Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

En se nám trochu vybarvuje. Díky Kiře se mění... Ale příště už to nebude taková pohoda.

 

3.

 

 

Chuck nám dal s sebou nějaký holčičí pití, nemělo to moc velký volume, ale já stejně nechtěla, aby Kira byla namol.

Nasadila jsem Kiře na hlavu přilbu a utáhla jí pod bradou řemínek. Mračila se a zvedla hledí.

„Zas to nepřeháněj. Taky nemám úplně měkkou lebku.“ Jo, kdybys tak věděla. Stačilo pinknout.

Přešla jsem to bez poznámky a nasedla. Nastartovala jsem a ohlédla se po Kiře. Stála trochu nejistě vedle motorky a vypadala, že doufá, že si to rozmyslím.

„Sedej. A pořádně mě drž kolem pasu. Bude se ti to líbit, neboj,“ uklidňovala jsem ji. Nadechla se a prudce vydechla, asi aby si dodala odvahy. Nasedla a přitiskla se ke mně jako klíště. Snažila jsem se nesmát, určitě bych ji popudila. Přidala jsem několikrát plyn na volnoběh, aby cítila sílu motorky, a pak jsem vyrazila vpřed. Kira zaječela a nepřestala, dokud jsme nedojely na místo. Ještě že mi ho předtím ukázala na mapě. Nebyla by schopná navigovat! Nemohla jsem si pomoct, tlemila jsem se jak malé dítě o vánocích, byla jsem úplně rozjařená z jejího strachu a nadšení, které jsem slyšela z jejího křiku.

Když jsem zastavila, pořád se mě držela a zhluboka dýchala. Pořád trochu kňučela a teď se i třásla. Začínala jsem o ni mít strach. Otočila jsem se dozadu, jak jen to bylo možné a pomalu jí sundala helmu. Měla zavřené oči a tváře mokré od slz. Ústa měla pootevřená, ale nevyšla z nich ani hláska.

„Ježíši, Kiro, jsi v pohodě?“ ptala jsem se starostlivě. Netušila jsem, že má takovou hrůzu z jízdy.

Pustila se mě a vstala z motorky. Udělala vrávoravě pár kroků směrem ode mě a opřela se o kolena. Bude zvracet?

Seskočila jsem z Hondy a přešla rychle k ní. Hladila jsem ji po zádech, nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem čím dál víc vyděšená.

„No tak řekni něco! Je ti blbě?“ Nepřestávala jsem ji hladit. Kira zavrtěla pomalu hlavou.

„Chceš napít? Nebo si sednout? Pojď, sedneš si na chvíli do stí-“

„Doprdele!“ vydechla Kira a pomalu se narovnala. Pak se na mě podívala a já si nebyla jistá, jestli jí nepřeskočilo.

„Kurva, to byla jízda! Byla jsem jak v rauši!“ Smála se Kira. V očích jí blýskalo a ruce zavírala do pěstí. Oddychla jsem si a kecla si na zadek do prachu.

„Sakra, Kiro, tys mi nahnala.“

„No ty mně taky, En!“ zasmála se Kira a pak si odfrkla. „Co kdybych tě překřtila? To tvoje divně zkrácený jméno mi moc nejde přes pusu. Je tak krátký, že tě vůbec nevystihuje.“ Sedla si vedle mě a loket si opřela o moje pokrčené koleno. Dívala se mi do očí ze vzdálenosti několika desítek centimetrů a já byla v tu chvíli jak zhypnotizovaná.

„Je to vlastně zkratka ze zkratky,“ zašeptala jsem.

„Cože?“ vykulila oči Kira.

„Co?“ zeptala jsem se vyděšeně. Co jí to tu probůh vykládám? Jednou na mě zamrká a já jí všechno vyklopím?

„Jak to myslíš? Jakože kdyby mi říkali Kir, mohla bych si to ještě zkrátit na Ki?“ zahihňala se.

„Jo, tak nějak,“ řekla jsem rozladěně. Vnímala mě víc, než já sebe samu.

„No tak co je to za jméno?“ drkla do mě ramenem a zas na mě upřela ty svoje krásný oči. Byly čokoládově hnědé… Zamrkala jsem.

„Zkus hádat,“ zamračila jsem se. Nedala se odbýt.

„No to může být spousta… Nebo jsi to ještě schválně mohla sprznit. Třeba Mary Anne,“ podívala se na mě tázavě.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Kristen? Kirsten?“ Mlčela jsem. Dívala jsem se před sebe na úžasné údolí. Dole tekla v úzké strouze říčka. Hádám, že když prší, musí se pořádně rozvodnit.

„Tak tohle je velkej kalibr. Anastazia?“ Znechuceně jsem si ji změřila.

„No jasně, blbost.“ Zmlkla.

Připojila se ke mně a jen tak jsme si vychutnávaly pohled na krajinu před námi. Před sluncem nás chránilo pár keřů kolem a vítr si hrál s našimi vlasy. Jak krásně jí voněly! Zavřela jsem oči a potáhla pomalu nosem. Bylo to moc příjemné.

„Britanny? Anne? Susan? Tak mi pomož, víš, kolik hloupostí se dá vymyslet?“ zavrčela Kira a já ztratila poslední zbytek ostražitosti.

„Je to jen iniciála. Nessie.“ Trhla jsem sebou a vykulila oči. Kira se tvářila překvapeně a chvěly se jí koutky. Podívala se stranou a před sebe, jenže pak zas zavadila pohledem o mě a vyprskla.

„Děláš si srandu! Jako ta příšera? Od toho je tahle zkratka??? Cha chá, já se picnu,“ rozesmála se a svalila se do písku. Vyskočila jsem na nohy a kopla do nejbližší větve, co ležela na zemi. Letěla dobrých padesát metrů, až se zastavila o stromek, který se tím nárazem celý zatřásl. Zavrčela jsem, ale trochu opravdověji, než lidé zvládnou. Ona ale byla tak mimo, že si mě nevšímala.

Zuřila jsem.

„Ne, ty huso! Žádná příšera!“ křikla jsem a cítila, jak mi po tváři stéká osamocená slza. Vzpomněla jsem si, že takhle reagovala moje máma, když to slyšela od… Rozplakala jsem se naplno.

Kira hned ztichla. Chodila jsem sem a tam jak tygr v kleci. Proč jsem jí tohle vykládala? Vždycky jsem to já, kdo tahá z lidí odpovědi!

„Hele, promiň. Já to nemyslela zle. Ty si přece jméno sama nedáš, že jo, za to můžou rodiče,“ mluvila konejšivě. Vstala a rozhodila rukama.

Nemohla tušit, že to, co řekne, mě ještě víc popudí.

„Rodiče za jméno Nessie nemůžou. To vymyslel… Někdo jiný,“ vzlykla jsem. Když už to bylo venku… Snad to nikde nebude vykládat. „Původní jméno je Renesmé. Složenina jmen mých babiček.“ To, že druhé jméno je složenina jmen mých dědečků, mě pobavilo, a tak jsem se trochu hystericky zasmála.

„No jo, asi mi do toho nic není. Dokud to nebudeš chtít probrat sama. Promiň,“ kuňkla Kira. Pomalu jsem se uklidnila. Nakonec jsem si utřela tváře a znovu si sedla. Kira vybalila pití a otevřela ho. Lokla si a nabídla mi. Připila jsem si s ní na krásnou jízdu a lehly jsme si pak do pichlavé suché trávy. Koukaly jsme do nebe a lovily divou zvěř, která se skrývala mezi mraky.

„Mám kance k večeři. A ještě jelena k tomu. Akorát mu chybí paroží…“ řekla jsem po chvíli inteligentně.

„Támhle běží jednorožec, jenže děsně pomalu,“ zahihňala se Kira tichounce.

„Pozor!  Vpravo jeden vlkodlak! Strielaj!“ namířila Kira ruku se vztyčeným ukazováčkem a palcem na jiný mrak a to už na mě bylo trochu moc.

„Pif!“ vykřikla a složila ruce za hlavu. Zavřela jsem oči a polkla. Střílet na vlkodlaky nebudu.

 

**

 

Dny ubíhaly, ani nevím jak – už jsem tu skoro půl roku. Snažila jsem se Kiru chránit a povzbuzovat a sama jsem si uvědomila, že mi její přítomnost neskutečně pomáhá. Pomáhá zapomenout na ty hrůzy, které jsem nechala na severu země. I když sny jsem měla neustále. To mě asi jen tak neopustí.

„Nessie? Lásko, prosím pochop, co ti tu říkám. Já tam musím jít.“

„Nikam nepůjdeš! Já mám takový strach…“

„Nebudu sám. Bude nás na ně spousta. Za čtvrt hodiny bude po nich.“ Plakala jsem a on mě starostlivě objímal a hladil po zádech. V jeho obrovské náruči jsem si připadala tak v bezpečí.

„Alice navíc nevidí jediný problém. Všichni souhlasí. Bude to prostě hračka. Maximálně za týden mě máš zpátky,“ šeptal a políbil mě do vlasů. Povzdychla jsem si.

„Dobře. Ale musíš mi slíbit, že budeš strašně opatrný. Myslím to opravdu vážně! Nepřežila bych tu bez tebe.“ Zavrtala jsem se mu nosem do trička a objala ho pevněji. Byla jsem vyděšená víc, než když tehdy přišli Volturiovi osobně i s celou gardou, aby mě zlikvidovali. To mi bylo pár měsíců, ale stejně jsem si to živě pamatovala.

„Jasně, jasně,“ řekl a kolébal mnou ze strany na stranu.

Protřela jsem si oči a převalila se na bok. Kira ještě spala a něco se jí zdálo. Chvílemi něco nesrozumitelného zamumlala a pak zamlaskala a bylo ticho. Usmála jsem se. Byla roztomilá. Měla pootevřenou pusu a byla zkroucená jak paragraf. Jemně jsem ji pohladila po spánku a lehla si na záda. Kira se přetočila a deka jí sklouzla ze zad. Špulila na mě svůj skoro nahatý zadek a funěla, protože si nosem lehla do polštáře. Přitiskla jsem si ruku na pusu, abych se nerozesmála, ale nemohla jsem si pomoct a párkrát jsem přes dlaň vyprskla.

„Hm. No jo, no jo,“ řekla důležitě a zas zamlaskala. To už jsem nevydržela a tiše jsem se rozhihňala, až se pode mnou roztřáslo kanape.

„Dej mi svátek, Ený, buď tak hodná. Chci ještě… spát,“ zívla Kira.

Dneska bylo zase pondělí. Včera bylo fakt narváno, sehráli jsme totiž s Kirou nějaký čísla, tak to lidi asi víc táhlo. Jenže bylo to taky dost vyčerpávající. Kira pak šla „odtancovat“ ještě jeden taneček dozadu do šatny, ale skoro u toho usínala. Hrozně mi lezlo na nervy, jak se sebou zachází, ale nedala si to vymluvit. Pořád šetřila. Myslela jsem, že na lepší život někde jinde, ale Kira se s odpovědí na tuhle otázku nikdy nenamáhala. Tak už jsem do toho neryla.

Šťouchla jsem do ní a ona ze spánku nelibě zamručela.

„Polib mi, kotě,“ zavrčela a přetáhla si deku přes hlavu.

Chtěla jsem jí udělat překvapení. Už jsem to měla i domluvené s Chuckem, který se ukázal jako celkem dobrý šéf. Fetky striktně odmítal a u sebe v baru je nestrpěl. Věděl sice o Kiřiných bokovkách, ale nechával to být. I když se mu to nelíbilo.

Vstala jsem tiše z postele a zkontrolovala, jestli mě Kira fakt nevnímá. Občas jsem mívala pocit, že bych se před ní měla víc hlídat. Jenže bylo tak lákavé chovat se před ní přirozeně!

Oddychovala celkem pravidelně a přes deku určitě nebylo vidět, tak jsem se svou normální rychlostí oblékla a vyběhla ven.

Došla jsem na bar, kde Chuck uklízel po včerejšku, a kecla si na pódium. Chuck dělal, že mě nevidí. Chvíli jsem mu to tolerovala, ale po několika minutách už jsem byla trochu nesvá. Zapomněl snad?

Chuck po mně mrknul a sklonil se zas k pultu.

„Neříkej mi, že ses na ni vykašlal,“ ucedila jsem a tak tak jsem nezavrčela.

Chuck se zahihňal. Od té doby, kdy pochopil, že u mě nemá šanci, mi byl čím dál víc sympatický.

„Jasně že ne. Máš to tady vzadu,“ usmál se a pokračoval v drhnutí baru.

 


Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bosorka

6)  Bosorka (12.12.2011 18:40)

Co se stalo Jacobovi?

Twilly

5)  Twilly (12.12.2011 17:49)

ou ou ou, takže Nessie? No, fakt mi to někdy pomalu zapíná

Anna43474

4)  Anna43474 (09.12.2011 14:28)

Kampak se vydávali??? Na lov novorozených??? Jaku, Jaku, kdpak jsi???
No, každopádně letím na další To překvápko mě zajímá

Nosska

3)  Nosska (20.11.2011 19:07)

Zmizí někdy ten stesk po něm???

2)  SofiaN (20.11.2011 18:22)

Ha, vedela sem, ze je to Nessie uz u minule kapitoly!!! Fakt moc zajimava povidka,a to jiskreni mezi ni a Kirou ( teda pokud sem si to nevybajila )je zajimavy,clovek premysli kam az to povede.

1)  EdinaCullenBlackVolturi (20.11.2011 17:32)

Páni, moc pěkná povídka. Nessie se i přesto, že je nešťastná, snaží pomoct Kiře. Doufám, že tu najde klid. Nevím co si o nich myslet?? Jestli jen kamarádky nebo víc??? Honem s pokráčkem, už se nemůžu dočkat

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Cullen boys