Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/20538253045_04.jpg

A tak se toho dne stalo, že Gabbe lhala, schovávala se a dumala, jak by o té svatbě napsala...

 

Rána po dešti s sebou nesou zvláštní příslib skrytý v mléčné mlze líně se táhnoucí podél kamenných zdí.

Ten příslib je chladný, nikdy nezahřeje srdce. Přesto, pokud se do domů dostane čerstvý kapkami deště protkaný vzduch, lidé si libují. V taková rána se nevychází do města, v taková rána se popíjí na terasách čaj, pojídají se datle. V taková rána nebývají líní jenom lidé. Ale i slunce.

Bella probděla celou noc, oči ji řezaly ve varování a nohy malátně a přesto poslušně dokázaly nést to unavené tělo domem a předstírat, že v nich zbyla kapka života. Byla to jedna z nejhorších nocí jejího života.

Noc tak bolestivá, že jakmile zavřela oči, viděla vše v živých barvách před sebou, slyšela každou otcovu větu ve své hlavě, pohlížela do koryta řeky a volala. Zoufale v duchu volala po uvolnění, po omámení, které nepřišlo. A když nad ránem unavená víčka odmítla nadále vzdorovat a Bella sotva na pár krátkých chvil usnula, viděla ty zvláštní smaragdové oči. A viděla to silné předloktí, tu silnou ruku, co v dlani pevně a rozhodně svírá kámen, jímž dopíše její příběh.

To ráno ještě před východem sluncem vstala. Zabalila se do teplé hrubé deky a vyšla před dům, posadila se na kámen a vzhlížela k horám. Tisíckrát přemýšlela, jaké by to bylo utéct. Jaké by to bylo žít za tou horou kamene a nebezpečí daleko od všech prohnilých srdcí, výhružek a povinností, jež na ni společnost kladla a nárokovala si. A poprvé za celý svůj život pocítila žárlivost, když pohlédla směrem ke Karakuši, kde se z kopců do výšin tyčily jiné domy, jiné mravy a jiné tradice. Tam, když se dívka vdává, je obklopena krásnými látkami, šperky. Vlastní rodina ji dává do spáru ženicha s nejlepší výbavou a dobrým jménem. A ona? Ona z toho nemá vůbec nic. A přesto se vdát musí.

Na tváři ji polechtal první sluneční paprsek, co se během kratičké chvíle rozrostl v záplavu oslňující záře procházející tmou i mlhou, procházející každou škvírou Kupayehu. Byl to její poslední východ slunce doma. Než ji ta myšlenka stačila dovést k slzám, uslyšela za zády pomalé krůčky.

Marjam tiše seděla vedle ní a držela ji za ruce. Nechlácholila, nelhala, nekonejšila. Vše, co mělo být řečeno, bylo řečeno.

A pak v kratičké chvíli toho nejhlubšího zoufalství Bella špitla. „Já nevím, jak to v manželství chodí.“

Marjam si povzdychla. „To je pro tebe snad lepší. Ta sardská manželství se od surdských liší. Manžel tě jím provede a ukáže ti cestu, tak tomu je ostatně vždy.“

Bella si nejistě zkousla spodní ret, zadržela vzlyk a přivřela oči. „Bude mě bít?“

Marjam s jistotou věděla, že na tuhle otázku bude muset Belle odpovědět. A přesto jí v tu chvíli nedokázala říci čirou pravdu. A tak se v posledním společném ránu nadechla čistého vzduchu a pohladila ji po vlasech. „Ruka, která tě bude bít, tě bude také hladit.“

 

Marjam omyla její vlasy v květinového vývaru, česala je tak dlouho, dokud se neproměnily v dlouhé a jemné vlny. Sepnula přední prameny na temeno hlavy a na místo, kde byl odřený skřipec, připevnila čerstvý květ louky. A sama v tu chvíli tušila, že tak dává Belle kus z toho tichého pokladu na louce, jejich tajného místa. Místa, které v sobě neslo více než jenom svobodu nebo plytká slova.

Ze srdce toužila dát Belle vše, co by správná nevěsta měla mít. Neměla ale jediný kousek zlata, který by jí na památku darovala. Neměla ani jemný náhrdelník, jímž by ji ozdobila. Neměla vlastně vůbec nic. Marjam věděla, že to takto zůstane. Bellin otec by se nikdy neobtěžoval k tak potupnému kroku, nikdy by dceři nedaroval ani starou rýži. Nikdy by jí nedaroval nic na památku. A také věděla, že nikdy nebude stát za Bellinými zády se slzami v očích, až si ji její ženich bude odvádět do domu.

 

Mulla Fajzuláh se objevil ve dveřích zrovna v čas oběda. Marjam jej očekávala.

Posadila jej na nejlepší vyšívaný polštář, na sardský koberec rozložila vařenou rýži s ostrou příchutí, datle, kozí sýr, sušené placky, mafuse s fíky a černý vroucí čaj. Jeho fousem zarostlá tvář vyhlížela spokojeně a klidně. Ten klid mu Marjam záviděla. Na jeho ramenou ležel nažehlený tándr s pozlacenými okraji, k obřadu ještě nebyl plně ustrojen, jeho přítomnost však hlásala neodbytná skutečnost, že se neustále domáhal nevěsty.

Tak Marjam z pokoje přivedla nevěstu s bledou tváří a unavenýma očima v těch nejlepších šatech a závoji, co doma měly.

Mulla Fajzuláh si ji prohlížel až nepříjemně dlouhou chvíli. Marjam se obávala, že by se mu snad mohly zdát nevděčné a zapšklé, soudě dle jednoduchosti a obyčejnosti nevěstiných šatů…

Pokud se vdávaly surdské dívky, oblékaly si mahmatany. Na hedvábné šaty jasně rudé barvy našívaly několik vrstev padavého hedvábí, které se sešpendlilo zlatými sponami a zdobilo nejjemnějšími perlami. Závoj byl průhledný a lesklý jako hladina vody, nevěsta byla zahalená, avšak stále dala vyniknout své jedinečné kráse ve svůj výjimečný den. Vlastní rodina jí pak darovala zlatý náhrdelník hodnoty, která odpovídala jejímu věnu. Tento náhrdelník směla mít na šíji pouze ve svatební den, poté se prodal a získané peníze připadly manželství. Pokud se tak nestalo do týdne po svatbě, byla nevěsta prokletá.

Bella neměla mahmatan, neměla závoj lesklý jako hladina moře, neměla zlatý náhrdelník, neměla věno. Měla pouze čiré zoufalství a pochopení ve tváři. A právě to pochopení ji zabíjelo…

„Nehrb se, dochtaró,“ nespokojeně pomlaskl Mulla. „Hrbit se můžeš, až ti bude tolik desetiletí jako mně.“ Mile se na Marjam usmál a pokynul jí levou rukou. Posadila se po jeho levici.

Po levici Mully směla vždy sedět pouze matka, kterou tak vyzval k otevřené konverzaci. Snad jediné konverzaci s mužem, v níž žena musela nahlas povědět svůj názor, ať se zdál být sebehorším.

„Nevěsta zdá se být bledá… a unavená. Nechuraví?“ Bella k němu zvedla tvář a hrdě pronesla odpověď.

„Nechuraví.“

„Je jenom nervózní, nemohla spát,“ omluvně špitla Marjam. Obávala se, kam Mulla svými otázkami míří. Jeho návštěvy před svatbou rozhodně neprobíhaly tímto způsobem, pokud vůbec probíhaly.

Mulla si nespokojeně pomlaskl a natáhl se pro tenké dřívko s datlí.

„Tvůj otec mě posílá, dochtaró. Věru, nečiníš mu radost. A na místo štěstí z tohoto dne cítí tvůj otec spíše obavy a starosti.“ Pohled, jež jí přes huňaté prošedivělé obočí věnoval, v Belle dokázal probudit plamínek z ohně, jež v ní třímal.

„Můj otec sedmnáct let nevěděl, kde žiji. Nevěděl, zdali žiji. Mrzí mě, že mu zrovna dnes přidělávám starosti…“

„Bello,“ špitla Marjam a nenápadně natáhla prsty na rukou v jasném znamení.

„Inu…“ Další hluboký povzdech Mully. „Tvůj ženich mě požádal, zdali bych mu byl nápomocen při hledání otce jeho budoucí nevěsty. Vím, co mi chceš říct. A také vím, co si o tom mám myslet. Nezapomínej, dochtaró, že své rodiče musíš ctít vždy a za každou cenu.“ Zadíval se do její bledé tváře a čekal na nepříjemnou chvíli ticha, která stvrdila jeho slova jejím mlčením.

„Čaj?“ Optala se Marjam. Mulla pokývl.

„Tvůj otec trvá na jednoduchém obřadu, jeho tradičnost a slibovou věrnost ponechal čistě surdské tradici, ve veškeré úctě k tvému budoucímu muži, samozřejmě. Upřímnost se mi drásá na jazyk, a tak ti musím povědět, že tvůj muž požadoval tradiční obřad třídenního koloběhu v Karakuši. Ale tvůj ctěný otec velmi moudře poznamenal, že dívka vychovaná ženou na nejodlehlejším okraji Kayi není schopna ocenit takový obřad… Ba co hůře, její divoké chování by obřadu snad mohlo stát v cestě.“

Oči Marjam se stáhly do úzkých štěrbinek, hlas v ní volal, křičel a varoval. „Stát v cestě? Obávám se, že nerozumím. Chci říct… Já doufám, že vám teď nerozumím, Mullo Fajzuláhu.“

„Obávám se, že rozumíš, Marjam. Obřad proběhne ještě dnes. Vidím, že jsi nevěstu již ustrojila...“ Opět pohlédl na příliš bledé tváře, na příliš nešťastné oči a na příliš jednoduché a staré látky nevěstiných šatů.

Marjam tiše vzdychla. Slzy se jí draly do očí a hrdlo se stáhlo do bolestivého klubka plného nenávisti a ublížení. Pohlédla na Bellu. Statečně držela vzpřímenou hlavu a svůj poslední odpor posílala pohledem přímo k Mullovi.

„Ženich je nesmírně šlechetný a poctivý muž. Nenaléhá na obřad fársí, prošetření panenské nevěsty. A samozřejmě, dochtaró, poneseš jeho jméno, jako legitimní žena, jako jediná žena. Měla by ses cítit poctěna. Doktor Cullen není zdejší, kořeny jeho rodu pochází z dalekých končin, kde je každý muž věrný své jediné ženě. A tou jsi nyní ty…“

V Belle poskočila vlna hasící veškeré zárodky jiskřiček naděje. Doufala, že by se snad dokázala svým manželským povinnostem vyhnout prostřednictvím jiné ženy, která by doktorovi dala dítě a byla mu dobrou ženou. Ona by se spokojila s úlohou služky.

„Z čeho tvůj ženich ovšem odmítá slevit, je surdský obřad zanet, při kterém tě jeho matka a ženy z jeho rodiny přijmou mezi sebe, mezi skutečné ženy.“

Než odešel, daroval nevěstě jasně rudý, drahý a hedvábný kontrd s třemi bílými perlami v jeho samotném středu. Kontrd má být otcem před obřadem uvázán na nevěstin pas. Tak se otec a rodina zaručuje za nevinnost a čistotu své dcery. Kontrd, jako vše ostatní spojené s obřadem, platí budoucí muž.

Bella svírala látku v prstech. A poprvé se před Marjam hlasitě a nezastavitelně rozbrečela. Marjam ji tiše držela, čekala, až bude schopna popadnout dech.

„Já nechci, Marjam. Jak to s ním můžu… Jak to mám udělat? Já přeci nic o tom…“ Při pohledu na panenský kontrd Marjam pochopila Belliny starosti.

„Nic se neboj, Bello. Žádná správná dívka, manželka… To poprvé neví. Ani podruhé, ani potřetí. Bylo by špatné a pro něj příliš pohoršující, kdybys o tom něco věděla. Nejlépe uděláš, když si prostě představíš, že ležíš na hladině moře. Nechej sebou vlny házet ze strany na stranu. A pokud budeš mít strach, neotvírej oči, nevzhlížej. Prostě se unášej… A až ráno vstaneš a na posteli spatříš svou krev, vstaň a nenápadně se postarej o to, aby tu krev viděl i tvůj manžel. Ty tak potvrdíš svou čest. A on bude sám se sebou spokojený.“

 

Kupayeh, Karakuš, Kolta Tammam

 

Vstoupila do šeré místnosti se svým starým šálem. Tentokrát jí však překrýval nejen vlasy ale dokonce i tvář. Marjam ji doprovázela pohledem, musela zůstat stát v chodbě hlavní místnosti. V té mohli být pouze muži a nevěsta.

Bellu zrazovala kolena při každém pohybu. Ali stál za jejími zády a dlaněmi sevřenými v pěst ji tlačil do zad a postaral se tak o to, aby ji dostal až k ženichovi. Před ním jí kolem pasu uvázal kontrd tak těsně, že se dokázala sotva nadechnout. Nebyla to náhoda. Bylo to jasné poselství a varování z jeho strany.

Poslechni nebo uvidíš…

Posadil ji vedle svého budoucího muže.

Ten rozdíl byl viditelný na první pohled. Ženichovi na ramenou spočívalo nové sako s jemně bílými pruhy v jasně černém poli, jeho košile byla bělejší než kdy jindy. A na konci límečku se schovávalo zdobení zlatých nití. Oholil si tvář, vydrhl dlaně. A voněl tak, jak Bella ještě nikdy žádného muže necítila.

Ta chudá nevěsta po jeho boku v odřených šatech sklopila hlavu a děkovala za to, že jí v ten moment, kdy před ně předstoupil Mulla, nemohl vidět do tváře. Netušila, jak moc se o to ve skutečnosti snažil.

Mulla obřad zahájil modlitbou.

Té se účastnili všichni muži. Ženich, otec nevěsty a přátelé z ženichovy strany.

„A tak do sňatku vstupuje a dobrovolně tak svoji svobodu odevzdává doktor Edward Cullen, prvorozený syn svého otce, majitel Furkády, nemocniční Kolty, domů Karukašksých zahrad a jediný žijící dědic. Ve věku dvaatřiceti let, v tento rok a v tuto hodinu tak předává otci své nevěsty smluvený počet zlatých ilkepirů, počtem třiapadesát tisíc sedm set. Tyto budou vyplaceny v den zanetu jeho nastávající ženy přímo do rukou jejího otce. Ženich navíc přikládá sedmnáct tisíc ilkepirů jako poděkování otci nevěsty za starost a péči, jakou ve své dítě vložil, a tak umožnil tento sňatek.“

Na důkaz vděku ze strany Aliho, přistoupil Bellin otec k jejímu muži a políbil jej na obě tváře. V Aliho očích se rozlila medová mlha radosti. Očekáváné. A před sedmnácti lety tolik nepravděpodobné.

„Tímto sňatkem se ženou stává jediná dcera svého otce, který v řádném jednání tento sňatek odsouhlasil a dovolil. Od toho dne ponese nevěsta jméno Cullen. A na zvláštní přání svého muže od sebe odloučí své dívčí jméno a přijme se jako Isabella Cullen.“

Následovala modlitba otce nevěsty a ženicha, po které vlastními podpisy stvrdili a zpečetili Bellin osud jednou provždy.

 

Cítila, jak jeho silné prsty berou její křečí ztuhlé pěsti a snaží se je uvolnit. Jeho kůže byla chladná jako dešťové ráno a hebká, nezvykle hebká. Netušila, zda ji tím vyzývá, aby si již odstrojila šál z tváře. Pak ucítila v rukou ledový okraj hladkého zrcadla, který manžel připravil do prostoru mezi ně. Bella jej držela za okraj a modlila se, aby to drahé zrcadlo nezničila. Její muž by litoval svého pošetilého jednání ještě v ten den, co ji učinil svou ženou.

Edward poté něžně stáhl šál z její tváře. Jejich pohledy se setkaly v zrcadle. Ten jeho jasně smaragdový, živý, plný slunce a teplých dnů, plný napětí, plný klidu, plný rozporů. Vnímala jeho rysy. Jeho široké lícní kosti, jeho úzké rty, jeho souměrné obočí, jeho široký nos. Ty drobné vějířkovité vrásky kolem očí a jejich drobné náznaky kolem úst. Vnímala jeho hebkou oholenou pleť. A doufala, že mu nebyla tolik lhostejná, když se kvůli takovému dni oholil.

Nechtěla ani vidět, jak hrůzný odraz v zrcadle musel spatřit její manžel. Vedle něj si nemusela připadat jako obyčejný plevel, jako obyčejný spet. Ona jím totiž byla.

 

Stále ji držel za ruce, když jí pomáhal vstát. Ali mu posléze donesl nůž, kterým ženich dříve označil dveře své nevěsty. Belle při pohledu na ten proklatý nůž poposkočilo srdce.

Její muž jím potom pomalým pohybem rozřízl rudý kontrd, čímž získal právo na svou ženu.

Ali i ostatní muži v místnosti mu poté srdečně blahopřáli.

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Gabbe

13)  Gabbe (02.08.2015 23:14)

Sneja, pravda, bez nátlaku. Ale ne, také na sebe tlačím a hledám každý volný koutek a čas. Když jsem tuto kapitolu psala, lhala jsem všem okolo, že musím nutně do města a zůstala jsem doma, pěkně v klidu a sama mohla datlovat... Co na to říci...

12)  Sneja (02.08.2015 22:46)

Neďakuj, radšej píš...samozrejme, úplne bez nátlaku. ;)

Gabbe

11)  Gabbe (02.08.2015 21:16)

Sneja, vítám tě u Zdí! A velice ti děkuji!!!

10)  Sneja (02.08.2015 17:40)

Úžasné, Gabbe! Kde ty na to chodíš? Neviem sa dočkať ďalšej kapitoly.

Gabbe

9)  Gabbe (02.08.2015 14:28)

Ooo, ženy!
Děkuji Vám všem velmi pěkně!
Já se ani nestačila podivit a kapitola už byla dávno venku, je to rychlost.
Jste úžasné, jsem skutečně velice ráda, že tady mohu sdílet svoji fantazii a najdou se tu i čtenáři, kterým tohle "zvláštní" téma nepřipadá tak "zvláštní".
Děkuji

8)  Viky (02.08.2015 13:41)

Krásne
Kedy bude pokračovanie?

Empress

7)  Empress (02.08.2015 01:01)

Nádherne dojímavé a ja snímam klobúk

6)  Seb (01.08.2015 08:56)

nádhera.

Nejvíc bych Belle přála, aby se jednou vedle Edwarda mohla cítit jako ten čerstvý luční květ a ne jako plevel.

Děkuji

5)  betuška (31.07.2015 21:27)

neviem čo napísať...teda viem,všetko už napísali dievčence predo mnou...teda ochudená si nepripadám, mne sa páčia všetky tvoje písmenká a čím ich je viac,tým lepšie, plne súhlasím s kalou...bože, to bola krása...ja si to snád dám ešte raz a celé od začiatku

emam

4)  emam (31.07.2015 20:15)

Připadám si lehce ošizeně, leč příslib věcí příštích mě ponechává natěšenou a tedy ti odpouštím Ale fakt bych si tu plnou zbroj už dala... Něco mi říká, že i kdybys chtěla tak už se jí asi ani nevyhneš

kala

3)  kala (31.07.2015 19:03)

Děkuji
Již jen tvé jméno je zárukou mimořádného čtenářského zážitku...

Děkuju

DopeStars

2)  DopeStars (31.07.2015 18:55)

No ty bláho! to bolo teda niečo! Som z toho úplne nadšená, ani neviem prečo, pretože veľmi šťastné to nepôsobí, asi je to už len z princípu :D No obrad sa mi páčil a som zvedavá ako to pokročí ďalej na svadobnú noc, hoci nejaké tušenie mám ale ja sa väčšinou pri tebe Gabbíku mýlim, že? Teším sa na pokračovanie, túto poviedku zbožňujem!!

1)  BabčaS (31.07.2015 17:11)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek