Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Mám ráda, když se do povídky přimotají postavy odněkud jinud... Tentokrát je to Susan, ale co je vlastně zač, to až příště :)

7.

 

Slunce už se blížilo k obzoru, když jsem se zastavila. Pár set yardů přede mnou se v horkém vzduchu vlnila benzinka s přilehlým bistrem a mrňavým stavením, které mělo sloužit jako motel. V takových končinách vždycky nějaký bývá. Jen ne žádný taneční klub, prosím.

Prohledala jsem kapsy. Našla jsem posledních pět dolarů a pár drobných k tomu. Nic moc, zamračila jsem se.

Strčila jsem peníze zpátky do kapsy a vykročila vpřed. Šla jsem po krajnici, abych nebyla příliš nápadná, a snažila jsem se udržet tempo znaveného člověka. U benzinky bylo pusto. Zamířila jsem si to nejdřív na dámské záchodky. Naštěstí jsem kvůli tomu nemusela přes vnitřek obchůdku. Cítila jsem, jak mám vlasy úplně ztvrdlé prachem. Zavřela jsem za sebou dveře a zhodnotila situaci. V jedné kabince byli dva lidé – jeden dýchal ztěžka a při každém výdechu mu pískalo v nose. Druhý dech byl klidnější. Nasála jsem vzduch. Starý a hodně mladý, možná dítě. Zavrtěla jsem pomalu hlavou a přešla k umyvadlům. Bylo mi na zvracení, ale tentokrát ne ze sebe. První místo po… po takové době a narazím na nějakou chátru. Vzpomínky na klub a lidi v něm jsem se snažila odstrčit někam dozadu.  Strčila jsem hlavu pod vodovodní baterii a pustila vodu. Tekla vlažná, bylo to příjemné.

Spláchla jsem špínu z obličeje i z vlasů a utřela se do posledního papírového ručníku, co ležel na umatlaném umyvadle. Zkontrolovala jsem se v zrcadle a usoudila, že teď už celkem můžu mezi ty lidi. Odfrkla jsem si.

Obešla jsem budovu a vlezla do prosklených dveří bistra. Bylo úplně prázdné. Odněkud bylo slyšet rádio, hráli starý cajdáky. Sedla jsem si na zašlou koženkovou lavici a prohlédla si jídelní lístek, který ležel na stole. Zdálo se, že tu leží docela dlouho. Někdo se ke mně šoural od pultu. Stočila jsem pohled tím směrem. Podsaditý chlápek se na mě podmračeně zadíval a opřel se o můj stůl. V koutku pusy se mu pohupovalo párátko, jak ho pomalu požvykoval.

„Co to bude?“ spíš zamručel, znělo to sípavě a unaveně. Podívala jsem se mu do očí. Měl je kalné a skleněné, duhovky samou tečku. Ten asi nežije z obilných klíčků a pomerančového džusu. Usmála jsem se, jak mě to pobavilo.

„Jen colu.“ Chlápek se odšoural k pultu a za chvíli byl zpátky i s pitím. Položil ho na stůl a stál u mě. Změřila jsem si ho a čekala, co z něj vypadne. Už jsem byla nastartovaná, že mu případně něco ostrého řeknu, ale on mě předběhl.

„Tady se platí hned.“ Uvolnila jsem se.

Vytáhla jsem drobné a zaplatila. Muž se odšoural někam dozadu a já zas osaměla.

Cola byla hnusná, už neměla skoro žádné bublinky, ale aspoň byla ledově vychlazená. Dívala jsem se přes zaprášené sklo okna na dvůr mezi tankovací stojany. Byla jsem zvědavá, kdo to byl na záchodcích a co tam dělal. Vypila jsem půlku svého pití a vzala si ho s sebou ven. Dvířka se sítí proti hmyzu se za mnou zhoupla v pantech a práskla o futra. Nikde nikdo.

Naproti bistru byl malý přístřešek, pod kterým stálo několik kol opřených o sebe. Zdálo se, že na nich někdo jel tak po druhé světové. Leckterá měla už skoro uhnilá řídítka. Vedle přístřešku bylo několik keřů, pod kterými byl sympatický stín. Přešla jsem dvorek a schovala se v něm. Ucucávala jsem colu a poslouchala hvízdání větru v téhle zapadlé končině. Vpravo ode mě bouchly dveře. Ohlédla jsem se a spatřila malou holku stojící kousek od záchodků, mohlo jí být tak dvanáct, jak si zapaluje jointa. Párkrát potáhla a zadržela dech, když si mě všimla. Lhostejně vyfoukla kouř a namířila si to ke mně. Dlouhé ušmudlané, ale stále krásné vlasy jí vlály při každém kroku. Byla hrozně hubená, přestože to skrývala vytahaným pánským tričkem. Kecky zachrastily v prachu přede mnou, jak se zastavila. Stála nade mnou a měřila si mě.

Oči nepatřily dvanáctiletému dítěti. Tohle dítě toho vidělo příliš mnoho, aby v jeho pohledu byla nějaká nevinnost. Natáhla ke mně ruku s jointem a nabízela mi.

„Když mi dáš napít,“ řekla a odhrnula si loktem přerostlou ofinu z čela. Podala jsem jí sklenici a nechala ji napít se. Dvakrát si lokla a pak se zašklebila.

„To je ale zasraná břečka.“ Znělo to jako od někoho, kdo podobná slova říká denně. Hned mě o tom ujistila.

„Ale lepší než drátem po ksichtě. Za to si můžeš čoudnout jen jednou. Tohle je příliš dobrej materiál za tak zmrvený pití.“ Potáhla jsem z nabízeného jointa, holka mě přitom sledovala rentgenovým pohledem, abych netáhla moc. Když jsem jí ho podala zpět, ušklíbla se a pokývala hlavou.

Bylo děsivé ji sledovat. Čím dál míň vypadala na svůj věk. Byla to utahaná třicítka v těle dítěte.

Sedla si vedle mě a zírala do prázdna. Chvílemi potáhla, až jí zbýval jen malý špaček, který típla do písku a očistila.

„Na horší časy,“ kývla ke mně. A nespouštěla ze mě oči. Pozorovala jsem ji docela dlouho, ale ona svým pohledem neuhnula. Tahle byla tvrdá. Nakonec mě její ledové oči přiměly podívat se jinam.

„Co jsi zač?“ zeptala se a odplivla si do písku.

„Jmenuju se En,“ řekla jsem neutrálně, tentokrát to nebyla hrozba, jen konstatování.

„Jsem Susan. Sue,“ podala mi špinavou ruku a krátce, ale pevně stiskla. „Dělám tu v kuchyni. Hledáš práci? Protože tý tu zas tolik není.“ Vystrčila na mě vzdorovitě bradu a mně něco došlo.

Co tu děláš?“ Chtěla jsem se ujistit, že si to myslím správně.

„Všechno možný,“ řekla opatrně. Doufala jsem, že nemyslí tu jedinou věc, na kterou jsem myslela já.

„Nechci ti vzít fleka,“ ujistila jsem ji. Jemně pokyvovala hlavou.

„To bych ti radila,“ řekla naprosto vážně. „Tak co tu vlastně děláš, když nehledáš práci?“

„Někdo mi ukrad motorku, když jsem spala v poušti. Tady se jen zastavuju na pití,“ pozvedla jsem skoro prázdnou skleničku a dopila zbytek.

„No a teď asi půjdu po svejch dál.“

„To jako v tý tmě, jo? Dyť za chvíli nebude vidět na krok. Nejbližší město je odsud sedmdesát kiláků,“ přivřela podezíravě oči.

Pokrčila jsem rameny. Pak mě něco napadlo.

„Kolik je tady lidí?“

Pozvedla obočí nad zdánlivě nesmyslnou otázkou, ale pak odpověděla.

„Já, Brooks na baru, starej Stephen, co sem tam přijede s dobrou trávou, no a pak ještě Phil. Jenže ten je furt ožralej, tak o něm někdy celý dny nevíme, dokud zas nevyvádí, když nemá co pít.“

„Ty nikoho nemáš, že jo,“ řekla jsem opatrně. Sue se nafoukla.

„Mám sebe! To stačí bohatě.“ Vstala a zastrčila špačka od jointu do kapsy.

„Tak bys teda asi měla vyrazit, co myslíš,“ dodala a založila si ruce na prsou. Chvíli jsem přemýšlela, co udělám. Řekla jsem si, že s konečným rozhodnutím ještě chvíli počkám. Lehla jsem si pod keř, založila si ruce za hlavou a vychutnávala poslední sluneční světlo tohoto dne. Světla rychle ubylo, až padla úplná tma. Brooks na baru vypnul rádio a bylo slyšet, jak listuje papírem, možná četl noviny?

Sue nade mnou stála ještě několik minut a pak si odfrkla a vydala se k baráku. Zavřela jsem oči a přemýšlela. Něco tu nesedí, nemohla jsem ale přijít na to, co.

Někdo ke mně krátkými tichými kroky přiběhl. Otevřela jsem oči a podívala se tím směrem. Nade mnou zas stála ona.

„Pojď dovnitř. V noci je fakt hrozná kosa. Můžeš spát u mě. Aspoň mně nebude zima,“ dodala tvrďácky, ale neušlo mi, že je trochu nejistá. Tak přece jen nemá tak tvrdou slupku?

„Buď zticha. Brooks si teď luští, nesnáší, když u toho někdo žvaní.“ Mávla na mě, abych ji následovala. Šla jsem za ní tak potichu, že se párkrát musela ohlédnout.

Prošly jsme lokálem, Brooks ke mně seděl zády a nevšímal si mě. Minuly jsme malou kuchyň dozadu do chodby, kde jsme kličkovaly mezi basami s prázdnými lahvemi. Na konci byl malý výklenek se závěsem a okýnkem, pod kterým stála postel.

„Lehni si ke zdi. Chci spát na kraji,“ zašeptala a v tom šepotu jsem konečně poznala to dítě, které přede mnou stálo a zapíralo svůj věk pro mě ještě netušenými zkušenostmi. Beze slova jsem si lehla a přikryla se tenkou zaprášenou dekou, co ležela u nohou. Sue si lehla a přitiskla se ke mně. Zatáhla za cíp deky a přikryla se. Za chvíli už spala. Napjala jsem se na ruce, ale opatrně, abych ji nevzbudila. Málem jsem se neudržela a vzdychla nahlas.

Na její obličej nedopadalo žádné světlo, pro mě ale nebyl problém ji vidět… Její tvář se úplně vyhladila a uvolnila. Vypadala natolik dětsky, že jsem měla najednou neodolatelnou touhu ji ochraňovat. Odvést ji z tohohle hnusného místa. Její tvrdá maska vzala se spánkem za své. Lehla jsem si a usínala se smíšenými pocity. Ne, nechtěla jsem se do ničeho míchat. Každý má svůj osud, sám si ho řídí.

Než jsem usnula, vybavil se mi Kiřin výraz, když se mě snažila první noc svést. Ten záblesk v očích, co prozrazoval všechno

Nespala jsem klidně. Neustále mě pronásledovaly obrazy mých bývalých blízkých. Obrazy se střídaly z nekonečného štěstí po nevýslovnou hrůzu, přesto jsem se nedokázala probudit… Proč mě nenecháte být? Mami? Jakeu…

 

**

 

Druhý den ráno jsem se probudila v posteli sama. Vstala jsem a opatrně prošla chodbou zpátky do putyky. Rádio už zas hrálo a byly to hodně staré písničky.

I am the man…

Rozhlédla jsem se a poklepala prsty na pult. Nebyla jsem si tak docela jistá, co bych měla dělat.

…of constant sorrow…

Zamračila jsem se na rádio. Někdy mívám pocit, že mě snad někdo sleduje a do rádia mi přes písničky pouští skryté vzkazy.

Poslouchala jsem houpavou melodii a slova vycházející z malinkého rádia a bylo mi náhle teskno. Opravdu je ten život tak hrozně podělanej? Nemám žádnou naději? Ne, nemám.

„Ty víš, že se můžeš kdykoli vrátit. My jsme pořád tvoje rodina.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Potřebuju čas. Možná ho potřebuju hodně. Promiň, tati.“ Přitiskla jsem mu ruku na tvář a ukázala mu, co se ve mně děje, přestože si to dennodenně četl v mé mysli. Nepatrně sebou cukl.

Spustila jsem svou ruku a jemu se obličejem mihl tak nešťastný výraz, že jsem si to všechno málem rozmyslela. Oni v tom jsou se mnou, blesklo mi hlavou.

 

Sevřela jsem rty do pevné linky. V kapse mi pořád zbývalo pár drobných. Možná… Možná už bych se přece jen mohla přiblížit k domovu. Ne se vrátit… Ne docela.

Vyšla jsem ven a hledala telefon. Byl z druhé strany benzinky, měla jsem výhled na parkoviště. Vyhlédla jsem si starou fordku, kterou si po tom telefonátu vypůjčím.

Byla jsem dost nervózní. Co jim mám po takové době říct?

Poplácala jsem rukama kapsy kombinézy a nahmatala zmačkanou krabičku cigaret. Ještě že nemám takové vyhlídky na stáří jako člověk.

Nemáš vyhlídky na žádné stáří, zlatíčko!

Zapálila jsem si cigaretu a několika svižnými kroky přešla k telefonní budce. Potáhla jsem a rychle vyfoukla kouř. Účinky to na mě nemělo veškeré žádné, nikotin mi do krve stejně nepronikne. Jen ten pocit, že něco dělám… Že se na to, co udělám, nemusím tolik soustředit.

Prstem jsem setřela silnou vrstvu prachu na displeji. Nebyl nijak poničený, ani sluchátko nebylo utržené… Povzdechla jsem si. Ne, nic mi nebrání zavolat.

Zvedla jsem sluchátko. Uslyšela jsem tiché zvuky, napovídající, že telefon funguje. Naházela jsem drobné do otvoru z boku a pomalu vymačkávala telefonní číslo…

Túúúúú. Túúúúú. Túúú-

„Haló,“ ozvalo se nesmírně unaveně.

Maminka! Maminka, moje…

„Kdo je to?“ hlas nebyl ani podrážděný. Znělo to tak odevzdaně, že se mi sevřelo hrdlo a nemohla jsem promluvit. Najednou mi slzy tekly proudem. Trošku jsem si odkašlala, jenže jsem se zajíkla a neřekla nic.

Slyšela jsem, jak dýchá. Jak se jí dech náhle zadrhl.

„Ne… Renesmé?“ Tiše. Plačtivě. Slyšela jsem dutou ránu, jak někde u ní něco spadlo na zem.

Stiskla jsem pevně oční víčka a rychle se uklidnila.

„Jsem v pořádku.“

Nessie!!! Proboha, kde jsi???“

Zavěsila jsem.

 


 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

miamam

5)  miamam (13.12.2011 07:55)

Twilly, jsi mě fakt rozesmála ...

Twilly

4)  Twilly (12.12.2011 21:12)

nevím co říct, zkusím se teda popsat... vypadám asi takhle nějak , akorát si přimysli krátké tmavé vlasy s ofinou...

miamam

3)  miamam (12.12.2011 20:24)

Bosorka:

Bosorka

2)  Bosorka (12.12.2011 20:08)

A je to temnější a temnější.... Ale líbí se mi to! ;)

1)  UV (06.12.2011 19:57)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek