Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Nějak se mi do toho "zlého a smutného" ještě nechce. Takže Kira slaví narozeniny a Nessie jí trochu poodhalí svůj původ...

4.

Vyskočila jsem a přeběhla k pultu. Na zemi stál košík zakrytý ubrusem. Nakoukla jsem dovnitř.

Šampus, toasty s masem, salát, mufinky, jahody a šlehačka ve spreji. Ohromeně jsem se zadívala na Chucka.

„Teda Chucku, ty jsi fakt poklad.“ Nahnula jsem se k němu a vlepila mu pusu na tvář. Hrozně zčervenal a nevěděl, kam s očima.

Vzala jsem košík a mířila ven.

„Ty, Ený?“ Otočila jsem se. Myslela jsem, že chce peníze, tak jsem začala hrabat v zadní kapse kalhot.

„Ne, prosimtě, to si strč… To si nech,“ odstrkoval nabízené peníze.

„Tak co je?“ zeptala jsem se trochu nevrle, potřebovala jsem všechno stihnout, než se Kira úplně probudí.

„No, jen mě zajímal tvůj názor.“ Byl rudý až za ušima a nervózně žmoulal utěrku. „Kdybys byla na chlapy, stál bych aspoň trochu za něco?“ Nevěřícně jsem na něj zírala. Nemá smysl, abych ho přesvědčovala, jaké jsem orientace. I když… No, teď jsem v tom sama měla trošku zmatek. Jen trošičku.

Prohlížela jsem si ho důkladně a přemýšlela, co mu řeknu. Potlačovala jsem smích, protože by ho to ranilo, a tenhle týpek si to ode mě nezasloužil.

Chuck nebyl vyloženě ošklivý. Vlasy už mu sice hodně rychle utíkaly do týla a měl trochu pytle pod očima, ale oči samotné byly krásně modré a vyzařovala z nich laskavost a smysl pro řád. Rty měl úzké, ale uměl se hrozně hezky usmát, když měl náladu. Ramena trochu pokleslá, ale široká, a určitě by zvládly schovat a ochránit nějakou holku, co by za to stála.

„Chucku, máš smůlu, že tady jsou v nejbližším okolí jenom dvě holky, který se o tebe navíc nezajímaj. Protože jinak si myslim, že bys měl šanci,“ mrkla jsem na něj. „Trošku zapracuj na zádech a určitě se jich několik chytne,“ dodala jsem ještě a pozorovala Chucka, který byl teď rudý jako rajče.

„Ehm. Díky. To neznělo jako od lesbičky. Ale… Jo, díky za názor, Ený. Užijte si to dneska,“ mávnul na mě a začal zas soustředěně drhnout pult.

Otočila jsem se a vycházela z baru. Cukaly mi koutky, ještě že mě Chuck neviděl. Tak názor lesbičky? Cha. Když jsem vyšla ven, chvilku jsem počkala a pak nakoukla dovnitř. Chuck stál u zrcadlové police s pitím a prohlížel se nejdřív zepředu a pak z profilu. Zatáhnul bříško a narovnal se v zádech a při tom se zamyšleně pozoroval. Přitiskla jsem si ruku na pusu, ale nevydržela jsem to a vyprskla smíchy. Chuck se podíval směrem ke dveřím, ale nemohl mě zahlédnout. Vzala jsem to tryskem k naší boudičce a odemkla motorku. Košík jsem připevnila dozadu háky na gumě a odtlačila mašinu kus dál, aby Kiru neprobudilo vrčení motoru. Jela jsem jak namydlený blesk, za pár minut jsem byla na našem místě, kde jsem košík schovala do křoví a vyrazila jsem zpět.

Kira ještě pořád spala. Nechtěla jsem, aby jídlo snědli mravenci, tak jsem jí zafuněla do ucha. Věděla jsem, že to lechtání nevydrží. Zamručela a zavrtěla se.

„Kolik je hodin, že mě furt budíš?“ zakňučela.

„Dost na jedno překvapení. Vstávej.“

„Překvapení?“ rychle se posadila a zamžourala. „Tak to beru, co se bude dít?“ vyskočila ke komodě, otevřela šuplík a vytáhla kartáč na vlasy. Prudce jím tahala, aby co nejrychleji byla učesaná a pohledem visela na mně.

„No, když budeš takhle pomalá, asi z toho nic nebude,“ rýpla jsem si a zazubila se.

Kira se zamračila a vyběhla do koupelny, aby si vyčistila zuby. Za půl minuty už byla venku a tahala ze šuplíku minišatičky.

„Hm, sice ti to moc sluší, ale pojedeme na motorce, zlato.“

„Si taky mohla říct rovnou!“ zasyčela a vzala si kraťásky a tílko. Přehodila přes sebe ještě džínovou bundičku, nazula zašněrovaný kecky a rozběhla se ke dveřím, že zakopla o vlastní nohu. Podlaha zaduněla, jak vybrala rovnováhu. Prudce otevřela dveře a otočila se na mě. Dala ruce v bok.

„No tak co je? Já chci to překvapení! Teď zdržuješ ty!“ křikla. Oči jí jiskřily, brala to jako hru.

Na motorce už neječela, ale stejně z ní vždycky sálalo to vzrušení, když jsme někde zastavily a ona si sundala helmu.

Zastavila jsem u našeho místa a řekla Kiře, aby ještě chvíli počkala u motorky. Chvěla se nedočkavostí, ale vydržela.

Oběhla jsem vzrostlý strom, pod kterým jsem měla všechno schované; Kira mě sem vidět nemohla. Vyndala jsem z košíku malou deku a naservírovala na ni všechno jídlo a pití. Na dně byla ještě termoska s kafem a dva plastové hrníčky. Chtěla jsem nalít kávu, ale došlo mi, že by mohla podle vůně poznat, o co jde.

Sáhla jsem si na kapsu vrchního dílu kombinézy. Malá krabička byla tam. Nic tak extra honosného, ale snad se bude líbit...

Vrátila jsem se pro Kiru a vzala ji za ruku. Druhou rukou jsem jí zakryla oči a vedla ji k dece.

„Začuchej,“ řekla jsem a zubila se jak tele. Kira k mému překvapení neprotestovala nadávkami, ale opravdu nakrčila nos a začuchala. Jenže pro její lidské smysly bylo tohle asi málo. Zamračila se.

„Nic zvláštního necítím…“ řekla smutně.

„No jo, promiň, asi jsem to neodhadla…“ řekla jsem a sundala jí ruku z očí. Civěla před sebe na tu kupu dobrot a pak se na mě široce usmála.

„Ty jsi nezapomněla!“ vykřikla a skočila mi do náruče, aby mě pevně objala.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Všechno nejlepší, Kiro,“ řekla jsem dojatě. Už dlouho mě nikdo neobjímal.

Vytáhla jsem z kapsy malou krabičku a podala ji Kiře. Obezřetně si ji vzala a nevěřícně mě pozorovala.

„Já mám i dárek?“ zašeptala. Byla naměkko jenom z toho, že vůbec něco dostala. Otevřela krabičku a koukala do ní jak husa do flašky. Byla jsem zklamaná. Asi jsem ji neodhadla. Jenže Kira najednou popotáhla a otřela si hřbetem ruky tvář. Cože?

„Je to jenom náramek…“

„Je to s-strašně krásnej náramek. Fakt. Děkuju-u-u,“ teď už brečela naplno a já z ní byla úplně mimo. Nikdy jsem ji takhle neviděla. Natáhla ke mně ruce a objala mě. Nevěděla jsem co říct, úplně mě ta její reakce rozhodila.

„Já t-totiž strašně dlouho nic nedostala. O-od nikoho,“ odmlčela se Kira a odtáhla se. Z kapsy kraťásků vylovila obří kapesník, do kterého za chvilku troubila a otírala si tváře.

„Samozřejmě nepočítám výplatu od Chucka,“ usmála se plačtivě.

„Tak se do toho pustíme, ať nám to nesní ostatní,“ kývla jsem rozpačitě k dece, kde už lezlo pár mravenců.

Posadily jsme se na deku a nalila jsem konečně to kafe. Kira už neplakala, ale dojatě si mě prohlížela. Pak sáhla do krabičky a pokoušela se nandat řetízek na ruku. Moc jí to nešlo, tak jsem jí pomohla.

Poslední, co z té hromady jídla zbylo, byly jahody a šlehačka. Uklidily jsme je do košíku, že si dáme, až nám trochu slehne. Natáhla jsem se na deku a Kira si lehla hlavou na moje břicho. Koukaly jsme jen tak na plující oblaka a mlčely. Nakonec ticho porušila Kira.

„Ený? Nechceš mi něco říct?“ Ztuhla jsem.

„Hm?“ zeptala jsem se neurčitě.

„Asi mi hrabe, ale přijde mi, že nejsi tak docela normální.“ Napjatě jsem mlčela a přemýšlela, co jí na to asi tak mám odpovědět. Začnu tím nejjednodušším.

„Jak to myslíš?“ Bože, já jsem génius.

„Viděla jsem tě. Párkrát. Pohybovala ses… Jako vítr.“

Sakra. To bylo blbý. Všímala si víc, než bych mohla potřebovat.

Kira se zahihňala.

„Ježiš, to zní blbě. Ale… Víš jak to myslím. Co jsi zač?“ Vztyčila se na loktech a propalovala mě očima. Ona si byla jistá. Dělat z ní blbku nemělo smysl. Povzdychla jsem si. Kiře se zablýsklo v očích.

„Co tě napadlo?“ vyhnula jsem se odpovědi.

„Já fakt nevim. Jsi děsně rychlá. Máš sílu jak kůň,“ odmlčela se. No bezva. To jsem tak průhledná?

Hypnotizovala mě pohledem a tentokrát nijak neprojevila netrpělivost.

„Jsi odsud?“ vypálila.

„Cože?“ nechápala jsem, kam tím směřuje. Kousla se do rtu.

„No, jako ze Země. Nejsi třeba něco jako superman?“ Nespouštěla ze mě oči. Zasmála jsem se a ona se zamračila.

„Tak ne. Žádnej emzák,“ zabručela a lehla si mi zas na břicho.

„Em co?“ zeptala jsem se zmateně.

„To je jedno.“

Přemýšlela jsem, jaké jiné téma nahodím, abychom se v tomhle nemusely pitvat, ale Kira se nedala.

„Nevykládej mi, že jsi normální. Vždyť jsem proboha na tvým obličeji neviděla ani jedinej beďar! Jíš to, co já, a žádná super životospráva to fakt není.“

„Mám dobrou pleť, nikdy jsem s tím neměla problémy,“ uchechtla jsem se.

„Jasně, jasně.“ Zamrazilo mě, jak ta dvě jednoduchá slova zněla, a smích mi zmizel z tváře. Kira si zas musela všimnout, jak jsem ztuhla a vycítila příležitost.

„Tak znovu. Rychlost. Síla. Krása.“ Šťouchla jsem do ní a zakoulela očima. Šťouchla do mě zpátky.

„Prosím tě o tom není pochyb, seš fakt krásná. Ani vlasy se ti netřepí. Pokožka jak z ala… bas… tru,“ vydechla a zmlkla.

„Jenže slunce ti nic nedělá! Tak to taky nebude ono.“ Měla jsem pocit, že moje srdce udělalo kotrmelec. Byla tak blízko! A nic netušila!

Vyjekla a vyskočila. Popoběhla pár kroků a otočila se.

„Mám pravdu! Že jo! Ježíšikristedoprdele…“ Zajela si rukama do vlasů a nechala je tak, kulila na mě oči a pusu měla otevřenou v úžasu.

Doprčic. Nejspíš slyšela to srdeční salto. Snažila jsem se to zlehčit.

„Klídek, drákulo. Přijde ti, že mám nějak výrazně nesouměrný chrup?“ Vycenila jsem na ni zuby.

„To bude třeba nějaká anomálie,“ zašeptala.

Otočila jsem se na břicho a odvrátila od ní pohled. Snažila jsem se vypadat v pohodě, abych ji ještě víc nevyděsila. Už tak skoro nadskakovala.

„Nemysli si, že jsem úplnej idiot.“

„Nemyslím si to, Kiro. Tak už se uklidni,“ otočila jsem se k ní a ona se tvářila ještě vyděšeněji než před chvilkou. Co zas?

„Takže… Navíc i… Vynikající sluch.“ Sakryš. Šla pomalu ke mně a nespouštěla mě z očí.

„A už nelži. Tu poznámku jsem zašeptala, člověk by ji slyšel leda, kdyby měl ucho nalepený na mojí puse.“ Mířila na mě prstem, ale pořád si to pomalu mířila ke mně. Sedla si na krajíček deky.

Tak tohle vážně nebude jednoduchý.

„Řekni mi, co jsi.“

„To není tak snadný. Ohrozilo by tě, kdybys to věděla.“ Smutně jsem ji pozorovala. Takhle to muselo dřív nebo později dopadnout. Jsem tu prostě moc dlouho a s Kirou jsme se sblížili. Kdybych jednala tak jako dosud, nestalo by se to.

Kira pokývala hlavou.

„Byla jsem blízko, viď? Hodně blízko.“

Přikývla jsem.

Pochopila, že jí budu dávat jen odpovědi ano – ne. Zhluboka se nadechla.

„Slunce ti neubližuje.“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ta směs v toustech byla plná česneku, takže to je taky v pohodě.“

Přikývla jsem.

„Stříbrnej náramek jsi mi připnula a nejsi popálená.“

Pozorovala jsem ji a čekala.

„Stejně ale nevím, čemu jinému… Komu jinému bych přiřkla takové dovednosti. Možná jsi nějak… Naředěná,“ uchichtla se, a když si všimla mého výrazu, nadskočila.

„Vážně? No a… Ale ty jíš! Nedráždím tě?“ zvážněla. Povzdychla jsem si.

„Ne. Ale občas i piju. Jen ne lidi, víš.“  Většinou, dodala jsem v duchu. „Lidský jídlo není tak nápadný.“

„Páni,“ vydechla Kira a zahleděla se do údolí.

„Jak… Jak jsi vznikla?“ zašeptala. Přemýšlela jsem, co si můžu dovolit říct. Přišla na mě kvůli mé neopatrnosti. Snad mě pochopí.

„Kiro, tohle nesmíš vědět. Nic tady z toho nesmíš vědět. Byla jsem neopatrná a trochu tě podcenila. Nemůžu ti všechno prozradit, kdyby na tebe přišli, zabili by tě. A oni nejsou tak hodní jako já. A nepijí zvířata,“ dodala jsem tišeji.

Kira si povzdychla.

„Ještě poslední otázka. Kolik ti vlastně je?“ napjala se a tentokrát na mě vůbec nepohlédla.

„Mohlo by tě to vyděsit.“ Zasmála se.

„Myslíš, jo?“

„Vypadám na dvacet, ale to už mi bylo dvakrát. A za pár let to bude potřetí…“

Kira škytla.

„No to jsi teda mladice, babi,“ řekla rozechvěle a otočila se ke mně. Lehla si a vískala mi vlasy.

„Takže tohle nejsou bůhvíjaký masky na hladkou strukturu, viď?“ zeptala se malinko nakvašeně.

Usmála jsem se.

„Jasně že ne,“ zabručela a lehla si ke mně zády.

Posadila jsem se a položila si její hlavu na klín a hladila ji ve vlasech. Každá jsme přemýšlely o tom svém, dlouho jsme nemluvily. Kiřina otázka mého původu mě nenechala chladnou. Vzpomínkami mi probíhaly obrazy mojí rodiny. Nevím, co se to se mnou stalo, ale najednou mi chyběli. Po strašně dlouhé době. Víc jak dvacet let jsem je neviděla. Jen sem tam jsem jim zavolala, že jsem v pohodě…

Vzpomněla jsem si na Jacoba a povzdechla si.

„Už mi budeš chtít něco povědět?“ řekla Kira nesměle a čekala.

Od chvíle, kdy zkoumala původ mého jména, mi neřekla jinak než Ený. En na ni bylo moc krátké a odmítla ho používat. A Nessie mě neoslovovala proto, že naposled vycítila, že to jaksi není v pohodě.

Trochu jsem se zavrtěla a nepřestávala jí vískat vlasy. Ví toho tolik… Je mi vlastně bližší než sestra. O hodně bližší. Je to důvěrná přítelkyně… Odhodlala jsem se.

„Jméno Nessie začal používat Jacob.“ Hlas mi trochu zakolísal.

„Bohužel to, co jsme tu probíraly před chvílí, dost úzce souvisí i s tím, co se tehdy přesně dělo… Ale kousek ti snad můžu říct. Moje maminka měla nejlepšího přítele. Jacoba. Dlouho se ji snažil přesvědčit, že jej miluje, přestože ona měla plnou hlavu mého tatínka… Jenže pak se to trochu zvrtlo. Zjistila, že mě čeká, a najednou to nebyl jen nejlepší přítel. Byla zmatená, věděla, že tátu miluje. Jenže po Jacobovi prahla, potřebovala ho mít blízko, když přišel sledovat její zdravotní stav… Byla šťastná a úplná.“ Odmlčela jsem se, potřebovala jsem si v hlavě trochu srovnat myšlenky. Aby mě snad Kira špatně nepochopila…

„To jako milovala oba najednou? To pro ně muselo být strašný!“ špitla Kira.

„Bylo to mnohem složitější… To je to, co se ti teď snažím říct. Už když mě máma čekala, miloval Jacob mě.“ Dala jsem jí chvilku, aby to vstřebala.

„No to se asi všichni těšili na miminko, ne? Jen nechápu, jak se Jacob mohl těšit na cizí miminko,“ řekla Kira zamyšleně.

„Můžu tě ujistit, že kromě tety a mámy se na mě nikdo netěšil. Dokud jsem… To je fuk. On mě nenáviděl, ale přitom ho to k mojí mámě táhlo víc a víc. Tehdy nikdo nevěděl, že už miluje mě, je to taková zvláštní mýtická záležitost. Když jsem se narodila, šel mě dokonce zabít, protože jsem… Skoro zabila maminku, když mě rodila. Jenže když mě uviděl, tak to nebylo jen očima… On se do mě otiskl. Což je mnohem víc, než zamiloval. Dostala jsem díky tomu toho nejlepšího opatrovníka, jakého bych si mohla vysnít. Jenže pro něj byl otisk trvalou záležitostí. Když jsem začala chodit, neměl pedofilní chutě, abys mi dobře rozuměla. Pečoval o mě v danou chvíli tak, jak jsem si sama přála. Takže jako by dospíval se mnou. A když jsem dospěla… Tak jsem si uvědomila, že je to prakticky láska mého života.“

Polkla jsem slzy.

„To už ale musel být oproti tobě dost starý, ne?“ zeptala se Kira opatrně. Zavrtěla jsem hlavou.

„Já jsem od svých sedmi let taková, jaká jsem teď. On nestárl.“

Mlčela jsem a sbírala další vzpomínky, které ale nebyly zdaleka tak příjemné jako tyhle.

„Co se stalo? Rozešli jste se?“ Usmála jsem se. Kdyby to bylo tak jednoduché…

„Ne. Jestli to dobře chápu, tak to nebylo možný… Takže? Otiskl se do někoho jiného? Do tvojí mámy?“

„Jake zemřel, Kiro.“

Kira sebou škubla a pak si dlouze povzdychla.

Vstala a klekla si ke mně. Pohladila mě po mokrých tvářích a pak mě něžně objala.

 


Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

miamam

8)  miamam (12.12.2011 20:23)

Sakryš... Koukám jako blázen, že přibyly nějaké komenty ...

Bosorka

7)  Bosorka (12.12.2011 18:48)

Nééééééééééééééééééééééééééééé

Twilly

6)  Twilly (12.12.2011 18:04)

ty jo

Anna43474

5)  Anna43474 (10.12.2011 21:38)

Ne!!! Ne ne ne ne NE!!! :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Kurva, co si jako myslíš??? Ty ho klidně odděláš... :'-(
Tyvadys, skoro se bojím jít dál
TKSATVO

ODCULTI

4)  ODCULTI (26.11.2011 05:04)

co kdyz jackob nezemrel :) ja si myslim ze nezemrel a prosim udeej ze nase En potka jackoba pls

3)  SofiaN (22.11.2011 20:57)

A to sem mela Kiru za uplnou slepici.

2)   EdinaCullenBlackVoltur (22.11.2011 20:51)

Krááása Přestože se tam nic až tak velkého neděje,je to stejně napínavé. Kira je úžasná a moc bych jim i přála aby se dali do kupy, i když to asi dopadne jinak a možná se nám Ený zamiluje do někoho jiného.:) :) :) Prosím brzy další pokráčko.

Nosska

1)  Nosska (22.11.2011 20:17)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Tak tohle je historicky poprvé, co řvu kvůli Jakeovi

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek