03.02.2012 [21:30], Twilly, ze série Na tónoch Twilightu , komentováno 21×, zobrazeno 4840×

Co myslíte, copak mají asi společného vodníci a upíři? Dnešní songfic byl inspirován nádhernou písničkou, Znala panna pána, s neméně nádherným textem, který sedne na Twilight jako... no vždyť víte  ♥

Kdo má rád, má mnohem víc…

Tisíckrát (tisíckrát) můžeš chtít (můžeš chtít)
Vzdálenou (vzdálenou) hvězdou být (hvězdou být)
Světlo hvězd (světlo hvězd) vstříc věkům září
Však kdo má rád, kdo má rád, má mnohem víc

Vystoupila za auta a najednou mu přišla jako bohyně. Kdy se to sakra stalo? Ještě včera to bylo malé děvčátko, které kdykoliv svezl na zádech z nedělního pikniku. A teď? Byla krásná, mladá a… nezadaná. Co viděl, to se mu líbilo. A moc. Něžná ramena, co byla ještě nedávno nevycválanými perutěmi teenagera, a kostnatá kolena se přes noc změnila v sexy ladné křivky… Polkl ten knedlík, který mu narostl v krku. Když si uvědomil, na co právě pomyslel, nervózně se ošil a nenápadně se začal ohlížet kolem sebe. Už mu určitě hráblo! Jo, jinak to ani nemohlo dopadnout, když se měnič otiskne do upírovy dcery, jinak by nepokoušel osud a neohrožoval by sněním o upírově žábě svůj kožich. A co víc, když ten kamennej panák ví o všem, na co pomyslí! Pak mu došlo, že tady není a že si dělá vrásky úplně zbytečně.  Mohl dát konečně svým myšlenkám pohov, když tady nebyl ON.

U auta nastal menší rozruch, když Renesmé upadly učebnice. Někdo z adolescentního davu se nakonec neudržel a naklusal přímo do spárů upírů, ve falešné snaze pomoci slečně  v nesnázích. Blond floutek s rozzářenýma očima přejížděl pohledem JEHO Nessie po celé délce jejích dlouhých štíhlých nožek a vosím pasu, když se pokoušel, i s knížkama, pomalu vstát.

Koukej jinam, ty blbečku! vysílal naštvaně zcela jasné instrukce, na jeho vkus až příliš smělému mladíkovi, zatímco úplně ignoroval svůj slabý třes v ramenou.

„Zvolni, Jakeu, jenom jí podal knížky, nic víc,“ promluvil k němu konejšivě jeho přítel Seth. Obrovskou tlapou mu položil na rameno, a tím se ho pokusil zastavit v čemkoliv, co by možná mohl mít v úmyslu.

„Jsem v pohodě!“ zasyčel na něj Jacob po několika vteřinách a psychicky unaven si promnul kořen nosu palcem a ukazováčkem.

Copak to už teď bude takhle pořád? Měl chuť ublíženě zakňourat, ale to se k jeho imidži vůbec nehodilo.

Seth se k němu naklonil a jenom pro jeho ucho zašeptal: „Je na čase jí to říct, kamaráde.“

Tisíckrát podél cest jako strom můžeš kvést
Tisíckrát řekou být, jako tón v strunách znít
Na tisíc (na tisíc) let neznat stáří
Však kdo má rád, kdo má rád, má mnohem víc

Nesnášela dvě věci. Když se na něj lepily holky ze školy a když se choval jako páprda, co jí všechno jen zakazuje, jako kdyby neměla vlastní rozum. Toho si užije od svého otce víc než dost! Štvalo ji, že se nejenom dnes kvůli němu – zdá se, že zcela zbytečně - nakrucovala a svlékla pomalu až na hranici tátových zákazů, a s ním to ani nehnulo. Nic. I když ostatním klukům v té samé situaci, přímo kapaly sliny od úst. Nejradši by do toho praštila!  Nakonec… vždyť je to přece jedno! Je to její strýc a ne… Bože, tomu to dneska tak sluší…

Rosalie ji šťouchla loktem do boku. „Necul se tak a běž za ním,“ radila. Odkdy se právě ona stará?!

„A proč? Má nohy, tak ať přijde sám!“ Nasadila svůj oblíbený umanutý výraz dítěte, kterým už ale, dle vzhledu, rozhodně nebyla.

„Prosím tě, ten vořech z toho evidentně nemá rozum!“ prskla znechuceně bohyně se zářivě zlatou hřívou.

Nechápavě se na ni zadívala. „Co tím chceš říct?“ Přimhouřila podezíravě své čokoládově hnědé oči do úzkých štěrbin.

„Máš ho přece ráda, nebo ne?“ ignorovala neteřinu otázku a spokojeně sledovala stoupající červeň v jejich tvářích. „No, to jsem si mohla myslet!“ Neodpustila si špatně zahraný nesouhlas, přesto, že jí v karamelových očích hrály veselé plamínky.

„Tak ho přinuť, Nessie. Buď jako tvoje máma!“ Teď už jí ty oči vzrušením zářily. Nessie netušila, jestli se nemá začít tety bát.

„Máma?“ podivila se.

„Jasně, snad si nemyslíš, že dostala tátu „na lopatky“ legálně,“ Rosalie lehce zakroutila hlavou a nadzvedla pečlivě upravené obočí ve vyzývavém gestu.

Dřív, než se stihla zeptat, o čem to vlastně mluví, jí Alice - druhá teta - dobře mířenou ranou vyrazila učebnice z rukou a ty se náhle objevily u jejích nohou. Jeden z věčně číhajících spolužáků zareagoval rychlostí, která by zaujala i tátu a snad i strejdu Jazze, ale že by se Jacob zrovna trhal… Ne, tak tohle asi tetám moc nevyšlo. Chjo, co má jedna poloupírka udělat, aby si jí měnič všimnul… že už dávno odrostla dětským střevíčkům?! To takhle bude vypadat ještě dlouho?

Znala panna pána, zdálo se, že o ni stál
A to byla rána, jíž se její táta bál
Měl svou dceru příliš rád a pánovi ji nechtěl dát
Znala panna pána, hádejte, co bylo dál.

Když po škole přišli domů, byla smutná. To, že jsem s ní byl spojený hodně silným poutem, to bylo jasný, ale dnes mě to vzalo tak trochu víc. Měl jsem neodbytný pocit, že tentokrát je to kvůli mně.

„Nessie, co je? Co se ti stalo?!“ zašeptal jsem zmateně a v poslední chvíli jsem se zastavil, abych ji neobjal, jako bych to dřív udělal bez zaváhání. Teď jsem se ale z nějakého zvláštního důvodu bál, že by se fyzickým kontaktem mohla vyděsit, a asi jsem měl pravdu. Protože jsem ještě zahlédl, jak lesk v jejích očích pohasl dřív, než je stihla přede mnou sklopit. Lehce zakroutila hlavou a koutek jejích úst se nevesele zvednul.  Mlčela.

„Udělal jsem něco?“ Ona si to vůbec neuvědomovala, ale vyděsila mě. Takhle smutná nikdy nebývala. Jestli jí někdo ublížil, roztrhnu ho jako… Nepatrným pohybem zvedala ruku k mému obličeji. Její prsty byly až bolestně blízko, ale nakonec se zastavila a já musel posbírat veškerou sílu, která mi ještě zůstala, abych svůj původní úmysl nezrealizoval. Jak je Bůh nade mnou, nebylo by to jen nevinné objetí!

A pak tu ruku zase stáhla zpátky. Její dotek, který už moje tělo očekávalo, se nekonal. Okamžitě mě přepadla panika a v hrudi jsem pocítil jenom podivné prázdno.  Pár vteřin na to jsem si uvědomil, že to prázdno zůstalo i po ní, v pokoji, ve kterém jsem byl teď sám.

„Nejsi tady sám a přestaň na ni TAK myslet, je to ještě dítě, proboha!“ zaburácel Edwardův hlas přímo za mými zády. Prudce jsem se k němu otočil čelem. Tělo se mi mimovolně napjalo a svaly cukaly v tušení blížící se akce. Místo toho jsem jenom zatnul ruce v pěst, stejně jako rty do naštvané linky.

„Řeknu jí to!“ zasyčel jsem a pořád propaloval jejího otce pohledem.

„Na to zapomeň, čokle!“ Nijak se nebrzdil v ukrývání svého vzteku.

Klidně si posluž, ty rampouchu, já si tě podám!

„No to jistě! Už se tě bojím…“ Oči mu zčernaly zlostí a výsměšná maska najednou působila hodně děsivě. V tom se ale přepočítal. Možná, kdyby to zkusil na někoho jiného, ale mně tím strach nahnat nemohl.

„Ona je můj otisk, Edwarde, to jsi věděl už od začátku. Věděl jsi, že to jednou přijde, až to příroda uzná za moudré a ani ty, sám veliký Edward Cullen, tomu nezabráníš!“ Ó ano, tohle byla konečně moje chvíle. Teď už mi nic nezabrání všechno Nessie říct. Opravdu všechno, co mám na srdci, i když mě Bella prosila, ať nechám Nessie prostor pro lásku… Ve chvíli, kdy jsem si vzpomněl na její smutek, bylo po mém pomyslném vítězství.

„Dej. Od. Ní. Ruce. Pryč!“ plivl mi těch několik slov nenávistně do očí a já… opět jsem jenom mlčel. Mlčel a zuřil.

„To nejde!“ Vzchopil jsem se nakonec natolik, abych mu alespoň odpověděl bez proměny ve vlka, ke které jsem právě teď měl docela blizoučko.

Edward postoupil o dva kroky vpřed a zašermoval na mě prstem. „Varuji tě!“ zavrčel.

A já taky.

„Dobře víš, že ji miluju od první chvíle, co jsem ji spatřil. A to se nikdy nezmění, Cullene! Ona ti už dávno nepatří! Už není JEN tvá.“ Neměl jsem v úmyslu nechat se od něj zahnat do kouta.

Ozvala se rána a nám oběma vyletěly hlavy ke dveřím. V nich stála Nessie. Ty krásné rtíky měla pootevřené do rozkošného „o“ a kulila na mě svá čokoládová kukadla. Řasy se jí samým překvapením téměř dotýkaly obočí…

První se vzpamatoval Edward. Nasadil si místo úsměvu výraz naprosté ironie. Měl navrch a dobře to věděl. Mohl právě teď slyšet všechny její myšlenky, a dle jeho úšklebku jsem to patrně prohrával na plné čáře.

Nessie se mi dívala do očí a já do těch jejích.

Vedle dcery se objevila taky její matka. Žena – věčná dívka – kterou jsem kdysi taky miloval. Vlastně, miluju ji pořád, ale dnes už spíš jako sestru, než jako… její dceru. A myslím, že ani absence otisku by na tom nic nezměnila. Já Renesmé prostě miloval celým svým JÁ.

„Edwarde, lásko, pojď se mnou…“ natáhla ruku ke svému manželovi, ale on odmítal poslechnout. „No tak…“ nevzdávala to a trpělivě ho k sobě lákala. „Dej jim prostor.“ Její slova ho konečně probraly z bdělého komatu.

„Nessie je moje!“ Najednou vypadal tak trochu jako šílenec.

„Ne, lásko, Nessie je naše a naší i zůstane, ale teď by si měla promluvit s Jacobem. Pojď,“ mluvila na něj pořád měkce, jako by byl malé umanuté dítě. Usmála se. Zlatá Bella!

„Já nikam nepůjdu, já…“ Zatřepal odmítavě hlavou a ruce si bojovně založil na prsa. Ke všemu se k nám všem otočil zády.

„Tak půjdeme my, co říkáš, Ness,“ promluvil jsem konečně i já. Edward pořád trucoval, ale Bellin úsměv a souhlasné přikývnutí mi daly zelenou. Jediný problém snad byla Ness. Z jejího výrazu jsem nedovedl vyčíst absolutně nic. Opět mě přepadl ten divný pocit nejistoty. Ani nevím jak, ale najednou jsme byli před domem.

„Kam bys chtěla jít?“ dával jsem ji na výběr, ale ona jenom plaše zvedla ramínka a pak je zase spustila.

„Tak tedy půjdeme na pláž…“ rozhodl jsem za oba.

Tisíckrát můžeš chtít
Vzdálenou hvězdou být
Jako sám horský štít k mrakům čnít, hrdě čnít
až poznáš svou (poznáš svou) tvář v dětské tváři,
tak pochopíš, že kdo má rád, má mnohem víc

Sedla si na naplavené dřevo. Na stejné, na kterém kdysi se mnou seděla její máma. Já jsem se ještě neosmělil. Stál jsem na břehu, tenisky se mi bořily do písku a jejich špičky olizovaly čepičky zpěněného moře. Házel jsem kamínky tak daleko, že jsem stěží dohlédl k jejich odrazu o mořskou hladinu. Mlčeli jsme. Ani jeden nevěděl, jak začít.

„Proč jsi mi to neřekl?“ Čekal bych trochu víc citu, ale s povděkem jsem nezaznamenal ani rozhořčení. V hlavě mi šrotovaly všechny možné odpovědi, ale žádná z nich nebyla pro ni dost dobrá. Zasloužila by si pravdu, ale tu jsem ani já sám neznal.

„Nevím,“ přiznal jsem nakonec a cítil se před ní jako nahý. Prudce vydechla a odvrátila svou krásnou tvářičku. Měl jsem na sebe vztek, že jsem to takhle zkazil.

„Nessie!“ Stačilo jen pár kroků a klečel jsem jí u nohou, zatímco ona svou tváří vytrvale uhýbala. „Ness!“ Už jsem zněl zoufale i sám sobě.

„Lásko!“ Ztuhla a konečně se mi přestala bránit. Dostal jsem šanci přimět ji podívat se mi do očí. Doufal jsem, že v nich spatří to, co nedokážu říct nahlas. Váhavě jsem k ní zvedl ruku a lehkým dotekem na její tvář jsem ji donutil hlavu otočit. Vypadala vyděšeně. Oči jak dva talíře a tváře jí hořely. Bylo to špatně nebo dobře? Nevyznal jsem se v ní.

„Řekni to ještě jednou,“ zažádala tiše a já pátral po svých slovech. Probůh, co jsem to jenom před chvílí plácal? Byl jsem tak ponořen do sebelítosti z jejího odmítání, že jsem nebyl s to si vzpomenout.

„Řekni mi ještě jednou… lásko,“vyslovila opět svoji žádost. Něco v jejích očích se změnilo. Nebyl to strach, ale pořád jsem nepoznal, co to bylo.

„Řekni to, prosím…“

Víc jsem za sebe už ručit nemohl.

Znala panna pána, zdálo se že pro ni vzplál
A to byla rána, jíž se její táta bál
Aby mohla šťastně žít, tak pánovi chtěl život vzít
Znala panna pána, hádejte, co bylo dál.

„Jsi mrtvý, Blacku!“ zahřměl zuřící hlas otce mé lásky. Trochu se mi bázlivě stulila v náručí a já se hrdě usmál. Dnes už poněkolikáté. Byl důvod, tak proč, sakra, ne?

„Zmlkni, Cullene!“ vrátil jsem mu se smíchem v hlase. Právě jsem zažil ty nejkrásnější chvíle, Nessie je moje… Co tam po jejím otci! Odpovědí mi bylo dost hlasité vrčení. Nemusel jsem hádat, kdo byl autorem.

„Nedělej mu to horší, než už to má, Jakeu,“ zapředla mi do košile měkce. Políbil jsem ji do vlasů a vdechl její jedinečnou vůni. Ne, bez ní bych už nedokázal být. Nikdy!

„Měl dost času si zvyknout, věř mi,“ přesvědčoval jsem ji, když se ode mne nepatrně odtáhla a já měl možnost dotknout se její tváře alespoň tím, že jsem jí upravil neposlušnou tmavě měděnou loknu za ucho.

„Ale když táta…“ nadechovala se ke své argumentaci, ale já byl rychlejší. Prsty jsem se dotknul jejich rtů a k mé radosti měl tenhle skutek okamžitý účinek.

„Věř mi!“ Byl to příslib na celou věčnost.

Po chvíli jsem s radostí zaměnil prsty za své rty.

Tisíckrát můžeš chtít
Vzdálenou hvězdou být
Jako sám horský štít k mrakům čnít hrdě čnít
až poznáš svou (poznáš svou) tvář v dětské tváři,
tak pochopíš, že kdo má rád, má mnohem víc.
Tak pochopíš, že kdo má rád, má mnohem víc.

„Nejsem už malá holka, tati!“ Neposlušná vráska se jí usadila na bílém čele, kde vůbec neměla nikdy být. Tahle malá, bojovně naladěná poloupírka vystavovala na odiv svou naštvanost a prala se za sebe a svou lásku jako lvice. Na důraz svých slov naštvaně bouchla do stolu. Ten se povážlivě zachvěl pod sílou jejích emocí, ale útok nakonec zdárně ustál.

„Nessie, ty jsi na randění moc mladá!“ oponoval kluk, co zdánlivě nebyl o moc starší nežli naše malá bojovnice.

Temně rudé vlasy jim oběma plály plameny, které rovněž sálaly z jejich pohledů. Podoba mezi nimi tak byla ještě patrnější, než skýtal první, letmý pohled.

„A co máma, když sis s ní začal, nebylo jí víc než mně!“ Přivřela oči bojovně do štěrbin, jakoby ho vyzývala k překonání jejího argumentu. Cítila se být na koni, obrazně řečeno.

„Mámu do toho nepleť, Renesmé, mluvíme o tobě a o něm!“ dodal neochotně. Po létech křehkého příměří mladému měniči ani nedokázal přijít na jméno.

„Jmenuje se J-A-C-O-B!“ hláskovala provokativně písmenko po písmenku a z očí jí sršela zlost.

Upír se najednou zarazil. Co se to s ní stalo? ptal se sám sebe. A co se to stalo se mnou? Já se svou dcerou přece nikdy nebojoval. Rozuměli jsme si, tak proč děláme tohle? Sedl si v rozrušení na židli. Ruce mu sklouzly do klína a najednou věděl, že dělá velkou hloupost. Nessie byla jako jeho Bella. Stejná a přece svá. Bella tehdy taky šla za svou láskou, byť to jemu samotnému přišlo jako největší hloupost existence, teď věděl, že minulost by NIKDY nezměnil. Nemohl by žít bez Belly. A vypadá to tak, že cynická historie se opakuje. Jeho dcera mu právě dokázala, že za své štěstí zboří i hráz osudu…

„Nessie, jsi si jistá, dceruško?“ Nechtěl se s ní hádat. Nesnášel, když se na něj zlobila. A taky nesnášel, když byl za zlého. No ano, už nikdy více padouch, jenom hrdina. A pro svou dcerušku zvlášť.

Odměnou mu byl téměř okamžitý úsměv obou jeho nejvíc oblíbených osob. Roztáhl ruce a čekal, až mu Nessie vlítne do náručí. Neváhala ani setinu vteřiny. Tohle se mu už zamlouvalo víc. Jemu a všem ostatním přihlížejícím taky. A najednou mu v mysli vyvstala slova jedné písně:

Až poznáš svou tvář v dětské tváři,
tak pochopíš, že kdo má rád, má mnohem víc.

***

A pak se Nessie dozvěděla, jak to vlastně bylo s mámou a tátou. Pochopila, že se tak trochu historie opakuje ;-)

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  Bosorka (03.02.2012 21:58)

Sakra, ségra, ten klip

«   1 2