Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/20538253045_04.jpg

Kdyby tak Bella naslouchala tomu, co jí Marjam tolikrát vyčítala. Achjo.

 

Některé noci Kupayehu jsou tak horké, že kamenné zdi přímo hoří plamenem.

V takové dny se lidé scházejí na ulici v chladném stínu pláten a usrkávají vroucí čaj. Malá Bella Marjam vždy pozorovala. Pokud jí Marjam nabídla čaj, znechuceně odmítla. Nedokázala pochopit, jak v tak teplé dny může Marjam vypít i osm šálků horkého čaje. Když se poprvé napila, pochopila. Na samotném počátku odzbrojující vlna horka linoucí se celým tělem až do špiček prstů. Ta vlna ji doslova ochromila. Opotila se a litovala, že čaj dopila. Za malý moment se však dostavila kýžená úleva. Ta úleva dokázala vyhnat oheň z těla i mysli.

A právě v takové dny, kdy domov již neposkytuje útočiště, oslavují obyvatelé Kupayehu déšť. Volají jej zpět na zem, aby schladil popraskané cesty, aby omyl jejich tváře a domy, aby požehnal jejich úrodě. V tyto dny déšť nikdy z nebe nespadl. A o to byly jejich prosby úpornější.

 

Kupayeh, Kaya, Ezdemir

Dům Blacků pro Bellu vždy představoval splnění snu. Milovala jeho nedokonalost, odřené zdi, popraskané dřevo ve dveřích, milovala jeho sladkou vůni, jeho barevnost, jasnost, živost… Když byla dítě, představovala si, že takový dům jednoho dne s Jacobem budou mít. A ona bude na rozpáleném kameni dělat kukuřičné placky a dolmu.

Ten dům byl také plný lidí. Pan Black, jeho krásná žena, která nikdy nenosila šál, nikdy si neschovávala tvář… a Jacob.

Ten toho dne seděl s muži nad sardským kobercem. Byl obložen tácy s těmi největšími dobrotami. A ačkoliv byl poctěn tou dlouholetou tradicí přijmutí mezi muže, neustále se nervózně nakláněl do kuchyně. Tam do svého přijetí dospěla také Bella. Seděla s ženami a v rukou loupala fazolové lusky na přípravu dalších skvostů.

Oba dva si uvědomovali, že s věkem se jejich kamarádství měnilo. Muselo se měnit.

Od čtrnáctého roku musela být Bella před Jacobem vždy ustrojena. Od sedmnácti let se již jako kamarádi nesměli vídat. Bella to Marjam neměla za zlé. Avšak bolelo ji srdce při představě, že si Jacob vybere svou ženu a na ni úplně zapomene. Kromě něj neměla nikdy jiného kamaráda.

Jacob zase postrádal hebkost jejích vlasů, to jak odrážely červené záblesky při západu slunce, to jak neuvěřitelně byla bledá a hebká její kůže. Když ji poprvé viděl v šálu, věděl, že takové věci smí vidět pouze muž, kterého si jednoho dne vezme.

Ta starost jej však jednoho dne opustila. Do jeho srdce se dostavilo nadšení a očekávání. A slib budoucna. A vděk za to, že jeho modlitby byly vyslyšeny.

První letní ráno byla pozvána Marjam na návštěvu. Přišla samotná, Bella pracovala ve městě. Usadila se k černé kávě a naslouchala.

„Mám pro tebe nabídku, Marjam.“

Marjam pokynula. Vedle urostlého otce Jacoba vypadala jako malé dítě. Ta urostlost Marjam fascinovala. O to víc, že do ní rostl také Jacob.

„Můj syn již tři roky pracuje. Vydělává si dobře. A stále máme ten malý domek v Kayi po mé zesnulé matce. Dokáže již zabezpečit domácnost i svou ženu a děti. Proto jsem tě k nám pozval, abych ti dal jistotu a požadavek na spojení našich rodin. Sama nejlépe víš, jak blízké si naše děti jsou.“

Marjam věděla, že by jako manželé strádali stejně jako ony s Bellou. Věděla, že by přišly dobré i špatné dny. Ale také věděla to, co se Bella bála přiznat. Tak souhlasila pod podmínkou mlčení. Vezmou se další rok, kdy Belle bude osmnáct let.

 

 

Slavnosti deště byly proto letos obzvláště jedinečné. Měly to být poslední slavnosti, kdy Bella a Jacob nemají právo sedět vedle sebe, nemají právo se přátelit nebo se na sebe dívat.

„Měl by domluvit sňatek s jejími rodiči bez okolků. Jinak věřím tomu, že svoji nevěstu ztratí.“ Rozčiloval se Jacobův otec a přilákal tak pozornost žen.

„Kemal je dobrý hoch a jenom proto, že je Sard má být až ten druhý?“ Jacob s rozčilením přiléval olej do ohně.

Ačkoliv měl být Kupayeh sardským městem, jeho zákony a požadavky byly namířeny vždy proti Sardům. Toho léta bylo uzákoněno, že Surd má před Sardem přednost i v tak nepochopitelné skutečnosti, jakou je sňatek.

Od vážných tématům k uvolněné zábavě vedlo několik sklenic čiré rakije. Tu s oblibou popíjela i Marjam. A aby si snad nepřipadala tak hříšně, přilévala do rakije čistou vodu, aby se tekutina zkalila do krémově bílé a připomínala sklenici mléka.

 

Kupayeh, Karakuš

„Dnes povečeřím s matkou.“ Oznámil služebným lhostejným tónem. Nečekal na jejich odpověď. Nikdy to nedělal.

Do ordinace dorazil dříve, přesto na něj čekali ti nejkřehčí z Kupayehu. Děti. A jejich promodralé rty a rozpraskaná kůže na zádech, krvavé vředy v ústech a nemoc, kterou nedokázal pojmenovat ani vyléčit.

Když si navečer otráven neúrodou dne omýval obličej a vázal vázanku, vzpomněl si na Rašída. A na jeho otravně podrobný popis cesty. A na jeho matku. A na její slova plná samoty. Věděl, že jakmile dorazí k domu a posadí se před dům, zůstane se svými myšlenkami až do samotného rána. A jelikož jej ty myšlenky tolik děsily, rozhodl se přejít Ozdemirský most vedoucí k Ezdemiru a Kayi.

Když procházel ulicemi, znechuceně krčil nos.

To, co Karakuši připadalo jako mdlá jistota, pro Kayu představovalo naprosté blaho. Blaho nedosažitelné.

 

Kupayeh, Kaya

Marjam bylo zle. Neprozradila Belle důvod svých skromných oslav, neprozradila jí, že bude mít to štěstí a bude ženou muže, kterého miluje. Ovšem tento skromný důvod jí uštědřil pořádnou nevolnost, motolici a slabé nohy v kolenou.

Bella ji posadila zády k chladné zdi od západu a podala jí sklenici s vodou.

„Ještě kyblík, Bello.“ Marjam ukázala na kyblík u dveří. Bella jej se skrytým úsměvem před unavenou a událostmi zmoženou Marjam postavila.

V momentě se její radost nad vydařenou oslavou, na které s Jacobem směla sdílet alespoň společný vzduch, vypařila. Pohlédla ke dveřím.

„Marjam, kde je tvá hůl?“ Marjam se pokusila zaostřit ke dveřím.

„Inu… Zapomněla jsem, kolik je mi let a jako mladice jsem od Blacků vyběhla. Zůstala tam, Bello.“ Tvářila se provinile. Věděla, že Bella si ve městě vzala dvě práce, aby z nich dokázala na její hůlku našetřit.

 

Procházel podél zdí domů. Uličky se stále zužovaly. Přesně, jak Rašíd popisoval. Okamžitě poznal, že se nachází v sardské části města. Domy byly otevřené, okenice chyběly, děti si hrály s hlínou a klacky před domy, staré ženy měly mour v tváři již nadobro zažraný a muži v popraskaných prstech pevně svíraly špičky fazolových lusků, do kterých vkládaly usušené lístky umy. Nemohli si dovolit kouřit tabák jako surdští muži. A tak jim z té jedovaté rostliny začaly brzy padat vlasy, zuby a nakonec nedokázali udýchat obyčejné denní úkony.

Ta komunitní otevřenost jej překvapila. Nikdo si nechránil vlastní dům. Snad všichni okolo věděli, že v něm nemohou nic ukrást. Že se nikdo nemá lépe než ten druhý.

Lidé na něj zírali jako na jiné stvoření. Přesto plánu nelitoval. Již začal chápat, kde ty nevyléčitelné nemoci města zapouští kořeny. A kde lidé nemají peníze na to, aby k němu pro radu a ošetření došli.

Ten poslední dům na něj promluvil již z dálky. A poznal, že jde správným směrem. Na kamenné zdi u domu se na neúprosném slunci vyhříval sardský koberec s ostrým vzorem. Vyšel po kamenné pěšině a zaposlouchal se do ticha domu. Nevěděl, zda má zavolat, oslovit ji jako ženu nebo prostě počkat, dokud nevyjdou před dům.

Pak rozhodnutý porušit své zvyky třikrát pěstí bouchl do trouchnivějících dveří a čekal na odpověď.

 

Ten zvuk pro Bellu představoval jasné, hřejivé a milé poznání. Věděla, kdo za ta léta takto klepával. A věděla, že tu malou a tajnou příležitost nesmí nechat proklouznout mezi prsty. Chtěla Jacoba vidět a chtěla, aby Jacob viděl ji. A chtěla s ním hovořit, vyběhnout na louku, ztratit tu nově získanou klec dospělosti.

Marjam objímající kyblík usnula lehkým spánkem. Bella byla odstrojená, lehké plátěné šaty jí vlály kolem horké kůže a chladily ji svou neposlušností. Z vlasů sundala šál a nechala je divoce se kroutit do vln sahajících k jejímu pasu. Byla si jistá, že Jacob nese Marjaminu hůl.

O to horší bylo poznání, které na ni vztáhlo varovný prst ve chvíli, kdy plna očekávání vyběhla na ulici neskrytá v šálu poslušnosti před cizího dospělého muže. Srdce se jí zastavilo a poté rozletělo jako mladá holubice ve strachu mířící pryč z města.

Sali,“ špitla a sklonila hlavu.

Sali, dochtaró, dcero. Rád bych hovořil s vaší matkou.“ Jeho hlas ji tlačil ještě hlouběji do země, připadala si menší než kdykoliv předtím. A v ohrožení. Nikdy předtím s mužem nepromluvila. Vždy si žádala přítomnost ženy. Tak, jak ji Marjam vychovala.

„Spí. Necítí se dobře. Mohu vyřídit vzkaz?“

„Nevzbudíte ji?“ Pohoršen jejím odmítavým skutkem byl rozhodnut prosadit si vlastní způsoby jednání. Ženy přeci nespí, dokud slunce nezapadne za hory.

Oheň v tvářích prolomil Belliny obavy. Vzhlédla a zjistila, že ty nezvykle zelené oči na ni hledí s opovržením.

„Řekla jsem, že spí. Necítí se dobře. Pokud si nepřejete, abych vyřídila vzkaz, pak prosím odejděte.“ Když opět sklonila hlavu, slyšela jeho ostrý nevrlý výdech. Dlaně se mu zaťaly v pěst. A poté rychle povolily.

„Dobrá, vyřiďte jí, že bych si žádal kus sardského umění. Koberec, jaký jsem před léty u ní zakoupil s ostrým vzorem. Takový, jako je zde…“ Ukázal na něj dlaní, to ale Bella neviděla. Hrbila se a ramena tlačila ještě níž… „Dobře zaplatím.“

„Dobrá, vyřídím vzkaz. Kam vám jej máme zanést?“ Dlaně se jí potily a nohy netrpělivě přešlapovaly na místě.

„Až bude hotov, přijdu si pro něj sám.“

„Dejte nám čas do Verských nocí, pak bude váš.“

Tešekirl, děkuji.“

Bella se uklonila. A se smrtelným strachem se blížila zpět k domu. Věděla, jak velkou chybu učinila. A smrtelný pot na čele Marjam nehybně stojící na prahu dveří ji jenom usvědčil.

 

Kupayeh, Karakuš

Toho dne si Edward povšiml smutného stínu na tváři své matky.

Služebné na zahradní stůl nosily pečené jehněčí maso a kupkovou ostrou rýži. Bylo to oblíbené jídlo jeho otce. Do tváře je lechtaly poslední večerní paprsky. Karakuš začala ožívat nočním životem a přinášela spleť jasných světel a veselého volání.

Podobné volání si v sobě nesl i Edward.

„Kam zmizel tvůj pohled, synu? Neztratil se ti do oblak?“ Edward se pousmál a poručil své matce růžový likér. A poté, mezi slovy lhostejnými jako vítr, pronesl s tíživou nutností v hlase.

„Budu se ženit, anne.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

7)  betuška (22.07.2015 21:38)

ženiť???
mne by nevadila romantika s drsnosťou daného prostredia, ktoré robí túto poviedku tak special

emam

6)  emam (22.07.2015 21:20)

Tak nějak se pořád bojím, jestli půjde víc o romantiku nebo drsnost danného prostředí Ale doufám rozhdně v to pravní a těším se na pokračování ;)

Empress

5)  Empress (21.07.2015 18:46)

Ďalšia skvelá časť!

Gabbe

4)  Gabbe (21.07.2015 14:22)

Ooo, děvčata, děkuji velmi pěkně!!! :-)

3)  Seb (21.07.2015 08:00)

Ženit?

Bohužel,ale někdy i bohudík, mladí nedělají to, co jim starší říkají. Jsem zvědavá, jaký bude mít v konečném důsledku tato chyba význam.

Děkuji

DopeStars

2)  DopeStars (20.07.2015 15:02)

Tak to bolo teda niečo! naozaj skvelá časť a ten opis udalostí a prostredia... jednoducho super!! Len či by sa "ženích" najskôr nemal spýtať "nevesty" či ho chce? :D Ale dalo sa to čakať... netrpezlivo čakám na pokračovanie, túto poviedku som si naozaj zamilovala!

1)  BabčaS (20.07.2015 14:42)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek