené mnohomužství.

Na chvilku jsem si představila, jak stojím před knězem s Manim po levé a Paulem po pravé ruce a kněz se táže „Berete si tyto muže...“

Vyprskla jsem smíchy nad tou představou a Paul na mě mrkl a tázavě zvedl obočí.

Nechala jsem si své myšlenky radši pro sebe. Nevím, jak by na návrh takového uspořádání zareagoval Mani, Paul a hlavně ten kněz.

A pak nastala lékařská čtvrthodinka. Emily dostala od Carlisla rychlokurs v ošetřovatelství. Krom obvyklého měření tlaku a podobných věci se naučila i skvěle odebírat krev a zavádět infuzi, kterou mi čas od času Carlisle dle výsledků krevního obrazu naordinoval. Paul jí při tom asistoval, ale když mu jednou navrhla, že mě může odebrat sám, málem to s ním švihlo.

Carlisle si dělal veškeré rozbory mé krve sám. Nevím, jak by se na moje výsledky tvářili v laboratoři. I když se některé výsledky po přestěhování velice zlepšily – obzvláště jaterní testy – přece jenom by se  pár hodnot jistě dostalo do  kolonky „nestandardní“.

Po každém odběru následovala úžasná logistická akce, kdy vzorek v termoobalu dostal do tlamy vlkodlak, který jej rychle odnesl na hranici, kde ho převzal již čekající upír. Nádherná spolupráce. Krvinkám tak ještě nestihlo začít chybět hravé skotačení v mých žilách a už je Carlisle rozmáznul na laboratorní sklíčko.

Konečně bylo po všem a já se mohla natáhnout po telefonu. Dnes jsem nemusela čekat dlouho, Mani to zvedl už po druhém zazvonění.

„Ahoj, lásko. Chybíš mi...“


Tudy k Bosi

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

20)  HMR (27.06.2012 21:07)

kdykoli...

Twilly

19)  Twilly (27.06.2012 20:49)

překrásný koment Hani, Čičinko, taaaaaaaaaaaaaaaaaaaakový široký úsměv mám na tváři :D :D :D :D

HMR

18)  HMR (27.06.2012 19:49)

tak jsem přečetla komentáře... holky, máte to těžké, když vám čtenářky přepisují základní linii... nebo neměla zůstat dlačice s čtvrtupírem?

HMR

17)  HMR (27.06.2012 19:45)

fň... tak on se nám hošík nechce ženit
Nikdy jsem to nezkoumal, ale taky mi žádná z holek, co jsem s nimi kdy byl, nedala vědět… mnó, možná by stálo za to se poptat, jestli...
ale drahý Mani on ti Sam jen chtěl naznačit, že pokud čekáš na "správnou chvíli", tak teď!!!! a ony ty hormony poněkud ovlivní rozhodování ve tvůj prospěch... nebo možná taky ne...
Twillušeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
na chvíli se zamyslel. Dělával to vždycky, když si potřeboval vytvořit pro nějakou svízelnou situaci tu nejsprávnější strategii... jenom? jindy Jazz nemyslí???
ještěže umí Alice malovat... já bych nesestavila ani identikit
náborová akce???
Byla to jen sportovní příloha
Škoda, že není povolené mnohomužství... a nešlo by to nějak obejít??? konec konců jsou "nesmrtelní" kdo se stará o pozemské zákony
kdy vzorek v termoobalu dostal do tlamy vlkodlak... to je taková nádhera
:) :) :) :) :)
Ahoj, lásko. Chybíš mi... mmm, ty mně taky zlato, právě jsem posnídal, co ty? on to asi drahoušek Mani nebude, že?
děvčata... já vám plácám divné... SPOR mlčí

Empress

16)  Empress (24.06.2012 09:11)

Jupí konečne Paul a Winie Im to spolu tak sekne Takže čo? Držím basu s Misabells
Drakulín
Kedy budú ďalšie??

Bosorka

15)  Bosorka (24.06.2012 08:22)

Mišule - to víš, dlouhodobě předváděná dokonalost jistě skrývá nějakou nedokonalost ;) Myslíš, že mu Carlisle postaví odvykací kliniku?
Další, co Winie dohazuje Paula...holky, že já tam mrsknu můj právě promýšlený konec a bude po jiřičkách!

Twilly

14)  Twilly (23.06.2012 23:47)

až to napíšeme, prďko

MisaBells

13)  MisaBells (23.06.2012 23:42)

Drákulín? tak tohle ve mně zůstane déle, jak krev ve Winnie po čtení novin. Mnooohem déééle. Uf, ale že tam mají veselo, co? Ale co ten kůň dělá? Mani, ty blboune! Že on bude závislák? a Winnie si vezme Paula, co umí povléct postel... :D Kdy bude další????

semiska

12)  semiska (22.06.2012 21:51)

Moc pěkné, četlo se to samo.

Twilly

11)  Twilly (22.06.2012 21:25)

sem-tam :p

Clea

10)  Clea (22.06.2012 21:24)

mě nenapadlo, že si hrajeme na zpátky do minulosti

Twilly

9)  Twilly (22.06.2012 21:24)

proč?

Clea

8)  Clea (22.06.2012 21:18)

ty mi v tom děláš pěknej zmatek, Twilly

Twilly

7)  Twilly (22.06.2012 21:08)

Ten telefonát je tak trošku retrospektivní, už tady jednou byl, ale byl z pohledu Maniho. A to víš, prostě jsem zlá skrz na skrt... taková už jsem já, matinko

Kamci

6)  Kamci (22.06.2012 20:56)

Mani
Winiino hašteření s Paulem je krásný :) :) :) a ,,logistická'' akce v závěru:D :D :D

Clea

5)  Clea (22.06.2012 20:48)

no tedáááá
Twilluš, dostala si mě. Přiznávám, že jsem si opravdu myslela, že Mani šel za Winie... perex jsem četla a stejnak mě to nenapadlo... a to kousnutí těž se na soud, víc ti nepovím
Bos, Winie je skvělá, ale Paul mnohomužství mě rozesmálo já si říkala, že nějak se projevit prostě musíš
To jsem moc zvědavá, co s Manim a Suzie to telefonování bylo až "poté", že jo?

Terry

4)  Terry (22.06.2012 20:27)

úůůžá!!!

Niky

3)  Niky (22.06.2012 20:17)

Chudák Sam se tak snaží
„Byla to jen sportovní příloha.“ A Drákulín
Uuuuua, Mani nám řádí
Skvělá kapitola, tož šup další

SarkaS

2)  SarkaS (22.06.2012 20:11)

no potěš koště... řekla bych, že s ničím výstižnějíším nepřijdu. Mani je teda zákrřná krvesajka

Bosorka

1)  Bosorka (22.06.2012 18:53)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek