27.09.2011 [15:15], Twilly, ze série Kdopak by se vlka bál... , komentováno 38×, zobrazeno 4735×

 14. kapitola - láska v ohrožení

Mani

Alice si mě teď vzala na starost. Už mě tak okatě neuháněla, ale přesto se mnou byla podstatnou část každého dne. K mé radosti se mi ovšem snažila minimálně organizovat život a respektovala, že o Winie jsem prostě mluvit nehodlal. Ani s ní, ani s Juls, ani… s nikým. Někdy s Edwardem, protože mi stejně ty moje myšlenky pořád okukoval. Každopádně, dny plynuly a mně se nepodařilo najít způsob, jak se k ní ještě jednou přiblížit. Každičký pokus mi vetovala. Telefony nebrala, na textovky neodpovídala. Neměl jsem o ní žádné zprávy a ani Carlisle už teď do La Push nechodil. A s Jacobem jsem o ní tak nějak mluvit nechtěl. Kdykoliv slyšel její jméno, snažil se zmizet jako pára. Přemýšlel jsem, jestli má smysl ptát se ho, co má za problém, ale stejně by to asi bylo k ničemu…

Carlisleovi jsem systematicky likvidoval jeho vinotéku. Sice mi na to nic neřekl, ale dobře jsem vnímal jeho bolestínský pohled, který na mě vrhnul pokaždé, když objevil další mezeru v regálu. A vím moc dobře, že nelitoval má játra. To trpěl ten sběratel v něm…

„Tak pojď, Manueli, já si zalovím a ty se můžeš proběhnout, jestli nebudeš jíst,“ zašvitořila Alice vesele jednoho dne.

„No jo, pohyb mi pročistí hlavu… možná,“ zvedl jsem se a pomalým krokem jsem se přesunul ke dveřím, kde už na mě ta ještěrka čekala.

„Ale no tak, Manueli, trochu života do toho umírání!“ Šťouchla do mě ramenem, zatímco na mě upírala svoje zlatý kukadla. Nakonec jsem se usmál.

„Pojď, ukážu ti, kudy poběžíme,“ vzala mě za ruku a vedla ven.

* * *

Když její ramena ztuhla, věděl jsem hned, co to znamená. Už jsem to zažil, ale nikdy ta její vize netrvala tak dlouho a obvykle se po ní netvářila takhle. Tohle asi nebude vize o nejnovějších slevách v nákupáku, tohle bude sakra vážný!

„Musíme domů!“ zazněla slova, kterých jsem se obával. Tedy, ne, že by vypovídala něco víc o tom, co se děje, nebo spíš stane. Ale ten způsob, jakým to řekla…

Čapla mě za zápěstí a tahala směrem, kde leželo sídlo Cullenů. Zareagoval jsem téměř okamžitě. Zapřel jsem se patami a volnou rukou jsem pro změnu čapnul já Alice. Můj odpor ji zarazil a ona se ke mně otočila čelem. V životě jsem neviděl Alice vážnější. Takže to, co viděla, musí být pecka!

„Cos viděla?“ vybalil jsem na ní svou obavu v jediné otázce.

Stažené obočí jsem na jejím obličeji ještě taky neviděl. „Já…“ snažila se najít slova. „Myslela jsem, že budeme mít konečně klid!“ Znělo to málem omluvně.

„A nebudeme?“ Hloupá otázka, přímo stupidní!

„Ne, Manueli, nebudeme. Někdo se chystá napadnout měniče.“

Tupě jsem na ni zíral.

„Někdo?“ zeptal jsem se, ale odpověď jsem tušil. Kdo jiný než upír by plánoval napadnout vlky?

„Někdo z našich. A teď pojď! Musíme to oznámit našim a taky do La Push…“

Nevím, kdy mě obešla, možná jsem nevnímal já a možná kolem mě prolítla upíří rychlostí tak, že jsem ani nepostřehl, kdy to udělala, ale teď byla za mými zády a jemným tlakem se mě snažila uvést do chodu.  

* * *

Cullenovic klan už byl v prostorném obýváku. Byli tam i Jacob se Sethem. Každý z nich měl jednu Edwardovu dceru v náručí. Táta s Beou seděli na gauči a Juls s Conorem stáli nejblíže u kuchyňského ostrůvku. Byli tam prostě všichni, krom dětí.

„Musela to být náhoda, přesto jsem to rozhodnutí viděla,“ spustila Alice bez jakéhokoliv úvodu hned ode dveří.

„Poslouchám, mluv,“ vyzval ji Jacob.

 Alice se k němu obrátila čelem a s veškerým respektem jeho alfa-postavení mu začala podávat zprávu, která jeho lidem měla pomoci. Snad…

„Když ta malá, zrzavá-“ mluvila a já ji přerušil tichým zavrčením, „… když Winie zlikvidovala toho nomáda, nebyl sám. Jeho, řekněme společník, uprchl a teď se chce pomstít.“

Jacob se zhluboka nadechl a nespouštěl oči z mrňavé elfky.

„Kvůli jedinému nomádovi bys nesvolala tenhle tyátr, takže o co jde?“ Z Jacoba by byl opravdu působivý alfa,  kdyby to sám chtěl. Pořád ale odmítal své místo přijmout.

„Není jeden! Má menší oddíl novorozených, jako měla Victorie, ale tenhle nomád si myslí, že na měniče to bude stačit. Jenomže mají v plánu srovnat La Push se zemí a taky…“ Alicin pohled těkal z Jacoba na Setha a zase zpátky.

„Viděl Winie a Leah a hodlá je zničit jako první. Oko za oko!“ dodala.

Věta - Nač vlastně ještě čekáme – mi přišla na mysl dřív, než jsem ji měl v úmyslu vyslovit nahlas.

„Manueli, stůj!“ zastavil mě Edward, který jako jediný věděl, co se u koho v hlavě odehrává.

„Alice, viděla jsi ještě něco?“ Jednou rukou mě držel za rameno a čekal, až Alice odpoví všem. Jo, musí vědět něco víc, jinak by… jinak by to asi nezačínal, nebo…? uvažoval jsem.

Alice se na mě poplašeně koukla a pak zase uhnula pohledem.

Sakra!

„Viděla jsem toho nomáda, jak se vrhnul na mlhu,“ pípla.

„Na mlhu? To jako na Winie?“ Těkal jsem pohledy z jednoho na druhého, vlastně snad asi na každého z Cullenů.

„A jak to…“ dopadlo? To slůvko jsem už neměl sílu vyslovit nahlas.

Alice si nešťastně povzdechla a zhluboka vtáhla vzduch nosem. Spodní ret si nervózně kousala.

„No právě, to je to, co nevím!“

* * *

Winie

Musím pryč, musím pryč, musím pryč… tohle jsem si opakovala jako mantru, když jsem vysloveně „utíkala“ od Maniho. Zdrhala jsem, protože jsem si moc dobře uvědomovala, že jsem udělala chybu. Neměla jsem mu to, sakra, říkat! I Paul se na mě koukal, jestli jsem se náhodou nezbláznila, bylo vidět, že se málem tlapou praštil do čela, aby mi naznačil, jak moc jsem blbá! Ten Maniho pohled…

Dost, Winie, sakra, on si s tím začal. On odešel za tou ledovou královnou. A ještě si přivede na mě toho upírského mozkodlaba! Copak nestačí, že se mi šťourají v mysli ostatní vlkodlaci?

Ale proč se tak trápím nad tím, že jsem mu ublížila? Opravdu to nevíš, Winie? Miluješ ho!

Miluju ho… zastavila jsem se a opřela se o nejbližší kmen. Podívala jsem se vzhůru do koruny stromu, který se nade mnou tyčil.

Co mám dělat? Mám jít za ním a škemrat o jeho lásku? Zase? Ve válce a lásce je prý dovoleno všechno. Ale co já? Co má sebeúcta? Jak velkou cenu budu zase platit za mlhavou iluzi?

„Co si myslíš, že děláš?!“ ozval se za mnou řev. To mě doběhnul Paul.

Ztuhla jsem a nasadila tvář hráče pokeru těsně před tím, než jsem se k němu otočila.

„Nevím, o čem mluvíš!“ odsekla jsem mu.

„Opravdu ne? A co to mělo znamenat tam,“ kývnul hlavou směrem k mýtině, „proč takhle blbneš? Proč si s ním nepromluvíš? Věci často nebývají takové, jak se na první pohled mohou zdát!“

Začala jsem být vzteklá. Paul si pro svůj otcovský proslov nevybral dobrou chvilku. Popravdě se mi ulevilo – bylo lehčí být naštvaná než přemítat, zdali jsem opravdu neudělala chybu.

„O řešení problémů promluvil ten pravý!“ To už jsem na něj zvýšila taky hlas.

„Co tvoje problémy, Paule? Co kdybys je zkusil řešit, místo abys v okruhu sto kilometrů dělat zářezy do postelí!“ A taky gaučů, křesel, kuchyňských linek a zahradních houpaček!

Hned jak jsem to vyslovila, bylo mi jasné, že jsem přestřelila. Paul sevřel čelisti a přimhouřil oči. Fakt šel z něho strach. Doufala jsem v jedno – snad uvědomuje, že ho Sam za mé zakousnutí pokárá. Tiskla jsem se ke kmeni stromu, zatímco on se ke mně blížil. Když měl obličej kousek od mého, moje lopatky se snažily prohrabat skrze tvrdé dřevo. Nezvládly to!

„Tak poslouchej,“ promluvil nebezpečně tichým hlasem, „já svoje chyby nemůžu jen tak napravit. Choval jsem se totiž jako namyšlený kretén! Myslel jsem jen na sebe! A ona ode mě utekla. Vlastně já jsem ji svým chováním vyhnal! A nevím, kde je. Nemůžu se sebrat a jít ji hledat, když může být kdekoliv…“ Paul zavřel oči a polkl.

„A ty moje ženský… Proč ty tak často běháš po čtyřech? Není důvodem, že je to pak jednodušší? Že tě pak lidské trápení tolik nebolí? U mě je to totéž! Aspoň chvíli můžu nechat fungovat jen tělo a netrápit se myšlenkami na ni!“ Otočil se ke mně zády.

Při pohledu na jeho svěšená ramena jsem měla sto chutí si nafackovat. Už zase! Proč musím ubližovat všem, na kterých mi záleží? Po chvilce váhání jsem mu položila ruku na rameno. Neshodil ji, což jsem brala jako dobré znamení.

„Promiň, já jsem jen…“ nevěděla jsem, jak pokračovat dál.  „Jsem prostě blbá!“ řekla jsem rázně. Pokýval souhlasně hlavou.

„Hele, nemusíš se mnou najednou souhlasit!“ rozčílila jsem se naoko. Konečně se na mě otočil a tvářil se normálně. Udělala jsem krok a objala ho.

„Promiň!“ zašeptala jsem mu do trika. Jeho ruce se mi propletly za zády.

„Někdy si říkám, že musíme být příbuzní. Aspoň vzdálení!“ povzdechl si do mých vlasů.

Tomu jsem se musela zasmát. Je pravda, že jsem ho opravdu brala jako bráchu – určitě mi byl bližší než „bratránek“ Jacob.

Zaslechla jsem nějaké mumlání a zvedla jsem pohled v právě okamžiku, když kolem procházel Sam. Něco si pro sebe žbrblal. Když nás spatřil v objetí, tak mu ztuhnul obličej. Zhluboka si povzdechnul.

„...a jako by to nestačilo, tak ještě ke všemu se mi tady smečka mucká!“ zaslechla jsem konec jeho monologu.

Když jsme se konečně dostali z toho záchvatu smíchu, do kterého náš uvrhla Samova poznámka, Paul na mě upřeně pohlédl.

„Promluv si s ním!“ řekl vážně.

Zahanbeně jsem sklopila hlavu a dívala se na naše bosé nohy. Rozpačitě jsem štourala palcem do hlíny.

„Promluvím si s ním, ale teď musím pryč. Musím si provětrat hlavu a zjistit, co vlastně chci.“ Paul mě náznakem bouchnul do ramene.

„Tak se mi líbíš, holka! Utíkej za Samem, snad ti ten výlet povolí!“

Když jsem Sama asi po deseti minutách dohonila, měl už na tváři vyrovnaný výraz vůdce vlkodlačí tlupy. Jen mu při pohledu na mě zacukalo pravé oko. A to ještě netušil, že ho čeká můj monolog o nejnovějším výzkumu, který pojednává o nutnosti ventilace stresových faktorů nejlépe formou dovolené. Po půlhodině mých vyčerpávajících argumentů uznal, že ten nápad s  výletem je přínosný nejen pro mě. Myslím, že si zhluboka oddechne, až mě nebude mít pár dnů na krku. Dohodli jsme se, že budu pryč maximálně dva týdny. Nejradši bych mu dala pusu! Slíbila jsem mu na pravou přední, že se upírům budu vyhýbat. Tak jen doufám, že se oni budou vyhýbat mně.

Dva týdny! Čtrnáct dní samoty. Jen já, les a divá zvěř. A občas překvapený turista… Zaběhla jsem domů, vypnula vodu a plyn. Zamkla jsem dveře a klíč dala pod rohožku. Pak už jsem plnou rychlostí běžela na sever a měla úsměv od ucha k uchu. I když se to na vlka nehodí a budu mít pak plnou tlamu mušek.

* * *

Mani

Ještě teď jsem rozdýchával naše poslední setkání s vlky. Ruce jak z rosolu a prsty rozevřené do pařátů. Blbý vlčí floutek. Nejraděj bych mu zakroutil tím jeho nahatým krčkem! Vůbec nechápu, že jsme se museli vybavovat s La Pusháky..Vždyť Jacob je taky alfa, kdyby chtěl!

Vzpomínky na setkání s vlky se mi pořád vracely. No jo, já bych to řešil jinak. Nakráčel bych do rezervace, popadl bych rajčátko a zamknul ji tady na sedm západů a už by nevystrčila ten svůj rozkošnej pihovatej nosánek! Jo, prskala by jako divoká kočka, ale pro její ochranu bych se nechal klidně naporcovat a sníst za živa. A možná bych si ji na sedm západů zamknul raději ve své posteli…

* * *

Na hranicích jsme se sešli všichni. Dva tábory a z toho převážná většina po sobě nevraživě pošilhávala. Včetně mě a Conora.

Jacoba se Sethem jsme oba akceptovali. Žili u Cullenů dýl než my a už k nim tak nějak patřili, ale tím to haslo. Ostatní vlci… někde v nejzazším místečku v mozku byla informace, která mi jako malý neón uprostřed noci blikal, BACHA! Kdykoliv ti mohou jít po krku!

Znepokojeně a hlavně netrpělivě jsem sledoval, jak si Carlisle podává ruku se Samem. Dle mého to zcela zbytečně protahovali, ale Edward se tvářil tak, že jsem se jen znechuceně odvrátil.

Nelez mi do hlavy!  poslal jsem mu myšlenku a taky jsem na něj upíral velice výmluvný pohled plný zuřivosti. A on jenom zvednul obočí ve stylu „trhni si!“… Co bych jen dal za to, slyšet ho to říct nahlas. Dokonalého Edwarda Culena. To pako se tomu ještě ušklíblo!

Pak se Jacob ujal slova. Vysvětlil ostatním, co Alice viděla a taky co neviděla. Ve vlčím táboře nastal šum. Na některých byl patrný zájem o boj a na některých zase starost. Sam teď čekal rodinu, jak se nám doneslo, ale zase se nemohl vzdát vedení jen tak. Nebylo by to fér vůči ostatním.

Jen jedny oči z celého toho vlčího chumlu měly jiný cíl. Paul mi koukal přímo do očí. Tím pohledem mě obviňoval. Netuším z čeho, ale stejně mě to pořádně štvalo!

„Kdepak je vlastně Winie?“ zeptal se přiškrceným hlasem Jacob, čímž mě konečně dostal do reality. Kvůli zírání na Paula jsem si ani nevšiml, že tady není s ostatními.

 „Dal jsem jí volno, potřebovala si něco zařídit,“ vysvětloval Sam a nenápadně hodil očkem mým směrem.

To mě nakoplo. Oběhl jsem tátu a postavil se před Sama. Sahal jsem mu asi k nosu, ale v té chvíli by mi nedokázalo nahnat strach nic, krom faktu, že Winie je někde sama.

„Tak ji zavolej zpět, nemůže být nechráněná!“ Můj hlas se rozléhal a nesl sebou tichou hrozbu.

„To nejde, je mimo dosah,“ odpověděl Sam naprosto klidně. Tím mě ještě víc vytočil a já na něj prostě zavrčel.

„No to snad není možné!!! Nechápu, jak mohl Sam dovolit, aby si vyšla na výlet. NA VÝLET?! Proboha živýho! Ona? Vždyť je to velice nestabilní měnič-nováček!  Byl jsem vzteky bez sebe.

Najednou mě chytli zezadu něčí ruce.

„To jsi alfa, zatraceně, jaks to mohl dopustit?!“ zařval jsem mu do ohryzku, v jehož výši jsem měl ústa, a vzhlížel k němu s naštvaným výrazem. Kdyby mě ty ruce netahaly od něj, neváhal bych…

„Jeden z tvých lidí se ti courá světem a ty ji klidně necháš dělat návnadu?“ Byl jsem v rauši a bylo mi úplně jedno, že několik dalších vlků začalo temně vrčet.

Pak najednou Sam ustoupil, teda spíš byl odsunut, a před očima se mi zjevil nabubřelý ksicht toho floutka, Paula. Třásl se jak ratlík a nehezky se šklebil.

„Kdyby nebylo tebe, ty blbče, nemusela pryč!“ řekl pravdu, která mě na moment úplně ochromila.

„Jaspere, honem!“ slyšel jsem Juliin hlas zpovzdálí, ale moc jsem nebyl schopný ho vnímat. Ne teď, když jsem měl pod nosem JEHO.

„Dělám, co můžu!“ odpověděl okamžitě dotazovaný přiškrceným hlasem. Atmosféra kolem stále houstla.

„Co tady všichni blbnete? “ Její hlas byl jako balzám na moje rány a sedativum k utišení. „Děláte mejdlo a mě nikdo nepozval? Nechci vám kazit zábavu, ale chystají se na nás nomádi! A vy si tady nacvičujete tanečky?!“

Měl jsem pocit, že mám halucinace. Sluchové i vizuální. U keříku stála Winie v upnutém tílku a sexy šortkách. Ve tvářích byla ještě rudá a zadýchaná od běhu a ve vlasech pár smítek jehličí. Na tvářích a taky po těle byla umazaná od bláta a byla krásnější než kdykoliv dřív…

Zhrnutie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

18)  Twilly (28.09.2011 11:16)

Booooože ty jsi ale romantik, Ančí

16)  sakraprace (28.09.2011 08:41)

Ale, ale to nám ty hormony pracují a dělají si co chtějí A nakonec Winie " Co tady všichni blbnete?"

15)  Kamci (27.09.2011 23:08)

a Mani pochází z teplých krajů, přece by jste ho nenechali povalovat na těch ledových šutrech, že
samzřejmě odpočinek by si zasloužili, ale všeho do času a v teple. Věřme tedy našim spisovatelkám, že je nastydnout nenechají.

14)  Twilly (27.09.2011 22:57)

Ančí, ale ne pořád

12)  kytka (27.09.2011 22:55)

Dámy, skvělá práce. Moc jsem si to užila. Sice nebude klid, nomádi blázniví. Ale nemůže to být moc jednoduché.
Winie je ovšem číslo. Ten konec byl naprosto bezkonkureční. Smekám a děkuji.

11)  Bosorka (27.09.2011 22:30)

Ančí - jako, že noci jsou tam chladné a oni nemají teplé spodní prádlo

10)  Twilly (27.09.2011 21:37)

Na cibulce asi ne, zlato... ...

9)  SarkaS (27.09.2011 21:29)

Mani Divočák... A ona to tam na konci taky dobře rozsekla

7)  Kamci (27.09.2011 21:14)

oooooooooooooooo testoreron v akci ,
ale Winie to na konci naštěstí rozsekla

6)  Fanny (27.09.2011 19:08)

Nomádi nenomádi taky by si mohli dáv chvilku pokoj... Celkem slušně načasovaný návrat Winie.

5)  LadySadness (27.09.2011 18:07)

ach, Rajčátko moje milované, tak si mi chýbala aj tvoj Mani, hoci ty si to nechceš priznať, ale aspoň si priznaj, že sa bojíš, lebo aj on sa bojí, ale vy dvaja ste taký rozkošný pár, moji zlatí obaj tak hurá na nomádov a aspoň tentokrát nechajte Winie trochu rozumu a Manimu trochu šťastia prosím, ale hlavne do toho nemontujte Juls, tá rozmaznaná mi teda fakt...vadí ´ch jo, ja už sa do toho zase vkladám naplno

4)  Bosorka (27.09.2011 17:24)

Na pláži? V La Push? TO je o ledviny i vlkodlaka a čtvrtupíra

2)  Twilly (27.09.2011 16:23)

Já už na to, Bosinečko, normálně čekám , ty moje malá hysterko milovaná

1)  Bosorka (27.09.2011 16:13)

«   1 2