Sekce

Galerie

/gallery/448.gif

Bella se seznámila s Edwardovou rodinou a uvědomuje si, jak moc si takovou rodinu vždycky přála. Uslyšíme její zpověď. Trochu oddychová kapitolka, ale spíš je to ticho před bouří.

Carlisle se chvěl zvědavostí, jak zadržoval tok otázek, které ho zajímaly. Ale nechtěl Bellu vyplašit, protože během chvilky bylo každému z rodiny jasné, že je to Edwardova družka. To, jak ochranitelsky se k ní choval, jak ji stále sledoval očima i všemi ostatními upířími smysly, o tom jasně vypovídalo. Když upír našel svou spřízněnou duši, byla to láska na celou věčnost. Ale ještě nevěděl, jaký má na to názor Bella, a proto se držel zpátky.

 

Edward slyšel otcovy myšlenky a v duchu mu poděkoval. Otázku upírství a věčnosti s Bellou opravdu ještě neprobíral, zatím se snažil získat si její důvěru. Bella byla stále jednou nohou na útěku tak, jak byla zřejmě zvyklá celý život.

 

„Pojď, Bello, najdeme ti v kuchyni něco k jídlu.“ Stále si musel opakovat, že je člověk s lidskými potřebami, na které už dávno zapomněl.

 

Bella v kuchyni otevřela ledničku a podívala se dovnitř, jestli tam najde něco poživatelného. Docela o tom pochybovala, ale když našla nějaký sýr a bagetu, byla spokojená. Po večeři se všichni usadili v obývacím pokoji a Carlisle se odvážil položit první otázku.

 

„Nejdřív bych ti chtěl, Bello, poděkovat, že jsi zachránila Edwardovi život. Vyprávěl nám vaše společné dobrodružství a ještě teď tomu nemohu uvěřit. Už jako člověk máš víc darů než jakýkoliv proměněný upír nebo příslušník klanu Ansara. Měla tvoje matka taky nějaký dar?“

 

Když se zeptal na její matku, Bella okamžitě ztuhla. Toto bylo pro ni citlivé téma a ona nevěděla, jak Carlislovi slušně odpovědět, že se o ní bavit nechce. Očima vyhledala Edwarda, a záporně zavrtěla hlavou.

 

„Promiňte, ale jsem už docela unavená. Ještě jsem se nevzpamatovala z té nehody. Mohli byste mi ukázat, kde budu spát?“

 

Carlisle se v myšlenkách omlouval Edwardovi, protože mu došlo, že svou otázkou šlápl vedle.

 

Esme trapnou chvilku překlenula tím, že Bellu odvedla do horního patra před dveře Edwardova pokoje.

 

„Alice ti tam přichystala něco na spaní. Kdybys cokoliv potřebovala, neostýchej se a řekni si.“ Ještě jí věnovala jeden úsměv a vrátila se k ostatním dolů. Na schodech se minula s Edwardem, který spěchal za Bellou. Mateřsky se na něj usmála a Edward si v její mysli přečetl, jak je kvůli němu šťastná. Bella se jí líbila.

 

„Počkám, až usne, pak přijdu a promluvíme si,“ sdělil jí Edward, zatímco bral dva tři schody naráz, aby byl u Belly co nejdřív. Když vešel do pokoje, našel ho prázdný, ale z koupelny se ozýval zvuk sprchy. Usadil se doprostřed postele a čekal. Bella za chvíli vyšla, omotaná do osušky, bosá s mokrými vlasy. Zarazila se, když ho tam uviděla, ale pak nenuceně pokračovala ve vysoušení vlasů ručníkem. Posbírala hromádku, kterou tam nachystala Alice a zase zmizela zpátky do koupelny. Za chvíli vyšla oblečená do krátké noční košilky a zamračila se na něj.

 

Edward se jejímu výrazu zasmál a rozhodila rukama: „To si vyřiď s Alicí! Teď pojď spát, počkám tu s tebou, dokud neusneš.“

 

„Nejsem malá, nemusíš mě ukládat ke spánku,“ ohradila se naoko Bella, ale těšilo ji, že chce být s ní, než usne. Zalezla pod deku, a jak bylo jejím zvykem, jeden cíp si přehodila přes hlavu. Čekala, co Edward udělá a když se chvíli nic nedělo, nevydržela to a zpod deky vysunula ruku. Mínila to jako pozvání a tak to bylo i pochopeno.

 

Edward neváhal a přisunul se blíž k hromádce, pod kterou se Bella schovávala a její ruku přikryl svou. Tento drobný projev důvěry ho velmi potěšil.

 

„Řekni mi, proč tak zatvrzele popíráš svoje schopnosti?“

 

Hromádka se nadzvedla, jak si Bella povzdychla. Snad poprvé ve svém životě pocítila určitý odstup od svého nešťastného dětství.

 

„Myslím, že už to víš. Historka to není nijak originální a zajímavá už vůbec ne,“ ozvalo se tlumeně zpod deky.

 

„Možná ne, ale přesto vyprávěj.“

 

Bella se pro sebe usmála. Líbilo se jí, že z toho nedělá žádné drama, ale pak jí úsměv rychle přešel. Mluvit o své matce pro ni bylo těžké, i když ji naposledy viděla před patnácti lety. Jednoduché to nebude nikdy, ale aspoň už to tolik nebolelo.

 

„I když to bylo strašné, mnoho dětí je na tom hůř. Jediný důvod, proč nešla se mnou na potrat, byl šek, který každý měsíc dostávala od sociálky. To mi říkala vždy, když přišel poštou. Třepala tou obálkou přede mnou a říkala: „Toto je jediný důvod, proč žiješ, ty zrůdo.“ Šek pro ni znamenal dostatek drog a alkoholu.

 

Edward nic neříkal, aby ji nepoplašil, ale hněvem stiskl rty. Nepochyboval, že i ostatní v domě svým sluchem zachytili obsah jejího vyprávění. Ženy v jeho rodině byly svými partnery milovány, ale přesto zde byl vždy stín na jejich dokonalém štěstí. Byly ženy, ale nikdy ne matky. Co by ony daly za dítě, které by mohly milovat, hýčkat.

 

„Stále mě bila, často po mě házela různé věci, nádobí, prázdné flašky, otvírák, co bylo právě po ruce. Jednou po mě hodila konzervu a trefila mě do hlavy. Upadla jsem do bezvědomí a ještě pár dní potom jsem měla hrozné bolesti hlavy,“ pokračovala Bella a byla ráda, že je schovaná pod dekou a nemusí se přitom dívat Edwardovi do očí.

 

„Kolik ti bylo?“

 

„Tenkrát...myslím, že šest. Zrovna jsem začala chodit do školy a objevila čísla. Někdy jsem byla tak rozrušená tím, co jsem ten den zjistila o číslech, že jsem si potřebovala s někým popovídat, a ona byla jediný člověk, se kterým jsem mohla mluvit. Učiteli řekla, že jsem upadla a hlavu si rozbila o obrubník.“

 

„V pěstounské rodině bys na tom byla líp,“ zavrčel Edward.

 

„Tam jsem skončila, když mi bylo šestnáct. Matka jednoho dne zmizela a už se nevrátila. Vzpomínám si, že i když mi každou chvíli dávala pocítit, jak mě nenáviděla, když odešla, bylo mi, jakoby ze mě najednou kus chyběl. To už jsem nebyla tak bezbranná, jako když jsem byla malá... Ale děti lpí na svých rodičích, ať se k nim chovají jakkoliv.“ Bella si povzdychla.

 

Edward si začal pobroukávat ukolébavku a za chvíli uslyšel Bellin pravidelný dech. Usnula.

 

Chvíli bojoval sám se sebou, ale pak pustil její ruku ze svého sevření a potichu opustil pokoj.

 

V obývacím pokoji seděli ostatní a čekali na něj.

 

„Edwarde, je mi to líto. Svou otázkou jsem ji rozesmutnil,“ omlouval se Carlisle.

 

„To jsi nemohl vědět a myslím si, že jí pomohlo o tom vyprávět. Pochybuji, že to někdy někomu řekla. Teď se musím poradit, co dál. Jaspere, co jsi zjistil z vyšetřovacího spisu? Už mají totožnost žháře?“

 

„Jméno už mají, ale to je asi tak všechno. Žádné záznamy, žádné otisky, nic, jakoby ten člověk neexistoval. S tím jsme museli počítat. Ansara se pohybují na okraji lidské společnosti a svou existenci tají stejně jako my. Jmenoval se Taylor Smith, ale to jméno je určitě falešné.“

 

„Tahle stopa je k ničemu. Nechci tu jen sedět a čekat, až zase zaútočí. Nevíme, co mají za lubem. Ten požár byl jasný, chtěli odvést pozornost a rozdělit nás. Jednotlivě mají větší šanci nás zničit. Ten Taylor měl velice silný dar. Ale ta autonehoda nedává smysl. Nejvíc byla v nebezpečí Bella,“ Edward zavrčel a oči mu zčernaly vztekem, když pomyslel, jak málo stačilo, a o Bellu by přišel.

 

„Není možné, že o ní a o jejích schopnostech věděli už předtím? Třeba chtějí zabránit tomu, aby se přidala na naši stranu,“ nadhodila Esme.

 

„To si nemyslím. Bella o Ansarech nevěděla vůbec nic a nikdy nikoho podobného nepotkala. Ten žhář byl její přítomností překvapený, ale jinak si jí vůbec nevšímal.“

 

„Z jejího vyprávění je jasné, že matka žádné zvláštní schopnosti neměla, naopak Bellu kvůli nim nenáviděla. Musela je tedy zdědit po otci. Pokud to byl jen náhodný milenec její matky, nemusela si ničeho všimnout. Mohl být Ansara a o existenci dítěte se nikdy nedozvěděl,“ uvažoval nahlas Carlisle.

 

„Možná že o ní dřív nevěděli, ale teď už ano. Přiznám se, že nevím, jestli jsou Ansara schopni poznat jiného příslušníka svého klanu. Bellina schopnost pracovat s čísly není nijak nápadná, mohla by být považována za jednu z těch šťastných, co prostě často vyhrávají, ale to by ji museli delší dobu sledovat. Štít neumí vědomě používat a v garáži kromě nás nikdo nebyl, kdo by viděl, jak se dar toho žháře obrátil proti němu. Ne, nemůžou ani jen tušit, co je zač. Obávám se, že terčem se stala jen díky nám.“ Edward poslední slova zavrčel.

 

„To, že si najali lidi, aby tu autonehodu zařídili za ně, nám ztíží hledání,“ ozval se Jasper.

 

„Takže nevíme, kolik jich je, jaké mají dary a co podniknou jako další tah,“ shrnul debatu Emmett. Všichni se na něj škaredě podívali, ale v podstatě měl pravdu.

 

„Carlisle, nelíbí se mi, že jste s Esme tak daleko od nás. Už víme, že je nezadrží ani možnost lidských obětí, takže na vás můžou zaútočit i v ordinaci. Měli byste nejméně na tento týden ordinaci zavřít a přestěhovat se k nám do hotelu, abychom byli pohromadě. Společně se ubráníme,“ obrátil se Edward na otce.

 

Carlisle nebyl nadšený představou, že by měl opustit svou ordinaci byť na jediný den, ale nechtěl Esme vystavovat riziku.

 

„Aro nám dal týden, abychom se jich zbavili, jinak sem pošle gardu a to teď vůbec nemůžeme potřebovat. Bella je člověk a jakmile se o ní Aro dozví, bude ji chtít proměnit bez ohledu na její přání.“

 

„Zatím nemůžeme dělat nic, jen vyčkávat. Bohužel musíme počkat, až udělají další krok. Ty, Jaspere, prohlédni záznamy kamer, jestli nezachytily příchod toho žháře do garáží. Možná přišli společně a pak se rozdělili. Vím, že máš kamery rozmístěné i mimo hotel, jeho komplicové mohli čekat v záloze, třeba stáli někde poblíž. Musíme o nich zjistit, co nejvíc,“ napadlo Edwarda.

 

„Souhlasím,“ odpověděl Jasper a ostatní taky přikývli.

 

„Co Bella?“ zeptala se Esme.

 

„Co by s ní bylo? Nehnu se od ní na krok. Slíbila, že se mnou zatím zůstane. Vysvětlil jsem jí, že její schopnosti by mohly nalákat jak Ansara, tak upíry z Volterry. Myslím, že se s tím pomalu smiřuje. Chci jí pomoci ovládat své schopnosti účinněji, než to dělala doposud.“ Edward si nepřipouštěl jakékoliv pochyby. Bellu měl v úmyslu u sebe udržet za každou cenu.

 

Jasper se usmál, když vycítil z Edwarda jeho odhodlanost. To, co ze svého bratra cítil, byly nejintenzivnější pocity za poslední desetiletí. Jakoby se probudil ze zimního spánku. Ta dívka ho probudila.

 

Edward zachytil Jasperovy myšlenky, ale mohl s nimi jen souhlasit. Bella byla jeho víla. Mávla kouzelnou hůlkou a jeho život samotáře a stále většího bručouna skončil. Těšil se na věčnost s Bellou. Ale neměl by předbíhat.

 

„Zítra se přesuneme všichni do hotelu. Navenek se vrátíme každý ke své práci, ale mějte oči a uši otevřené. Musím za Bellou,“ dodal netrpělivě Edward a snažil se nevšímat si vědoucích pohledů své rodiny.

 

Rychle vyběhl těch pár schodů do horního patra a tiše vklouzl do pokoje. Bella netušila, že ji ubytoval ve svém pokoji, ale naplňovalo ho uspokojením, když ji měl ve svém domově, ve své posteli a vzduchem se šířila její vůně. Zbytek noci strávil vedle Belly a naslouchal jejímu pravidelnému oddechování. Sice z ní nebylo vidět ani kousíček, ale stačilo mu, že ležel vedle ní a nechal se ukolébávat rytmem jejího srdce. Po tolika marných letech se konečně cítil být úplný.

 

Někdy k ránu byl odměněn dalším zázrakem. Hromádka se zamrvila a tělo dosud stočené do klubíčka se uvolněně natáhlo do celé své délky. Zpod deky se znovu vysunula Bellina ruka a opatrně zašmátrala kolem. Neslyšně položil ruku vedle sebe tak, aby na něj při svém pohybu narazila. Za chvíli mu do ní vklouzla Bellina dlaň a ozval se tichý povzdych. Takto spala až do rána.

 

Ráda se ho dotýkala, pomyslel si Edward a byl rád, že číst myšlenky umí v rodině jen on. Stačilo už to, že Jasper vnímal jeho momentální citové rozpoložení a děsně se přitom bavil. Jen ho mrzelo, že na Bellu byla jeho schopnost krátká. Tak rád by věděl, na co myslí, co by si přála, ale ať napínal své smysly sebevíc, odpovědí mu bylo ticho.

 

Ráno kolem šesté hodiny se tlukot Bellina srdce zrychlil a Edward uslyšel, jak po probuzení zatajila na moment dech. Pach jejího strachu ho udeřil do nosu.

 

Uchopil Bellinu ruku, která doposud ležela uvolněně v jeho dlani, a pomalu si ji přitáhl k ústům. Když se jeho chladné rty dotkly její rozpálené pokožky, Bella sebou trhla. Aniž by se jí dotkl, nahnul se nad ni a přes tenkou vrstvu přikrývky zašeptal: „Vím, že jsi vzhůru. Jsi u mě. V bezpečí.“

 

Chvíli bylo ticho, ale pak byl odměněn úlevným povzdechem a zpod deky vykoukla hlavička. Když spatřil její ještě spánkem zastřené oči, zalil ho pocit štěstí, který doteď nepoznal.

 

„Dobré ráno, miláčku,“ usmál se jejímu výrazu.  Nejdřív se protáhla jako kočka, ale trochu ji brzdil tím, že svíral její ruku a nemínil ji pustit. Pomalu si ji přitahoval k sobě, až mu spočívala na prsou a zblízka si koukali do očí. Bella uhnula jako první, protože jeho intenzivní pohled nemohla vydržet.

 

„Ts.Ts.Ts.“ Edward ji druhou rukou chytil za bradu a otočil ji obličejem zpátky k sobě. Bella zavřela oči.

 

„Otevři oči. Podívej se na mě.“ Jeho vemlouvavý hlas byl jako pohlazení. A taky pokušení. Všechno se událo tak rychle. Znali se teprve pár dní a už si nedovedla představit ani minutu bez něho. Děsilo ji to. Vytrhla se mu a obličej zabořila do jeho hrudi, jakoby se před ním mohla schovat. Naopak. Bylo to ještě horší. Jeho vůně jí zahltila smysly. Už si toho všimla dřív. Nádherně voněl a jeho pach v ní vyvolával pocit bezpečí.

 

„Bello, co se děje?“ Edwardův hlas zněl frustrovaně. Zřejmě nechápal, co se s ní děje. Jakoby musel vědět všechno. Ten jeho dar ho pěkně rozmazlil, pomyslela si Bella. Poslední myšlenka ji tak pobavila, že se musela smát. Vydala přiškrcený zvuk a ramena se jí zachvěla, jak se snažila potlačit smích. Přesně to potřebovala. Správný nadhled. Co jsou její starosti proti těm jeho. Milované impérium mu napadl nepřítel, svůj podíl na zmenšování příjmu kasina velkoryse přešla, bůhví kolik století si žil jako starý mládenec a teď se mu do života připletla ona. Ještě ke všemu jí nemohl číst myšlenky, což byla určitě výhoda, která by se mu teď hodila. Chodil kolem ní div ne po špičkách, protože nevěděl, na čem s ní je a ona mu to vůbec neulehčovala. Asi to bylo moc i na upíra.

 

Edward byl zoufalý. Bella se na něj odmítala byť jen podívat a teď to vypadalo, že pláče. Co zase udělal špatně?

 

O tom, že něco jako soukromí v této rodině neexistovalo, a že všichni bezostyšně naslouchali, mu bylo jasné hned, jak uslyšel Jasperův tichý hlas, když se se svým poznatkem podělil s ostatními.

 

„Bella nepláče, ale směje se, ty zamilovaný trubče.“  Celá rodina se mu potichu smála, ale zároveň byli šťastní. Emmett si neodpustil poznámku, že je to lepší, než telenovela, co viděl na jednom televizním kanálu.

 

Edward Bellu políbil do vlasů, ta se nad ním smilovala a zvedla k němu obličej. Když viděl, že jí tvář zdobí úsměv a ne slzy, sklonil se, že ji políbí, ale Bella se mu vytrhla a vyskočila z postele.

 

„Ne! Ne, dokud si nevyřídím svoje ranní potřeby,“ a úsměvem zaplula do koupelny. Edward si oddychl. Ať už Bellu rozrušilo cokoliv, krize byla zažehnána. Taky vstal a vyrazil do kuchyně, aby nachystal Belle něco ke snídani, ale Esme už se o to postarala. Na stole stál tác s hrnkem čaje, obložený talíř a nějaké pečivo.

 

Když se vrátil zpátky do pokoje, Bella už byla převlečená a stála u okna.

 

„Nesu ti snídani, snad si z toho něco vybereš. Ještě nevím, co máš ráda a co ne,“ upozornil na sebe Edward, ale Bella byla zabraná do výhledu. Stoupnul si za ni a svými smysly prozkoumal okolí.

 

„Myslíš, že tam někde jsou a číhají?“ při té představě se Bella otřásla.

 

„Nikde poblíž nejsou, to bych slyšel jejich myšlenky, ale nepochybuji, že na ně znovu narazíme. Ansara jsou známí svou urputností.“

 

„To je zvláštní, jak si ten osud s námi hraje. Pokud nemám schopnosti po matce, pak je musím mít po otci, to znamená, že můj otec byl nebo je Ansara. Kdyby o mně věděl, asi by ze mě chtěl mít taky Ansara, co myslíš? Od malička bych byla vychovávána k nenávisti k upírům a svoje schopnosti bych využívala k boji proti nim. Třeba bych jednou byla vyslána i proti tobě s úkolem zničit tě i s celou tvou rodinou. Vždycky, když mě matka bila, jsem si představovala, že přijde nějaký muž, postaví se jí do cesty a řekne, že je můj otec. Odvede si mě s sebou a budu jeho malá princezna. Teď jsem potkala tebe a doufám, že ho nikdy neuvidím,“ dodala Bella smutně.

 

„Teď jsi moje princezna a malá jsi pořád,“ poškádlil ji Edward, protože mu sahala sotva po prsa.

 

Bella si sedla k tácu, který Edward přinesl, a pustila se do snídaně.

 

„Tak na čem jste se domluvili, zatímco já jsem spala jako dudek? Už máte plán, jak je zničíte?“

 

„Bello, takhle bys neměla mluvit. Jde o vážnou věc a na konci budou bohužel i mrtví. Chtěl bych tě z toho vynechat úplně, ale protože na tebe zaútočili už jednou, nemůžu riskovat. Vím, že nás sledují. Sice se drží mimo můj dosah, ale věřím tomu, že kdybych tě chtěl někam odvézt a schovat, našli by tě. Rozumíš tomu?“

 

„Rozumím a chápu. Nebudu nikam sama chodit a budu dávat pozor. Kdybych uměla svoje schopnosti ovládat, mohla bych vám snad i pomoct, i když nevím jak,“ posteskla si Bella.

 

„Tvoje schopnosti jsou spíš obranné, než útočné a pořád jsi křehký člověk. Nechej boj na nás, přece jenom jsme upíři, je těžké nás zničit.“

 

„Jaké mohou mít Ansara dary, kterým by vám mohli ublížit? Ten oheň chápu, nemohl ses k němu ani přiblížit, a proto se ti nedařilo ho zabít, ale co jiného může upíra zničit?“

 

„Ansara jsou skoro tak rychlí a silní jako my, když je jich přesila, upíra dokážou roztrhat a jeho kusy spálit. Jedině tak lze upíra zničit. Pokud mají nějaký dar, kterým upíra zpomalí nebo jinak vyrovnají naši převahu, jsou vážným protivníkem. Teď všechno závisí na tom, jak rychle je najdeme. Máme na to týden.“

 

„Týden? Proč týden?“ zeptala se Bella.

 

„Vždyť jsi u toho byla, když jsem mluvil s Arem, vládcem upírů. Máme týden na to, abychom problém odstranili, jinak pošle gardu a ti se toho ujmou. Rozhodně si nepřejeme, aby do města přijeli upíři z Volterry. Aro se o tobě nesmí dozvědět,“ řekl Edward a otřásl se při té představě.

 

Bella dojedla a společně se přesunuli dolů do obývacího pokoje, kde už byli všichni nachystaní na odjezd. Alice krátce přimhouřila oči a zatřepala hlavou.

 

„Nevidím nic, co by nám mohlo pomoci. Na cestě do hotelu rozhodně nezaútočí.“

 

„Dobrá, vyrazíme. Držte se hned za námi, ať se na dálnici nerozdělíme.“ Edward vedl Bellu k autu a posadil ji na místo spolujezdce. Dozadu si sedl Jasper s Alicí. Esme s Carlislem a Rose s Emmettem nasedli do druhého auta. Bella se rozhlédla a tiše hvízdla.

 

„Další volvo? Máš u nich otevřený účet, nebo co? Předpokládám, že tamto se nedalo zachránit.“

 

„Máš pravdu, bylo na šrot, ale okamžitě jsem si nechal dovézt nové.“

 

Bella protočila panenky, ale nekomentovala to. Jí bylo jedno, jaké má zrovna auto. Hlavně, že ji dopravilo z bodu A do bodu B. Když potřebovalo opravu, zavezla ho do bazaru, prodala ho tam a hned si koupila jiné, samozřejmě pojízdné.

 

Cesta proběhla bez komplikací. Jak Alice předpověděla, nikdo je na dálnici neobtěžoval. Edward žádné nepřátelské myšlenky neslyšel, ať napínal smysly, jak mohl, ale zarazilo ho ticho z jednoho místa daleko za nimi. Bylo to ve vzdálenosti, která byla na hranici jeho dosahu, ale na tom místě jakoby nikdo nebyl. Ticho, jako bílé místo na mapě. Znejistěl. Pokud by byli  Ansara schopni své myšlenky před ním utajit, nebo ho jinak blokovat, přišli by o velkou výhodu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marcelle

9)  Marcelle (16.07.2012 10:59)

skutečně odpočinkové, ale ten konec pěkně napíná

8)  martty555 (14.07.2012 17:45)

7)  Deny (14.07.2012 15:18)

6)  marcela (14.07.2012 05:53)

Nádhera.

5)  BabčaS (14.07.2012 00:24)

4)   (13.07.2012 22:09)

maličko se nám vyjasňuje a odhaluje a .... taky by se mi líbilo,být ukládána ke spánku ... vyčkám na další ,Edwardova frustrace je roztomilá ( tedy pro nás ),ale já bych asi zešílela ze ztráty soukromí
díky

3)  lelus266 (13.07.2012 21:29)

2)  maily1709 (13.07.2012 21:27)

krasa

mispa

1)  mispa (13.07.2012 21:07)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek