Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/and%C4%9Bl%20-%20pov%C3%ADdka%20aro%20!.JPG

Smutná povídka se smutným koncem.

Velké díky za pomoc slečnám Evelyn a MisaBells.

Sedím v jedné pražské kavárně a snažím se po dlouhé době dostat mezi lidi. Poslední rok byl tak strašný... Nikdy v životě bych nevěřila, co všechno může člověk zvládnout. Jak blízce jsem poznala tu neskutečnou bolest, která nedovolí vstát dlouhé měsíce z postele, nadechnout se a jít dál.
Jedno vím jistě - smrt bývá krutá. Hlavně k těm, kteří přežili.
Mé manželství trvalo krásné čtyři roky. Byla jsem zamilovaná jako nikdy předtím. Věděla jsem, že manžel není mladý, silný muž. Přeci jen mu bylo padesát dva let a mně pouhých třiadvacet. Nikdy jsem to ale neřešila, hlavní pro mě bylo to, že jsem s ním šťastná. Teď, v tuhle chvíli. Vždy jsem žila přítomností. Moc dobře jsem si uvědomovala, že je nemocný, ale jak může pochopit mladý člověk, který je zcela zdravý, něco tak hrozného, jako je nevyléčitelná nemoc? Jak se má připravit na tu bolest ze ztráty milované osoby? Nejde to.
Ten pocit, když se na mě po ránu podíval a usmál se, se ničemu nevyrovnal. Milovala jsem večery u vína a poslouchání jeho příběhů ze života, zážitků a snů, které pro mě byly někdy až neuvěřitelné. Vyrůstal v jiném světě, v jiné době, s jinými pravidly.
Nikdy jsem nedokázala žít s mladým klukem, neměli jsme si už po pár měsících co říct. S mužem mého života to bylo jiné. Témata hovorů jakoby se ani nemohla vyčerpat. Stále jsme měli o čem si povídat, čemu se společně smát, nebo nad čím se vášnivě dohadovat.
Vyznání lásky, při kterých jsem pociťovala tak velké štěstí, že se zdálo být až nevstřebatelné. A pak najednou konec. Nikdy jsem si nepřipouštěla, že by jednou mohl….
Bože, jen na to všechno pomyslím, hroutím se zevnitř. Od té doby, co se to stalo jsem byla na silných antidepresivech, jak jsem se svým černým humorem ráda říkala - Zoloft, můj nejlepší kamarád.
A teď jsem tu seděla, pila své oblíbené víno a snažila se znovu dostat do pracovního procesu. Naštěstí jsem byla zaměstnaná u svých přátel, tedy vlastně - manželových přátel. Ti mě chápali a netlačili na mě ohledně návratu do práce. Nemohla jsem první tři měsíce ani mluvit, natožpak něco dělat. Chodili se o mě starat, pokoušeli se do té trosky, která ležela v posteli místo mě, nacpat aspoň trochu jídla. Bylo vidět, jak moc jsou oni sami zničení jeho smrtí, ale oni měli i jiné důvody žít dál. Já ne, já to nedokázala. Neustále jsem cítila jeho vůni. Pořád jsem se utěšovala, že to není možné, že se jednoho dne objeví ve dveřích a sjede mě tím svým pohledem a jen řekne:

,,Ty se zase válíš a nic neděláš.” Lehce se usměje, lehne si vedle mě a já budu ten nejšťastnější člověk.
Postupem času jsem si uvědomila, že už se nikdy neuvidíme, že už neprojde dveřmi našeho bytu a nedá mi polibek na přivítanou. Vzpomínala jsem na jeho poslední slova, když si šel před večeří odpočinout, protože mu nebylo dobře. Jako by to bylo včera...

„Pusinko, jdu si lehnout. Miluju Tě a až bude hotový jídlo, vzbuď mě prosím něžně.” Vždycky jsem se musela při té vzpomínce, na něj, usmát. Měl mě rád, já bych za něj dala svůj vlastní život a stejně to bylo k ničemu…
Ale dost... Musím jít dál. Prostě to nějak muselo jít.
Dnes jsem se po dlouhé době vydala do mé oblíbené kavárny. V té vzdálené době, která se už nevrátí, jsem si sem vždy po práci zašla na pořádně silné italské ristreto a dvojku červeného. Jak jsme s číšníkem říkali - stavovala jsem se na jedno zdravotní. Byly to hezké časy. Kdykoli na ně začnu vzpomínat, zalijí se mi oči slzami. Ani po roce to pro mě není lehké. Každá vzpomínka je jako žiletka zařezávající se hlouběji a hlouběji do srdce. Jenže nejde se celý život utápět v minulosti, ať je sebebolestnější. Žiju jen jednou a nesmím celý ten krátký čas promrhat teskněním po minulosti. Musím se naučit znovu žít.
Koupila jsem si časopis, vzala si s sebou knihu a rozhodla jsem se strávit celý den čtením, posloucháním krásné hudby a popíjením různých nápojů. Ve společnosti lidí. V rušné kavárničce, kde nebudu sama se svými myšlenkami.


Arův pohled:

Jako vždy po delší době klidu přijde bouřka. Bouřka v podobě velké skupiny novorozených se svým stvořitelem. Neustále musíme dohlížet na to, aby se neprozradila naše existence. Přísné zákony mé rodiny k tomu všemu patří. Nestěžoval jsem si, to v žádném případě. Moc, kterou třímáme v rukou, je velmi příjemná, ba přímo opojující. Připadám si jako bůh, když rozhoduji o životě či smrti jiných.
Ten, kdo je na vrcholu, musí neustále hlídat, zda se mu za zády neobjevil někdo, kdo mu bodne příslovečnou „kudlu do zad“ a nenastoupí na jeho místo. Rád jsem na výpravy proti novorozeným jezdil společně se skupinou mých nejbližších gardistů. Přeci jen většina novorozených, kterým jsem dal možnost buď přidat se k nám, a tak přežít, nebo zůstat proti nám, což znamená smrt, volila gardu. Také nemívali ponětí o svých případných darech, zatímco my jsme byli schopni jim pomoci jejich dar rozvinout. Samozřejmě v náš prospěch.
Po úspěchu při lovu novorozených a získání dvou slibných talentů jsem se rozhodl, že si po třista letech zasloužím trochu volna. Pár dní bez gardy, bez nutnosti dohlížet na svět a dodržování pravidel. Nacházeli jsme se zrovna někde ve střední Evropě a já pocítil záchvěv touhy vidět opět Prahu. To krásné, stověžaté město v samém srdci starého kontinentu. Celý den je zataženo, že vysvitne slunce vážně nehrozí, takže mě nic kromě mých očí v procházce neomezovalo. Navíc kontaktní čočky poslouží velmi dobře a i já už je uměl používat, i když byly poněkud nepříjemné. Třeba si večer chytnu i večeři.
Při procházení malými temnými uličkami jsem narazil na krásnou kavárnu. Myslím, že chvilku bych tu posedět mohl, nadýchám se té uvolněné atmosféry a třeba si vyhlídnu malý, voňavý zákusek. Do rukou jsem si vzal dnešní noviny a začetl jsem se. Na oko, nenápadnost především. Během chvilky u mne byl číšník na nabízel mi jejich sortiment.
„Myslím si, že voda mi bohatě postačí,“ usmál jsem se na obsluhujícího. Slyšel jsem, jak se jeho srdce zrychlilo, šel z nás strach, i když lidé nevěděli, co jsme zač. Lidský pud sebezáchovy byl však oproti zvířatům, která bojují o svůj život do posledního úderu jejich srdce, velmi zakrnělý. Číšník se rychle vzdálil, myslím si, že mě nebude moc rušit.
Celou kavárnou se linula vůně krve, až se mi hromadil jed v ústech, přišlo mi to trochu frustrující. Jeden predátor mezi kořistmi, a stejně nemůže dělat to, co mu je tak přirozené. I já, král, jsem musel dodržovat pravidla našeho druhu a zákony stanovené přímo mnou nebo mými bratry.
Kolem mého stolu prošla dívka. Její mládí z ní přímo číšelo, ale bylo tu něco, co mě na ní lákalo. Kromě té neuvěřitelné vůně, která mi téměř zpívala, jsem z ní cítil naprostou beznaděj. Jakoby už neměla pro co žít. Byla krásná, ne štíhlá, ale nádherně zaoblená, dlouhé tmavé vlasy se jí neuvěřitelně leskly, zelenomodré oči byly smutné jako oči laně, která pochopila, že její život skončil. Žádná jiskra, žádný život, prostě nic. Tělo žije, duch zemřel. Jeden pohled na ni mě zbavil veškeré životní síly, radosti z dnešních úspěchů a vrhl mě vstříc neuvěřitelné melancholii a smutku. Nedokázal jsem z ní spustit oči.

Ona:

Zkoušela jsem to, chtěla jsem tu sedět, zjistit co se děje nového kolem mě, ale nejde to. Neumím žít, neumím vše hodit za hlavu a jít dál. Na to, abych to všechno skončila, nemám. Sama si sáhnout na život bych nezvládla. Možná jsem srab a možná v sobě přeci jen mám zakořeněné, že sebevražda není řešení. Jak bych mohla tak strašně ublížit rodině? Nevyhledávám ji, nechci jim zbytečně ubližovat. Jednou týdně zavolám matce, že to v rámci možností zvládám. Nechci, aby měla výčitky, že jsem tu sama se sebou.
Nedokážu se jim podívat do očí a říct, že jsem v pořádku, když nejsem. Ale nemám tolik odvahy na to, abych už na věky byla s ním.
Vydala jsem se domů, netuším proč, ale měla jsem pocit, že za mnou někdo jde. Neohlížela jsem se, bylo mi to jedno, ať se se mnou děje cokoli, už to nebude horší. Jediné, co jsem cítila, byl nepříjemný pocit v zádech. Ten divný pocit a mrazení se umocňovalo, když jsem musela projít tmavou uličkou.

Aro:

Odešla, musel jsem se za ní vydat. Chtěl jsem vidět, kde bydlí, něco mě k ní neuvěřitelně vábilo. Musel jsem ji mít. Celou cestu určitě věděla, že za ní někdo jde, ale neohlédla se. Napětí bylo s každým krokem zřetelnější. Čím dál tím větší stres, její tep se zrychlil, vešla do temné uličky a já zřetelně slyšel, jak její srdce pomocí adrenalinu jede na plno. To byla má jediná možnost. Žádní lidé v blízkosti, temná ulička skýtala neuvěřitelné soukromí a tělo se dalo ukrýt celkem bez problému. Nic neucítí, možná jen maličkou bolest, ale hned bude vše za ní.
Přiběhl jsem k ní, chytil ji za ruku a prudce ji otočil k sobě. Její oči neprozrazovaly zhola nic, žádný strach, který každodenně vídám v očích svačinek. Srdce se jí pomalu zklidnilo, zatímco má žízeň se stala bolestivější. Krk jsem měl v jednom ohni. Už se to nedalo vydržet. Zakousl jsem se jí do krku.
Bože, něco tak lahodného jsem už dlouho nezažil. Byla neskutečně chutná a sladká. Ona jen hlesla, věděla, že je to její konec. Lehce se usmívala a já držíc ji v rukou, slyšel poslední slovo, které tiše zašeptala:

,,Děkuji“. Pak vydechla naposledy.
Chuť její krve mně příjemně šimrala na jazyku a s posledním úderem jejího srdce se mi vrátila radost ze života. Jsem, čím jsem. Predádorem nadřazeným mase obyčejných lidí. Nesejde mi na tom, jestli jsem té dívce svým činem pomohl, jestli chtěla zemřít. Její krev ukojila mou žízeň a na ničem víc mi nezáleží. Stačí už jen zbavit se těla a pak se můžu vrátit domů. Sytý a spokojený s úspěchy dnešního dne.

KONEC

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

kajka

20)  kajka (25.04.2012 06:43)

Plyshovymedvidku, povedlo se ti to! Musím s tebou nesouhlasit, protože zas tak smutná mi tvá povídka nepřipadá. Aro ji vlastně splnil přání. Dokonce působil celkem mile, naprosto sebestředně, ale sympaticky. Smrt je hnusná vždycky, je přirozenou součástí života, jenže připravit se na ni nedá. Její stavy smutku a zoufalstí jsi popsala moc dobře. Ale Aro ten příběh nějak ukradl pro sebe, vnímám to tak. Snad ti to nevadí. Díky za povídku.

Yasmini

19)  Yasmini (12.02.2011 13:45)

Plyšáku, já mám depresi. Nádherně temné, ponuré, je to to co dneska cítím. Neschopnost změnit události, které kolem probíhají a protékají mezi prsty, které je chtějí zachytit. Nic nezmůžou, život je život.
Nádhera.

plyshovymedvidek

18)  plyshovymedvidek (10.02.2011 18:18)

Holky, DĚKUJU

Bosorka

17)  Bosorka (09.02.2011 19:23)

Ano tohle je Aro. Sice vnímá její pocity, ale neřeší to. Je prostě jídlo, v tomto případě velmi chutné sousto...nic víc, ale také nic míň.

Anna43474

16)  Anna43474 (09.02.2011 19:20)

Je to zvláštní pocit.
Nemusím znát její jméno ani toho o ní příliš vědět, přesto mám pocit, jako bych ji znala.
A na druhou stranu Aro - vládce, který si chce odpočinout od toho všeho. Jeho pohled měl něco do sebe, a i když to neumím přesně pojmenovat, jsem tím "něčím" minimálně fascinovaná.
Líbilo se mi to. Tleskám Ti

Kamikadze

15)  Kamikadze (09.02.2011 19:09)

Medvídku, já opravdu nemám slov
Povídka není veselá, pravda, ale do smutné má hodně daleko. Proč si myslíš, že je ten konec smutný, vždyť ji vlastně svým způsobem prokázal službu, ano, sebevražda není řešení, ale odmysli si to "sebe". Sama za to nemohla, přesto mu byla vděčná, tak kde máš ten smutek?
Je to moc krásné, popsat tyhle pocity, aby to neznělo jen jako vyjmenovávání, ale aby z těch slov člověk opravdu cítil její zoufalství, smutek a zároveň radost, která čišela z jejich vzpomínek, je opravdu umění

Carlie

14)  Carlie (09.02.2011 17:50)

Ach jejej :'-( Smutné, ale krásně hluboké!
Po první pasáži bych nejradši hrdinku objala...:'-(, po pasáži s Arem se mi srdce trochu uvolnilo, byl vipný s tou svou procházkou po Praze...:D, a pak zase ta beznaděj... :( a konec - sice alibi pro hrdinku, stejně si ale nemyslím, že šťastné řešení, nic proti Arovi, ale lepší léčitel než on by byl přeci snad jen čas...:'-(, opravdu smutný konec smutné, ale nesmírně citlivě a citově napsané povídce

Noth

13)  Noth (09.02.2011 17:35)

Ehm... Tak jo.
V prvé řadě shledávám obsah perexu poněkud matoucím.
Že byla samotná povídka smutná... No dobrá, uznávám.
Co je pro mě ekvivalentem života, kdy je člověk jednou nahoře a jednou dole - co si budeme povídat, gravitace je mrcha a my se nejen díky ní v hlavě neustále babráme s pády, odřenými koleny a s pískem v ranách, že věnujeme nadměrnou pozornost utápěním se ve stesku a zapomínáme... Zapomínáme na ty okamžiky, kdy jsme na pomyslné houpačce života mířili vzhůru, cítili vítr ve vlasech a nic nás nemohlo zastavit... Zapomínáme, že i po pádu musí člověk vstát, zapomínáme na vstřícnou dlaň, která nám k tomu pomohla a zapomínáme na to, kolik se člověk nasměje, když vytřepává písek z vlasů - pro někoho je označení "smutná povídka" přeci jen tím nejvhodnějším ekvivalentem pro to, cos nám tu nabídla.

Ale s tou druhou částí nesouhlasím.
Bylo to silné, ano, ale to smrt bývá.
Smrt se neptá, jestli jsme připraveni, neobtěžuje se s klepáním na dveře. Prostě vtrhne dovnitř jako velká voda a vezme si svou daň za štěstí. Vezme si to, co považuje za vhodné - jak moc jsme milovali, na to nemá tabulky, to nemá v popisu práce...
Parte nebo listina po odečtu plynu, tak jako tak člověka zamrazí...
Ale skončilo to opravdu smutně?
Ona došla pokoje a on... o krizi identity u našeho vládce patrně nemůže být žádná řeč...

Ne, nebudu se v tom už více vrtat.
Chtěla bych ti jen poděkovat.
Za to, že ses příliš neodchýlila od Arova původního charakteru, protože kdyby se zlomil pod tíhou její zmučené duše, nechal ji žít, přeměnil ji, nebo by ji vzal na výlet do Disneylandu, co já vím, no uznej sama, že by to nebylo ono.

Takže díky.;)

Gassie

12)  Gassie (09.02.2011 17:06)

Páni! Tohle bylo něco.
Tak smutné, ale... Možná i ve smrti může být naděje. Občas se člověk dostane do stádia, že už dál nechce a ani nemůže. Nádherně jsi to vystihla.

11)  Iwka (26.01.2011 08:11)

Lipi4

10)  Lipi4 (26.01.2011 02:23)

Plyšáčku , jak už řekla Karolka , moc dobře si pamatuji, když jsi mi ji posílala nedokončenou poprvé a už tehdy jsem z ní byla unešená. Ale teď? Je to ještě lepší, jelikož je na tom vidět hromada práce;) .... moc se Ti to povedlo a nevím co víc dodat .. . takže Ti tleskám k úžasné povídce

Karolka

9)  Karolka (22.01.2011 22:33)

Tedy zlatíčko! Dobře si to pamatuju a musím říct, že jsi udělala kus práce. Je to úžasné! Čtivé, fascinující, napínavé. Tleskám!

plyshovymedvidek

8)  plyshovymedvidek (22.01.2011 21:34)

sfingo, Ivuško, deprese jsou svinstvo máš pravdu. tvůj komentík mě moc mile překvapil a dostal mě děkuju
Evelynko: konečně a stojí to za to

7)  Aalex (22.01.2011 20:11)

Nádherné. Šíleně smutné, ale tak cituplné... Krása.

Nosska

6)  Nosska (22.01.2011 19:02)

To je zvláštní, že Aro byl rád jen za plný břicho, on opravdu nemá city...

Evelyn

5)  Evelyn (22.01.2011 18:54)

Jé, přece jen po takové době zveřejněno
Krásné, Terezko

sfinga

4)  sfinga (22.01.2011 18:54)

Plyšáčku, tohle bylo smutný. Šíleně smutný. Nesnáším Ara, tak proč mi je najednou trochu, trošíčku sympatický Té dívce prokázal službu... a třeba taky ne. Třeba by se postupem času vzpamatovala a naučila se s tím žít. Bylo jí přece jen pouhých třiadvacet. Nevím. Deprese jsou svinstvo, sama se z nich léčím. Můj nejlepší kamarád se jmenuje Elicea.
Plyšáčku, protože vím, jak se depresivní člověk cítí, říkám tady a stojím si za tím - MOC SE TI TO POVEDLO

Fanny

3)  Fanny (22.01.2011 18:12)

Celá ta povídka je taková definice podstaty upíra a člověka v čirém zoufalství. Přesto i tohle k životu patří a je to v jistém ohledu krásné, vystihující a nezměnitelné.

semiska

2)  semiska (22.01.2011 17:19)

Moc krásně smutné. Ztráta milované osoby je ta největší ztráta, která nás může potkat. Bez ní je náš život k ničemu. Arova pravá podstata zůstane nezměněna. Svým způsobem naší hrdince pomohl. Povedlo se ti to skvěle.

MisaBells

1)  MisaBells (22.01.2011 16:38)

Takže, nejprve... Není vůůůbec zač. Stejně bys mi nedala pokoj, dokud bych to nesjela (Jen vtip, to je jasný)
Jinak se mi to hrozně líbilo a takovou tu áchající omáčku jsem ti už naservírovala okolo, takže co víc říct? Bylo to silný. I když to je někdy na nic, tak pořád můžeme být vážně rádi, že žijeme (s prázdnou kapsou, ale žijeme). Jednou to však potká všechny -fuj. Aro je egoistický zmetek, jako vždycky, ale má u mě plus za pomoc "té dívce". Jen doufám, že ji to nebolelo. Věta: "Jedno vím jistě - smrt bývá krutá. Hlavně k těm, kteří přežili." - to byl nářez a spojení, nad kterým se dá hrozně dlouho přemýšlet. Z tebe něco bude, zlato.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Cullens