Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Susan... A svět mezi světy. Na tohle místo si jen tak na výlet nevyrazíte, nejspíš proto, že byste vůbec netrefili. :o)

II.

** Svět mezi světy. Trpké sladké potom. **

 

8.

 

Odhodila jsem zbytek cigarety na zem a otřela si tváře. Teď, musím rychle odjet. Měla jsem hned promluvit a zavěsit. Takhle už mě určitě zaměřili a hledají mě… Oklepala jsem se a ohlédla se, jestli mě někdo nesleduje.

Nic. Parkoviště prázdné, šla jsem si půjčit auto.

Šedivá Fordka stála až vzadu, mezi očividně nepojízdnými vraky. Nejdřív jsem zkusmo vzala za dveře, jestli nejsou zamčené… Nebyly. Klíčky byly v přihrádce, na nich přívěsek s nápisem „Traveler“. Zamračeně jsem po nápisu přejížděla palcem a pak jsem klíček strčila do zapalování. Chtěla jsem zabouchnout dveře a rychle vypadnout, když jsem to uslyšela.

„Nnn… Nech mě! Nech mě, ty prase!!! Pusť mě!“

Susan.

Vylítla jsem splašeně z auta a běžela k záchodkům, odkud byl slyšet křik. Brooks stál kousek od parkoviště, nehnutě, díval se zamyšleně k hajzlům. Když si mě všiml, otočil se a rychle odkulhal do lokálu. Parchant ignorantskej.

„Nééé!!! Pusť!“

Když už se konečně nikdo nedíval, podstatně jsem zrychlila.

Rozrazila jsem dveře od záchodků, třískly prudce do zdi a utrhly se z pantů. Padaly na zem, mně pod nohy, tak jsem je prostě vzala a odhodila někam za sebe ven. Všechny kabinky byly pootevřené, až na jednu, odkud bylo slyšet Sue a funění…

Vyskočila jsem na zídku, ve které držely dveře od kabinky, a podívala se dolů.

V kabince byl Stephen, stál nad Sue, která k němu byla zády, předkloněná, máchala kolem sebe rukama a snažila se ho podrápat nebo aspoň udeřit pěstí. Stephen jí obě ruce chytil a sevřel ji za zády za zápěstí, až zakňučela. Něco mručel, ale nebylo mu rozumět. Druhou rukou jí začal stahovat kalhoty, a když Sue sáhl do kalhotek, pronikavě zakřičela.

„Okamžitě toho nech,“ zavrčela jsem.

Stephen nadskočil a ohlédl se, kdo to mluví. Když mě uviděl na zídce, jen pozvedl obočí.

„Hleď si svýho, tohle je obchod.“ Přestal si mě všímat.

Chytila jsem ho oběma rukama pod čelistmi kolem krku a vytáhla ho nahoru. Zachrčel a vykulil oči a bezmocně kopal nohama. Sue se rychle otočila a zhroutila se do rohu kabinky. S otevřenou pusou a očima rudýma od pláče mě pozorovala. Nevypadala ale nijak zvlášť překvapeně.

Držela jsem Stephena před sebou a posílala mu krásné obrázky. Poslední peklo. Kvůli němu doufám, že nějaké existuje.

Přehodila jsem ho přes zídku do chodbičky. Nohy se mu při dopadu zkroutily, že dopadl přímo na zuby. Slyšela jsem, jak to zakřupalo, několik se mu jich určitě uvolnilo. Jinak byl ale živý, jen v bezvědomí, trochu přidušený.

Seskočila jsem dolů a vyrvala dvířka od kabiny. Sue měla otřesený výraz, jinak se ale zdála být v pořádku. Natáhla jsem k ní pomalu ruce a sklonila se k ní. Zírala na mě a ani nedutala. Nechala se vzít do náruče. Vyšla jsem s ní ven a přenesla ji rovnou do auta. Tady ji nemůžu nechat ani minutu.

Zase ses do toho trošku zamotala, což?

Zamračila jsem se. Musím si promluvit s nějakou sociální pracovnicí. V nejbližším městě, tak.

Posadila jsem Sue na přední sedadlo a zapnula jí pás. Koukala trochu popuzeně na špičky svých ucouraných tenisek a neřekla ani slovo. Zavřela jsem dveře a přešla k místu řidiče, když jsem si všimla Brookse – pozoroval mě.

Stál několik metrů ode mě, v rukou brokovnici. Párátko v jeho puse se kývalo sem tam, jak požvykoval. Hlaveň mířila někam na moje kolena. Nezdálo se ale, že by chtěl střílet.

Opřela jsem se na chvilku o dveře a zadívala se mu do očí.

„Stephen není mrtvý. Jen v bezvědomí. Bude mu chybět pár zubů, ale může být rád,“ řekla jsem.

Brooks si z pusy vyndal párátko a odplivl si.

„No jo. Dobře mu tak.“ Otočil se a pomalu se šoural pryč. Zavrtěla jsem hlavou. Tohle je fakt divná končina, pomyslela jsem si.

Nasedla jsem do auta a nastartovala. Měli jsme skoro plnou nádrž. Ohlédla jsem se po Sue, která mě teď tiše pozorovala.

Potáhla nosem a podívala se před sebe.

„Děkuju,“ zašeptala a nervózně se ošila. Na okamžik jsem měla nutkání pohladit ji. Ale asi by to nepřijala, tak jsem jen přikývla. Zavrtala se do sedadla a otočila hlavu k oknu. Na víc jsem nečekala a rozjela se.

Co s ní teď budu dělat? Měla bych ji asi dovézt do nějakého klidného maloměsta. Najít někoho, kdo se o ni postará… Ohlédla jsem se po ní. Měla zavřené oči, možná usnula.

„Nespim,“ řekla tiše. Usmála jsem se. Jako by mi četla myšlenky. Periferně jsem viděla, že mě upřeně pozoruje.

„Kam jedeme?“ zeptala se.

„Ještě nevím,“ odpověděla jsem. „Někam, kde se ti bude snadněji žít,“ zašeptala jsem pro lidské uši neslyšně. Po chvíli kývla hlavou a zas zavřela oči.

„Já mám na výběr. Jen toho moc nevyužívám,“ povzdychla si. „Teď budu spát.“

Nerozuměla jsem, o čem to mluví. Ale chtěla jsem ji nechat spát, tak jsem zatím odložila vyptávání na později.

Ujížděla jsem krajinou a přemýšlela, kde asi skončila moje motorka. Divné, že jsem necítila žádný pach po tom, kdo ji ukradl. Blbej prášek. Kdybych si ho nevzala, slyšela bych motor a všechno a vzbudila bych se. To bys ale nesměla myslet na Kiru, šeptal jeden hlásek.

Do prdele s Kirou, zakřičel druhý a já sebou trhla.

Ne. Kira byla vzácná zkušenost.

Pche! Odfrkly oba hlasy a mně bylo najednou smutno. Jak se asi má? Je na mě hodně nasraná? Sevřela jsem volant a polkla knedlík, co mi podezřele rostl v krku.

 

**

 

Pustiny se pomalu měnily v travnatou krajinu. Sem tam jsme minuly ostrůvek stromů, rostoucí dost blízko u sebe a v dálce byly jasněji vidět hory. Nebyly písčité a suché, ale kamenité i zelené.

Nádrž auta už byla skoro prázdná a den se chýlil k večeru. Jela jsem celý den bez přestávky a stejně jsme minuly jen pár vybydlených domků. Bylo mi to trochu divné. Čekala jsem, že každou chvíli už musíme narazit na nějaké lidi.

Sue se před chvílí vzbudila. Slyšela jsem, jak jí kručí v břiše a tak jsem plánovala zastavit. Musím jí něco ulovit, ale ještě před tím…

„Podívej se do kastlíku, jestli tam není nějaká mapa. Je mi divný, že jsme nepotkali žádnou osadu.“

„Mapu silnic už nebudeš potřebovat. Stejně už došel benzín,“ řekla Sue a začala se přehrabovat v přihrádce. Zavrtěla jsem hlavou.

„Ještě se ani nerozsvítilo oko.“ Jenže motor pak začal vynechávat, až po chvilce úplně chcípl. Dojela jsem ke krajnici. Zatáhla jsem ručku a podezřívavě pozorovala Sue, která mi s klidným výrazem podávala vlhkem pokroucený svazek map. Vzala jsem si je a vystoupila z auta. Přešla jsem k předku kapoty a rozložila je před sebe. Sue vylezla a pomohla mi mapy uhladit.

Měla jsem pocit, že mě šálí zrak.

Prolistovala jsem všechny stránky, ale na žádné nebylo zobrazeno město. Nebo aspoň vesnice. Jen několik dlouhých silnic, které se občas propletly. Hory a lesy, řeky…

„Co je sakra tohle,“ mračila jsem se. Sue se uchichtla.

„Říkala jsem, že to bude k prdu. Mám docela hlad a žízeň, nepudeš mi něco sehnat? Já zatím seberu nějaký klacky na oheň.“ Otočila se a rozhlédla se. Pak přeskočila škarpu a rázovala si to mezi stromky, co tu řídce rostly.

Složila jsem zas mapy na hromadu a hodila je do auta. Něco mi na tomhle fakt nesedělo. Ale nemohla jsem přijít na to, co. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuků okolí.

Slyšela jsem líný proud potoka.

Otevřela jsem kufr u auta. Doufala jsem, že tam bude nějaká pet flaška, nebo kanystr. Našla jsem malý kanystr od destilky. Vzala jsem ho a ještě se ohlédla po Sue. Ta nesla v jedné ruce malou hromádku dřeva a nevšímala si mě.

Rozběhla jsem se – pomalu – tím směrem, kde jsem tušila vodu. Po chvilce jsem ji i cítila. Nebyla zkažená, to bylo dobře. Nemám s sebou nic, čím bych ji profiltrovala a slunce už taky moc nesvítilo. Když jsem doběhla k potoku, překvapeně jsem se zastavila. Ano, věděla jsem, že tu bude voda. Ale tak průzračná? Ne, to jsem fakt nečekala. Nikde v téhle krajině nebylo nic zvlášť pohostinného. Tahle voda úplně voněla, jak byla čistá. Přelévala se přes malé oblázky a blýskala se v posledních slunečních paprscích dnešku. U břehu plavaly tři ryby. Byly dost pomalé, prakticky jsem je nabrala beze spěchu. Ta krajina mě udivovala čím dál víc. Jako bych ani nebyla ve Státech. Usmála jsem se.

To bude tou holkou, napadlo mě.

Jo, Sue je prostě zvláštní. V jednu chvíli mě z ní mrazí, jak je tvrdá. Jindy z ní mám takový divný pocit. Co asi musela zažít, že je taková? Musím se jí zeptat.

Vracela jsem se s úlovkem k autu. Uprostřed silnice – byla před tím prašná? Měla jsem dojem, že byla asfaltová – seděla Susan a skládala klacíky k sobě. Nejtenčí dospod a navrch pár tlustších.

„Podej mi zapalovač,“ řekla a natáhla ruku.

Pozorovala jsem ji, ryby v jedné ruce, kanystr s vodou v druhé.

„Prosím,“ dodala a usmála se. Cukly mi koutky. Položila jsem věci na zem a vytáhla z kapsy zapalovač. Hodila jsem ho Sue a ta ho lehce chytla. Zkušeně zapalovala oheň, tak jsem se vrátila k autu a hrabala v přihrádkách… Konečně jsem našla zavírací nožík. Vyvrhla jsem ryby a vnitřnosti hodila za škarpu do trávy. Ulomila jsem dva pruty z blízkého keře a ryby na něj opatrně nabodla. Byly kluzké. Škoda, že jsme netábořily blíž potoku, omyla bych si ten hnus z rukou.

Podala jsem jeden prut Susan a opékaly jsme. Když se ryby trochu zatáhly, opřely jsme je o kámen a připily si vodou z kanystru.

„Na lepší zítřek,“ řekla jsem kysele. Moje zítřky nebudou nic moc, v dohledné době.

„Na tenhle svět,“ pronesla Sue vážně a pořádně se napila vody. Tázavě jsem se na ni podívala.

„Co je na tomhle světě pro tebe tak dobré, že mu připíjíš?“ zeptala jsem se.

Tenhle svět není vůbec špatnej. Je tu líp než v tom tvým,“ ukázala na mě prstem a otřela si kapičky vody z brady.

„Co jsi zač, Sue? Mám dojem, jako by ti bylo aspoň sto let, ale jsi přece dítě,“ zašeptala jsem.

Susan odložila vodu a vzala oba klacky, aby dopekla ryby. Pokrčila rameny.

„Sama seš dost zvláštní na to, abys chápala, že všecko není, jak to vypadá. Já jsem taky prostě jiná, no. Jenom po svým. Ne jako ty.“

Chvilku jsme mlčely. Přemýšlela jsem o tom, co řekla. Není to vlastně až tak filozofické, má pravdu tak jako tak. I kdyby nebyla jiná, byla pořád zvláštní i na člověka.

„Jenže já nejsem tak docela člověk. A vim, kdo seš ty, i co se ti stalo. Je to docela na palici, tahle věc.“

Byla jsem naprosto ztuhlá šokem. Čte mi myšlenky? Nebo náhoda?

 


 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

miamam

8)  miamam (17.12.2011 17:41)

Bos, zrovna ho jdu nějak zkorigovat a přidat :)

Bosorka

7)  Bosorka (14.12.2011 18:25)

Bude další En?

miamam

6)  miamam (13.12.2011 07:58)

Jste takový zlatíčka!!! Díky

5)  belko (12.12.2011 23:12)

tak se teda přiznám.Chytla jsem se na tvůj háček, ale visím tady ráda! těším se na další písmenka

Twilly

4)  Twilly (12.12.2011 21:34)

No miláčku, jsem lapená. Ten tvůj drsňácký, ryze americký styl mi vaří krev v žilách. Budu tě velice pečlivě vyhlížet, mladá dámo

Bosorka

3)  Bosorka (12.12.2011 20:13)

Tak a teď jsem v háji.. a těším se na další díl ;)

2)  UV (12.12.2011 19:48)

1)  SofiaN (12.12.2011 14:02)

Absolutne netusim, co je Sue zac. Kdyby byla poloupir, Nessie by to poznala,takze je jen clovek?? Sem zvedava.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella