Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/holka.jpg

Nálada napsat něco smutného, do děje nacpané postavy ze Stmívání - znáte to. Přečtěte si tuto jednorázovku, pokud chcete vědět, proč se Demetri ptá, k čemu je láska...

K čemu je láska?

 

K čemu je láska, třebaže opětovaná, když s ní stejně nemohu být? Každý den jsem sledoval, jak si před spánkem češe své krásné bohaté kadeře a nemoci se jich dotknout bolelo. Jen ve chvílích, kdy ještě sama spávala ve svém pokoji jsem se mohl nepozorovaně dostat k ní a těch vlasů se dotýkat svými studenými prsty. V tuto chvíli byla jen o rok starší než ten, který ji před dvěmi lety musel opustit. Navždy.

Před dvěmi lety jsem pro svou rodinu, přátele a hlavně pro ni zemřel. Nikdy se nesmí dozvědět, že tomu tak nebylo. Že mě před smrtí zachránilo stvoření noci, kterým jsem teď sám. Stále slýchám od svých samozvaných pánů, jak je skvělé být monstrem, ale oni neztratili vše, po čem kdy toužili. Oni nepozorovali každý večer předmět všech svých tužeb a nemohli se ho dotknout. Oni neztratili lásku.

Ten nejmocnější, Aro, mi nabídl, ať svou vyvolenou proměním ve stejného tvora, jako jsem já. Cožpak ale mohu učinit monstrum z anděla? Byl by to snad větší hřích, než zabití těch stovek lidí, kteří doplatili na můj hlad. Nechtěl jsem zabíjet, bylo mi ale řečeno, že jiná možnost není. A s prvním plamenem života, který mým mocným fouknutím zhasnul, jsem přestal být hodný mé krásné roztomilé Taťány.

Ona byla dobrá a čistá. Byla jako bílé peříčko z andělských perutí – zázračná a tak zranitelná před zlým a špinavým světem. Miloval jsem ji celým svým srdcem a vím, že i ona milovala mě.

Avšak jako dcera bohatého florencského obchodníka, který si koupil šlechtický titul, musela dříve nebo později přijmout jinou nabídku k sňatku. Protože když jsem zemřel, stala se středem pozornosti všech místních mladíků. Krásná a bohatá nevěsta byla snem každého, ale věřím, že jen já jsem ji skutečně miloval.

A tak se stalo, že jsem musel, chtě nechtě, sledovat Taťánu, jak si češe své lesklé mahagonové vlasy a přitom kontroluje každý detail své renesanční svatební róby. Byly to ty šaty, které měla mít na naší svatbě… ale její nastávající jsem neměl být já. Toto místo získal můj bývalý nejlepší přítel.

Jenže pak se něco změnilo. Nenapadlo mě, proč má na sobě Taťána ty stříbřitě bílé šaty v dobu, kdy má každá počestná dívka spát.

Položila hřeben na vysoký prádelník a nakoukla do benátského zrcadla, aby si upravila neposlušné, divoce se kroutící, prameny vlasů. Ze střechy protějšího domu jsem sledoval, jak bere do drobné ručky husí brk a elegantním způsobem ho namáčí do inkoustu. List papíru se brzy zaplnil drobnými písmeny. Na tu dálku jsem ani já nedokázal přečíst, co napsal. Snad jen její naposledy dívčí podpis.

Taťána došla k malému nočnímu stolku, ze kterého vytáhla něco lesklého. Byl to zásnubní prsten, který jsem jí dal několik měsíců před mou smrtí. Nasadila si jej na drobný prstík a natáhla se ještě pro něco.

Ztuhle jsem sledoval zahnutou saracénskou dýku, bohatě zdobenou safíry, jak ji drobná Taťána uchopuje do obou rukou a poté si ji prudce zaráží do břicha. Jakoby zpomaleně se sesunula na bělostné lože, které rázem začalo rudnout. Bez rozmyšlení jsem se rozběhl za ní a proskočil oknem, nestaraje se, jestli to někdo uslyší.

Krásná Taťána tam ležela se zavřenýma očima a trochu melancholickým úsměvem na rtech. Její srdce jen ztěžka klopýtalo.

„Taťáno, má lásko…“ zašeptal jsem. Zaslechla můj hlas a její pomněnkově modré oči se široce rozevřely. Hleděly na mě překvapeně a s takovou láskou, že jsem jen bezmocně poklekl u jejího rudnoucího lože a své ruce propletl s jejími. Byly studené.

„Demetri.“ Její tichý líbezný hlas doléhala k mým uším jako rajská hudba. Téměř jsem nedýchal, rozlitá krev způsobovala nesnesitelné pálení v krku. Ale byla to Taťána, dívka, kterou jsem miloval a které bych nikdy neublížil.

„Miluji tě,“ zašeptala a zlehka se dotkla mé líce. „Počkám tam na tebe.“ Její oči naznačily cestu k nebi, ale já zavrtěl hlavou.

„Má milovaná, z nás dvou máš jen ty klíč k Bráně nebeské. Pro démona jako já tam místa není…“ Z jejich očí se začaly kutálet slzy velké jako perly.

„Nechci tam bez tebe, prosím…“ Žádala, ale já nemohl. Nemohl jsem z ní udělat stejné monstrum, jako jsem já.

„Promiň mi, lásko má. Nemohu… Miluji tě, navždy.“ Poslední má slova však už neslyšela, poněvadž její křehké srdce se rozhodlo uloupit nám ty poslední společné okamžiky. Nechal jsem ji tam ležet, jen ji naposledy políbil na bezkrevné rty. Odešel jsem z domu rozbitým oknem, už nikdy se nevrátil.

.

K čemu je láska, když dovolí, aby se dvě duše, sobě si souzené, rozdělily?  K čemu je láska, když je tu i smrt? Protože přes všechno co se říká, láska silnější než smrt nikdy nebude.

 

Moje shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  Aalex (26.01.2011 12:11)

Nádherné. Smutné, ale krásně napsané.

2)  ada1987 (25.01.2011 21:59)

1)  Tru (25.01.2011 20:19)

:'-( :'-( :'-( Smutné a krásné

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek