Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/20538253045_04.jpg

No, věděli jsme, že to nebude jednoduché. A tak se pomalu vnoříme do toho podivného svazku.

 

Kupayeh, Karakuš

 

Toho krásného dne byla Lajla svědkem něčeho nevídaného.

Jako každý den se krčila u kupayehských zdí se slaměnou ošatkou a několika čerstvě upečenými topfy. Prodávala je se solí nebo kořením mahmáz. A každý den se našel někdo, kdo je od ní rád koupil a utišil tak nezkrotnou chuť nebo vlčí hlad.

Všechny své zákazníky si pamatovala nazpaměť. Aby také ne. Představovali pro ni obživu, smysl jejího života a jediný důvod, proč ještě neumřela hlady. Karakuš byla plodným místem pro bohaté i chudé, ale také pro bezbranné a šílené vzteky…

Toho dne však Alma, jedna ze služek doktora Cullena, pro topf s mahmázem nepřišla. Obvykle jej podávala k obědu, jako sladkost nebo doplněk k pozdnímu čaji. Lajla se nevěřícně rozhlížela kolem sebe, zdali jí někdo nekonkuruje lepšími topfy. A jak se tak rozhlížela, spatřila odpověď sama, aniž by se snad musela ptát…

Ulicí šli tiše. A přesto je nikdo nemohl přehlédnout.

Doktor Cullen a pár drobných krůčků za ním spěchala jeho nová žena. Byl to rozdíl, jaký přímo pálil v očích. Pro malé holčičky představovala nevěsta v rudém závoji šťastnou a jistě nádhernou ženu z chudých poměrů, kterou si její muž v bídě našel a spojil s ní svůj život. Tak budou žít oba navěky šťastně v jeho velkém domě. A pokud Sátor dá, budou mít mnoho zdravých synů…

A pro ty z bídy a špíny Kupayehu, co svá těla schovávali ve stínu kupayehských zdí, představovala jednu z nich. Neblahopřáli jí, nezáviděli jí. Oni ji litovali. Ta dívka ve starých šatech vypadala vedle svého bohatého muže spíše jako služebná, jako malý kvítek. A s jistotou věděli, že doktor ten kvítek svým chladem a postavením, jež mu Karakuš dala, zničí. Zahubí.

Když ji Lajla sledovala, jak prochází ulicí vedoucí k doktorově domu, nemohla si nepovšimnout její drobné bílé dlaně. Tiskla si ji k ústům a se vší křehkostí jí Sátorem danou následovala svého muže. Když ji míjeli, slyšela Lajla docela zřetelně její tichý pláč.

Ten pláč slyšel i její muž. A dál a se vší mužskou jistotou pokračoval v cestě.

 

 

Na ctnostech Karakuše nebylo pranic krásného. Hnusilo se jí od srdce vše, na co jenom pohlédla. Vyrovnané kameny na cestách, zametené ulice, věčný hluk a švitoření, otravní lidé, otravní obchodníci, otravní ptáci líně posedávající kolem teras kaváren, líné slunce neúnavně pražící do proklatě drahých a honosných domů ještě proklatějších karakušských mužů. Nenáviděla Karakuš z celého srdce.

A nenáviděla ji ještě víc, když najednou, na vyvýšeném místě ulice, zahnul její muž doprava mezi dva urostlé fíkové keře. Za nimi se se vší mohutností a přehnanou pompézností Karakuši vlastní tyčil velký dům obložený leštěnými kameny a voňavým černým dřevem. Rostly tam velké keře s tlustými jasně zelenými listy, rostly tam květiny, rostl tam život… A přeci měla pocit, že zemře, jakmile opustí stín dvou fíkových keřů.

Před domem stál široký nízký stůl, kolem něj v pravidelném kruhu dřevěné stoličky s nadýchanými polštáři, stín přicházel z dřevěného altánu, z jehož trámů se v mírném větru jako vodní vlny vznášela hedvábná nebesa. Bella nic takového nikdy předtím neviděla. Přála si, aby něco takového směla ukázat i Marjam. A byla si jistá, že by žasla. Žasla by stejně jako ona. Kdyby jenom věděla, že do toho domu nikdy nemusí vstoupit…

„Tak pojď,“ pobídl ji doktor, když zůstala stát ve fíkovém stínu a nevěřícně hleděla na dům. Nechtěla do něj vstoupit. Hrdlo se jí svíralo a kolena neposlušně podlamovala. Přesto, když viděla vážný výraz toho muže v drahém oblaku stojícího u drahého domu, nejistými kroky se k němu rozešla.

Dům ji přivítal známou vůní. Tu vůni cítila i z jejího muže během obřadu… Nestačila očima hltat vše to nové, to příliš barevné, to příliš čisté, to příliš drahé. S jistotou dokázala pojmenovat polovinu věcí, o té druhé polovině nikdy předtím neslyšela.

„Mám tři služebné,“ začal doktor vyprávět, když si z ramenou stahoval sako. Přeložil jej a nedbale pohodil na jedno z křesel. „Jsem ochotný je i nadále platit, pokud si je tu budeš přát. Do města odcházím časně ráno a vracím se se západem slunce, nechci, aby ses tu cítila příliš sama. Proto jsem je tu ochotný snést. Ukáží ti, kde máš co hledat. Na obstarání domu budeš mít celé dny. Vždy ti tu nechám peníze, abys mohla zajít na trh. A když budeš chtít a něco se ti bude líbit, klidně si to kup, ano?“ Nejistě na ni pohlédl. Když zjistil, že se vyděšeně rozhlíží kolem sebe a v očích se jí odráží vše to, co nikdy předtím neviděla, znejistěl. Jemně ji chytil za útlou bledou bradu a donutil ji spojit pohled s jeho.

„Naučíš se všechno znát. Neměj z toho strach. Máš na to celý zbytek života.“

A byla to právě jeho slova, co v ní dokázalo prolomit tu pevně budovanou zeď. Pak se pláči odevzdala. Dívala se mu do očí a plakala. A marně čekala na pochopení.

Dočkala se otráveného úšklebku. Doktor založil ruce do kapes svých kalhot. Tak to dělal i Ali. A ustoupil od ní na několik kroků.

„Přestaň, prosím. Už toho bylo dost. Jestli něco opravdu nesnáším, tak je to ženský pláč.“

A tak, jako tolikrát toho dne, přiložila dlaň na ústa a v ní utišila svůj nezadržitelný smutek.

Když jí pak prováděl kuchyní, přepadla ji naprostá panika. Uměla vařit na ohni, opékat na rozpáleném kameni. Neuměla použít a pojmenovat nic z toho, co se od ní jako do manželky očekávalo.

„Služebné ponecháme, však?“ Konstatoval doktor, když ji vedl do horních pater domu po schodech.

Bella neodpověděla. Nevěděla, zda má právo si něco takového určit. Děsila ji představa dalších cizích karakušských lidí. Ale ta proklatá kuchyně ji děsila mnohem víc.

„Tady je tvůj pokoj,“ ukázal na lesklé černé dveře. „A tady můj,“ poukázal na druhé dveře schovávající se v rohu domu. Daleko od světla. Chodby domu byly tmavé jako noc sama, ale když pak otevřel dveře jejího pokoje, zaplavilo ji příjemné denní světlo zbavené všech dotěrných spalujících paprsků.

V samotném středu jejího pokoje byla velká postel. Byla obložena barevnými polštáři, překryta nejkrásnějšími přehozy. Byla však tak velká… Bella okamžitě pochopila, že zde sama spát nebude.

„Chápu tvé náhlé odloučení od domova, proto ti dám pár dní… Nebudu od tebe jako od ženy nic vyžadovat, když budeš rozumná a pokorná. Bude to pouze tvůj pokoj. Až přijde čas, budeme tu žít spolu.“ Bella jej nejistě po očku sledovala. Představovala si, jak leží vedle toho velkého muže v jedné posteli. Jako žena. Jeho žena.

„Máš tu skříň. Pověřil jsem služebné a matku, aby ti vybraly nějaké šaty nebo… tak. Nerozumím tomu.“ Poprvé slyšela jeho slabé uchechtnutí. Když se na ni podíval, to slabé uvolnění bylo z jeho tváře rázem pryč. „Tyto šaty prosím vyhoď.“ Ukázal na nejlepší šaty, které pro ni Marjam měla. „Nebo si je ponech na památku, ale už je nesmíš nosit. Lidé se na tebe budou dívat, budou tě soudit… Teď jsi karakušská žena. Však to jistě víš,“ rozmrzele se rozhlédl kolem sebe.

„Už nevím, co bych ti pověděl.“ Rozhodil rukama a pohlédl k oknu.

„Je tu snad ještě jedna věc.“ Jakmile větu dopověděl, uviděla to Bella sama. V samém koutku místnosti ležel na zemi stočený barevný koberec. Stačil jediný pohled, aby rozpoznala ostrý sardský vzor. A to jemné zakončení. A ten drobný uzlík na jeho okraji. Okamžitě věděla, že je od Marjam.

„Objednal jsem jej, pamatuješ si?“

Bella nechala svého muže za zády a klekla si na zem ke koberci. Ten koberec ztělesňoval vše. Kdyby si takového doktor nezamanul, nikdy by se nemusela stát jeho ženou a být teď tady a tak nešťastná.

Když jej rozhrnula, spatřila v jeho středu černý šál. Takový doma nosívávala. A v tom černém šálu našla zabalený povadlý květ vlčího máku. A kámen, který se svým tvarem vlčímu máku nápaditě podobal.

Toho dne spolu už nepromluvili. Když se znovu rozplakala, slyšela pouze cvaknutí dveří od pokoje. Pak zůstala sama.

 

 

Cítila, jak jí to rve tělo. Ten neznámý nepopsatelný pocit. Nenáviděla se. A litovala se. A nedokázala pochopit, proč to nechce a nechce přebolet.

Celé hodiny prostála u okna. Doktor ani netušil, jak významný pro ni ten výhled byl.

Viděla hory. Ty polámané štíty, tu nepopsatelnou dálku. To místo, kde slunce ulehá a odkud každé ráno vychází. To místo, kam chtěla vždy utéct. To místo, které mělo blízko k louce plné květů vlčího máku. K její matce. K Marjam.

 

 

V té skříni z voňavého dřeva našla obyčejné plátěné kalhoty a volnou blůzku. Převlékla se. A na přání jejího muže šaty uschovala do černého šálu, který jí poslala Marjam, a schovala je na samotné dno skříně. Cítila, jak společně s nimi pohřbila i sebe. A nedokázala si představit, že by se z toho popela ještě někdy dokázala zrodit nová Bella. Isabella.

Zůstala ležet několik dní. Dům byl natolik chladný a natolik statečně vzdoroval slunci, že se na noc musela překrývat jemnou dekou. Zírala z okna. Celou noc. A celý další den. A celé další dny…

Každou další noc se pak vyděsila. Jakmile přišel její muž z práce, slyšela, jak po celém dolním podlaží běhají služebné a dokonale a dochvilně mu podstrojují. Jak jsou tiché. Jak jsou poslušné. A jediný zvuk, který ji snad rušil, bylo jeho stolování… Z pokoje nikdy nevyšla. Tušila, že to byla jeho strategie. Až díky ukrutnému hladu vyjde z pokoje, bude to znamenat, že je připravena. Ale ona nebyla. A na jídlo neměla nejmenší pomyšlení. Každou noc se pak tiše otevřely dveře jejího pokoje.

Nikdy k němu nevzhlédla. Nikdy jej nepozdravila. Pouze cítila vůni silného čaje a někdy dokonce tabáku. Nesl si s sebou plynovou lampu. Posadil se do křesla na druhé straně pokoje tak, aby jej neměla na očích. Četl si. Dlouhé hodiny listoval stránkami nejrůznějších knih. Bella přemýšlela, zdali doktor ví, že neumí číst.

Až byli oba dva unaveni z jeho nekonečného listování, odešel do jeho pokoje.

 

 

Dalšího dne zaslechla z dolního podlaží jemný ženský hlas. Služebné nepatřil. A po pár kratičkých větách poznala, že doktor hovoří s jeho matkou.

„Jenom se na ni podívám. Synu, ani nevím, jak vypadá. Nevím vůbec, koho sis vzal za ženu…“ Ten krásný hlas jemně naléhal.

A odporovala mu drzá zapšklost jejího muže. „Nech ji v klidu. Nebudeme ji rušit. Ještě potřebuje čas.“

„Ach, Edwarde. Říkala jsem ti, ať to neděláš. Budete nešťastní. Ona i ty.“

Anne,“ napomenul vlastní matku. Jemně, přesto však razantně.

 

 

Když se srpek měsíce naplnil do pravidelného kruhu, byla Bella již velmi zesláblá. Vnímala jeho návštěvy, vnímala, jak za ní do pokoje kolikrát přicházely služebné. Všimla si knihy, kterou rozečtenou nechal na jeho obvyklém místě, ale nedokázala se přinutit vstát.

A pak přišel večer, kdy opět netečně hleděla z okna. Slunce se v krvavé lázni ponořovalo hlouběji a hlouběji do svého úkrytu v horách a zanechávalo Kupayeh jeho vlastnímu osudu. Když se jeho záře ztratila úplně, otevřely se dveře domu.

„Vstala?“ zakřičel výhružný hlas na služebné. Bella v tušení blížícího se zla semknula v prstech pevně přikrývku.

Jeho hlasité kroky se blížily schody nahoru k jejímu pokoji. Kliku popadl pevně a dveře rozrazil tak prudce, že se s hrozivým zaskučením zastavily o stěnu.

„Tak to už je přespříliš, Isabello.“ Ozvalo se za jejími zády. Takový hlas nikdy předtím neslyšela. Poznala, že se v něm přímo pere o moc cosi, co nechtěla ani pojmenovat. Příliš v tom spatřovala svého otce.

„Řekl jsem pár dní. Ne týden. Hodláš se vůbec někdy zvednout z postele? Počítal jsem s tím, že budeš potřebovat trochu času… Ale tohle je absurdní. Od zítřejšího dne se začneš chovat jako manželka. Farhmádí? Rozuměla jsi mi?“

Belle se strachy rozdrkotaly zuby.

„Chci slyšet odpověď,“ zahřměl. Bella vykoukla z pod deky a kývla hlavou. „Ano,“ špitla.

„Dobrá. Co sis vůbec myslela? Že jsi tady v hotelu? Víš, jak se na mě lidé dívají? Víš to, ano? Připadám jim jako chudák, co si nevědomky vzal nemocnou ženu! Nenechám ze sebe dělat ubožáka. Tohle mi neprovedeš, Isabello. To ani omylem… Takhle se chovat nesmíš a nebudeš. Jestli tohle provedeš ještě jednou tak… Ale notak, notak. Isabello, co jsem ti říkal o tom pláči? Isabello!“

Tu noc ji nechal samotnou. Slyšela, jak se z terasy do domu vrátil až brzy k ránu.

 

Když dalšího rána odešel do práce, vnímala, jak v domě opět pochodují služebné. Tentokrát však nebyly tak tiché a poslušné. Ten den dokázaly nemožné, aniž by o tom věděly.

„Nevstala ani dnes,“ podotkla se smíchem jedna, když zametala chodby horního podlaží u Belliných dveří. Bez studu a strachu o ní hovořila. Nebála se, že by ji Bella snad mohla slyšet a stěžovat si na ni.

„Ta nevstane už nikdy. Jestli ji tak najde i dnes, nechá zavolat jejího otce…“

„Tyhle hloupé holky do Karakuše nepatří.“

„Tyhle hloupé holky nepatří k takovým mužům, jako je doktor.“ Slyšela dvojhlasný smích.

„Prý je to spet. Žila až do sedmnácti let s cizí ženou v Kayi. Chodila prodávat koberce, pak uklízela v Tadžmánově domě.“

„Kde k ní přišel?“

„Je vůbec pěkná?“

„Kdo ví…“

„Neumí číst, ani psát. Je vychovaná mezi psi. Takovou snadno lapneš a snadno se jí zbavíš…“

 

Bella věděla, že není dost chytrá na to, aby dokázala být doktorovi dobrou ženou. Takovou, kterou by si směl pyšně vodit po ulicích, představovat svým přátelům… Ale byla dost chytrá na to, aby dokázala vycítit tu křehkou hranici, na jejímž okraji se nacházela.

Pokud se o ní takto nebály mluvit ani služebné, tak se k ní tak směl zachovat kdokoliv. Bez strachu z jejího muže. Služebné tušily, že by se jí nezastal. Ne takto, ne když je tak ničemnou, nevděčnou a línou ženou. Neschopnou jej přijmout. Neschopnou dát mu dědice.

Když se malátně posadila na posteli, spatřila stále netknutý koberec. Vzpomněla si na květ máku a kámen. Vzpomněla si na louku a na Marjam…

Vstala a převlékla se do modrých dlouhých šatů, co se jako vítr vznášely kolem jejích ještě útlejších boků. Našla zvláštní bílý hřeben. Tím si rozčesala vlasy. Když vyšla na chodbu, spatřila tu místnost, kterou její pláčem slepené oči potřebovaly.

Pak čistá a převléknutá sešla ze schodů k naprostému údivu všech služek. Zdvořile je pozdravila. A zdvořile je toho dne poprosila, aby opustily její dům.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Gabbe

13)  Gabbe (10.08.2015 00:39)

Dibliku, děkuji ti moc!!! A zároveň Tě srdečně vítám u Zdí! A ano, velmi pěkně jsi narazila na to, co se tu odehrává.

12)  Diblik (09.08.2015 19:16)

Zdravím, velmi zajímavé a netypické prostředí, do kterého jsi postavy zasadila. Moc se mi líbí, jak si hraješ s detaily. Upřímně bych ale nechtěla v takovém prostředí žít jako žena...
Chápu Bellu i Edwarda. V Edwarda věřím, vím, že nebude totálně bezcitný jako Ali. Už ukázal náznak porozumění, když dal Belle čas, ale chápu, že si musí udržet masku drsného muže, jinak ho společnost odvrhne. Trpělivost mu zkrátka už došla. A Bella je opravdu ještě čerstvě rozvitý kvítek, kterému vzaly vláhu a známou půdu pod nohama. Myslím, že jediný v kom může najít oporu a radu je Essme.
Opravdu jsem zvědavá, jak příběh rozvineš. A moc se těším na další kapitolu.

Gabbe

11)  Gabbe (08.08.2015 13:42)

WAW!
To je úžasné! Děkuji moc za milé komentíky! Ženy, jste prostě úžasné! A já jsem skutečně velice ráda, že se mnou dál Zdi táhnete!

10)  hvw (08.08.2015 10:29)

Wow, tohle je opravdu skvělá povídka, máš úžasně poutavé psaní - jsem na něm závislá...

9)  Seb (08.08.2015 08:44)

Tak Bella začíná nový život, jsem moc zvědavá, jak se jí povede.

Děkuji

Empress

8)  Empress (08.08.2015 01:33)

Páči sa mi to čím ďalej, tým viac. Poviedky E+B čítam len výnimočne, ale tento kúsok je tak úžasný, že vždy s napätím očakavávam novú kapitolu. Len tak ďalej.

7)  Ada (08.08.2015 00:01)

Šikovná Bella, jsem zvědavá co na to doktor, jen tak dál dál dál, nemuzu se dočkat :-D

emam

6)  emam (07.08.2015 21:35)

Ta prohlídka kuchyně mě dost zaujala. Alespoň bych se zorientovala v jaké době se to vlastně pohybujeme a jak moc je ta Bellina chudoba děsivá Něco mi říká, že v další kapitole se to musí ukázat, když služky dostaly vale a pán domu bude očekávat večeři
Konec se mi obvzláš líbil a nemohu než souhsit se Snejou, chvi víííc!

5)  Sneja (07.08.2015 21:18)

Nádhera... ani netušíš ako dobre sa mi to číta, Gabbe...ale som nenásytná a chcem viac! Prosím, prosím...

4)  betuška (07.08.2015 21:13)

perfektné...mne sa teda páčila hlavne posledná veta jak služky poslala k čertu...zjavne z nej bude silná žena a také sa mi páčia najviac
tak uvidíme či aj edwardovi
gabbe

DopeStars

3)  DopeStars (07.08.2015 19:48)

No toto ma dostalo! Vidieť, že i náš Edward má len jedny nervy. Som zvedavá čo Bella ďalej plánuje a ako s to bude vyvíjať medzi našimi hlavnými hrdinami. Super práca Gabbíku!

2)  Viky (07.08.2015 19:41)

Úžasná kapitola. Veľmi sa mi páča, že tak dbáš na detailoch. Tlieskam.

1)  BabčaS (07.08.2015 19:31)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek