Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Intermezzo s kamioňákem. No, nevím...

 

6.

 

Bloudila jsem krajinou a nechala se unášet do neznámých končin. Silnice ubíhala pod koly motorky tím rychleji, čím větší byla tma. Užívala jsem si temnotu, když jsem vypnula reflektor – to čekání, jestli mě pohltí nicota a třeba se někde vybourám… Jenže nešlo to. Viděla jsem moc dobře i ve tmě. Nakonec jsem ubrala plyn a zastavila u krajnice. Byla jsem přeplněná zlostí, až jsem cítila, jak se mi chvějí ruce. Strčila jsem do motorky, která bokem dopadla do písku a svezla se z náspu silnice. Byla jsem sama. Dosud jsem jen jednou okusila, co to slovo vlastně znamená, jeho plný význam. A teď znovu.

Zalezla jsem do nejbližší jeskyně a opřela si hlavu o kolena. Setrvávala jsem tak několik dní. Dobrovolně jsem hladověla a vyčerpávala se víc, než můžu dlouhodobě unést…

Může poloupír zemřít? Nikdo mě vlastně nepřipravil na něco tak zásadního jako je samostatná existence. A jak pak mám unést její tíhu?

Všechno se ve mně vařilo vztekem. Kvůli sobě, kvůli své zasrané podstatě jsem zase přišla o někoho blízkého. Hluboce jsem vrčela a civěla před sebe do tmy.

„Polib mě, prosím. Sem. A ještě sem,“ ukazovala jsem mu a on mě poslechl. Ukradl si ale mnohem víc, než jsem mu původně chtěla dovolit.

„To se nedá, Nessie. Nemuč mě,“ zavrněl mi do ucha a pošimral mě na krku svým dechem. Vzal mě za ruce a něžně je líbal kousíček po kousíčku, aby se uklidnil. Mě to ale nebezpečně dráždilo.

„Něco jsi slíbil. Buď hodný,“ pošeptala jsem. „Naši by tě mohli slyšet.“ Zasmál se.

„Myslíš, že tu tvůj táta zůstal, aby sdílel moje myšlenky? Nevydržel to. Nedivím se mu, taky mám co dělat,“ řekl tiše a zahleděl se mi do očí.

Měla jsem pocit, jako bych se v těch jeho topila, ztrácela… Jeho pohled náhle zněžněl a Jacob se trhaně nadechl. Nespouštěl mě však z očí.

„Nessie, chci tě o něco požádat,“ ztěžka polkl. Naklonil se ke mně a políbil mě, jemně a váhavě. Najednou jsem se cítila strašně nesvá. Co po mně mohl žádat? A proč to vyslovil takhle? Veděl, že bych pro něj udělala cokoliv. Tázavě jsem se na něj zadívala a čekala. Zhluboka se nadechl.

„Jsi pro mě všechno na celém světě. Vím, že to víš, ale nahlas vyslovené je to víc… definitivní.“

 

Otřela jsem si teď už suché tváře od prachu a vylezla ze svého hloupého úkrytu. Před čím se schovávám? Mám práci, všude v téhle zkažené zemi je dost práce. Jen si příště musím dávat větší pozor. Uzavřela jsem hluboko v sobě truhlu s novými zkušenostmi a nechala jsem je usnout. Jen by překážely.

Místo tváře ledovou masku. Tvrdší přístup.

Chytila jsem ve skalách několik hadů a rozdělala oheň. Raději bych čerstvou…

Zaskřípala jsem zuby a něco zapraskalo. Žádnou čerstvou kořist. Rozhodně ne žádnou nevinnou čerstvou kořist. Podívala jsem se na své ruce a byl mi jasný původ toho trhavého zvuku. Hadi byli na dva kusy. Ušklíbla se. Tak o tomhle je to rčení?

Opekla jsem je nad ohněm. Žádná lahůdka to nebyla, ale hlavně mě to zasytí. Když jsem se najedla, lehla jsem si k ohni a snažila se usnout. Myšlenky se mi rozutíkaly všemi směry, ale každou chvíli jsem se přistihla, jak civím do ohně, čelisti pevně sevřené, a před očima ty nejhorší možné vzpomínky. Povzdychla jsem si a posadila se. Tohle nebude moc příjemné, ale je to nutné.

Sáhla jsem do vnitřní kapsičky v bundě kombinézy a nahmatala malý sáček s tabletkou. Roztrhla jsem ho zuby a dala si tabletu do pusy. Chvíli jsem ji převalovala na jazyku a cítila, jak měkne, a pak jsem ji rozkousla a spolkla.

Člověka by to zabilo. Mě to odeslalo do říše snů – děsivě barevných a neskutečných, ale ráno se probudím naprosto odpočatá.

Znovu jsem si lehla a zavřela oči. Na příštích několik hodin.

 

**

 

Cosi škrábalo do písku několik metrů ode mě. Ještě jsem neotevřela oči, jen jsem poslouchala – probouzela jsem se postupně. Škrábání se blížilo k mojí hlavě. Už jsem to nevydržela.

Zamrkala jsem a všimla si několika štírů, jak hrabou v zemi komůrky jen pár centimetrů ode mě. Měli malé jedové váčky a velká klepeta. Pomalu jsem vstala a chtěla jsem je pozorovat při práci, jenže štírci se mě lekli a rázovali si to pryč, do stínu. Rozhlédla jsem se. Ohniště už bylo úplně vyhaslé a plné popela. Vstala jsem a zasypala ho pískem. Co kdyby přece jen chytla suchá tráva kolem?

Šla jsem pomalu k silnici a hledala jakýkoli záblesk mé motorky. Mrzelo mě, že jsem ji nechala jen kus od silnice hozenou v prachu.

Tím víc, když jsem zjistila, že ji někdo nejspíš ukradl. Zavrčela jsem. Copak tady v poušti se taky krade?

Naštvaně jsem si to vykročila po silnici směrem, kterým jsem předtím jela.

Dobře ti tak. Jsi blbá a patří ti to. Zmlkni! Vylezla jsem po náspu na silnici a vydala se nazdařbůh pustinou.

Po několika hodinách chůze jsem uslyšela zvuk motoru. Ohlédla jsem se a v dálce uviděla kamion, jak se ke mně blíží. Že bych měla jednou štěstí? Jel docela rychle, tak jsem zvedla ruku s palcem vystrčeným nahoru a snažila se ho stopnout. Poznala jsem, že podřazuje a za chvíli už zabrzdil kousek ode mě. Otevřela jsem dveře a naskočila. Kamion zafuněl a my se rozjeli.

Řidičovi mohlo být kolem čtyřiceti a na ruce měl vytlačený kroužek po prstýnku. Proč si ho asi sundal?

„Kde jste se vzala uprostřed pouště, slečno?“ zamručel a zvědavě po mně pokukoval.

„Nedaleko jsem tábořila a přes noc mi někdo ukradl motorku,“ odvětila jsem a prohlížela si kabinu. Měl tu docela čisto, jen z přihrádek ve dveřích vykukovaly pytlíky od baget a zmačkané pet flašky.

„Tak to máme štěstí, že jsme na sebe narazili. Vy byste musela jít ještě dobrejch sto kiláků k nejbližší benzince a já budu mít takhle aspoň společnost. Není vám horko?“ nepokrytě se mi zadíval na prsa a já se musela ovládnout, abych nezaskřípala zubama moc hlasitě. Nakonec jsem si řekla, že tuhle jeho blbou hru budu hrát. Mám nad ním převahu, jen to chudák neví.

„Jak to myslíte?“ ujistila jsem se.

„No, větráky už mám na plno, klimoška mi zdechla už při výjezdu, tak jestli si nechcete odložit,“ pousmál se dobrácky a oči mu zasvítily. Tak fajn, ty prase.

„Je docela horko, ale venku to bylo horší.“

„Ale jděte, já vás neukousnu,“ zašklebil se a opřel se o volant.

Beze slova jsem si sundala bundu kombinézy, pod kterou jsem měla jen tílko. Doufám, že si nevšimne, že nejsem zpocená. Ohlédl se po mně jen tak mimochodem a pootevřel rty. Pak se podíval z okýnka, jakože se jen tak rozhlíží a ztěžka polknul. Předstírala jsem, že sleduju krajinu ubíhající za sklem. Blížili jsme se ke křižovatce. Krajina byla úplně plochá, a tak jsem svýma poloupíříma očima snadno zahlédla drobnou lesklou tečku v dálce. Pokud bychom jeli rovně, nejspíš bychom dojeli k benzince.

Ridič ale před křižovatkou zpomalil a odbočil doleva. Žádné překvapení, kampak asi dojedeme?

„Jezdíte tudy často?“ zeptala jsem se nevinně.

„Párkrát do měsíce, jo,“ usmál se světácky.

„A kam to vlastně jedeme?“

„Beru to zkratkou k nejbližší benzince. Za chvíli ale zastavíme, potřebuju si udělat pauzu, pokud nemáte nic proti.“

„Žádný problém.“

Mrzelo mě, že mu nemůžu číst myšlenky, protože se viditelně snažil ovládat. Oči upíral přímo před sebe a občas jsem si všimla krátkého úsměvu.

Po pravé straně se ze země zdvihal pískovec, byl pořád vyšší, až jsme nakonec jeli v jeho stínu. Okolo nás se začaly objevovat keříčky a sem tam i nějaký strom. Keře byly hustě olistěné. Ušklíbla jsem se. Nejspíš přece jen načerpám nové síly... Ale pokud to bude probíhat tak, jak myslím, nemusí mě to mrzet. Ani kvůli Kiře ne.

Zpomalovali jsme, až jsme úplně zastavili a chlápek vypnul motor. Sešlápl ruční brzdu a auto si zas odfouklo, až nakonec ztichlo.

„Nechcete si taky protáhnout nohy? Aspoň kapku, než zas vyjedeme, je to ještě kus cesty,“ řekl a už lezl ven z kabiny.

Otevřela jsem dveře, ale to už u nich stál on a natahoval ke mně ruce, že mi pomůže. Otočila jsem se k němu zády, smysly napnuté, a pomalu slézala po schůdkách. Chytil mě za pas a jednou mu ruka „sklouzla“ i na můj zadek.

Když stál kousek ode mě, začal se pravou rukou hrabat v zadní kapse kalhot. Že bys měl nějaký provaz, ty pse? Dělala jsem, že si toho nevšímám a bloumala pohledem kolem. Začal mi popisovat nějaké detaily na autě a mně konečně došlo, že mě potřebuje mít zády k sobě. No dobře.

„A tamhle je nádržka s pitnou vodou, jestli se chcete osvěžit,“ řekl slizce a šel těsně za mnou.

Natáhla jsem ruku k malému kohoutku a pustila vodu, když mě pevně chytl za levou a uslyšela jsem kovové cvaknutí. Tak pouta!

Rychle mě strhl k sobě a spoutal i mou druhou ruku. Dívala jsem se na něj vyjeveně, ale uvnitř mě to vřelo. Kolik takových už ulovil, když s sebou vozí pouta a ne jen obyčejný provaz?!

„Co to děláte?“ zeptala jsem se ublíženě.

„Neboj se, kočičko,“ zhnuseně jsem se nad tím oslovením otřásla. „Jenom si trochu zašpásujem, bude to jen chvilinka.“

„To ale nemůžete! Pusťte mě!“ hystericky jsem sebou škubala, ale moje temnější stránka se chvěla nedočkavostí, kam až to tenhle chlápek dotáhne.

„Ale můžu. Nikdo tu není, vidíš? Nemusíš křičet. Nikdo tě neuslyší, tím si buď jistá. Jestli ale budeš zlobit, skončíš vedle dvou dalších kuřátek, které jsem tu cestou potkal,“ zachechtal se a táhnul mě mezi keře, přes které nebylo na silnici ani vidět. Já ale auto stejně nevyhlížela. Viděla jsem rudě. Další dvě holky, jak jsem pochopila. Tady někde. Mrtvé. Zvíře ve mně se nedočkavě pohnulo.

Ještě ne.

Klopýtla jsem, samozřejmě omylem, a upadla na zem. Nenechal se vyvést z míry, čapnul mě za paži a vlekl mě po zemi. Lidskou dívku by to bolelo, tak jsem ukázkově fňukala a kňučela. Po pár metrech mě pustil do prachu. Upadla jsem na tvář a schválně hlavou přitlačila, abych měla aspoň špinavý obličej, když už nemůžu mít oděrky. Otočil mě na záda a odhrnul mi vlasy z čela. Chtivě si mě prohlížel a pak se zazubil. Vypadal při tom trochu šíleně, tak mě to pobavilo. Očima mu projelo chvilkové zděšení, ale hned se uklidnil.

„Co je ti k smíchu?“ Jo tak. Pán je nerad ponižován. Rychle jsem se zatvářila zděšeně.

„N-nic! Prosím... Prosím, pusťte mě! Nikomu to nepovím!“ teda ze mě padají perly, ušklíbla jsem se v duchu.

„Nebudeš mít co povídat, to ti zaručuju,“ narovnal se a shlížel na mě jako nějaký bůh, kalhoty v rozkroku značně vyboulené.

To máš pravdu, staříku. Tohle by mi asi stejně nikdo nevěřil.

Chvíli si mě měřil a já se snažila tvářit zničeně, jenže pak se na mě vrhnul a mně taky už došla trpělivost. Zatímco se mi sápal pod tílko a dost neurvale mi mačkal prsa, táhla jsem ruce od sebe, abych přetrhla pouta. Tiše to luplo, ale on byl tak zaneprázdněný svými choutkami, že to ani nepostřehl. Zafuněl mi do tváře a olízl mi bradu.

„Fuj!“ Já to řekla nahlas?

Muž se zarazil. Pak natáhl ruku a už jsem ji měla. Tvář mě trošku šimrala, jeho to ale muselo bolet daleko víc než mě. Jak si to sakra mohl dovolit? „Ještě jednou takhle cekneš a dostaneš roubík, zlatíčko,“ zavrčel.

„Vážně?“ zeptala jsem se nevinně a v mžiku jsem prudce vyrazila rukama a nohama před sebe, takže chlápek chvíli plachtil vzduchem a pak tvrdě dopadl do prachu. Sakra. Snad ještě bude při vědomí?

„Hemf… Ty jedna kurevská mrcho! Jen počkej, až tě…“ nedořekl, protože to už jsem stála nad ním. Pustila jsem uzdu všem svým přirozenostem. Nestihl postřehnout, kdy jsem se k němu dostala, ani jak jsem se nad něj sklonila. Jeho tvář nabrala tím překvapenější výraz, když jsem ho jednou rukou zvedla do vzduchu. Vlál mi v ruce jak hadrový panák.

„Promiňte?“ zeptala jsem se nechápavě. Muž zblednul.

„Co že jste to říkal?“ zatřásla jsem s ním a pak ho pustila. Dopadl na zem a svalil se do prachu jako žok.

Chlap naprázdno klapal pusou a jeho oči prozrazovaly, že si není jistý svojí příčetností. Já v tu chvíli rozhodně příčetná nebyla. Naopak jsem byla dost nasraná, protože moje představy o tomhle individuu nebyly příjemné. Zvlášť, když jsem neustále myslela na ta dvě kuřátka

Zavrčela jsem. Temně a dlouze. Vztek ve mně kypěl a málem přetekl. Ještě chvilku. Než ho zabiju. Než mu zlomím vaz.

Muž měl teď ve tváři čirou hrůzu. Potil se a něco tiše brblal.

„Co… Co jsi doprdele zač?!“ zařval a roztřásl se. Zastavila jsem se před ním a sklonila se těsně k jeho upocenému obličeji. Vrhla jsem po něm svůj vražedný pohled, muž vykvikl a následně jsem ucítila čpavý zápach. Pomočil se strachy.

„Jmenuju se En,“ zašeptala jsem. Hypnotizovala jsem ho a on nedokázal odtrhnout oči. Nebyl schopen slova, jen tiše kňučel a valil oči.

„Ty dvě ztracené holky. Kams´je uklidil?“ zeptala jsem se pomalu.

„Já… Já… Už nevím…“ těžce vydechl a hrbil se.

„Dobře. Nevíš,“ šeptala jsem. Naklonila jsem se ještě blíž, až jsem se rty téměř dotýkala jeho ucha.

„Teď poslouchej, ty hajzle. Poslouchej mě velmi dobře. Řekneš mi, kde jsi je nechal, a já tě nechám jít. Nebo neřekneš nic a já ti slibuju, že to bude hodně krátký mlčení. Jak jsi ale před chvílí poznamenal, široko daleko není nikdo, kdo by mohl slyšet, jak křičíš.“ Lehce jsem ho poplácala po zarostlé tváři a on se pod mým dotekem málem rozsypal.

Rty se mu stále trochu třásly, ale zjevně usoudil, že nebudu tak hrozivá, protože jeho oči se na mě dívaly trochu trucovitě.

Nevím, kde jsou.“ nepatrně vystrčil bradu. Tak tenhle je fakt trochu natvrdlý, povzdychla jsem si.

„Ukážu ti to. Tvou budoucnost.“ Ušklíbla jsem se a natáhla ruku k jeho tváři.

Bolest. Řev, táhlý a vysoký… Rvu mu uši od hlavy a cpu mu je do pusy. Lámu mu prsty na rukou a na nohou. Strkám prsty do jeho pusy a táhnu za jazyk, dokud -

„Dost! Dost! Přestaň! Fakt nevím, kde jsou! Nechal jsem je tu prostě v písku! Viděl jsem, že už tu nejsou, protože to bylo jen kousek od místa, kde teď stojí můj náklaďák…“ zakňučel a mně se zatmělo před očima.

„Nejspíš je tu něco sežralo, tak už to v poušti chodí,“ dodal tiše. V očích mu lascivně blýsklo a koutky úst cukly v úsměvu.

Znovu jsem zavrčela.

„Ty mi ani nestojíš za to, abych tě zabila rovnou! Ty nechutný prase!“ Vrazila jsem mu facku, až vzal druhou o zem. Chytila jsem ho ledabyle za košili, až to zapraskalo a mrskla jím do křoví. Uslyšela jsem křupnutí a chlap začal řvát.

Skočila jsem k němu a chtěla to s ním ukončit, jenže jsem si všimla, že si vykloubil rameno a kůži měl roztrženou až na kost. Zabrzdil o jediný špičatý kámen v blízkém okolí. Krev se mu z rány řinula a já se neudržela. Pár hadů po tak dlouhém půstu a navíc tenhle zmrv…

„Teď pojdeš hůř, než jak by sis jen představoval, slaďoušku,“ řekla jsem vztekle a zakousla se do něj. Přestávala jsem vnímat přítomnost a lačně polykala. Jediné, co jsem jakoby z dálky slyšela, byl hlasitý řev toho chlapa a taky mě něco lehce ťukalo do zad. Ne, teď jsem si vážně nepřipadala jako zrůda. Ani trochu.

Ale… Člověka?

Moje svědomí tichounce vypísklo… Jenže dvě dívky tu někde přišly o život. Nemůžu je ani pohřbít, ani nahlásit na policii, když je tu nechal napospas živlům a zvěři…

Muž se naposledy napjal, pak jeho tělo ochablo a přestal dýchat. Mrtvolu jsem nechala být tak, jak si mě představoval po svých neuskutečněných orgiích. V písku, v prachu, pohozenou.

Otřela jsem si ústa a odplivla si na jeho břicho. Lehce jsem do něj kopla a pak jsem šla k silnici. Cestou jsem si strhla pouta a odhodila je za sebe. Měla jsem před sebou kus cesty, ale do večera bych to k té benzince mohla zvládnout. No, i dřív, napadlo mě. Rozeběhla jsem se, plná čerstvé energie.


Shrnutí

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

miamam

7)  miamam (13.12.2011 07:57)

....Děkuju, ani nevíte (no asi vlastně jo), jak mě strašně potěšily ty vaše komentíky

6)  belko (12.12.2011 22:42)

6e bych tady kápla na nějaké dobré soustíčko???? no jo, dobře se to čte

Twilly

5)  Twilly (12.12.2011 20:51)

Drsný holka, drsný... umíš to rozproudit

Bosorka

4)  Bosorka (12.12.2011 20:01)

Jak vidím, tak tatínkovy geny se nezapřou....

miamam

3)  miamam (02.12.2011 13:39)

SofiaN: Páni... No, teda vážně děkuju Čím víc se v téhle povídce vrtám a upravuju ji, tím míň se mi ji chce vydávat dál, když vím, kolik je tady skvělých povídek... Ale když vidím, že aspoň někomu se líbí, tak budu pokračovat

2)  SofiaN (02.12.2011 13:09)

Pani to bylo naprosto uzasny. Tahle povidka se mi zalibila hned od zacatku. Za prve tam bylo trochu tajemna, kdo je vlastne hlavni hrdinka a co se ji stalo.Kdyz uz jsme zjistili, ze se jena o Renesmee sou tu kratke ukazky z jejiho byvaleho zivota - perfektni. No a ted Renesmee jako Nemesis,
ktera bere psravedlnost do vlastnich rukou ( castecne jako Edward kdysi davno ). Musim rict, ze se jedna o uzasny namet a hlavne se mi moc libi, jak to pises, kdyz to ctu uplne se mi pred ocima odviji jeji pribeh, vidim to jak film.

1)  ODCULTI (02.12.2011 11:16)

Wow :D :p muselasi tam dat toho nasilníka:( JE TO UZASNY

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek