Sekce

Galerie

/gallery/96474.jpg

Další pokračování je na světě. Naše hrdinka se usadila.

Budu ráda za každý komentář... :-) Vaše semiška

3.

Ocitla jsem se konečně tam, kde jsem chtěla být. Les byl rozsáhlý, poklidný a hustý, takže sem nesvítilo tolik slunce jako v některých lesích, kde jsem se snažila skrývat před slunečními paprsky. Přes den jsem se ukrývala v lese, aby mě nikdo neviděl ani nenašel. Většinu času jsem trávila tím, že jsem se snažila přijít na to kdo, nebo co,  jsem. Každý na mém místě by se o to snažil, tím jsem si jistá.

V noci jsem nejčastěji lovila, protože jsem chtěla být nenápadná. Nějakým způsobem mi už jeden člověk nestačil a já si přála, aby tomu tak nebylo. Nechtěla jsem zabíjet a už vůbec, aby se ze mě stal masový vrah. Dnes jsem zabila 4 lidi: jednoho bezdomovce, dva mladší muže a jednoho násilníka. Poslední jmenovaný mě zahlídl kousek od kraje lesa, kde jsem zahrabala předešlé tři oběti, které se staly mojí potravou.

Sice neumím číst myšlenky, ale podle výrazu v obličeji jsem poznala, že bych se měla stát jeho další obětí.

„Na to zapomeň,“ řekla jsem výhružně a připravovala se na útok.

„No tak, kotě, já vím, že ty to chceš stejně jako já,“ odvětil mi.

„ To se pleteš, chlapče. Ani já ani nikdo jiný už nebude tvou obětí, protože teď jsi můj.“ Poslední tři slova jsem skoro vykřikla a zaútočila. Jen vyvalil své oči a už se na nic víc nezmohl, protože jsem se mu zakousla do krku. Sice se mi zabíjení lidí hnusí, ale při tomto útoku jsem měla trochu jiný pocit a to ten, že tento násilník už neublíží žádné ženě. Malinko se mi ulevilo, i když jsem měla, jako vždy, špatné svědomí. I tohoto člověka jsem nakonec pohřbila a přála si, aby se dostal do horoucích pekel a pykal za své činy.

Po „jídle“ jsem si řekla, že teď, když už je po všem, bych mohla prozkoumat trochu své okolí, když už jsem se rozhodla, že tu chci na nějaký čas zůstat. Nemůžu se zdržovat na nějakém místě až moc dlouhou dobu, protože i když se skrývám, mohl by mě někdo vidět a zpozorovat, že nestárnu. Ze začátku to pro mě byl docela šok, ale pak se mi to začalo i líbit.

„Aspoň nebudu mít žádné problémy se stářím a nebudu se trápit tím, jak jsem, jako mladá, byla hezká holka, kolik kluků za mnou běhalo a jaké krásné mládí jsem měla,“ říkala jsem si v duchu.

Vyšla jsem na kraj lesa a dívala se dolů k městu. Bylo menší, skoro liduprázdné, ale přece se ve většině domků svítilo. Při mé přeměně muselo dojít také ke zlepšení mého sluchu, protože jsem slyšela, jak někdo zhasnul světlo, přestože jsem byla od domu docela pěkný kousek daleko.

„No páni, to je teda něco,“ nestačila jsem se divit a pomalu sešla na cestu, kudy jsem se vydala na prohlídku městečka. Zastavila jsem se u cedule „Vítejte v městečku FORKS“.

„Hm, takže Forks se to tady jmenuje,“ řekla jsem si pro sebe, „ tak díky za uvítanou“. Tuto část už jsem řekla docela nahlas, takže kdyby u mě někdo stál nebo byl v mé blízkosti, určitě by to slyšel. Šla jsem dál a záhy jsem zjistila, že toto městečko má kolem 1200 obyvatel a že tu mají menší samoobsluhu s potravinami, školku s prostornou zahradou na hraní dětí při pěkném počasí, základní i střední školu, poštu, policejní stanici, větší nemocnici, menší banku a dva menší zábavné podniky. Jeden z nich byl hudební klub a ten druhý vypadal jako poopravená hospoda pro místní štamgasty.

„Tak tohle městečko nebude zase tak nudné, jak jsem si myslela,“ prohodila jsem šeptem. Toto mé tvrzení vzápětí potvrdil i hudební klub, z jehož stěn se ozývala dost hlasitá hudba. Zaposlouchala jsem se a z vnímání hudby mě vytrhlo až začínající svítání, přesněji první paprsky, které mě udeřily do obličeje.

„Musím zmizet,“ pomyslela jsem si a už jsem utíkala jako s větrem o závod zpátky do lesa. Stihla jsem to jen tak tak. Slunce se vyhouplo nad obzor a ve Forks začal jeden z pěkných dnů, kterých zde bylo pomálu. Většinou bylo pod mrakem a pršelo zde skoro obden. I tyto dny jsem měla čest zažít. Nevadilo mi to, ale v těchto dnech bylo horší najít nějaký ten přístřešek, abych nezmokla. Voda mi nevadila, nestudila mě, ale pocit, že jsem mokrá, nebyl zrovna příjemný. Po delším pátrání jsem v lese narazila na polorozpadlý srub, o který se zjevně nikdo nestaral a který už mnoho let nikdo nepoužíval.

„Super,“ řekla jsem si, „aspoň se mám kde schovat před deštěm,“ tetelila jsem se blahem nad svým nálezem.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

8)  Jalle (04.01.2013 11:01)

hotový Robinson

Janeba

7)  Janeba (26.12.2010 00:29)

Stále zajímavé! :) Tak co bude dál?! Díky!

6)  Ashley (19.12.2010 22:07)

ta část s tím násilníkem mi něco připomíná!!!;)
Miluju ochránce ženských práv!

Michangela

5)  Michangela (08.07.2010 19:55)

Jen... městečko s tolika institucemi a sto dvacet obyvatel? Možná chybí nula na konci.

4)   (16.06.2010 20:14)

Jak tak kokám, holky tu mají vkus!
Ne, teď vážně...
Fakt ti to jde, Míšo. A koukám a čtu, že tě to i baví. To je fajn...
Těším se na další kapitolu (i když vím, co v ní bude - ale to je jen detail, ne?)

Mystery

3)  Mystery (15.06.2010 18:04)

Tak tohle je fáákt hustý, jak by to řekla Pazderková.
Bella to s tím chlápkem pěkně vyřešila.
Kdy bude další?

semiska

2)  semiska (15.06.2010 14:07)

Děkuju, jsi zlatá. Tu chybu jsem opravila, ale tak je možné, že jsem to zapomněla uložit.:/ Už jsem to všechno omrkla a opravila, ale kdybys přece jen něco našla, napiš mi. ;) Vážím si tvé spolupráce a jsem ti opravdu moc vděčná.

pajinka2004

1)  pajinka2004 (15.06.2010 12:03)

Tak konečně jsem se sem dostala a perfektní.
Btw, víš, jak jsme se včera bavily o té opravě opravy? Tak sis to neopravila...
A potom jsi zapomněla na dalších pár chyb, které jsem ti tam označila, musíme to nějak doladit.
Ale jinak perfektní.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek