Sekce

Galerie

/gallery/vlk-final.jpg

32. kapitola - Kvapem ať ti běží práce, ZAZPÍVÁM ti k tomu sladce...

Varování: Milé dámy, milé slečny, teď se nějakou dobu - pravděpodobně dvě kapitoly -  budeme věnovat Manimu; Winie mezitím nabere sílu a inspiraci

Mani

Culleni kolem mě prosvištěli jako vichr, takže logicky první, co mě napadlo, bylo, že se s Winie něco stalo. Pořád jí bylo špatně, a cokoliv, co jsme do ní pracně dostali, z ní kvapem vyšlo ven. Dolů z pokoje, ve kterém teď bydlela, jsem si sešel jenom kvůli tomu jednomu důvodu. Jasně, mohl jsem navštívit koupelnu, co k pokoji patří, ale Winie si na malou a docela vzácnou chviličku zdřímla, tak jsem se rozhodl, že toho využiji a malinko si protáhnu nohy.


Teď jsem se hnal nahoru tak rychle, jak jsem jenom dovedl, a u toho si spílal, jak moc velikej jsem to já ale blbec. Nechat tam Winie docela samotnou!


Když jsem vyšel na poschodí, chodba byla prázdná a všichni Culleni ve Winiiným pokoji. Prodral jsem se těly a pohledem proletěl pokoj. Winie byla tam, kde jsem ji nechal. Ležela v posteli, utopená v bílých polštářích a držící svůj blicí kyblík v křečovitém sevření svých paží.


„Co se stalo?“ ptal jsem se bez dechu a zcela nepokrytě jsem propátrával Winiin obličej. Netvářila se moc radostně, ale taky to nevypadalo, že by byla zrovna na umření.


„Nic,“ odpověděla a lehounce se na mě usmála. Byl to první úsměv za poměrně hodně dlouhou dobu. Alespoň mně to tak v tu chvíli přišlo.


„Kecá,“ ukradl si slovo Emmett, „Eda přišel na to, proč blinká.“ U tohohle vyjádření se tvářil moc důležitě.


„Je to pravda?“ ptal jsem se s nadějí. Byl bych už konečně šťastný, kdybych ji viděl pro změnu trochu v klidu.


„Je, Manueli, ale radost bych si ještě, být tebou, šetřil na jindy,“ pravil Edward.


Z toho koukaly problémy. Hodně veliký problémy, protože Edward byl ve svém jádru docela optimista, melancholický s kapkou dramatu, to připouštím, ale pořád optimista. Tedy, pokud nešlo o něj. Teď zrovna ale na mě moc optimisticky nepůsobil.


„Winie nesnáší upíry,“ pronesl se vší vážností.


Nastalo veliké ticho. Všichni přítomní upíři jakoby na moment zkameněli. Edwardova slova mi nedávala žádný smysl. Všichni přece vědí, že Winie odjakživa nesnáší upíry. Je přece vlčice. Je známo, že upíři vlkům nevoní…


„Přesně tak, Manueli…“ Edward podpořil moji němou úvahu. Ostatní, včetně Winie, se tvářili, jakoby znali každou moji myšlenku. To jsem, sakra, až tak nemožně čitelný?


„Tak co tady ještě děláte, sakra? Vypadněte od ní! Běžte pryč a nechte ji už konečně si vydechnout, blila už snad dost, nebo ne?!“


Zvedla se ve mně ochranitelská vlna a v té chvíli mi bylo úplně jedno, že proti mně stojí celá horda upírů. Upřímně? Kvůli ní bych si to rozdal na pěsti i s celou Volterrou.


„Tak jednoduché to zase nebude, Manueli. Máš pravdu, že jí svou přítomností škodíme, ale…“ Carlisle se podíval na Esme, která ho podpořila svým úsměvem.


„Jaké ale, Carlisle? Copak je, co ještě nevím?!“ zakřičel jsem naštvaně. Ty jejich velevýmluvné pohledy mi lezly krkem.


V té chvíli se v pokoji objevila Rosalie s mobilem v ruce. Klopila přede mnou pohled, když kolem procházela, a podala ho Carlisleovi. Tiše jsem sledoval, jak jediným tlačítkem – rychlou volbou – vyvolal hovor. Kdyby teď v pokoji spadl špendlík na zem, nadělal by randál, jako kdyby přede dveřmi uhodil hrom. Čekací tón se po druhém odeznění odmlčel. Carlisle se mi zadíval do očí, zhluboka se nadechl a spustil: „Same? Potřebujeme tvou pomoc, Winie se vrací do La Push.“


Zatočil se se mnou svět. Cože?!


„Ne!“ rázně jsem odmítl už jenom tu představu, že bychom šoupli Winie do toho jejich vlčího doupěte.


„Nemůžeš mi jen tak vzít mou ženu!“ vrhnul jsem se k posteli k pořád nezvykle tiché Winie. Byl jsem schopný se k té posteli přišroubovat jako nějaký pošahaný greenpeaceák k nejbližší jedli. Ale v tu samou chvíli na mě rajčátko vykulilo ta svoje kukadla, trhavě zadržela dech a ještě víc křečovitě sevřela svůj kyblík. Zcela jasně a nepřehlédnutelně ji ze natáhlo. Pravda praštila přímo mezi oči. Nestačilo, že jsem ji do téhle situace uvrhl. Já jí ubližoval svou přítomností dál.


„Promiň, Mani.“


Něčí ruka mě poklepala po rameni. Nevnímal jsem, kdo to je. Utopil jsem se ve svém žalu. Byl čas konečně přestat válčit se sebou samotným. Tenhle boj asi nevyhraju…

* * *

V mém pokoji se rozrazily dveře a Juls do nich vplula jako ničivý ledoborec.


„Vstávej!“ zařvala a pak mě plácla přes zadek.  Docela to bolelo!


„Dej mi pokoj, Juls.“ To bylo jediný, co ze mě vypadlo. Za tu dobu, co byla v mém pokoji, jsem se na ni nepodíval. Matrace u postele se zhoupla pod váhou jejího těla, které se mi tak nějak přelilo přes bok. Natáhla ruku a s něžností pohladila moje zplihlé vlasy.


„Běž do koupelny, jsi jak čuně.“ Navzdory jednoznačnému významu jejích slov zněl její hlas měkce.


„Slyšíš?“


Nereagoval jsem.


Už nějakou dobu, co byla Winie pryč, jsem trávil ve svém pokoji, lítostivě stočený do klubka, a zíral na malou oděrku na komodě.


„Mani!“ Snažila se zatřást mým ramenem, ale byl jsem jako sulc. Tělo bez duše. Prostě v pořádný depresi po tom, co jsem viděl Winie před pár dny přes skype. Vypadala… hrozně. Ztrácela se mi před očima, i když už prý tolik neblinkala. Pořád vypadala jako zombie s břichem. Vlasy, které se mi předtím dokázaly tak krásně točit v prstencích kolem prstů, teď úplně zplihle rámovaly její obličej. Pod očima jí svítily fialové spací vaky a líce měla obtažené sinalou kůží. A to všechno jenom kvůli mně.


Trvalo téměř dva týdny jejího neustálého zvracení, než nám došlo, že upíří přítomnost jí dělá špatně. Bohatě stačilo, že jednoho částečného upíra má v sobě. Trápil ji a trávil i tak. Sakra! Měl jsem si ho raději uříznout, a to už před padesáti lety!


Pak se postel opět zhoupla, Juls vstala a v pokoji nastalo absolutní ticho. To ale pro mě pořád nebyl důvod změnit své bezvýchodné chování a nic neřešící zírání na jeden jediný pitomý bod. Stejně bych ale za nic na světě nepřiznal, že jsem hořel zvědavostí, protože bylo nad slunce jasnější, že Juls má nějaký plán.


Dřív, než jsem stačil cokoliv udělat – ne, že bych se zrovna chystal – mě popadla za rameno a jako hadrovou panenku vyzvedla na nohy. No ano, byla upír, a měla mnohem větší sílu. A ano, bylo to pro mě hodně ponižující! Upír - neupír, pořád byla ženská a já chlap! Tentokrát už jsem nebyl tak netečný. Zuřil jsem. Co jí, sakra, dávalo právo mě rušit v mé… depresi?! Doufal jsem, že můj pohled je dostatečně výmluvný.


Asi nebyl.


„Padej se dát do pucu, Manueli!“ Hleděla na mě medovým pohledem plným výčitek.


Sakra!


„Proč? Vždyť je to stejně jedno!“ Odsekával jsem s nevolí každé jedno slovo.


„No to, sakra, není! Neříkám, že nemáš do toho co mluvit. To samozřejmě máš…“


Hodlal jsem proti jejím slovům okamžitě namítat, ale vůbec mi to nedovolila a pokračovala ve svém proslovu: „… ale teď to už není na tobě. Smiř se s tím, že tuhle bitvu musí Winie vybojovat sama. Ty bys to svou přítomností jenom zhoršil. Víš to, viď?“


Její prsty se ještě víc zaryly do mých ramen a v očích měla stejnou naléhavost jako v hlase. Už jsem byl unavený ze všeho, co se pořád kolem mě dělo a já to nemohl změnit. Nezvládal jsem to. Pocit, že se proti mně celý svět spiknul, narůstal každou vteřinou. Takže jsem měl pocit, jako bych nikdy neměl být delší dobu šťastný.


Juls se na mě podívala, jako by mi viděla do hlavy místo Edwarda, a já se najednou ocitl v jejím silném objetí. Netrvalo dlouho a opětoval jsem jí ho taky. Bez ní, bez přítele, bych byl úplně ztracený.


Po chvilce plné citového rozervání, mě opět od sebe prudce odtrhla. Aby zamaskovala svůj rozněžnělý výraz, který ji plně ovládl, nakrčila nos a teatrálně se zašklebila.


„Vypadni do té koupelny, McBridee. Smrdíš!“ A raději se co nejrychleji vzdálila, aby mi nechala potřebné soukromí.



***


Nechtěl jsem, ale byli na mě dva, takže mi nezbylo nic než jim podlehnout. Hustili do mě tak dlouho, až mi z nich hučelo v uších. Kamkoliv jsem se pohnul, byli tam a chtěli po mně, abych se trochu uvolnil. UVOLNIL! Sakra! A copak to jde? Winie je v La Push. Mezi těmi umaštěnými holými pupky a trpí jenom kvůli mně a mé přiblblé nadrženosti. Měl jsem to vědět! Mělo mě to napadnout! Vždyť i Edward má dcery, tak proč sakra ne já? Jako kdybych to nevěděl??? Když mám Cullenovy za zadkem, musím přece čekat nečekaný!


„Tak už pojď! Docela ti to trvá. Copak ty nechceš zase léčit?“ Juls se snažila, ale TOHLE právě teď nepomáhalo. Tvářila se jako přísná učitelka, co plísní malého žáčka za to, že si opakovaně nenapsal domácí úkol.


„Neříkej, že nechceš. Protože já tě znám!“ Nenechala se odbýt a varovně na mě mávala prstem ve stylu „no no no“. Druhou ruku držela – a myslím to zcela vážně! – v bok. Kdyby mi nebylo ze všeho toho, co se v posledních týdnech děje, na prd, musel bych se na ni smát. Ale za těchhle okolností mi to k smíchu vůbec nepřišlo.


„Já chci léčit Winie,“ trval jsem si umanutě na svém.


„Ale to nejde!“ kontrovala Juls pohotově.


Jooo, jako bych to sám nevěděl! Neubránil jsem se zamračenému výrazu, plnému nevole.


Neodstrašilo ji to. Ostatně, byla to jedna z nejumíněnějších upírek co znám, takže jsem to ani nečekal.


„Pojď, v nemocnici přijdeš na jiné myšlenky,“ zkusila to opět, tentokrát s o poznání konejšivějším tónem. Věděla, jak moc miluji její hlas. A taky se ovinula kolem mé paže jako liána, čímž mi znemožnila jakýkoliv případný útěk.


I když jsem chtěl ještě chvíli trucovat, věděl jsem, že si nakonec prosadí svou. Neodpustil jsem si alespoň sveřepý pohled a směšné pohledy všude možně, jen ne do její tváře.


Žel, když se Juls rozhodla, tak s ní nepohnul ani Emmett – a že ten má teda sílu! Nakonec se zase odvinula, ale jenom na chvilku, protože mě vzápětí popadla za ruku a táhla za sebou jako naštvaná maminka vzpírající se dítě z obchodu s hračkami.


„Seber se, srabe!“ sykla těsně před tím, než jsme překročili práh nemocnice. Přímo za dveřmi, tentokrát už s nasazením svého prvotřídního hollywoodského úsměvu, vítala veškerý personál, který jsme cestou k nemocniční recepci potkali.


„Paní doktorko!“ řítila se k nám staniční sestra i se všemi svými tukovými polštářky a řvala při tom na nás už zdaleka jako na lesy.


„Je tady…“ Následoval hluboký zápas jejího mohutného hrudního koše o další přísun kyslíku. „… je tady paní Willmorová…“ Dalších pár pokusů o nádech. Staniční sestra už byla celá rudá a taky zlomená v pase.


„Asi to už na ni přišlo!“ byla patrně poslední věta, než se definitivně zhroutila na plastová sedátka pro pacienty v přilehlé čekárně.


Cítil jsem, jak se Juls napjala. Nebylo obvyklý, aby byla přítomna porodům. I když krev už nějaké to desetiletí zvládala i bez Conorovy přítomnosti, raději se držela své milované psychologie. Výjimečně neodolala žádosti téhle pacientky, která měla z blížícího se porodu pocity úzkosti, a souhlasila, že jí bude nablízku, když to všechno vypukne.


„Tak běž, pacientka tě čeká, doktorko,“ drcnul jsem do ní trošku, aby byla schopná se pohnout, jinak vypadala jako dočista vrostlá do země.


Hodila po mě trochu nasupený pohled a se zaťatými pěstmi se rozeběhla k porodním sálům.


Když jsem u recepce osaměl, teda kromě nějaký sestry, která se tvářila, že tam vůbec není, rozhodl jsem se, že se raději bezpečně zašiju v lékařském pokoji. Opravdu jsem ještě neměl náladu pracovat.


* * *


Vzbudilo mě klepání na dveře. Sakra, já jsem usnul? Matně jsem se snažil rozběhnout zpomalený mozek, pracující jen stěží na dvacet procent svého normálního zatížení. Promnul jsem si obličej a za hlasitého „moment, už jdu!“ jsem se kácel ke dveřím. Jednou rukou jsem se podepřel o zeď a druhou jsem vzal za kliku. Prudce jsem otevřel, ale když jsem viděl, kdo tam stojí, stěží jsem potlačil zavrčení. Tu mi snad byl čert dlužen!


„Děje se něco?“ Nebyl jsem zrovna moc v náladě.


Susie to ale viditelně nevadilo, zamrkala na mě těmi svými neuvěřitelně dlouhými umělými řasami a pokusila se u toho tvářit jako stydlivá holčička. Ani snad nemusím říkat, že to její divadlo na mě působilo velice děsivým dojmem. Obočí mi vyskočilo do půlky čela v němé otázce.


„Přinesla jsem vám kafe, pane doktore,“ promluvila přeslazeně, zatím co si strkala před nestydatý výstřih šálek s podšálkem. Ke všemu cudně klopila zrak. Tak takovou hereckou etudu jsem u ní ještě nezažil. Ohromila mě tak moc, že jsem si nevšiml, že se fikaně vtlačila do pokoje. Už zase!!!


„Susie, ale já vás o nic nežádal!“ snažil jsem se o chladný tón.


Na malou chvíli její ramena ztuhla, jak pokládala šálek na stůl, ale trvalo to opravdu jenom prchavý okamžik. Když se mi opět otočila čelem, pokračovala ve své herecké roli jako bych nic neřekl. Na rtech jí svítil plachý, téměř cudný, úsměv. Jenomže oči ji prozradily. Dívala se na mě hladově jako šelma na svou oběť.


„Ani jste nemusel, pane doktore.“ Na poslední dvě slova použila zvláštní důraz, který chtěl být původně smyslný. Ve mně to ale vyvolávalo pocit odporu. „Víte, že…“ Opět zopakovala svůj jakoby plaše-cudný úsměv.


Z toho jejího podbízení se mi zvedl žaludek. Doslova. Žluč mi uvízla kdesi v krku a já se ji snažil hlasitě polknout. Pachuť zůstala… stejně jako Susie.


„Myslel jsem si, že tohle už jsme si vyjasnili. Já nemám zájem. Jsem zadaný!“ protestoval jsem. Chtěl jsem před ní ustoupit, protože nedbajíc mých protestů, začala nebezpečně zkracovat vzdálenost, kterou jsem až doteď mezi námi dvěma udržoval. Žel, už nebylo kam. Zůstal jsem nalepený zády ke dveřím pokoje.


„Mně to nevadí,“ zavrněla a pomalu zvedla ruce a pomalu mě jimi takříkajíc obklíčila. Dlaněmi se opřela o dveře ve výši mých ramen. Zvedla se ve mně vlna paniky. Ta ženská je vážně pošuk!


„Ale-mně-to-vadí!“ vyštěkl jsem každé slovo. Najednou jsem měl před očima poslední Winiin obrázek. Jak k tomu moje Winie přijde? Trpí za nás oba, je ode mne izolovaná – zase jenom mou vinou - a tahle příšerná ženská se mi tu nestydatě podbízí, i když jsem jí dal jasně najevo, že nemám zájem?! Opravdu je jako kudlanka, došel mi význam Winiiny přezdívky, po tom, jak jsem zjistil, že tahle nádhera se na mě jen tak třese.


Dřív, než jsem si to uvědomil, se mi z hrudi začal linout nebezpečně bublavý zvuk. Já vrčel na člověka a snad prvně mi to přišlo úplně namístě – Volterra - Nevolterra.


„Najednou,“ protáhla hlas líně Susie. Buďto neměla pud sebezáchovy, nebo jí poslední zbytky soudnosti vytáhl z hlavy peroxid i s barvou.


„Ne, odjakživa!“ Zatmělo se mi před očima vzteky a… já po ní vážně skočil. Najednou to nebyla jenom obyčejná sestra s neobyčejně odvážnými sexuálními návrhy. Právě v tuhle chvíli představovala mou kořist. Vztek, nebo možná adrenalin, mi zesílil sluch na maximum a já zaregistroval lehkou tachykardii jejího srdce. Začínala být strachy bez sebe a mě, jako šelmu na lovu, to potěšilo a taky do značné míry povzbudilo. Vycenil jsem zuby a tentokrát zavrčel otevřeně. Ten její ubohý sval zvýšil svou buch buch frekvenci, což mě jenom škodolibě potěšilo. Nepamatoval jsem si, jak už je to dávno, co jsem byl naposledy na lovu. Určitě pár desítek let zpátky. Myslím, že ještě před první světovou. Nepotřeboval jsem lovit, když se chuť na krev dala pokaždé odbýt třeba hodně krvavým steakem.


Zavřel jsem oči a věděl jsem, že už je to jenom otázka času, kdy se do své kořisti pustím. Hrát si s jídlem přece není slušné! Své myšlence jsem se nahlas zasmál. Najednou k mému dolehla nečekaně lahodná vůně. Sladká, trochu pikantně okořeněná adrenalinem, ale stejně, až příliš lákavá lahůdka. Zavětřil jsem. Hmmm, byla přímo na dosah. Otevřel jsem oči a spatřil ženu, která se vyděšeně krčí u zdi a strachy si rozkousává ret, z jehož jí stéká rudá kapka. Krev! Ano! JE TO KREV!!! Proboha, jak dlouho jsem se už pořádně nenapil?


Místo vzpomínání jsem raději přikročil k činu. Její výkřik mi ani náhodou nevadil. Jen si křič, děvenko, jestli se ti chce, já si, s prominutím, jenom trochu cucnu…


Nějaká síla mě odmrštila těsně před kousnutím do té lákavé tepny. To mě rozzuřilo tak moc, že jsem se po tom neřádovi ohnal, ale tunelové vidění, které mě pohltilo těsně před mým útokem, mi znemožnilo ovládnout situaci k mé spokojenosti. Dřív než jsem byl připravený opět zaútočit, něčí pěst mi uštědřila šílenou pecku do čelisti a já najednou letěl prostorem, přesně jak to bývá ve zpomaleném filmovém záběru. Náraz byl tvrdý. Téměř okamžitě mě obestřela černočerná tma.


Tudy k Bosi

Tudy k Twilly

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

julie

27)  julie (28.10.2012 01:37)

Kudlanka

HMR

26)  HMR (02.06.2012 12:51)

ono se to zahradnické náčíní potřebovalo provětrat i fyzicky...

Twilly

25)  Twilly (02.06.2012 11:41)

Čičinko, popravdě, myslela jsem, že si na mně smlsneš a když už jsme u toho, Kdes, sakra, byla tak dlouho ???!!!

HMR

24)  HMR (02.06.2012 10:10)

toliko k nedostatečným stravovacím návykům... pravidelná strava, pane doktore, víme?

MisaBells

23)  MisaBells (31.05.2012 17:38)

I (j)á... jen bych praštila toho, kdo praštil jeho... to nebylo pěkný, útočit takhle ze zálohy...

Clea

22)  Clea (31.05.2012 17:04)

já taky ne jsem přece taková hodná, milá a mírná holka ...dokud někdo neubližuje mejm miláčkům

Bosorka

21)  Bosorka (31.05.2012 15:59)

Což taky nechápu

Clea

20)  Clea (31.05.2012 15:53)

ona se zaručeně bála hlavně mě

Bosorka

19)  Bosorka (31.05.2012 14:53)

Teda, Mišule i ty?
Ségruško a to ses tak bála B)

MisaBells

18)  MisaBells (31.05.2012 12:30)

Jen si deeej, Manííííí, dej siii Hlad je hlad, no... a ta sestřička si to zasloužila, podbízivka podbízivá... Každopádně skvělá práce!

semiska

17)  semiska (30.05.2012 14:18)

Teda, holky, to je ale kalibr. Mani má nervy v kýblu, Winnie je na izolaci v La Push... Nebyl to dobrý nápad posílat ho do nemocnice. Juls to myslela dobře, ale snad zasáhla ona před chybou, kterou by si pak chudák vyčítal dost dlouho... ;) Jinak super, dámy!!! ;)

Bosorka

16)  Bosorka (30.05.2012 11:25)

BJ - nebuď tak přísná, každý reaguje na stres a frustraci jinak - někdo se cpe čokoškou a někdo si rád "přihne" ;)

15)  BJaneVolturi (30.05.2012 11:19)

Panebože! Viny trpí a on se hodlá cpát kudlankou?! Tohle je vážně chlap za všechny prachy!

Twilly

14)  Twilly (30.05.2012 07:26)

Macku, já byla zticha a čekala jsem až se ohradíš

Bosorka

13)  Bosorka (30.05.2012 07:13)

A ono to ještě bouchne muhehehehehehheheh

LadyS - hele, nepomlouvej mi kluky v rezervaci! Ty, ty, ty...

Twilly

12)  Twilly (29.05.2012 23:33)

Už jsme byly obžalovány... Cleo se o to postarala...

V tomhle případě je doutnák Macek a já, jako správný prách, chytla. Ale bejvává to i obráceně

Lenka326

11)  Lenka326 (29.05.2012 23:11)

No, že vy dvě jste nebezpečná dvojka, to je mi jasné už dávno. Jen pořád nevím, kdo je doutnák a kdo prach. Každopádně ve spojení jste vysoce třaskavé. Jen je mi líto těch okolo vás, v tomto případě teda vašich hrdinů. :D

Twilly

10)  Twilly (29.05.2012 22:14)

Leni, nechtěj slyšet ty naše rozhovory

Bosorka

9)  Bosorka (29.05.2012 22:13)

Leni - tvůj komentář mě rozesmál tak, jako už dlouho nic :D
Sím, mistr přes zádrhele jsem v tomto "vztahu" já....a jdou mi překvapivě snadno

Lenka326

8)  Lenka326 (29.05.2012 22:10)

Vy jim zas dáváte!!!!!! Nestačí, co všechno zažívá Winie, vy musíte takto rozhodit i Maniho. Vždyť on už skoro ani není upír a vy ho necháte zakousnout Kudlanku. No, ne, že by si to nezasloužila, přísavka jedna, ale proč by si měl kvůli ní dělat Mani problémy? Má jich i tak víc než dost. Zajímalo by mě, jestli z vás ty komplikace prostě jen tak padají nebo je musíte pracně vymýšlet? Protože tolik zádrhelů, jako tihle dva, snad žádný pár nemá.
Prosím, aspoň vysekejte Maniho z toho napadení, jo?

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek