Sekce

Galerie

/gallery/Každá lež jednou skončí.jpg

Jak bude Bella snášet odchod Edwarda? Co její rodina? Dokáže se přes to vše přenést a vrátit se do normálního koloběhu rodiny jako dřív, než potkala Edwarda? A co Rose? No, jestli to chcete vědět, tak si to přečtěte, a nechte nějaké komenty.

6. kapitola - Utváření nové rodiny, pomůže mi?

Sama jsem byla po jeho odchodu zlomená a nic jsem nechtěla dělat. Bylo to snad ještě horší, než kdyby umřel. Protože tady odešel dobrovolně. Ale já musela svůj smutek schovávat za maskou nenávisti k němu, která každým dnem rostla. Musela jsem totiž pomoct Esme, aby se z toho dostala. Musí to bolet, když máte někoho rádi jako syna, a on vám řekne, že s vámi nechce už být. Zase jsem za vše mohla já, vše jsem zkazila.

Možná ani nechtěl žít jako pravý upír, ale chtěl odejít kvůli mně. Opět jsem se chodila ukrývat do lesa, ale tentokrát ne před Edwardem ale ostatníma, nedokázala jsem se mámě podívat ani pořádně do očí. Byla jsem sama v klidu v lese a mohla se nechat pohltit mými pocity. A to bolestí, kterou způsobil on svým odchodem.

Už to byl rok, ale mě to nepřestalo bolet. Když jsem byla s ostatními pohlcoval mě vztek, ale samotnou jen smutek. Seděla jsem opřená o strom a brečela jako už tolikrát za tu dobu. Nedělala jsem skoro ani nic jiného, než že jsem brečela a nebo byla naštvaná.

„Elizabeth, proč mi to jen dělá?“ šeptala jsem. Ona byla jediná, ke komu jsem se mohla obrátit, Nikdy jsem ji nepřestala mít ráda. Jsem si jistá, že kdyby tu byla, poradila by mi, co s jejím synem.
Možná i proto jsem se k ní obracela, protože byl Edward její syn.
Když najednou vběhla Rosalie. Překvapeně se zarazila a koukala na mě, pokoušela jsem si rychle utřít slzy.

„Sam, co tu děláš?“ zeptala se opatrně a sedla si vedle mě, objala mě kolem ramen a čekala.

„Nic, jen vzpomínám,“ špitla jsem. Nikdo nemusí vědět, jak moc mi chybí.

„Neříkej, že ti chybí Ed, vždyť jste se nenáviděli,“ řekla nevěřícně. Kdyby jen věděla, že má pravdu. Ale ve mně se ozvala ta moje nová stránka a to lhaní.

„Ne,“ohradila jsem se.

„Tak proč brečíš?“ ptala se se zvednutým obočím. Povzdechla jsem si a rozhodla se říct jen poloviční lež.

„Vzpomněla jsem si na jednu ženu a její ho syna, o které jsem se starala v nemocnici před lety. Měla jsem je oba ráda, ale umřeli,“ zašeptala jsem a slzy se mi nahrnuly do očí. Vzpomínky bolí. Měla jsme pravdu, že umřeli, protože tohohle Edwarda já neznám, znala jsem jen Edwarda Masena.

„To je mi líto, Sam,“ zašeptala a víc mě objala.

Byly jsme tam ještě dlouho, brečela jsem a Rose mě objímala. Hodně mi to pomohlo, ale mrzelo mě, že neříkám pravdu.

Když v tom se najednou z lesa ozvaly dva zvuky. Výkřik nějakého muže a poté řev medvěda. S Rose jsem se na sebe podívaly a obě jako na povel se rozeběhly za těmi zvuky. Po chvíli jsme dorazily na místo. Byl tam muž. Vysoký, tmavovlasý, a na něj útočil velký medvěd.

Bez váhání jsem se rozeběhla a skočila po medvědovi, zatímco Rose čapla toho chlápka.

„Odnes ho tátovi,“ křikla jsem na ni, zakousla se medvědovi do krku a začal sát krev. Alespoň si nemusím dělat starost s lovem.

Když jsem medvěda vypila a poté si myslela, že jsem se i opila, vzpomněla jsem si na toho kluka. Doufám, že to Rose stihla. Celkem pomalu jsem se vydala domů. Odpovědí na mou předešlou otázku mi byl křik z domu, který byl slyšet až ven. Stihla to a nechala ho přeměnit. Bylo zvláštní, že ho donesla, aby ho nechal přeměnit. Vím, jak Rose tenhle život nenávidí a nikomu ho nepřeje.

A co by teprve řekla, že jsem takhle rozhodla za Edwarda, i když ona teď za toho neznámého taky. Mohla ho nechat v klidu umřít.

Proč se ale vždy dostanu myšlenkami k Edwardovi? To mě štvalo. Tak to dopadlo vždy, když jsem přemýšlela - skončila jsem u Edwarda.

Vešla jsem do domu, kde v obýváku byla Esme a trochu se usmívala. No jo, bude mít nového syna, náhrada za Edwarda. Carlisle akorát scházel ze schodů. Podívala jsem se na něj.

„Bude v pořádku, přeměna začala. Rose je u něj,“ řekl neutrálně a odešel. Věděla jsem, proč jeho duhovky dostaly lehce rudý odstín.

Podíval jsem se po pokoji a zahlídla klavír. Nikdo na něj nehrál, ani já, a přitom původně patřil mně. Neumím hrát sice tak krásně jako on, ale umím a mám to ráda. A v tuhle chvíli, když máme nahoře kluka, co se přeměňuje, a Rose je vystresovaná, by si zasloužil tenhle dům pomocí hudby pozvednou k lepší náladě. Esme odešla, asi podívat se na Rose.

Bez zaváhání jsem si sedla ke klavírnímu křídlu a odklopila klaviaturu. A v tu chvíli jsem zalapala po dechu.
Byl to rok, co odešel a nikdo se toho klavíru nedotkl. Na klávesách byla totiž položena rudá růže, i když už byla suchá. Nevěřícně jsem se na ni dívala. Co tu dělá? Proč ji sem dal?

Cítila jsem další nový příval smutku a slz. To to nikdy neskončí? To se kvůli němu budu pořád trápit? Ptala jsem se sama sebe.

Opatrně jsem vzala růži a i s ní odešla do svého pokoje.

Po třech dnech skončila přeměna toho kluka. Zjistili jsme, že se jmenuje Emmett. Byl v pořádku ohledně toho, co se týče upírství. Spíš vypadal, jako by dostal novou hračku. Všechno zkoušel, vše chtěl vědět. Esme byla nadšená, že se k nám Emmett přidal.

Za pár dní jsem se také dozvěděli, že Emmett je velký vtipálek a srandista. Člověk se s ním nenudí a v tomhle případě ani upíři. Pořád vymýšlel nové blbůstky a byl takové odreagování. Aniž by to věděl, pomáhal nám k zapomínání na Edwarda.

Tím, jaký byl, zlepšoval tuhle rodinu, která se pomalu ničila po jeho odchodu. Esme byla šťastnější a i Carlisle, o Rose ani nemluvím. Ale já pořád nemohla zapomenou, pořád se mi vracel na mysl, a když jsem ho přes den potlačila, vracel se ve snech.

Rose se dala s Emmettem dohromady a musím říct, že jsem toho někdy i litovala. Byla jsem ráda, že jsou šťastní, ale když večer dělali bordel, že se nedalo spát, nejraději bych je upálila. Ale jinak byla zábava.
Čas plynul dál a mě zbyly už jenom moje sny a občasné slabosti smutku, ale bylo jich čím dál tím míň.
Až se v naší rodince stala další zvláštnost. Bylo to deset let od odchodu.

Všichni jsme byli doma, bylo slunečno, když k nám přicestovala návštěva. A ne ledajaká. Nejen že to byli upíři, ale ještě upíři, co nám změnili život.

Vešli až do domu. Byla to malá černovláska, co mi připomínal elfa, a za ní šel vysoký kluk s medovými vlasy. Byl celý posetý jizvami od jiných upírů. Ale mě překvapily jejich oči, byly zlaté.

O lovení zvířat se moc neví. Jen my a ještě rodina v Denali, ale jinak nikdo, proto jsem na ně zaraženě koukala. Když najednou udělala ta černovláska něco, co jsem nečekal.

„Sam, budem kamarádky, uvidíš. Jsem Alice,“ řekla radostně a objala mě a já jen zůstala stát a zírala na ni.
„Tohle je Jasper, můj přítel. Přišli jsme za vámi, protože nechceme zabíjet lidi, a chtěli bychom být s vámi,“ začala vysvětlovat, jen co mě pustila.

„Jak o nás víte?“ ptal se Carlisle. Za to Esme se už usmívala, jak byla natěšená na další dceru a syna. Bylo pořád vidět, že jí chybí ten zrádce Edward, i když tu byl Emmett.

„No, já mám dar, vidím budoucnost. A Jasper dokáže ovlivnit a vycítit emoce,“ usmála se na nás. Vážně jsem ji začal mít ráda, s tou se nudit nebudu. Všichni jsme se podívali na Carlisleho a čekali, co poví.

„Můžete tu zůstat,“ rozhodl.

A tak se naše rodinka zase zvětšila o další pár. A já pořád cítila tu nepřítomnost jednoho člena. Asi mě bude pronásledovat navždy.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

1)  Jalle (02.01.2013 22:56)

milá Rosalie, to sa nevidí veľmi často

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek