Sekce

Galerie

/gallery/448.gif

Hned úvodem první kapitolky se Bella seznámí s tajemným majitelem kasina. Všechny její instinkty se bouří pocitem ohrožení, ale zároveň je k němu podivně přitahována. Edward se domnívá, že chytil obyčejnou podvodnici, ale když se s ní setká tváří v tvář, má jiné problémy. Její vůně je pro něj jako droga. Jaké je její tajemství?

Edward Cullen stál se založenýma rukama a pozoroval ženu na monitoru. Obraz byl černobílý, protože takto byly detaily lépe vidět, barvy jen odváděly pozornost. Koncentroval se na její ruce, pozoroval každý její pohyb. Na první pohled bylo nejzajímavější, jak neobyčejně klidně seděla. Nepoposedávala na židli sem a tam, nehrála si se žetony, nedívala se na ostatní hráče.  Krátce pohlédla na svou první kartu, a poté už se jí nedotkla. Když chtěla další kartu, jejím signálem bylo zaklepání nehtem o stůl. Vypadalo to, že ostatním hráčům nevěnovala žádnou pozornost. V žádném případě to však neznamenalo, že by byla tak neškodná, jak se jevila.

 

„Jak se jmenuje?“ zeptal se.

 

„Isabella Swanová,“ odpověděl Jasper, který měl v kasinu na starosti bezpečnost.

 

„Je to její pravé jméno?“

 

„Je úplně čistá.“  Edward by se divil, kdyby ji jeho bratr už neprověřil. Práce pro něj byla i koníčkem a bral ji velmi vážně.

 

„Nejdřív jsem si myslel, že počítá,“ řekl Jasper. „Ale na to je příliš nepozorná.“

 

„Je pozornější, než myslíš,“ zamumlal Edward. „Jenom to nedává příliš najevo.“

 

Ten, kdo karty počítal, si musel pamatovat každou zahranou kartu. Vlastně se mělo za to, že při množství karet ve hře, je nemožné, je počítat, ale přesto žádné kasino nechtělo u svých stolů počítače karet. Navzdory tomu existovalo pár těchto individuí, kteří byli schopni své šance na výhru propočítat.

 

„To jsem si myslel taky,“ řekl Jasper, „ale podívej se sám. Jde kolem ní někdo, koho zná, osloví ji, ona se otočí a mluví s ním. Vůbec nevidí, jak lidé nalevo od ní hrají. Neotočí se, aby hrála, ani když je na řadě, pouze zaklepe nehtem o stůl. A čert mě vem, jestli nevyhraje. Podívej se! Už zase!“

 

Edward se podíval na záznam, přetočil ho nazpátek a shlédl ho ještě jednou. A pak potřetí. Něco tam muselo být, něco, co přehlédl, ale neobjevil ani jediný náznak podvodu.

 

„Jestli podvádí,“ řekl Jasper s respektem v hlase, „ pak je nejlepší z těch, co jsem kdy viděl.“

 

„Co ti říká tvůj šestý smysl?“ Edward v tomto svému bratru důvěřoval. Ve svém oboru byl třída, a když se k tomu připočetly jeho nadpřirozené upíří smysly, měl při chytání podezřelých hráčů mnohem větší úspěch než ostatní. Někteří lidé by dokonce přísahali, že dokáže odhalit podvodníka, jakmile projde dveřmi. Jestli Jasper věřil, že ta žena podvádí, tak proti tomu bude muset Edward něco podniknout a na ten záznam by se společně nedívali, pokud by takové podezření neměl.

 

Jasper se poškrábal na bradě a přemýšlel. Nakonec řekl: „Jestli nepodvádí, tak je nejšťastnější člověk na zemi. Týden co týden vyhrává. Nikdy ne velké sumy, ale nechal jsem si to spočítat a každý týden nám odlehčí asi o pět litrů. Zatraceně, Edwarde, při odchodu z kasina strčí jeden dolar do hracího automatu a je o dalších padesát bohatší. Pokaždé je to jiná mašina. Nechal jsem ji sledovat, dokonce jsem nechal prošetřit, jestli spolu s ní nejsou na záznamech vidět stejní lidé, ale nenašel jsem žádný společný rys.“

 

„Je tu zrovna teď?“

„Přišla asi před půl hodinou. Hraje Black Jack, jako obvykle.“

„Kdo rozdává?“

„Alice.“

 

Alice by poznala podvodníka na první pohled stejně rychle jako Jasper. Díky svým vizím budoucnosti vždy viděla, kdo vyhraje a kdo ne.

 

„Přiveď tu ženu do mé kanceláře,“ rozhodl se Edward rychle, „a nenápadně, žádnou scénu.“

 

„Jasně,“ odpověděl Jasper, otočil se na místě a opustil bezpečnostní centrálu, kde stěny plné obrazovek dohlížely na každičký roh v kasině.

 

I Edward vyšel ven a vydal se do své kanceláře. Jeho tvář neprozradila nic. Normálně by podvodníka přenechal bratrovi, aby se o něj postaral, ale byl zvědavý. Jak to dělá? Existovalo mnoho špatných podvodníků, pár dobrých a pak se občas objevil jeden, který se proslavil: Podvodník, který nebyl nikdy přichycen, i když ho všichni sledovali včetně kamer – nebo v tomto případě ji.

 

Také bylo možné, že měla prostě štěstí, respektive to, co si lidé pod tím představovali. Osud mohl z věčně prohrávajícího udělat vítěze a kasina v podstatě žila právě z této naděje. Ale štěstí bylo všechno možné, jen ne obyčejné a Edward věděl, že to, co se za něj obvykle považovalo, zřídka bylo něco jiného než podvod. A pak ještě existoval jeden druh štěstí. To, které bylo vlastní jemu. Nezáviselo na osudu, nýbrž na tom, co byl zač. Upír se schopností čtení myšlenek, nezávislý na náladě Fortuny, bohyně štěstí. Ale tajemná žena byla očividně člověk, takže se v tomto případě jednalo spíš o velmi dobrou podvodnici.

 

Její štěstí jí umožňovalo vysoký životní standard, pomyslel si Edward a v duchu počítal. Pět tisíc za týden, to dělá 260 000 dolarů ročně, a to jen v jeho kasinu. Pravděpodobně navštěvuje všechny a dává přitom pozor, aby nikde nevyhrávala příliš a neupozornila tak na sebe.

 

Přemýšlel, jak dlouho už takto jeho kasino navštěvuje. Trošku tuhle, trošku támhle, než si toho Jasper všiml.

 

Závěsy před skleněnou stěnou v jeho pracovně byly ještě roztáhnuté. Dvojitými okny mohl pozorovat západ slunce, aniž by ho někdo viděl zvenku. Lidé by se asi podivili, kdyby uviděli, co způsoboval dopad slunečních paprsků na jeho kůži.

 

Přesně věděl, kdy slunce zapadne úplně. Pak teprve začínal žít. I přes předpovědi jeho sestřičky Alice se přes den většinou venku nepohybovali a stáhli se do soukromí. Až když slunce zmizelo za horizontem, opustil bezpečí své kanceláře a přilehlého apartmánu. Jeho sourozenci se častěji než on vraceli do společného domu mimo město, který obývali s Carlislem a Esme, ale poslední roky Edward stále častěji zůstával v kasinu, sám. Věděl, že to jeho rodinu mrzí, ale zároveň chápali jeho potřebu stranit se jim. Sto let byl upírem a stále nenašel svou spřízněnou duši. Úzké soužití se třemi věčně zamilovanými páry mu tuto skutečnost neulehčovalo. Někdy se stáhl i na několik dní do své chaty u jezera, ale pak ho to zase vyhnalo do města.

 

Pokud do Vegas zavítala nějaká vegetariánka, Emmett se je vždycky snažil dát dohromady, dokud mu to Esme nezatrhla. Edward jí byl velmi vděčný. Jeho bratr Emmett i se svou ženou Rosalií vládli v hotelu nad kasinem a tak měli slušný přehled o příchozích. Jejich hotel byl nejlepší ve městě a jméno Volturi zajišťovalo, že každý upír ať už vegetarián nebo ne, věděl, s kým má tu čest.

 

 

Za ním se ozvalo typické Jasperovo zaklepání na dveře.

 

„Dále,“ řekl, ale oči od západu slunce neodvrátil. Věděl, že sluneční paprsky už na něj nedosáhnou.

 

Dveře se otevřely a Jasper řekl: „Edwarde, to je Isabella Swanová.“

 

Edward se otočil a podíval se svými zostřenými smysly na ženu. První, čeho si všiml, byla zářivá barva jejích vlasů – sytá, hořká čokoláda, která se skládala z mnoha odstínů, zahlédl měděné i červené odlesky. Teplé jantarové světlo tančilo na lesknoucích se pramenech a Edward cítil, jak mu černají oči touhou.

 

Druhé, čeho si všiml, bylo, že žena pění vzteky.

 

Poté se událo několik věcí najednou, dokonce snad současně. Edwardovy smysly byly napjaté na nejvyšší míru. Když se nadechl, její vůně do něj udeřila jako kladivo. Explose prolétla jeho nervovými cestami, příliš rychle, aby ji mohl kontrolovat. Ještě nikdy nepotkal lahodnější vůni.

Pro všechno na světě...? Koutkem oka zahlédl Jaspera, jak se mu oči rozšířily poznáním, když zachytil jeho emoce.

 

Neměl čas všechno analyzovat, především musel ovládnout sám sebe, a to honem, nebo nad ním ten krvelačný netvor vyhraje. Tak zahanbující ztrátu kontroly nezažil od doby, kdy se po letech odloučení zase vrátil ke Carlislovi a znovu si zvykal na zvířecí krev. Pevně semkl oči k sobě.

 

Silou vůle potlačil žízeň po její krvi. Nebylo to lehké a v duchu si přiznal, že se to podobá krocení velkého špatně naladěného býka. Teprve až si byl jistý sám sebou, odvážil se znovu pohlédnout na ženu, která na něj tak zapůsobila.

 

 

Bella se pokusila ještě jednou, vymanit se ze sevření té gorily, ale ta ji držela natolik pevně, že se nemohla vysmeknout. Zatímco jedna její část oceňovala, že jí nepůsobí úmyslně bolest, její větší část pouze zuřila. Přitom se bála a to tolik, že by na něj nejraději skočila a vší silou škrábala, kopala a kousala, až by se osvobodila.

 

Její instinkt přežít hrozil, že ji převálcuje. Vlasy se jí ježily hrůzou. Muž, který stál tak klidně a bez pohnutí před obrovským oknem, pro ni představoval mnohem větší nebezpečí než ta gorila.

 

Stáhlo se jí hrdlo, jako kdyby ho někdo stiskl železnou rukou. Nemohla říct, co ji tak vystrašilo, ale takto se cítila pouze jedenkrát, a to se stalo v jedné boční uličce v Chicagu. Byla zvyklá se o sebe postarat sama a ta ulička jí často sloužila jako zkratka k jejímu bytu. Ale jedné noci, zrovna když chtěla do ní zabočit, jí přejel mráz po zádech a ona nemohla hrůzou udělat ani krok. Neviděla ani neslyšela nic podezřelého, ale nemohla se pohnout kupředu. Srdce jí bušilo v hrudníku tak, že skoro nemohla dýchat a najednou se jí udělalo špatně. Pomalu z uličky vycouvala a prchala hlavní ulicí.

 

Druhý den našli v uličce mrtvolu prostitutky, brutálně znásilněnou a zohavenou. Bella věděla, že to mohla být ona, kdyby ji její náhlý pocit strachu nevaroval.

 

Teď to bylo stejné jako tenkrát, jakoby ji její smysl pro nebezpečí tlačil pryč od tohoto muže, který ať už to byl kdokoliv, představoval přímé ohrožení. Nepochybovala o tom, že by ji neznásilnil nebo nezavraždil, ale existovalo mnoho jiných způsobů, jak ji mohl zničit.

 

Špatně se jí dýchalo. Dělaly se jí mžitky před očima a ona si s hrůzou uvědomila, že se o ni pokouší mdloby. Ale to se nesmělo stát. Pak by byla úplně bezmocná.

 

„Slečno Swanová“, řekl klidným sametovým hlasem, jako kdyby si její paniky nevšiml.

„Prosím, sedněte si.“

 

Tato střízlivá kombinace pozvání a rozkazu měla ten efekt, že se probrala. Nějak se jí povedlo nadechnout se, jednou, podruhé. Nic se jí nestane. Nemusí mít strach. Ano, byla to alarmující situace a pravděpodobně v kasinu Volturi už nikdy hrát nebude, ale neporušila žádné jejich zákony nebo pravidla. Byla v bezpečí.

 

Znovu měla pocit, že zaslechla vrčení. Když ji ta gorila přivlekla do místnosti, ten zvuk ji přiměl rozhlédnout se po místnosti, jestli tam někde není nějaké zvíře, ale nic neviděla. Asi se jí něco zdálo.

 

Plameny v krbu tančily a houpaly se sem a tam, jak si s nimi pohrával průvan. Také to bylo pochopitelné. Ve Vegas bylo léto a klimatizace byla puštěná na nejvyšší stupeň. Bella měla na sobě dlouhé rukávy, když šla do kasina, jinak by jí bylo příliš zima.

 

Když si uvědomila, že zírala do ohně, aniž by reagovala na vyzvání k sednutí, cukla sebou. Přinutila se upřít svou pozornost zpět na muže u okna a pokoušela se vzpomenout si, jak ho gorila jmenovala.

 

„Kdo jste?“ zeptala se ostře. Znovu se pokusila uvolnit svou ruku, ale gorila si jen povzdychla a dále ji držela pevně. „Pusťte mě!“

 

„To je v pořádku,“ řekl muž a zněl u toho lehce pobaveně. „Děkuji, že jsi ji přivedl.“

 

Gorila ji okamžitě pustila. „Jsem v bezpečnostní centrále,“ řekl, než opustil kancelář.

 

Vyplatilo by se, teď utéct? Bella o tom přemýšlela, ale zůstala stát. Nechtěla utíkat. Kasino má její jméno i popis, a kdyby utekla, dali by ji na černou listinu, nejen ve Volturi, ale v každém kasinu v Nevadě.

 

„Jmenuji se Edward Cullen,“ řekl muž a čekal, jestli na jeho jméno zareaguje. Ale jí nic neříkalo a tak zvedla tázavě obočí. „Mně patří Volturi.“

 

Sakra! Majitel měl velký vliv v komisi. Musela být velmi opatrná, ale měla jednu výhodu. Nemohl jí dokázat, že podváděla, protože skutečností bylo, že to nedělala.

 

„Edward, Volturi. Rozumím,“ odpověděla s otazníkem na konci. No a?  Zřejmě byl tak bohatý, že si myslel, že před ním musí každý úctou strnout. Ale aby strnula, musel by mít na skladě něco víc než to. Cenila si peněz stejně jako ostatní, život byl s nimi každopádně jednodušší. Teď, když měla malý finanční polštář, spalo se jí lépe. Byla to neuvěřitelná úleva, když člověk věděl, odkud se vezme jeho další jídlo a kdy bude. Současně opovrhovala lidmi, kteří si mysleli, že bohatství je opravňuje ke všemu.

Nejen to, jeho jméno bylo také směšné. Možná že příjmení bylo opravdu Cullen, ale Edward se už dneska nikdo nejmenoval. Určitě si tak říkal, aby byl zajímavější. Podobně jako si herci volili umělecké jméno. Ve skutečnosti se jmenoval Fred nebo Malvin.

 

„Prosím, sedněte si,“ opakoval a ukázal na krémově bílou koženou sedačku po její pravici. Mezi sedačkou a dvěma křesly stál konferenční stolek z jantaru. Pokoušela se, nezírat na něj, když si sedala do jednoho z křesel. Určitě má ten stůl pouze barvu jantaru a ve skutečnosti z toho kamene nebyl zhotovený, ale vypadal pravě. Pravděpodobně to bylo jen sklo. I tak to byl překrásný řemeslný kousek.

 

Bella neměla moc zkušeností s luxusními věcičkami, ale měla šestý smysl pro své okolí. Tady ty věci kolem ní ji ohromovaly. Ne, to byl špatný výraz. Pokoušela se pojmenovat pocit, který ji zaplavoval. Zcela bezpečně cítila ve vzduchu nebezpečí, tím si byla jistá hned, jakmile vstoupila do místnosti.

 

Když se k ní Edward Cullen přiblížil, uvědomila si, že vše, co cítí, vychází z něho. Měla pravdu, byl to on. On byl to nebezpečí.

 

Pohyboval se s línou elegancí, ale nic na něm nebylo líné nebo pomalé. Byl to vysoký muž, skoro o dvacet centimetrů vyšší než jejích 165, a i když v prvotřídním na míru šitém oblečení vypadal štíhleji, neexistoval krejčí, který by byl schopen úplně zakrýt jeho vypracovanou postavu. Připomínal jí nějakou kočkovitou šelmu, ale spíš štíhlého geparda, než svalnatého tygra.

 

Zatím se vyhýbala tomu, aby mu pohlédla přímo do tváře. Jakoby jí to poskytovalo trochu ochrany. Ale věděla, že je to klamný pocit. Nevědomost nebyla nikdy dobrá obranná taktika a Bella se už dávno musela naučit, že jí nepomůže, když strčí hlavu do písku a bude doufat, že to dobře dopadne.

 

Edward si sedl naproti ní a poté, co se v duchu obrnila, se mu podívala přímo do očí.

 

Dech se jí zadrhl.

Měla vzdáleně pocit, že někam padá. Instinktivně zaťala prsty do opěradla křesla, aby se udržela na nohou.

 

Jeho vlasy byly bronzové. Jeho oči byly černé, ale jakoby v nich probleskovala zlatá. Neobyčejné barvy, ale na něm nebylo nic obyčejného. Lesklé husté vlasy mu padaly přes čelo až k očím. U mužů neměla ráda dlouhé vlasy, ale jeho vypadaly tak jemně, že do nich chtěla zabořit prsty. Tuto myšlenku hned odsunula, ale už byla zajata jeho pohledem. První, co ji napadlo, bylo, že musí mít kontaktní čočky. Taková barva očí přece neexistuje. Ale když zaplápolal oheň a jeho panenky se stáhly, vypadalo to, že okolí se roztáhlo. Uměly to čočky taky?

 

Nenosil žádné kontaktní čočky. Instinktivně věděla, že vše, co viděla, bylo pravé, od jeho lesknoucích se vlasů až po zlatou barvu jeho očí.

 

Vtahoval ji do své moci. Síla, které nerozuměla, ji svírala tak, že ji tělo neposlouchalo. Seděla bez hnutí jako zhypnotizovaná. Její smysly si s ní zahrávaly tak, že měla pocit, že se místnost zmenšuje.

 

„Jak to děláte?“ zeptal se klidně muž sedící naproti ní.

 

Znovu to byl jeho hlas, který ji navrátil do skutečnosti. Zmateně na něj pohlédla. On si myslí, že to dělá ona? Znamená to, že také cítí to plížící se nebezpečí, které ji dusí?

 

„Já nic nedělám,“ vyrazila ze sebe Bella. „Myslela jsem, že to vychází z vás.“

 

Mohla se mýlit, ale na chvíli měla pocit, že v jeho očích zahlédla lehký úžas.

 

„Podvod,“ objasnil svou otázku. „Jak to děláte? Jak mě okrádáte?“

 

Možná že si toho nebyl vědom. Jeho otevřenost byla nějakým zvráceným způsobem uklidňující. Aspoň měla teď co do činění s něčím, čemu rozuměla. Bella ignorovala skoro hmatatelný pocit, že ji něco ohrožuje, zvedla bradu a přimhouřila oči.

 

„Já nepodvádím!“ To byla pravda – aspoň z části.

 

„Samozřejmě, že ano. Nikdo nemá tolik štěstí, jestli, promiňte mi ten výraz, nepodvádí.“

 

Jeho oči přitom získaly zlatý odstín, ale podle jejího názoru to bylo lepší než ten temně černý pohled před chvílí. Ale oči by neměly měnit barvu, ne? Co to s ní bylo? Nedal jí někdo do drinku drogy, zatímco se dívala jinam? Nikdy nepila alkohol, když hrála, jen kávu nebo limonádu, ale její poslední hrnek kávy chutnal hořce. Když ho vypila, řekla si, že měla pouze smůlu a chytla zbytek z konvice, ale teď se ptala sama sebe, jestli v něm nebylo něco přimíchané.

 

„Opakuji. Nepodvádím.“ Bella vyplivla se zaťatými zuby slovo za slovem.

 

„Chodíte sem už nějakou dobu. Každý týden odkráčíte odtud s pěti tisícovkami. To je zhruba čtvrt milionů ročně, a to jen z mého kasina. Kolik dalších kasin takto navštěvujete?“ Jeho pohled ji přejel od hlavy až k patě, jakoby se ptal sám sebe, proč se neobléká lépe, se všemi těmi penězi.

 

Bella ucítila, jak jí hoří tváře, a to ji rozzuřilo. Už dlouho se necítila tak ponížená. Hanba byl luxus, který si nemohla dovolit, ale teď ji naštval jeho přezíravý pohled. Okay, nebyla zrovna nejlépe oblékanou ženou na světě, ale byla upravená a čistá, a to bylo nejdůležitější. No a co, že kalhoty a halenku s dlouhým rukávem koupila v supermarketu. Prostě se nemohla přinutit, zaplatit sto dolarů za boty, když jí sedly stejně tak dobře i ty za dvanáct. Za těch 88 dolarů rozdílu se dalo koupit slušné množství jídla.

 

„Ptal jsem se, která další kasina takhle navštěvujete?“

 

„Co dělám, vás vůbec nemusí zajímat.“ Zírala na něj, vděčná za vztek a energii, kterou jí poskytoval. To bylo mnohem lepší, než se cítit poníženě. Nenechá si názory tohoto muže ubližovat. Její oblečení je možné levné, ale nebylo obnošené a Bella se neměla za to stydět.

 

„Naopak. Já jsem vás přistihl. Proto se musím postarat o to, aby Jasper varoval ostatní šéfy bezpečnosti.“

 

„Vy jste mě při ničem nepřistihl!“ tím si byla Bella jistá, protože neudělala nic, při čem by ji bylo možné přistihnout.

 

„Máte štěstí, že jsem to já, kdo nese zodpovědnost,“ pokračoval, jako kdyby nic neřekla. „Ve Vegas je plno lidí, kteří považují podvodníky za zločince, které je třeba potrestat.“

 

Její srdce jednou vynechalo. Měl pravdu a ona to věděla. Na ulici se šuškaly historky o lidech, kteří svému štěstí trochu napomohli, a kteří buď zmizeli beze stopy, nebo už měli pokojovou teplotu, když byli nalezeni. Bohužel nebyla tak nevinná, aby si myslela, že to jsou všechno povídačky. Vyrostla v prostředí, kde se takové věci stávaly.

 

Znovu ji zavalil nepříjemný pocit nebezpečí, který jí sevřel hrdlo. Začala se s panikou v očích rozhlížet, kudy by mohla utéci. Už tu nevydrží ani minutu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Pilly

8)  Pilly (18.07.2012 20:24)

To som zvedavá ako to Bella robí

7)  marcela (12.06.2012 19:28)

Páni,páni,páni!!! Trochu omezený slovník,co??Ale mě nic jiného nenapadá.Je to naprosto úchvatné!!!

Marcelle

6)  Marcelle (11.06.2012 08:58)

Ty popisy pocitů a vůbec všeho jsou skvělé, je to moc zajímavé

5)  Darrbella (10.06.2012 14:08)

No, vypadá to velmi zajímavě... Bella s pudem sebezáchovy, na to tady nejsme zvyklí:) . Zatím to vypadá slibně, uvidíme, co se Z toho vyklube.

4)   (10.06.2012 13:02)

Mirus úžasně zachycené emoce
odhalíš nám její tajemství ??

3)  Babča S. (10.06.2012 13:02)

belle

2)  belle (10.06.2012 11:42)

super, těším se na další kapču
jenom... proč se casino jmenuje Volturi

mispa

1)  mispa (10.06.2012 11:20)

WoW!! To vypadá hodně dobře. Moc se těším na další =)))

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek