Sekce

Galerie

/gallery/96474.jpg

Druhá kapitolka je tu. Naše hrdinka zjištujě pár svých nových objevů... Doufám, že se vám bude další kapitola líbit. semiška

2.

Domov nemám, a i kdybych ho měla, teď bych tam asi nešla, protože bych nechtěla ohrozit své blízké tím, co se ze mě stalo. Ani za lidského života jsem ho neměla. Nechci zabíjet lidi, ale nemám na vybranou. Co se ze mě stalo? Na tuto otázku pořád hledám odpověď a bohužel nenacházím. Utíkám a ani nevím kam, protože mě nikdo nikde nečeká. Nevím proč, ale v noci nespím a to mi dost vadí, protože spánek je jedna z věcí, která mě uklidňovala a teď mi schází. Pomůže mi někdo, nebo ze mě tohle monstrum bude napořád? Zkoušela jsem se i zabít, ale nešlo to. Proč? Vždyť určitě existuje nějaký způsob, jak se sprovodit ze světa, nebo ne? Kdo ví? A ví to vůbec někdo?

Mám pár vzpomínek na svůj lidský život, které mi běhají v hlavě, ale nějak mi nedávají žádný smysl. Objeví se z ničeho nic a já si pak lámu hlavu nad tím, co mi tak chtějí říci či napovědět.

Třeba na to časem přijdu, ale teď se musím dostat někam, kde budu dost daleko od lidí, abych jim tolik neubližovala. Rozeběhla jsem se a běžela a běžela, kam mě nohy nesly. Nechávala jsem směr cesty na nich. Nelovila jsem už asi 4 dny. Uvědomila jsem si to až teď, jelikož mě začala pálit v krku ta známá žízeň po krvi. Copak neexistuje nějaký jiný způsob „obživy“ než pití lidské krve?

„Kdo to ví, ať mi prosím poradí,“ přála jsem si.

Najednou jsem ucítila tu lahodnou vůni a už jsem za ní běžela, jako smyslů zbavená. Netrvalo dlouho a viděla jsem i osobu, které ta vůně patřila. Neváhala jsem a zaútočila. Po chvíli bylo dokonáno, díky mé rychlosti. Tělo jsem zahrabala a rychle utíkala pryč. Zase jsem běžela lesy a nevnímala krajinu ani to, co se kolem mě dělo. Doběhla jsem až na kraj lesa, kde byla pláž a moře.

„A kam teď?“ zeptala jsem se sama sebe. Podle matných pohledů při běhu jsem věděla, že jsem někde v Evropě.

Vtom mi proběhla hlavou vzpomínka: Seděla jsem v nějaké místnosti s lavicemi a mnoha lidmi, kteří byli stejně staří jako já. Vpředu stál člověk mnohem starší než my. Mohlo mu být tak okolo 50ti let a něco nám vykládal.

„Svět se, milí studenti, dělí na světadíly. A to na Severní a Jižní Ameriku, Eurasii, Afriku, Austrálii a Oceánii a Antarktidu,“ říkal ten starý muž. „Kontinentů máme 7. Prosím neplést. Jsou to Severní Amerika, Jižní Amerika, Evropa, Asie, Afrika, Austrálie a Oceánie.“

Vzpomínka skončila a já si vzpomněla, že jsem chodila do školy, že umím číst, psát, nějaké cizí jazyky, počítat a jiné dovednosti.

„Hm, ta Severní Amerika by nemusela být špatná,“ řekla jsem si.

Vysvitlo slunce, které jsem neviděla strašně dlouho. Od té doby, co se schovávám v lese, jsem na otevřeném prostranství nebyla dlouho. Vyšla jsem slunci vstříc, ale to jsem neměla dělat. Poté, co se mě dotkly sluneční paprsky, se celé moje tělo začalo třpytit jako diamant.

„Ježiši, co se to děje? Co to je? Proč se třpytím?“ ptala jsem se sama sebe. Byla jsem zase zmatená.

Z dálky jsem zaslechla nějaké hlasy a ztuhla jsem. Znělo to jako španělština. Sice jsem byla lovit včera, ale něco ve mně mi říkalo, abych šla za nimi a udělala to, co jsem rozhodně udělat nechtěla.

„Takhle mě přece nemůže nikdo vidět,“ pomyslela jsem si. Rychle jsem skočila do vody až skoro ke dnu a plavala neznámo kam. Vůbec jsem se nekoukala, kam plavu, ale chtěla jsem to zjistit. Vynořila jsem hlavu z vody a rozhlédla se okolo. V dálce jsem uviděla nějakou pevninu.

„To by mohla být ta Amerika,“ pomyslela jsem si a začala plavat k pevnině v dáli. Když jsem k ní doplavala, uviděla jsem všude nějaké stromy. Nebyly to stejné stromy jako na severu Evropy, tyhle se podobaly trochu těm, co byly v té zemi u moře. Podle jazyka se ta země jmenovala Španělsko. Ty stromy mi připomínaly palmy, liány, vysoké kapraďorosty, mechy, přesličky a spoustu dalších tropických obrovských stromů.

„Tak to bude asi ta Jižní Amerika,“ řekla jsem trochu zklamaně. „No nic, budu se muset ještě hodně proběhnout, abych se dostala do té Severní, “ povzdechla jsem si a vydala se opět na cestu.

Nevím, jak dlouho jsem běžela a nelovila, ale už jsem zase pocítila žízeň v krku, což naznačovalo, že se budu muset zase vydat na lov, který jsem tak nenáviděla. Doběhla jsem na kraj nějakého malého městečka a venku u domku pracoval muž. Byl ke mně zády a nikdo v jeho okolí nebyl. Rychle jsem se připravila k útoku a po přiblížení na pár kroků jsem zaútočila. Byl to okamžik a já uhasila tu hroznou žízeň, která mě svým způsobem otravovala v krku. Tělo jsem si hodila na záda a odnesla do nedalekého lesa, kde jsem ho pohřbila a utekla dál za svým cílem.

Podle ubíhající krajiny a teploty jsem poznala, že už nejsem v tropech, ale nějakém mírnějším klimatu a že se kolem mě rozprostírají samé lesy podobající se těm, co jsem viděla v severní Evropě.

„Jsem u cíle,“ zašeptala jsem a malinko si oddychla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

6)  Jalle (04.01.2013 10:57)

už som myslela, že obopláva Zem

Janeba

5)  Janeba (26.12.2010 00:25)

Tak zatím jsem zvědavá, kam až se to Bellinka dostane!:) Díky!

4)  Ashley (19.12.2010 22:04)

no, trocha zeměpisu by belle neuškodila
hned se vrhám na další!

Michangela

3)  Michangela (08.07.2010 19:46)

2)   (16.06.2010 20:07)

Ta si teda pořádně zaplavala, co?:D
Krásný, krásný!
Jen jsem si během vyjmenovávání kontinentů vzpomněla na hodiny zeměpisu a polilo mě horko...
Pádím na další!

Mystery

1)  Mystery (15.06.2010 18:00)

Na tuto povídku si opravdu vždycky ráda počkám.
Skvělé.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek