Sekce

Galerie

/gallery/448.gif

Bella poznává víc sama sebe a své schopnosti. Edward se snaží:-) Dojde k dalšímu útoku, tentokrát namířenému proti Belle.

Jak opustili chatu, Edward si hodil Bellu na záda a utíkal s ní k autu. Cesta rychle ubíhala, ale po chvíli se začala cítit jakoby vydaná napospas. Čemu, to nevěděla. Když jeho volvo najelo na dálnici, hrdlo už se jí svíralo panikou. Najednou se jí udělalo mdlo.

 

Staré návyky se těžko odhazují a ona byla celý život zvyklá na samotu a skrývání. Nebyla připravena vzdát se své anonymity.

 

Edward si všiml, že se něco děje. Bellin puls se prudce zrychlil a svým sluchem zaregistroval, jak začala přerývaně dýchat.

 

„Co je ti, Bello. Skoro mi tu hyperventiluješ.“

 

„Nechci to,“ odpověděla a přitom jí drkotaly zuby zimou. „Nechci se učit ovládat svoje schopnosti.“

 

Edward zaklel, podíval se přes rameno, aby se podíval do pruhu po pravé straně a sjel z dálnice směrem, kterým ukazoval bilboard u cesty. McDonald.

 

„Zhluboka dýchej! Zatraceně! Mohl jsem to čekat. Tak urputně jsi popírala, že bys měla cokoliv společného s nadpřirozenem a já jsem na tebe přesto tlačil.“

 

Bella se řídila jeho radou a nadechla se zhluboka, co jen mohla. Opravdu hyperventilovala? Možná ano. Ale bylo jí zima, taková zima, jako tenkrát v Edwardově kanceláři, než vypukl ten požár.

 

Edward položil svou studenou ruku na její zátylek a zamračil se, když zjistil, jak je její kůže chladná.

 

„Soustřeď se! Jsi hypersensitivní, okolí na tebe působí několikanásobně víc, než na normálního člověka. Představ si zeď. Silnou, bezpečnou, přidej si tam, kolik detailů chceš, ale za ní se budeš cítit bezpečná.“

 

Bella horečně přemýšlela a v mysli kladla na sebe cihlu po cihle, až byla obklopená vysokou zdí. A opravdu, postupně se uklidňovala, zeď jí dodávala pocit bezpečí.

 

„Cítíš se lépe?“

 

„Ano. Co to bylo? Najednou jsem cítila chlad, pronikl mi do celého těla. Podobný pocit jsem měla v tvojí kanceláři před požárem.“

 

„Až potom? Předtím ses tak nikdy necítila?“

 

„Na rozdíl od toho, co si myslíš, jsem nikdy neměla problém jít kamkoliv mezi lidi, aniž bych cítila nějaké vlnění nebo negativní energii. Myslela jsem si, že ten pocit vychází z tebe!“

 

Ať už to bylo cokoliv, nelíbilo se jí to. Bylo těžké být sluníčkem, když člověk dostal facku pokaždé, jakmile promluvil. Ale nikdy se necítila beznadějně, zoufale, netrpěla depresemi.

Edward k Belle přistoupil blíž, a i když věděl, že jeho tělesná teplota mu neumožňuje, aby ji zahřál, doufal v její obvyklou reakci. A opravdu, Bellin dech se zrychlil, ale tentokrát jí tváře zbarvila červeň. Položil jí ruce na ramena a přitáhl si ji do náruče. Nejdřív klopila zrak, ale pokud nechtěla mít nos zabořený do jeho prsou, tak musela zvednout hlavu. Jejich oči se setkaly na půl cesty. Tak blízko k jejím rtům ještě nebyl a pokušení bylo příliš velké. Bella myslela na to samé. V jejích očích nespatřil odmítnutí. Nejdřív se o ně jen lehce otřel a políbil ji na koutek úst. Jemným tlakem zaútočil a potěšilo ho, když pootevřela rty a on mohl vniknout dovnitř. Zasténala a roztřásla se mu v náručí. Ale zimou to rozhodně nebylo. Když se na ni podíval, měla zavřené oči a na tváři omámený výraz. Jeho mužské ego se zatetelilo.

 

„Až budeš připravená…,“ řekl a lehce ji stiskl, aby dodal důraz svým slovům.

 

„Pojď, koupíme ti něco k jídlu,“ vytrhl ji z omámení a vedl ji k McDonaldovi.

 

***

 

„Jdou do McDonaldovi,“ hlásil Rubenovi jeden z jeho lidí. Sám se držel ve větší vzdálenosti.

 

„Vyčkejte,“ řekl do telefonu. „Sledujte je, ale ať nevzbudíte Cullenovu pozornost.

 

Něco se muselo stát, protože Cullen najednou přejel dva pruhy a sjel z dálnice. Ruben pochyboval, že dostali chuť na muffiny. Nevěřil, že by to bylo kvůli jeho lidem, co je sledovali, protože ti měli za úkol je pouze nenápadně pozorovat. Po nezdařeném prvním pokusu museli počítat s tím, že teď budou Cullenovi opatrnější, ale snad si ničeho Edward Cullen nevšiml. Protože našli tu jeho chatu teprve nedávno, bude chvíli trvat, než naplánují další nehodu. Měli v úmyslu najmout si na to pár místních týpků, aby k nim nevedla žádná stopa.

 

***

 

„Řekni mi, co jsi cítila, když jsi byla u mě v kanceláři,“ vyzval Edward Bellu.

 

Bella usrkávala kávu, která jí příjemně zahřála žaludek, a občas se zakousla do muffinu, který měl v sobě všechno, co měla ráda. Kousky hořké čokolády a borůvky, nepřekonatelná kombinace. Krátce se zamyslela a vyvolala vzpomínky na ten večer.

 

„Vyděsils mě k smrti,“ přiznala.

 

„Protože jsi byla přistižena při podvádění?“ zeptal se Edward, když sama nepokračovala.

 

„Nepodváděla jsem,“ řekla naštvaně Bella. „Něco vědět, neznamená podvádět. Ale ne, tím to nebylo. Jednou, to se stalo v Chicagu, jsem šla zkratkou ke svému hotelu. Byla to taková tmavá ulička, už jsem tamtudy šla několikrát, byla hodně používaná. Ale té noci jsem nemohla. Úplně jsem zamrzla. Už jsi měl někdy takový strach, až ti bylo špatně? Tak jsem se cítila. Co nejrychleji jsem vycouvala a do hotelu jsem šla jinou cestou.  Příští ráno tam našli znetvořenou mrtvolu mladé dívky.“

 

„Předtucha,“ řekl Edward. „Dar, který ti zachránil život.“

 

„Přesně takové to bylo, když jsem tě uviděla.“ Na jeho výrazu tváře Bella jasně viděla, že se mu to vůbec nelíbilo. Ale ptal se sám.

 

„Měla jsem pocit, že se na mě hrne něco hrozného, nemohla jsem dýchat a málem jsem omdlela. Ale pak jsi promluvil a panika zmizela.“

 

„Všichni lidé se nás bojí, instinktivně vycítí, že jsme pro ně nebezpeční. Tvé vnímání okolí a energií, které všichni vyzařujeme je silnější než u ostatních.“

 

„Cítila jsem, že je něco špatně. Najednou mi byla taková zima, že mi naskočila husí kůže. Stejně jako před chvílí v autě. Pak přišel podobný pocit jako tenkrát v té uličce.“

 

„Ale byla jsi se mnou celý den a celou noc a nic z toho jsi necítila?“

 

„Ne. Až v autě, jak jsme se vzdalovali od chaty, tak mi bylo úzko a cítila jsem se deprimovaná, jako bych byla odhalená a zranitelná. Pak mi začala být zima.“

 

„V každém případě jsi vnímala nějakou cizí negativní energii, možná z okolojedoucích aut. Nikdy nevíš, kdo jede před tebou nebo za tebou. Ale proč ses tak cítila i u mě v kanceláři, to nechápu.“ Edward zakroutil hlavou.

 

„Jedině, že bys ten požár tušila těsně předtím, než byl založen. Tvoje schopnost zapracovala.“

 

„Ano, ale jen v tom případě, že to má něco společného s čísly.“ Poté mu Bella vyprávěla o letadlech 11. září, ale že neměla vizi o jejich zřícení, ale že stále viděla jejich čísla.

 

„To, co jsem cítila před požárem, bylo trochu jiné. Možná to bylo tím…“ Tady se Bella zarazila a zamračila se na Edwarda.

 

Ten zvedl obočí a zeptal se: „Čím…?“

 

„No víš, mám takový malý problém s ohněm.“

 

„Každý inteligentní člověk je s ohněm opatrný.“

 

„To není opatrnost. Mám z ohně strach. Opravdovou hrůzu. Zdají se mi noční můry o tom, že jsem zavřená v hořícím domě.“ Bella se otřásla a raději se zeptala, kam pojedou teď.

 

„Do hotelu,“ zněla odpověď.

 

Za minutu byli zpátky na dálnici. Edward se podíval na Bellu, sedící vedle něj: „Už je to dobré?“

 

„Všechno je v pořádku. Nevím, co to bylo.“

 

Bella se opravdu cítila dobře. Jela v autě s nejúžasnějším mužem, jakého kdy potkala a přemýšlela o tom jiskření, které mezi nimi probíhalo od jejich setkání.  Koutkem oka se na něj podívala a znovu ji zalil příjemný pocit bezpečí.  Ráda ho pozorovala při řízení. Když tenkrát jeli z hotelu, neměla myšlenky na to, aby obdivovala jeho dokonalé pohyby, kterým auto ovládal. Hra svalů na jeho rukou, které nebyly zakryty dlouhým rukávem, byla neuvěřitelně sexy.

 

Jeli středním pruhem. Nějaké auto je s troubením předjíždělo z levé strany a Edward vrhl pohled do zadního zrcátka. „Idioti,“ zamumlal a přemístil do pravého pruhu. Bella se ohlédla, aby se podívala, co tím myslel. Bílá dodávka, které z výfuku stoupal šedý kouř, se k nim rychle blížila. V autě rozeznala, že tam sedí několik lidí. Co Edwarda přimělo jet na stranu, byl modrý Nissan, který se nalepil na zadní závěs dodávky.

 

„Takto se stávají nehody,“ řekla Bella právě v okamžiku, kdy Nissan vyrazil do středního pruhu, který právě opustili, až se dostal na úroveň dodávky. Nissan se k ní z boku natlačil a řidič dodávky v panice šlápl na brzdu. Tím spustil řetězovou reakci kvílících brzd aut, co jela za ním. Uvnitř Nissanu zahlédli čtyři nebo pět Latinos, kteří se smáli a ukazovali si na dodávku za nimi.

 

Provoz na dálnici byl jako vždy dost hustý, ale ne dost, aby je řidič dodávky nemohl dohonit.

 

„Gangy,“ utrousil Edward a přibrzdil, aby se vyhnul případné srážce, ke které se kolem nich schylovalo. Nemohl zrychlit, protože před ním jelo auto a objet ho také nemohl, protože se na něj z boku tlačil ten Nissan. Všichni, co v něm jeli, sledovali dodávku před sebou a jejich volva si nevšímali.

 

„Zatraceně!“ Edward strhl volant doleva, co to šlo, aby se vyhnul bílé dodávce, která konečně Nissan dohonila. Bella zahlédla, jak se levé zadní okénko dodávky stáhlo dolů a ven se vysunula hlaveň zbraně. Zrovna když ji Edward strhl směrem dopředu a dolů, sklo na její straně se roztříštilo na tisíc kousků. Následoval rachot, pak náraz, který s Bellou otřásl až do morku kostí, přičemž Edward prudce otočil volantem a zamířil do betonové bariéry.

 

Edwardovi se nějak podařilo osvobodit Bellino rameno z pásu, ale zbytek trupu nárazem letěl dopředu. Něco ji škráblo na pravé straně hlavy a poté ucítila úder do pravého ramene, takže ji to strhlo zpět. Zůstala viset zaklíněná mezi sedadly. Najednou skřípající zvuk trhaného plechu a rámus kvílících pneumatik ustal a bylo ticho. Bella otevřela oči, ale všechno bylo rozmazané, takže je zase zavřela.

 

Ještě nikdy nebyla obětí autonehody. Rychlost, s jakou se to vše událo, ji ochromila. Necítila se zraněná, jen…otupělá. Ta bolestivá část zřejmě teprve přijde. Náraz byl tak silný, že se divila, že byli ještě naživu.

 

Edward! Co bylo s Edwardem?

 

Poháněná myšlenkami na něj, znovu otevřela oči, ale stále ještě viděla rozmazaně. Nic nepoznávala. Zamrkala a pomalu jí došlo, že se dívá na zadní sedadlo. Neviděla rozmazaně, to byla…mlha? Ne! Kouř! Náhlý pocit paniky ji přiměl narovnat se, spíše se o to pokusila, ale nemohla se pohnout.

 

„Bello?“

 

Jeho hlas zněl napjatě, jakoby měl potíže s mluvením, ale byl to Edward. Přicházel odněkud zezadu nebo nad ní, což nedávalo smysl.

 

„Oheň,“ podařilo se ji zašeptat, zatímco se pokoušela natáhnout nohy. Z nějakého důvodu s nimi mohla hýbat, což bylo uklidňující. Jestliže byly v pořádku, tak musel být v pořádku i ten zbytek.

 

„Žádný oheň, ale airbagy. Jsi zraněná?“

 

Bella si oddechla: „Myslím, že ne. Co ty?“

 

„O mě si starosti dělat nemusíš, zapomněla jsi?“

 

Bella byla celá zkroucená a tato nepřirozená poloha způsobovala bolesti v zádech. Trochu se otočila a podařilo se jí osvobodit levou ruku, která byla přimáčknutá za jejími zády. Rukou se pokoušela vzepřít o podlahu, aby se mohla trochu narovnat a otočit.

 

„Počkej,“ řekl jí Edward a chytil ji za paži, „ všude je sklo. Pořežeš se!“


„Musím se pohnout. Tahle poloha mě zabije.“ Přesto Bella zaváhala, když si představila, co by mohla hromada střepů nadělat s její kůží.

 

Z venku uslyšela výkřiky, blížily se. Zastavilo u nich auto, řidič vystoupil a přiběhl, aby jim pomohl. Někdo zaklepal na okénko na Edwardově straně.

 

„Hej! Jste v pořádku?“

 

„Ano.“ Edward mluvil nahlas, aby ho bylo slyšet i venku. Pokusil se odepnout svůj pás, ale uzávěr byl zablokovaný, takže několikrát zaklel a nakonec ho utrhl. Jakmile se uvolnil, otočil se k Belle a ona ucítila, jak dotykem prozkoumává její nohy odshora dolů. „Tvoje pravá noha je uvězněna pod airbagem. Můžeš…“ Chytil ji za kotník. „Pohni kolenem ke mně a nohu směrem k oknu.“

 

To se lehko říká, ale hůř dělá, pomyslela si Bella. Skoro se nemohla hýbat. Po chvíli se jí podařilo trochu pohnout kolenem.

 

Muž, který jim chtěl pomoci, se pokusil otevřít dveře. Zatřásl skoro celým autem, ale dveře nepovolily.

 

„Zkuste dveře na druhé straně!“ uslyšela Edwarda křičet.

 

„Sklo na okně je vysypané,“ řekl jiný muž, který se opřel o boční stranu auta a nakukoval dovnitř. „Jste zranění?“

 

„Jsme v pořádku,“ odpověděl Edward, zatímco se snažil pohnout jejím pravým kotníkem, aby ho uvolnil z pasti.

 

„To dokazuje jednu věc,“ řekla Bella bez dechu z námahy, kterou ji stál každý i sebemenší pohyb.

 

„Napni nárt jako baletka. Co to dokazuje?“

 

„V žádném případě nevidím, co se stane. Nemám schopnost vidět – áu – budoucnost. Tohle jsem neviděla.“

 

„Taky mě nenapadlo, že se pokusí o autonehodu. Mně by tím nijak neublížili, to znamená, že už o tobě vědí. A už je to.“ Poslední zatáhnutí a její noha byla volná. Edward se obrátil směrem k muži, který se opíral o okno a zeptal se: „ Můžete sehnat nějakou deku nebo něco, čím bychom pokryli to sklo a mohli ji vytáhnout?“

 

„Netahat,“ zamumlala Bella. „Když se mi podaří otočit se, mohla bych se vyplazit.“

 

„Měj trpělivost, za chvíli budeš venku,“ uklidňoval ji Edward a rukou podepřel její trup, aby trochu ulevil jejím svalům.

 

Už slyšeli z dálky zvuk sirén, ale stále byli ještě příliš daleko.

 

U okénka se objevil nový obličej, rudý a zpocený, který patřil podsaditému muži s kšiltovkou. „Přinesl jsem tu deku,“ řekl a sklonil se, aby ji rozložil po střepech na sedadle.

 

„Děkuji,“ zasténala Bella, když ji Edward začal posunovat směrem k oknu. Její svaly byly napjaté námahou, ale ta úleva, když se mohla napřímit…

Muž ji chytil za ramena a pomalu ji začal vytahovat z auta. Když byla venku, poděkovala i všem ostatním, kteří jim pomáhali, a přitom se poprvé podívala na auto. Edward právě vystupoval s grácií sobě vlastní, jakoby vylézal z auta okénkem každý den.

 

Ale i když vypadal děsně sexy, to co ji zarazilo, byl pohled na auto.

 

Z elegantního volva zbyla jen hromada ušlechtilého šrotu. Ležel obrácený na boku, přední část vražená do betonové bariéry. Strana řidiče byla kolmo k jízdnímu pruhu, takže kdyby do nich narazilo nějaké auto, než to napálili do svodidel, tak by těžko vysvětlovali, jak to že je Edward naživu. Kolem nich byl chaos. Dodávky, osobní auta stála porůznu na dálnici, jak jejich řidiči prudce šlápli na brzdy a smykem jeli dál. V pravém pruhu asi padesát metrů vzdáleni byli v sobě tři auta. Cestující naštěstí stáli vedle aut a prohlíželi si škody, takže byli v pořádku.

 

Bella nebyla v pořádku. Žaludek měla jako na vodě a její srdce jí sprintovalo v hrudníku jako o závod. Přesně si pamatovala ten okamžik, kdy Edward strhl volant na stranu, aby dostal volvo z dosahu střelce. Přitom auto otočil tak, aby byla jeho strana mezi Bellou a útočníky.

 

Zabije ho. Upír, neupír, neměl právo podstupovat kvůli ní jakékoliv riziko. Nebyli pár. Poznali se teprve před pár hodinami a za hrozných podmínek. Většinu času byla na něj tak naštvaná, že by ho nejraději sama strčila pod auto. Hrál si na hrdinu? Nechtěla, aby byl hrdina. Chtěla, aby to byl někdo, jehož nepřítomnost se jí nedotkne. Chtěla, aby ho mohla kdykoliv opustit, spokojená a bez výčitek. Poté už na něj nechtěla nikdy pomyslet. Nechtěla, aby se jí o něm zdálo.

 

Její otec o ni neměl zájem natolik, aby zůstal, pokud o ní vůbec věděl. Neměla ani ponětí, kdo to byl a její matka asi taky ne. Ta by nikdy neriskovala, aby zachránila Belle život, nebo ji vůbec před něčím ochránila. Proč to pro ni udělal tento…tento cizinec?  Nenáviděla ho za to, co udělal, že zanechával stopu v jejím srdci.

 

Otočila se kolem dokola, než ho našla. Stál jen kousek od ní. Jeho vlasy byly rozcuchané, tričko potrhané, ale jinak na něm nebylo vidět žádné zranění. Bella si vzpomněla na třpyt jeho kůže a podívala se na nebe, jestli nehrozí nebezpečí, že vysvitne slunce. Zatím bylo zataženo, ale na jak dlouho? Edward zachytil její pohled a vytáhl z kapsy telefon, který jako zázrakem náraz přežil.

 

„Alice? Ano, všechno je v pořádku. Ještě dvě hodiny, to bychom mohli stihnout. Dík.“

 

Edward položil telefon a Bella se na něj podívala s otázkou v očích. Rozhovoru vůbec nerozuměla.

 

„Moje sestra rosnička. Zataženo bude ještě minimálně dvě hodiny, do té doby se musíme vrátit do hotelu.“

 

Bella měla pocit, že se pozvrací. Hlava se jí motala, rameno měla naražené, a kde všude krvácela, to ještě nezjišťovala. Jakoby jí četl myšlenky, přiskočil a chytil ji za ramena. „Jsi hrozně bledá. Měla by sis sednout.“

 

„Je mi dobře,“ odpověděla Bella automaticky, i když to nebyla pravda. Zvuk sirén se přiblížil a mezi auty se objevila sanitka a dva policejní vozy. Skoro musela křičet, aby ji bylo slyšet. „Nejsem vážně zraněná.“

 

„Ne, ale jsi v šoku. Pokusím se to vyřídit s policií co nejrychleji, mezitím sestra přijede s autem a odveze nás. Ty si, prosím tě, sedni, budu klidnější.“

 

Policajti se začali vyptávat, sepisovat výpovědi svědků, záchranáři shromažďovali zraněné u sanitek, ale vypadalo to, že nejhůř dopadlo Edwardovo volvo a trojice aut, která se srazila. Zbytek aut bylo pojízdných, a když je začali policisté organizovat, postupně se dálnice uvolňovala. Svědků bylo hodně. Nikdo nevěděl, jestli nevypočitatelné chování řidiče Nissanu vyprovokovalo cestující v dodávce ke střelbě nebo to byl od začátku konflikt mezi nepřátelskými gangy.

 

„Zapsal si někdo jejich čísla?“ zeptal se policista.

 

Edward se podíval na Bellu. „Čísla?“

 

Bella pomyslela na dodávku a okamžitě se jí vybavila tři čísla. „Dodávka měla číslo 873.“ Značky státu Nevada se skládaly ze tří čísel a tří písmen.

 

„Máte i ta písmena?“ zeptal se policista s nadějí.

 

Bella potřásla hlavou. „Vzpomínám si jen na čísla.“

 

„I to nám pomůže při vyhledávání. Co ten Nissan?“

 

„Hmm…612.“

 

Policista si to zapsal a zároveň je nadiktoval do vysílačky.

 

Edward zaregistroval myšlenky své sestry, která se pokoušela dostat se k nim autem co nejblíže. Bella ho pozorovala a taky se otočila směrem, kterým se díval. Uviděla žluté porsche proplétající se mezi auty a bylo jí jasné, že to musí být ta jeho sestra. Najednou se roztřásla zimou, až se schoulila potřebou zahřát se. Měla pocit, jako by ji někdo hodil do vany plné kostek ledu.

 

Edward si toho okamžitě všiml.

 

„Co se děje,“ zeptal se tiše.

 

Bella bojovala proti vlnám nevolnosti, které následovaly. „Myslím, že nás sledovali.“

 

„Bojuj proti tomu. Představ si zeď, jak jsem tě to učil a schovej se za ni.“ Edward si přitáhl Bellu do náruče, jakoby on sám byl tou zdí.

 

„Nechci se schovávat za nějakou blbou zeď,“ zavrčela na něj Bella naštvaně. „Nikdy se mi to nestávalo, dokud jsem tě nepotkala a chci, aby to přestalo.“

 

Edward otíral svou tvář o její vlasy a cítila, jak se jeho rty pohnuly, když se usmál. „Nevím, proč se to spustilo až nyní, ale teď bychom toho měli využít a pokusit se lokalizovat zdroj této energie. Zkus se soustředit. Zavři oči a zkus se rozhlédnout.“

 

„Víš, cos teď řekl za blbinu?“ zachichotala se Bella, ale účel to splnilo. Uvolnila se, zhluboka vydýchla a zavřela oči.

 

„A mělo by to fungovat, nebo jen chceš, abych přišla na jiné myšlenky?“

 

„Mělo by to fungovat. Pokud reaguješ na negativní energii kolem tebe, měla bys být schopna, najít i zdroj této energie,“ ujistil ji Edward.

 

Bella to moc nechápala. Smysl jeho slov jí byl jasný, ale dřív si nebyla vědoma, že by takové divné věci cítila. Kromě té jedné předtuchy v Chicagu se jí to ještě nestalo. Edward říkal, že někdo vyzařuje energie málo někdo víc. Znamená to snad, že byla doteď obklopena normálními lidmi a její schopnost zachycuje pouze energii upírů a jiných nadpřirozených bytostí?

 

Momentálně nejsilněji vnímala muže, který ji držel v náruči. I když zavřela oči, cítila jeho silnou osobnost, pak se zaměřila dál. Lidí bylo kolem plno, ale žádný z nich v ní nevyvolával nepříjemnou reakci. Dál o nich byli diváci, kteří se přišli podívat na hromadnou kolizi aut, a pak tam stálo jedno osamocené auto na kraji silnice. Odtud na ni znovu udeřil pocit chladu, ale teď už věděla, co to znamená. Cukla sebou, takže Edward poznal, že byla úspěšná.

 

„Kde?“ zašeptal jí do vlasů a jeho paže ji sevřely pevněji. Lidé okolo si mohli myslet, že ji utěšuje, nebo že se objímají z vděčnosti, že přežili.

 

Bella měla stále zavřené oči. „Vlevo od nás, u krajnice až za těmi čumily. Já nevím…asi …sto metrů.“

 

„Muž?“

„Ano.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

HMR

8)  HMR (02.08.2012 22:49)

ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá

Marcelle

7)  Marcelle (09.07.2012 08:57)

Je to skvěle napínavý

6)  martty555 (04.07.2012 09:34)

5)  marcela (04.07.2012 06:52)

Je to neuvěřitelně napínavý.Prosíííím další.Nádherná kapitola.

4)  Deny (03.07.2012 23:10)

3)  skyrim114 (03.07.2012 20:24)

2)  Babča S. (03.07.2012 18:08)

mispa

1)  mispa (03.07.2012 16:21)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek