Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kate%20obr%C3%A1zek.jpg

Slíbená druhá a zároveň závěrečná část příběhu, který se nám překvapivě prolne se současností a dalšími postavami...

 

Odkaz na první část najdete hned po otevření článku.

 

15+

Kate a její láska (1. část)

 

 

Existují city, které nelze vyslovit jinak než mlčením.

A. S. Puškin



Eleazar udělal první z nutných zastávek u dostatečně zastrčené kanadské benzínky. Nemuseli jsme hrát divadlo s návštěvou toalet, nákupem kávy a protahováním ztuhlých těl. Rychle natankoval a po pár minutách za námi zůstal jen oblak pomalu sedajícího prachu. Žádná z nás se v autě nepohnula ani o milimetr.

V plastové úchytce na palubní desce čekal telefon. Nikdo ale nezavolal. Alice – nic nového. Irina? Ta se neozvala už několik měsíců. Navzdory tomu, co provedla, mě na okamžik sevřela hrůza. Hrůza, že už ji nikdy neuvidím. Hrůza, že bude muset existovat s vědomím, že zavinila naši smrt…

Zatřásla jsem hlavou a vrátila se v myšlenkách k Alexejovi.

Chodila jsem za ním každou noc. Zjistila jsem, že dřevo kácí a opracovává jen pro svou potřebu. Stále rozšiřoval domek, a také krb spolykal během chladných nocí pořádnou porci i teď v létě. Živil se lovem -  prodával kožešiny a nasolené maso. Teď už jsem chápala ten snadný souboj s medvědem. Když se zdržel v lese, připravila jsem mu lázeň. Občas ode mě ráno za domkem našel tělo některé z šelem s naprosto neporušenou kožešinou nebo několik nahrubo olámaných kmenů. Chtěla jsem mu pomáhat, být nějak užitečná, ale hlavně jsem sobecky toužila po tom, aby večer nebyl tolik unavený a aby trvalo o něco déle, než ho zmůže pro člověka příliš tvrdá dřina.

Každý večer probíhal stejně, a přece jsem na něm nikdy neviděla ani náznak toho, že by se nudil. Vykoupala jsem ho, něco pojedl, a pak jsme se uvelebili na kožešinách před krbem. Díky načervenalým plamenům mě netrápily výčitky, že jsem pro jeho tělo příliš ledová. Četl mi. Měl několik beden knih a později jsem zjistila, že obchodníci, kteří od něj několikrát ročně jezdili vykupovat kožešiny, mu část platby předávali rovnou v těch velkých těžkých bednách. Četl mi všechno, ale já měla nejraději Puškinovy povídky. Tahle idyla ovšem trvala jen do toho večera, kdy zjistil, že neumím číst a psát. Další den vyrobil malý stoleček, který přede mě vždy postavil, já se posadila se zkříženýma nohama a trápení začalo. Po pár dnech mi došlo, že jediný důvod, proč mi to nejde, je moje nechuť. Pěkných pár staletí jsem si žila v hloupé nevědomosti – najednou se mi zdálo, že tak blízký kontakt s lidským světem mě ohrožuje.

Sotva jsem to rozmluvila sama sobě, šlo to upíří rychlostí. Za pár týdnů jsem psala bez chyb azbukou i latinkou, četla rusky, francouzsky i anglicky. Teprve potom mě napadlo se ho zeptat, jestli je v pořádku, že lovec z Aljašky umí několik cizích jazyků a vlastní tolik knížek. Zase ten úsměv, zase to zaváhání.

„Myslel jsem, že se moc nechceme vyptávat, hm?“ Zvednul obočí. Vylekaně jsem polkla. Zapomněla jsem, jak je pohodlné, když nemusím nic vysvětlovat a lhát – prostě jen proto, že on nepokládá špatné otázky. Chvíli sledoval mé rozpaky, pak si mě přitáhnul k sobě. Opřel si mě vsedě o svou širokou dunící hruď a potichu mi vyprávěl ten příběh.

Příběh mladíka z bohaté rodiny nejvyšší bojarské šlechty, která se pohybovala kolem samotného cara. Mladíka, který nikdy nemusel pracovat, jen z donucení studoval a žil špatný, špatný život. Děvky, potoky vodky, souboje – v té době dávno zakázané. Při jednom z nich smrtelně ranil svého nejlepšího přítele. Bili se o dívku, jejíž jméno už si dnes ani nepamatuje. Nechal se chytit, chtěl být potrestán. Jenže nejhorší trest, který mohl dostat šlechtic, představovalo pouhé vyhnanství na Sibiř. Stále poměrně pohodlný život, jen stranou dvora a zábav.

Tak si po dvou letech ubíjejících výčitek uložil vlastní trest. Napsal rodičům a bez kopejky v kapse odjel na Aljašku.

„A tady jsem po pěti letech, během nichž jsem skoro zapomněl mluvit, potkal malou krásnou divoženku,“ dokončil jeho trochu chraptivý hlas tiše přímo u mého ucha.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Místo odpovědi si mě obrátil k sobě a pokračovali jsme v našem hraní, jak tomu říkal. Od té první noci jsme se ještě nedostali k vážnému snažení – teď to opravdu připomínalo spíš hru na poznávání, na mazlení, na to, kdo se dokáže déle ovládat. Ale dnes jsem cítila, že po jeho zpovědi je něco jinak. Přimknul se ke mně, jako by to byl on, kdo se potřebuje o někoho opřít, kdo potřebuje útěchu.

Pomalu jsem ho položila na záda a rozhrnula mu na hrudi košili – v tu chvíli jeho jediné oblečení. Stále jsem se dost nenabažila jeho krásného velkého těla, které mi ale bolestně připomínalo, že pro mě je zakleté, nepřístupné, zapovězené. Teď jsem se rozhodla zapomenout na své sobecké touhy a pokusit se udělat šťastným aspoň jeho. Hladila jsem ho tak jemně, jak jsem jenom byla schopná, a polibky znovu ochutnávala tu nepřekonatelnou vůni; na jeho pokožce zkoncentrované do omamující esence s hořkosladkým podtónem. Vzdychnul, zavřel oči, jednu ruku si položil pod hlavu a druhou mě lehce vískal ve vlasech. Ta ruka šla se mnou, kamkoliv jsem se na jeho těle pohnula, a občasný, sotva patrný tlak na mém temeni mi bez zbytečných slov ukazoval, jak odvážná můžu být. V tom výbušném a současně uvolňujícím okamžiku, který jsem s mužem nikdy neprožila a z vyprávění mých sester jsem měla vždy představu něčeho nečistého, se mi ta ruka na chvíli pevně zapletla do vlasů; vzápětí se ale přesunula na mou šíji a on si mě přitáhnul ke svému obličeji.

A zase ty úžasné dlouhé a hluboké polibky, které opět způsobily, že jsem přestala vnímat všechno ostatní. Najednou jsem to byla já, kdo ležel s rozhalenou košilí pod ním a vedl jeho hlavu na svém těle. Napodobil a tisíckrát vylepšil všechny moje neohrabané pokusy o něžnost, jen tečku za tou slastí změnil ve vykřičník. Krátce před tím, než jsem i já mohla ochutnat konec té nádherné etudy, se najednou posunul zpět k mému obličeji a já místo očekávané slasti ucítila ostrou bolest. Zatajil dech zároveň se mnou. Strnul a napjatě sledoval můj výraz. Zdálo se mi, že to trvá příliš dlouho, ale nakonec se hrot nejostřejší bolesti zlomil a já se dokázala přemoci a donutit své rty ke slabému úsměvu. Měl být povzbudivý…

Alexej se začal pohybovat tak opatrně a pomalu, že lidská žena by to ještě dlouho nepostřehla. Já ale přesně odměřovala čas a soustředěně sledovala, jak se s každým uplynulým okamžikem bolest vytrácí, abych si v nějakém neurčeném bodě – jen v mlze vlastního opojení – stihla uvědomit, že bolest se definitivně stáhla do pozadí a on mě vrací k dokonání toho, co předtím začal.

Oddechovali jsme prudce vedle sebe – kdo říkal, že upíři nepotřebují dýchat!? – a naše propletené dlaně ležely na jeho srdci. Cítila jsem, jak mě každý prudký úder zvedá blíž ke studeným aljašským hvězdám.

„Kolik ti vlastně je?“ vydechla jsem.

„Dvacet pět,“ odpověděl, „narodil jsem se roku osmnáct set čtyřicet jedna.“


xxx


Osud nám dopřál necelý rok. Na jaře 1867 prodalo Rusko Aljašku Spojeným státům a Alexej se rozhodl vrátit do vlasti. Nenabízel mi, ať jedu s ním. O mojí rodině nevěděl nic, jen, že nějakou mám a že ji nikdy nemohu opustit. Chápala jsem, že on je na tom podobně. Už tak jsem dostala víc, než v co jsem mohla doufat. Sestry se toulaly z jedné náruče do druhé po celá staletí a nezdálo se, že by prožily byť jen odlesk z toho, co zasáhlo mě.

Milovala jsem Alexe, ale on byl člověk – mohl do mého světa patřit jen tak, jako planety dočasně zabydlují věčný a nekonečný vesmír.

Nekazili jsme si týdny před jeho odjezdem hořkými řečmi – povídali jsme si o knížkách, o Bohu, o vůních, které jsme se spolu naučili vychutnávat, o svých touhách. A milovali jsme se. Skoro neustále, bez zábran, kdykoliv a kdekoliv. Už téměř nepracoval, šetřil svůj zbývající čas jen pro mě. Nepochybovala jsem, že po jeho odchodu už nic takového nepoznám.

Dohodli jsme se, že budu dohlížet na jeho domek a až se usadí, napíše mi sem. Ani jeden jsme neměli pocit, že posledním setkáním by mezi námi nutně muselo padnout poslední slovo.

Odjel, usadil se na Sibiři, po dvou letech se oženil a založil rodinu. Za další dva roky jsem se konečně odhodlala a vyrazila za ním. Na několik dnů se mnou odjel do vzdáleného města a jen jsme si užívali své fyzické blízkosti.

Udělali jsme z toho pravidlo.

Každý rok na pár dnů jsem byla jen jeho. A on můj.

Naposledy jsme se setkali na jaře 1889. To poslední ráno se trochu ztěžka posadil na posteli v hotelu. Pohladila jsem ho po mírně shrbených, ale stále širokých a pevných zádech. Otočil se ke mně a smutně se pousmál:

„Už bys za mnou neměla jezdit, děvuška maja, ty zůstaneš krasyvaja a ze mě bude za chvíli stařec…“ Rychle jsem se zvedla na lokti a druhou rukou si přitáhla jeho tvář k polibku. To on mě naučil, jak nejlépe utnout nechtěné věty…

 

xxx

 


Týden po mém odjezdu se zabil. Shodil ho splašený kůň. Lidé jsou příliš křehcí...

Dostala jsem dopis od jeho právníka, spolu s ním ohmatané výtisky Pikové dámy a Bělkinových povídek.

V dopise mě poprosil, ať dohlédnu na jeho rodinu. Tehdy jsem to nechápala – našeho světa se bouře v tom lidském dotýkaly jen velmi okrajově…

Přesto jsem léta udržovala tajný kontakt s jejich rodinnými právníky.

Rok po bolševické revoluci v Rusku se celá rodina vystěhovala do Států. Někteří se účastnili válek, umírali za svou novou vlast, ale s tím jsem nemohla nic udělat. Až teď nastal okamžik, kdy mohu splnit jeho přání.

Marie Swanová byla prapravnučkou Alexeje Smirnova. Narodila se roku 1941, přesně sto let po svém prapradědovi, o němž měla jen matné povědomí. Alexej se ke své šlechtické rodině nikdy nevrátil a už jeho děti stěží tušily, jak vznešené předky mají.

A teď to křehké, vyplašené děvče, Bella, Bella, která zdědila Alexejovy nádherné hnědé oči, má zemřít jen proto, že se také potkala s nadpřirozeným světem?

Eleazar se neohlédnul, jen ze sedadla řidiče natáhnul ruku ke mně dozadu. Nejistě jsem se ho dotkla. Pevně stisknul mou dlaň a Carmen se přidala s povzbudivým úsměvem.

„Poradíme si, nebude to poprvé. Jsme rodina a to je důležité.“ Tanya se jen tiše usmála.

O sekundu později zazvonil telefon. Carlisle. Eleazar mlčky přikyvoval, pokusil se odhadnout, za jak dlouho dorazíme, a pak se rozloučil.

„Carlisleovi a jeho rodině se podařilo sehnat spoustu dalších na pomoc. Všechny známe, ale těsně po nás dorazí nějaký cizí nomád, Garrett.“

„Garrett," zopakovala jsem zamyšleně. „Hezké jméno…“

 

 

 

 

KONEC

(KONEC?)

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3   »

SarkaS

24)  SarkaS (21.09.2010 11:24)

Panečku já jen zírám. Takový malý detail a jak to nádherně spojilo tu povídku s celým velkým příběhem. A ten příslib na konci? Co na to říct... Je to krásný pocit, když vím, že bude šťastná

ambra

23)  ambra (20.09.2010 18:54)

magorečko - děkuju!

magorka

22)  magorka (20.09.2010 15:44)

:) P A R Á D N Í!!!!!! Ambro super!
P.S. k první části (mému komentáři)- možná mormonka v opačném provedení, ty jejich chlapi maj těch ženskejch taky víc, že jo?

ambra

21)  ambra (16.09.2010 19:58)

Deny, Ty jsi rybička s nejlepším čichem, co znám Ty spolehlivě najdeš všechno, co pochází z mého lehce narušeného software Děkuju!!!

DenyFish

20)  DenyFish (16.09.2010 17:46)

Krááááásnýýýýý! Už před hodinou sem chtěla odejít z práce, co mi to děláte vy potvory

ambra

19)  ambra (15.09.2010 22:17)

Ještě jedna děkovačka? :D Juj, to já moc ráda!!! Berunky, díky moc, jen kvůli Vám pořád ničím záda, oči, nehty, mozek a zanedbávám muže, děti, práci, domácnost...:D DÍKY!!!

18)   (15.09.2010 18:47)

Koniec? Ešte nieee prosím
Ešte aspoň kúsoček
Veľmi pekné. Ten príbeh ma dostal. A ten koniec o Bellinom pôvode ma fakt dostal. Veľmi pekne si to skomponovala dokopy a všetko to krásne do seba zapadlo.
Ešte by som uvítala nejakých tých zopár riadočkov o Garrettovi;)
Krásne, som dojatá, smutná potešená a neviem čo všetko ešte dokopy. Úžasné


henna

17)  henna (15.09.2010 16:51)

MILÁ AMBRO.
Je to nádherné... Stejně jako všechny povídky od tebe. Pěstuješ na nás malou (větší) závislost na tvých povídkách. :) A pak až někdo nedostane svou dávku... (ale to se přece nesmí stát)

Silvaren

16)  Silvaren (15.09.2010 14:28)

Čím to, že se při Tvých hořko-sladkých koncích smutně usmívám? Asi že jsou ze života...
DOKONALÉ!!!

Nebraska

15)  Nebraska (15.09.2010 08:11)

Achjo, ambří, já fakt nechápu, jak to děláš... Evidentně tě baví dělat ze čtenářů trosky, co nevědí, jestli mají fňukat dojetím, nebo takovým tím lehoučkým truchlením.
Jsem ráda, že vím, že Kate nezůstala sama, Garretta mám ráda. Alexej jako předek Belly , on se ti celkově naprosto hříšně povedl
(Jo, fakt dík, taky už na mě jde jaro! )

Ewik

14)  Ewik (15.09.2010 00:49)

Nádherný!
Zase jsem brečela... moc... Jdu si o nich nechat zdát.
Děkuji, miluju tvoje povídky.

ambra

13)  ambra (14.09.2010 23:28)

Milé dámy, díkas obrovskej, nějak mě teď berou ty "riskantní projekty" (bez E+B ), takže za každou reakci jsem moc ráda. Do Alexeje jsem aktuálně zblázněná, hledala jsem asi hodinu vhodnou ruskou lidovou píseň, ale pro něj nebylo nic dost dobré:D )... No nic! Konec v závorce znamená, že Kate má před sebou krásný začátek s Garrettem (toho baštím!!! Revolucionáře jednoho:D ) a to už napsala dokonale Steph, takže Kate, pá pá...
A to propojení s Bellou - symbolika je jasná - kdyby se tehdy nerozešli a on neměl rodinu, nebyla by Bella... Kruh se uzavřel...
Děkuju!!!

Karolka

12)  Karolka (14.09.2010 22:40)

Ano! Jasně, že to bolí. Ale nedá se nic dělat. Udělala jsi ze mě masochistu. Vždycky do toho jdu s otevřenýma očima a dobrovolně. A ještě jsem vděčná a poděkuju.
Miluju, jak píšeš. Miluju tvoje příběhy. Miluju tvoje chraktery. Dokonce miluju i to bolavý. Nevím, jestli je to vývoj nebo momentální rozpoložení, ale zdá se mi, že té naděje se tvým hrdinům dostává víc a víc. Nebo už ji umím lépe najít? (Třetí varianta je, že jsi pochopila, jak jsme občas nechápaví a tak milosrdně vysvětluješ polopaticky. )
Každopádně - přestanu už plácat - skoro jsem brečela. Byloto překrásný!

Bye

11)  Bye (14.09.2010 21:25)

Achich, achich, achich. Proč je to zase tak bolavě krásný? A krásně bolavý.
Už vím!
Vždycky rozdáváš plnýma hrstma. A potom bereš po lopatách.
Hrdinům i čtenářům.
Z tý krásy Tvýho psaní i ze smutku, nad Alexovým odchodem mě bolí
Co ty závorky dole? Nějaký další trápeníčko?
Však, Ty můžeš!

DeSs

10)  DeSs (14.09.2010 19:21)


Jsem na měkko. Mrzí mě Alexejova smrt, ale počítala jsem s ní od začátku...
Ale ty pocity, zážitky a prostě všechno! Až budeš světoznámá spisovatelka, budu moct tvrdit, že jsem tě znala (v rámci možností) od začátku a že jsem ti to říkala!
Tak fajn, tohle bylo naprosto úžasné!

Evelyn

9)  Evelyn (14.09.2010 18:20)

Tak jo. Dostalas mě, zase. Alexej, jeho příběh, láska, názory... to všechno bylo dokonalé. Katiny pocity jsem prožívala s ní. A zmínka o Garettovi byla jen poslední kapkou v téhle úžasné a dechberoucí povídce

Anna43474

8)  Anna43474 (14.09.2010 16:29)

Kam se na tebe hrabou spisovatelé... Máš moji upřímnou poklonu TKSATVO

Gassie

7)  Gassie (14.09.2010 15:58)

Ambro, teda! To bylo naprosto úžasné.
Takhle všechno propojit byl naprosto úžasný nápad.
Děkuji. Tleskám. Klaním se.
Nechceš ještě trošku pokračovat?

sakraprace

6)  sakraprace (14.09.2010 15:57)

Uáááááááá, děvče zase jsi mě dostala. Přečetla jsem oba díly najednou a jsem uchvácena. Zatím cokoli jsi napsala mě v tom nejlepším slova smyslu odrovnalo. Díky,

Jak to, že ještě nevydáváš knihy?????

Astrid

5)  Astrid (14.09.2010 15:21)

Nj, ambra, ty to umíš, zľahka urobiť smyčku a potom, čo i len jeden čitaťel v očakávani, potiahneš ten správny motúzik a z uzla sa stane rázom krásna saténová stužka. Krásna poviedka a rafinované rozuzlenie.

Síce, vieš... ja som na Eda:p ale tento Rusák mi učaroval a ty by si mu mohla kľudne zostaviť nejaký ten puskinov rozvrh hodín. že by ešte chodil učiť čítať mňa, ehm. Ach, ok! potlesk!!! a poklona

«   1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek