Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

33. kapitola - Hádej, lásko, o čem se mi v noci zdálo?

Mani


Když jsem se probral, byl jsem doma. Tedy… doma u Cullenů.


„Co to- Auuu!“


I při nepatrném pohybu čelistí, jako třeba vyslovení jednoslabičného slovíčka, se mi málem zmiňovaná část mého obličeje rozskočila bolestí.


„Promiň, Mani,“ špitla Juls a já po ní vrhl nevěřícný pohled. Ano, stála vzadu, až u dveří, s  hlavou svěšenou až k hrudi. „Nechtěla jsem tě uhodit až tak moc. Byla to vážně jenom nehoda.“  Pak svraštila tvář, jako kdybych snad stál nad ní a hodlal ji uhodit nebo co.


Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, a když mi, krom cukající bolesti v čelisti, zabušilo tisíce malinkatých kováříčků na tisíce malinkatých kovadlinek, v duchu jsem se zapřísahal, že podobný pohyby hlavou už NIKDY neudělám.


„S tebou už víc nerandím, Huntová! To si dřív nabrnknu tank…“ zavrčel jsem jejím směrem a  sykl bolestí, když mi znechucený škleb způsobil další záškub bolesti. Někdo v místnosti tlumeně zavrčel. Jasně… Conor!


Bůh chraň toho, kdo mu pomluví manželku!


„No, za prvý, moc pochybuju, že by ti Winie dovolila kohokoliv krom jí si nabrnknout. A za druhý, co všechno si pamatuješ?“ slídil Emmett s rozjařeným obličejem. Proč se proboha vždycky tak rozsvítil radostí jak stowattová žárovka, když někdo jiný dostal přes držku?!


Přestal jsem se zajímat o citovou nezralost našeho Emmetta a raději jsem zkusil rozvinout jeho poslední otázku.


Nejdřív mi mozek, co se paměti týče, docela stávkoval, ale po pár vteřinách úporného snažení to přišlo. A bylo to jako další rána beranidlem.


Sakra! Já napadl člověka!!!


* * *


Postel se pode mnou zhoupla. Osoba, která si přisedla, zůstala tichá, až tak, že kdyby to ticho ještě pár vteřin pokračovalo, zapomněl bych, že je ještě někdo se mnou v pokoji.


„Volala Winie.“


Jeho slova zněla smutně. Tahle na první pohled nevinná věta, na mě měla ale naopak naprosto oživující účinek. Oči, které by nejraději neviděly nic a nikoho, byly najednou otevřené, připravené dívat se na svět a plné otazníků. Dokonce jsem se vyškrábal na loket, do téměř-sedu. Ale nahlas jsem se nezeptal.


S Edwardem nebylo třeba mluvit nahlas.


„Řekl jsem, že jsi ještě v koupelně. Bude volat zase. Není ve své kůži, krom bolestí je šílená strachy o tebe. Neozval ses jí už druhý den.“ Ve vzduchu ostala nevyřčená otázka – Co s tím uděláš?


Bez dalších řečí mě poplácal po rameni a vstal.


„Chceš s něčím pomoct?“


Byla to jednoduchá otázka, na kterou ale v téhle chvíli neexistovala jednoduchá odpověď. Jednoznačně jsem věděl, co bych měl udělat, jenomže já si nebyl jistý, jestli jsem toho taky schopný. Fyzicky i mentálně.


„Vypadáš děsně, navrhuji sprchu, kámo,“ usmál se na mě smutně, leč povzbudivě. Oči měl nádherně medové, co znamenalo naprostou kontrolu nad sebou samotným. Kdesi v útrobách se ve mně začala roztahovat sžíravá bolest. Pohlcovala vnitřní orgány směrem od žaludku snad do všech stran. Po chvíli jsem pochopil, že je to žárlivost. Naprostá kontrola, něco, co já nemám! A bůh ví, jestli někdy budu mít.


„Budeš, jen se, prosím tě, nezačni litovat!“ odpověděl mým myšlenkám Edward a já dotčeně mlaskl.

Před nosem se mi objevila Edwardova dlaň. Neochotně jsem ji čapnul a on mi pomohl vytáhnout se na své rosolovité nohy. Druhou rukou mě opět povzbudivě plácl do ramene, přesně tak, jak to dělají muži ve filmech, když beze slov vyjadřují podporu.


„Tak jo, ty běž a já ji zatím zabavím, jestli zavolá. Souhlas?“


I když jsem tu jeho mizernou sebekontrolu nesnášel, přítel byl skvělý.


Poslechl jsem ho.


* * *


Myslel jsem, že Winie bude volat přes skype, jako obvykle. Snažil jsem se potlačit svou nervozitu vodou i nenápadnými dýchacími cvičeními, ale pořád mi tep burácel ve spáncích a potily se mi dlaně. Ale když se mi před nosem objevil mobil v Emmettově medvědí pracce, se slovy „Ber, taťko, volá ti mamča!“, koukal jsem na tu černou krabičku vykuleně, jako kdyby mě měla kousnout.


Žádný obraz, jenom zvuk. To dám!


V první chvíli mi odlehlo. Takhle alespoň neuvidím tu spoušť, co jsem jí svou pošahanou existencí vůbec natropil, ale vzápětí mi zatrnulo, že tohle představení si vymyslela možná jenom proto, že je to s ní prostě ještě horší než předtím. Plíce mi na chvíli ochrnuly dalším z drtivých návalů pohrdání sebou samotným a hnusem, opět týkajícím se mé vlastní osoby. V obýváku byli všichni. Chtěli vědět, jak se Winie daří bez toho, aby mě obešli a poslouchali potajmu. Prolítl jsem je očima. Ani nedutali, jenom čekali, až se otevřeně zeptám, oni odpověď beztak uslyší.


„Ahoj, rajčátko.“


Šlo mi to ztuha, místo úsměvu, který nemohla vidět, jsem na svém obličeji cítil křeč.


„Ahoj, zlato, stýská se mi!“ vyhrkla na jedno nadechnutí až příliš vřele.


„Taky se mi stýská.“ Nelhal jsem.


Nadechl jsem se k  ošklivé otázce, která mi šla jenom těžko přes rty, zatím co jsem umíral touhou na ni slyšet kladnou odpověď, ale Winie mě předešla.


„Je mi fajn, opravdu!“ přesvědčovala pravděpodobně sebe stejně jako mě. „Lepší se to…“  V pozadí někdo slabounce zavrčel, ale téměř okamžitě přestal. Po hrané rozvernosti přišla chvíle trapného ticha, kterou zachránil Carlisle.


„Mohu?“ Posunkem naznačil, že si žádá mluvit s Winie a omluvně trhl rameny, když jsem se na jeho žádost zakabonil. Moje majetnické já mu ten mobil dát nechtělo, ale to rozumné uznávalo, že i když na dálku, přesto je Carlisle Winiin lékař. Sama si ho zvolila.


Ještě chvíli jsem natahoval čas, i když mezi námi nepadlo ani slovo.


„Winie, zlato, Carlisle by rád s tebou mluvil,“ oznámil jsem jí nakonec. Netuším, jestli jí odlehlo po té dlouhé tiché pauze. Jenom jednoduše souhlasila. Nic víc.


Bez dalších ovací jsem Carlislovi podal ten malý nesmysl dřív, než si to rozmyslím, a hltal každé slovo, které ti dva mezi sebou promluvili. Abych řekl pravdu, bylo těch slov mnohem víc, než když jsme mluvili my dva, a já blázen začal žárlit i na Carlislea. Jenom proto, že s ním Winie mluví tak… bezstarostně.


Tyhle myšlenky mě sžíraly po celý telefonát, který se nakonec vrátil stejně ke mně. Cullenovi se taktně odplížili z obýváku, aby nám ponechali alespoň zdánlivý pocit soukromí.


Rozloučili jsme se trochu rozpačitě, ale upřímně a já měl pocit neskutečné únavy. Konečně jsem měl po dvou dnech chuť se prospat. Doploužil jsem se do svého pokoje a u nohou postele jsem nechal na své tělo působit gravitaci. Zavřel jsem oči a plácl jsem sebou o postel. S rameny rozpaženými na „Ježíše“ jsem sebou praštil na matraci. Ta se se mnou lehounce zhoupla. V jedné chvíli jsem ještě zaregistroval svou ruku-šmátralku, jak odkudsi vydolovala polštář,ten jsem si přitáhl k obličeji a v další vteřině jsem už musel být totálně v limbu.



***

Kolem mě bylo všechno zelený. Stromy, keře, tráva, všude bylo tak neúnosně zeleně, až mě přecházel zrak. Pomalu jsem se rozhlížel kolem sebe, snažil jsem se zjistit, kde to jsem, a po nějaké chvíli jsem dospěl k přesvědčení, že tenhle les znám. A to docela důvěrně. Dokonce jsem byl schopný odpřísáhnout, že je to ten samý, kam mě zavedla Winie, když jsme skončili pod vodopádem. Teď jsem se ale tady ocitl docela sám. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Na první pohled bylo všechno v pořádku. Klid a mír. Ale nebylo to tak jednoduché, jak se zdálo… Něco bylo špatně. Neměl jsem nejmenší ponětí, co to je. Možná ty barvy. A možná… možná to bylo tím klidem. No ano, ten pocit, že je všechno i přes tu živou zeleň úplně mrtvé, mi najednou vyrostl uprostřed hlavy, jako kdyby tam někdo zasel semínko pochybnosti.

Z toho děsivého ticha se mi chtělo brečet. Zavřel jsem oči a rukama si zacpal uši. Pak to ticho najednou dostalo jiný „punc“. Když jsem oči po nějaké chvíli otevřel, les i všechno to zelený svinstvo bylo pryč. Já stál před vchodem naší nemocnice. Nechápal jsem, jak jsem se tam dostal. Kolem mě bylo liduprázdno. To bylo taky divný, protože před vchodem byl VŽDYCKY někdo.

Dveře se zesílenou skleněnou výplní na fotobuňku se samy od sebe otevřely. Já jsem je ale svým tělem nemohl aktivovat. Za první, byl jsem daleko od místa, kam snímač normálně dosáhne, a za druhé, ani jsem nemrkl, natož abych se pohnul.

Ten svíravý pocit, který mě nutil brečet před malou chvílí v lese, se ozval opět. Na druhé straně mě něco nutilo vejít. První dva kroky byly váhavé.

Chodby byly prázdné, i když osvětlené. Šel jsem tedy dál, až k recepci. Byl jsem si jistý, že tam musí někdo být. Vždycky tam bývá alespoň sestra.

Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem ani tady nikoho nespatřil. Recepce pohotovosti zela prázdnotou, jako kdybych zůstal jediný na světě.

Ticho, jež se všude rozprostíralo, protnul vysoký ženský hlas. Někdo ječel tak vysokým tónem, až jsem se divil, že zůstaly všechny skleněné věci v okolí vcelku. Neváhal jsem. Instinkt pomoci ženě v nesnázích a taky naléhavost v tom hlase mě nasměrovaly do chodeb, co vedly k doktorským pokojům. Ječák se ozýval z toho mého. Těsně přede dveřmi jsem se zastavil. Najednou mě ovládl strach a já jsem zůstal ztuhle stát s rukou na klice. Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, dostat vzduch do a pak ven z plic, abych jakž takž upokojil třes, který po invazi strachu následoval.

Ta žena opět srdceryvně zaječela a já bez dalších cavyků natočil kliku do strany a vrazil dovnitř, do pokoje.

Byla tam. Susan. Moje noční můra, nebo taky Kudlanka, jak jí s oblibou přezdívá Winie. Krčila se v rohu, vyděšená, jako kdyby viděla ducha. Oči měla doširoka rozevřené a jindy pečlivě nalíčená tvář připomínala rozmazané šminky nějakého klauna. Tvář měla křídově bílou, ostře kontrastovala s lehce růžovou pokožkou jejího věčně odhaleného dekoltu, který se freneticky zvedal. Dřepěla na bobku, jak se říká, a rozevřenými dlaněmi se přidržovala zdi. Na nohou měla krvavě rudé lodičky na velice vysokých jehlových podpatcích, které teď trčely do prostoru, protože stála jenom na špičkách, a na sobě svou obvyklou, o pár čísel menší než je třeba,  uniformu sestry.

„Pomozte mi, doktore!“ žádala, aniž by na mě přestala vyděšeně civět.

Něco mi říkalo, ať se k ní nepřibližuji, ale svědomí doktora by mi nikdy neodpustilo, kdybych odmítl žádajícího o pomoc.

„Co se tady stalo, Susan?“ snažil jsem se nejprve zjistit, o co tady běží. „Jste v pořádku?“ Nebyla. Sám jsem viděl, že není. Na první pohled nebylo patrné žádné zranění, ale bylo zcela zjevné, že byla v šoku.

Pohyboval jsem se tak pomalu, abych ji nevyděsil, zatímco ona se pořád nebezpečně třásla.

„Susan, jste v pořádku? Kde jsou všichni? Co se tady, u všech čertů, stalo?“ Neudržel jsem své otázky na uzdě tak, jak jsem měl původně v plánu, a téměř jsem jimi tu ubohou sestru zahltil. No, ale když nebyla v tomhle stavu, tak ubohá zase nebyla… šeptalo moje jízlivé já při bleskové vzpomínce na její sexuální výpady.

Susan místo odpovědi dál němě třeštila svá kukadla s ohromnými umělými řasami. Její ústa se rtěnkou rozetřenou až za hranicí linky jejich rtů něco bezhlesně šeptala. Nepatrně jsem se k ní naklonil v domnění, že třeba uslyším víc. Ale tím, že se tomu tak nestalo, riskl jsem to a naklonil jsem se k ní ještě blíž. V té chvíli vypadala jako vyděšená, zmalovaná panenka nadpanenčích rozměrů s mechanicky otvíracími ústy a mrkajícími vytřeštěnými kukadly.

Zlehka jsem se jí dotkl ramene. Naštěstí neucukla a tak jsem to samé udělal s druhým. Lehce jsem s ní zatřásl. Nic.

„Susan,“ mluvil jsem pořád na ni. „Susan, slyšíte mě?“ Sakra… byla úplně mimo. A nespolupracovala. Automaticky jsem ji začal prohlížet, jestli nemá nějaké zranění. Zlehka jsem jí natočil hlavu na jeden bok a pak na druhý. Hlava a krk byly v pořádku. Z uší netekla žádná krev, z nosu, očí, nebo úst taky ne. Pak jsem dlaněmi pomalu sjížděl dolů po jejich pažích. Jako lékař jsem zručně a opatrně prohmatával, jestli nemá nějaká zranění. Vypadalo to, že nemá. Krom zlámaných nehtů jsem nic jiného na rukou neviděl.

Z bobku se neelegantně svezla na zadek. Nohy, co vykukovaly z krátké uniformy, měla i přes svůj „mimo“ stav úhledně u sebe a složené na stranu.

Pohledem jsem začal kontrolovat nohy, jestli ani tam není nějaké poranění, ale když se Susan zvýšil třes v celém těle, byl jsem nucen přerušit svou vizuální prohlídku a opět jí pohlédnout do tváře.

Dívala se přes levé rameno někam do chodby. Vypadala, jako by viděla ducha. Ústa se jí nehlasně otevírala… nevydala ze sebe ani hlásku.

Když hlavu otočila ke mně, spatřil jsem na jejím krku ošklivou ránu, plnící se teplou rudou krví.


Vzbudil jsem tím, že jsem popadal dech a srdce se mi chystalo vystřelit přímo hrudním košem.


Sen, byl to JENOM SEN…!


* * *


Z nějakého zvláštního důvodu se mi povedl utajit před Edwardem fakt, že jsem se rozhodl si ze Susie cucnout. Vylekalo mě to natolik, že si to moje mysl téměř nedovolovala připomínat, obzvláště v jeho přítomnosti. Nedalo se nemyslet na to fyzické napadení, ale tak nějak jsem odsunul vzpomínku na krev. Problém byl, že mi to pak nabouralo sny. Tenhle jeden se vrátil už potřetí. Na chlup stejný! Netušil jsem, co dělat, tak jsem se sešel na pokec s Juls. Je to vlastně cvokař, tak proč toho nevyužít?


„Juls, kdy budu moci odtud vypadnout?“ Na nic jsem nečekal, zasvětil jsem ji do problému hned.


„Když se dáš do pořádku,“ odpověděla klidně.  No jo, jí se to řekne. Ona nemá krvavý sny. Ona nemá žádný sny! Najednou mi tohle přišlo zbytečný. Proč s tím lezu za cvokařem, který nemá ŽÁDNÝ sny a žádný problémy?


„A to bude kdy?!“ začínal jsem pomalu ztrácet trpělivost. „Jsem tady dva týdny a začínám už pomalu šílet…“


„Neřvi a snaž se víc. Napadl jsi člověka. Jsi lékař, nemusím ti říkat, co to znamená?“ Vykulila na mě ty svý zatracený zlatý kukadla a zkoušela na mě psychokecy.


„Nepraštím po tolika letech se svou prací, Juls, to po mně nemůže nikdo chtít!“ Hlas se mi začínal nebezpečně zvyšovat do hysterie. Už jenom představa, že bych seknul s lékařinou, mě přímo děsila.


„Susan je fyzicky v pohodě, má dovolenou, ale museli jsme jí s Lisinou pomocí blokovat paměť. Zakázala jí myslet na ten incident, ale čert ví, co jí to udělá, až tě uvidí tváří v tvář. Carlisle ji chce propustit s ohromným balíkem. Jen ať to není nikomu podezřelý.“


Během svého proslovu se procházela po pokoji s rukama založenýma přes prsa. Měla o mě strach. Ne jako lékař, ale jako přítel. Věděl jsem, že Juls mi nechce podrážet nohy, ale právě teď jsem měl pocit, že je proti mně celý svět. A jenom proto, že jsem nemohl ven. Sakra!

„Tohle bylo o fous, Manueli. Uvědomuješ si to? Co kdyby se ti zachtělo a ty bys to udělal opět? Co pak?“


Dívala se na mě s němou výčitkou v očích, a přesto jsem věděl, že si o mě dělala starost. O to, co by to se mnou udělalo, kdyby se mi můj záměr povedl. Zničilo by mě to; a ona to věděla. Nemohl jsem se na ni zlobit. Na ni nešlo zlobit se dlouho. Byla to prostě Juls. Impulsivní, majetnická, trucovitá, ale na druhé straně neuvěřitelný psychiatr a v neposlední řadě dlouholetá a věčná kamarádka. A že v mém světě má pojem věčnost jinou příchuť.


„OK, Juls, co navrhuješ?“ Byl jsem unavený, moc unavený tímhle rozhovorem, ale nešlo to jinak. Bylo to teď, nebo tady, v zlaté klícce Cullenů, zešílím.


Neodpověděla hned. Nejdřív udělala několik „délek“ pokojem tam a zpátky. Pak se zastavila a bříškem ukazováčku si začala přejíždět po spodním rtu. Dělávala to, když o něčem strašně moc přemýšlela. Zrovna jako teď. Doufal jsem, že je to její psychometoda a ne nějaká pitomá formulace zamítnutí mé žádosti o „svobodu“. Nebo alespoň… no prostě, že je to něco…


„Možná, že kdybychom tě pustili do špitálu, tak by to nemuselo být tak špatný. Ale na traumák a operačky bys musel zapomenout. Nezapomeň, že rudá a překonané násilí na pacientech může být stresový spouštěč. Než si opět zvykneš, budeš v mém nebo Carlisleově dohledu. Jinak se budeš zdržovat převážně v ambulancích a taky na vizitách. A taky přítomnost jenom na pár hodin.“ Zněl její prvotní plán s upozorněním na konci.


„Víc ti zatím nemůžu slíbit, Manueli. Všechno bude záležet jenom na tom, jak zvládneš svou agresi. Možná nějaká valeriána…“ začala opatrně a já po ní v té chvíli šlehnul pohledem. Nechtěl jsem mít v sobě žádné léky.  Věděla to. Jednak neměly obecně stejný účinek jako na normálního člověka, a pak tady byla prostě hrdost a moje uražená pýcha.


„Všechno je lepší než tyhle stěny!“ vyprsknul jsem s hranou otráveností, ale někde uvnitř, pod povrchem, se ve mně snoubil vztek se zatracenou radostí, že existuje alespoň teoretická možnost, že dostanu z tohohle mauzolea dokonalosti, kde se každý umí ovládat… kromě mě. Jo, potřeboval jsem vypadnout a NĚCO podnětného dělat, spíš než chytat lelky.


Juls byla nekompromisní. Uzavřeli jsme obchod. Dala mi tři dny a já dostal za domácí úkol se co nejvíc zklidnit a zkoncentrovat svou mysl, alespoň do stavu jakés takés  funkčnosti a ovladatelnosti.


První týden byl nejhorší, pak se ten mechanismus pomalu začal rozjíždět… a vše se zdálo být  opět v pořádku.


* * *


Juls


Zaklepala jsem na dveře, ale ve skutečnosti jsem nečekala na žádné pozvání. Vrazila jsem prostě dovnitř. Za posledních pár týdnů, co se vrátil do práce, se Mani moc změnil. Vtipálek, kterého jsem znala, byl ten tam a místo něho mi nějakej podělanej skřet podstrčil tuhle bábovku! Ale ne. Nebyl bábovka. Byl úžasný, jako ostatně vždycky. Původně jsem téměř nevěřila, že by dovedl zklidnit tu agresi v sobě do jakéhosi spacího módu tak rychle. Ale zdálo se, že jemu se to povedlo.


Netuším, jak přesně vyváděl Edward kvůli Belle, ale když porovnám tyhle dva, je to jak nebe a dudy. Manuel si prostě od osudu vytáhnul tu kratší sirku. A nezbývá mu nic jiného, než svůj kalich hořkosti vypít až do dna.


Mani seděl na lůžku a třeštil oči před sebe hrůzou. Zareagovala jsem okamžitě. Rukama jsem začala osahávat jeho tvář, pak jsem sjela přes krk až k ramenům, až jsem skončila u hrudníku. Tehdy jsem si uvědomila, že Manuelův těžký dech ustal. Ve skutečnosti ho se strnulým výrazem úplně zadržoval.


„Vysvětlíš mi, co to proboha děláš?!“ zavrčel na mě s ledovým výrazem Mani.


Jeho očividné nepřátelství mě zmátlo.


„Hledám zranění?“ Odpověděla jsem otázkou a pomalu jsem stáhla své ruce z jeho těla. Bez toho, abych si to uvědomila, ukryla jsem je za zády jako zlobivé dítě.


„Jaké zranění, Juls, proboha, co to tady meleš?“ mračil se. Já mezitím sledovala, jak spouští z doktorského lůžka nejdřív jednu a pak i druhou nohu, ale pořád zůstal sedět.


„Vypadal jsi… jako kdyby se ti něco stalo,“ vysvětlovala jsem mu. Teď jsem se cítila vyloženě trapně.


Zašklebil se a pak ukryl svou tvář do dlaní. Chvíli tak zůstal.


„Měl jsem jenom zlej sen, nic víc, Juls. Vážně.“ Pak se na mě usmál. Smutně, ale přece jenom to byl úsměv. Musel si všimnout, jak se mi ulevilo, protože nade mnou zakroutil hlavou. Rozevřel paže a řekl: „No tak pojď ke mně!“


Jenom na to jsem čekala. Objetí přítele mi tak strašně moc chybělo! Jeho vůně, jeho téměř lidské teplo. Konejšivý zvuk jeho srdce. Chyběl mi Manuel. Ten, který mě podporoval, když mi bylo nejhůř. A já tady chtěla být jako přítel pro něj.


„Ty, Juls,“ zašeptal mi do vlasů. „Ale Conorovi neřekneme, žes mě ošahávala, že ne?“ Jeho hruď se začala otřásat potlačovaným smíchem. Trochu jsem se od něj odtáhla a plácla ho s hraným naštváním do ramene.


„Srabe!“


Tudy k Bosi

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

semiska

31)  semiska (22.06.2012 19:56)

Moc pěkné, snad se s tím Mani popere a bude v pohodě ;)

HMR

30)  HMR (10.06.2012 09:11)

písmenka? mňau

Bosorka

29)  Bosorka (06.06.2012 07:25)

NEbojte, však se všechno k lepšímu obrátí....jednou ;)

Twilly

28)  Twilly (06.06.2012 07:10)

Něco.se nám nelíbí?

HMR

27)  HMR (06.06.2012 06:20)

čtenářky, na ně!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

MisaBells

26)  MisaBells (04.06.2012 22:04)

ty jeho závěrečné perly mi opět vrátily úsměv. Paráda! Sny neděsí jen jeho, ale i mě. Uf, tohle se mi zdát, asi už neusnu. A Juls... no, pro jeho dobro... ok, akceptuji ji :)
Každopádně super kousek!

Kamci

25)  Kamci (04.06.2012 20:54)

nemá to lehký, s Winie v La Push a vším tím strachem o ní to musí být peeklo

Bosorka

24)  Bosorka (04.06.2012 20:45)

protože jsme zlé, zlé a zlé

Lenka326

23)  Lenka326 (04.06.2012 20:40)

Chudák chlap čtvrtupírská :( , proč mu to pořád děláte? Ne každý je dokonalý jako Edward nebo v případě Bosi Paul, ano, nebyl to žádný princ na bílém koni, ale bral všechny ty rány osudu tak nějak, no prostě je bral. Ale vám to tak nestačí, vy ho musíte nechat "zbesnet". A teď ho budou všichni ti dokonalí okolo něj ještě vychovávat? Prosím dejte mu pokoj! Nemůžete si chvíli zmlsnout na někom jiném? Ani se nedivím, že vás ženou k soudu . tohle už je skoro na trest smrti!

Niky

22)  Niky (04.06.2012 19:39)

Já to tušila :D :D ... Takže Mani, zatnout zuby a vydržet!!! :D

Bosorka

21)  Bosorka (04.06.2012 18:34)

Klidu? A s Winie? :D

Twilly

20)  Twilly (04.06.2012 18:31)

Niky, na konci... ???

Niky

19)  Niky (04.06.2012 18:18)

Zase skvělá kapitola :D Kdy už tomu chudákovi dopřejete aspoň trochu klidu?

Clea

18)  Clea (04.06.2012 10:23)

zvědavost zvítězila nad prací (jako už několikrát předtím)
zajímavá kapitolka, jen co je pravda slečna žalobkyně z vás bude mít radost, takhle jí podsouvat důkazy ou jééééé, ta vám dá za Maniho a za chudinu Winie, která naprosto jasně není v pořádku
jinak pěkná kapča, přečetla jsem ji na dva nádechy
Ber, taťko, volá ti mamča! - tak to mě uzemnilo

Twilly

17)  Twilly (04.06.2012 10:15)

Možno je to o tom, že sme chceli do príbehu dať niečo skutočné aj keď je to opradené neskutočnými postavami. Takéto emócie z nás jednoducho idú. Je nám bližší nedokonalý Mani, rovnako ako nedokonalá Juls, Winie a Alice. Zdá sa nám to takto správne vyrozprávané, vieš... mno a Jacob? Boli plány aj s ním, či sa nakoniec do deja zaradí, to je ešte vo hviezdach, ale ja by som flintu do žita nehádzala. Mmch, som rada za tvoju emóciu. Aj keď možno táto poviedka vyzerá na prvý pohľad ako odľahčená, pre nás s Bosi má zásadný význam. Je NAŠA. To asi hovorí za všetko.

LadySadness

16)  LadySadness (04.06.2012 10:04)

snažím sa to skrátiť na niekoľko viet, zdá sa, že každý vie všetko najlepšie a vnucujú mu to (Juls, ktorá ho nechcela, ale robila mu žiarlivé scény, keď sa zamiloval do Winie, Alice, ktorá ho videla nešťastného kvôli Winie a okamžite ju vyhnala a práve tak sa naplnila jej vízia...), možno ho akože podporujú, ale veľmi to teda nezaberá, lebo majú klapky na očiach a vidia veci tak ako ich chcú vidieť a nie ako naozaj sú (čierno-bielo) a hoci Rajčátko milujem, tiež by nezaškodilo, aby dospela, na to prekvapenie je Paul kladnejší ako Jacob, a rozhodne si Kudlanka zaslúžila poriadnu príučku, ale nikto netrestá ju za chovanie k***y, nie, trestajú Mani za to, že je zúfalý a oni mu nie sú dostatočnou oporou
až príliš sa to začína podobať na môj vlastný život a na to nepotrebujem ff-ko, stačia mi spomienky

Bosorka

15)  Bosorka (04.06.2012 08:47)

LadyS a víš, že by mě to docela zajímalo - tak to zkus vypsat třeba jen v bodech ;)

Twilly

14)  Twilly (04.06.2012 08:28)

LadySadness

13)  LadySadness (04.06.2012 08:24)

nie z Maniho, ale z toho čo sa okolo neho deje, lenže keby som mala vypísať čo všetko ma štve, tak by som napísala jednorázovku a zabrala priveľa miesta

Bosorka

12)  Bosorka (04.06.2012 07:48)

A každý z nás přece měl někdy chuť někoho zakousnout- no a Mani to jen téměř dovedl k činu ;)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek