Sekce

Galerie

/gallery/Jmenuju%20se%20En_per.jpg

Seznámení s Kirou a ozvěna minulosti. Zatím ještě klídek... :)

2. kapitola

 

Byla to hrozná díra.

„Moc se tu nerozhlížej, stejně tu není nic k ukradení. Já jsem každýmu ukradená i tak. Jsem Kira.“

„Mně říkej En.“

S pozvednutým obočím mi zamávala, jako na pozdrav.

„Jdu se umýt, pohlídej to tu zatím. A zamkni.“

Zmizela za dveřmi, které visely na pantech nakřivo, a za chvíli jsem slyšela sprchu.

Tak co, Ený? Co uděláš? Udělej si v tom jasno, než ta chudinka přijde. Přemýšlela jsem, jestli tohle bude ten případ odpadlíka… Bylo mi jí trochu líto, sakra. Tancuje skvěle, uživila by se i ve velkým městě, ale když tu dělá šlapku, očividně nemá na stěhování. Nespokojeně jsem zamručela a promnula si čelo. Svlékla jsem si horní část kombinézy, pod kterou jsem měla jen červené tílko. Odhodila jsem bundu na jedinou židli, která stála v rohu, a přešla k oknu. Civěla jsem z okna a přemýšlela, jak dlouho tady zůstanu, když jsem postřehla, jak ke mně zezadu pomalu přichází Kira.

Pohladila mě po zadku. Zakoulela jsem očima a usmála se. Plácla mě.

„Možná bych dneska přece jen něco zvládla, co říkáš?“ naklonila se ke mně a šeptala do ucha.

Odstrčila jsem ji a otočila se k ní. Dívala jsem se jí do očí a čekala, co v nich najdu. Nejdřív se snažila tvářit nadrženě, pak jimi problikla nejistota a začala těkat pohledem po místnosti. Naklonila jsem hlavu lehce na stranu a nespouštěla z ní oči. Popotáhla si osušku, kterou měla omotanou kolem těla a na okamžik jsem ji spatřila takovou, jakou nechtěla být. Zranitelnou. Samotnou mě to zaskočilo, skrývá to v sobě asi tak dlouho, že to není hned znát.

Natáhla jsem ruku a zastrčila jí pramínek vlasů za ucho. Tvářila se zaraženě. Přešla jsem ke kanapi a svlékla si i spodní část kombinézy. Nechala jsem to tak ležet na zemi a šla se osprchovat.

Dala jsem si načas a namočila si i vlasy. Půjčila jsem si sprcháč a smyla ze sebe několikadenní nános prachu. Vypnula jsem vodu a natáhla si na sebe zpátky svoje tílko. Nic jiného jsem neměla, tak jsem přešla zpět do pokoje a všimla si, že se bunda ani nepohnula. Kira ležela na kanapi a měřila si mě odshora dolů.

„Chceš půjčit?“ pohodila hlavou směrem k mému klínu. Asi jí nepřipadá nijak nenormální nabízet mi svoje kalhotky, když se jindy nabízí sama.

„Jestli ti to nevadí?“

„To je dobrý,“ mávla rukou, vstala a přešla k malému prádelníku. Otevřela vrchní šuplík a vytáhla tanga s tygřím vzorem. Pozvedla jsem obočí.

„Ježiš, ještě si vybírej,“ hodila je zpět, vytáhla obyčejné červené a podala mi je.

Oblékla jsem si je a ohnula se pro kalhoty. Kira ještě něco hrabala v prádelníku, tak jsem svojí přirozenou rychlostí zkontrolovala kapsy i u bundy. Nic nevzala. Překvapila mě.. Položila jsem oblečení na židli a otočila se. Kira na mě kulila oči a měla pootevřenou pusu.

„Co?“

„Eh. Asi nic. Jsem přetažená. Jdeš?“ poklepala vedle sebe.

„Dneska jen spát, jsem unavená.“ Nebyla to tak docela pravda, ale pár hodin mi neuškodí.

„Dobře, tak já zhasnu.“ Natáhla se po malé lampičce a cvakla vypínačem. Slabounce sykla a trochu sebou trhla. Rukou si sáhla na bříško a promnula prsty místo kousek od pupíku. Člověk by tohle neviděl, tak jsem to nekomentovala. Stála jsem uprostřed pokojíku. Když jsem šla ke kanapi, napodobila jsem zakopnutí. Lehla jsem si vedle Kiry a ona se přitulila.

„V noci tu bývá chladno. Brr,“ otřásla se, když se mě dotkla. „Ty už koukám zmrzlá seš.“ Přehodila přese mě svoji část deky a přitiskla se víc.

„Ježiš, ty seš jak kámen. Je to normální?“ zabrblala a zavrtala se mi nosem do vlasů.

„Co je normální?“ položila jsem řečnickou otázku a usmála se. Kira ztuhla a po chvilce se trošku odtáhla.

„Co jsi zač, En? I to jméno je divný.“

„Jako by to tvoje bylo úplně běžný, Kiro. Je to zkratka.“ Napjatě mlčela.

„Zkratka od jakýho jména?“ Povzdychla jsem si.

„Jsi pořád tak zvědavá?“ Asi se urazila. Přetočila se ke mně zády.

„Dobrou. A ne že zdrhneš. Chci zaplatit i za nocleh, i když ne plnou cenu jako za pokoj a ostatní věci.“ Zívla a zmlkla. Za chvíli už pravidelně oddechovala. Zavřela jsem oči a usínala s úsměvem na rtech. To se mi často nestává, že vlezu do pajzlu a najdu tam někoho takového. Obyčejně bývají tyhle podniky prosáklé veškerým možným hnusem. Kira byla asi výjimka. Uvidíme.

 

Byli tam všichni. Stáli v jedné řadě a smutně mě pozorovali. Natáhla ke mně ruku a on ji zadržel. Věděl, co se mi honí hlavou. Měla jsem takový vztek a zalykala jsem se hořkostí, že obejmout je bylo to poslední, co bych teď udělala.

„Neodjížděj. Prosím,“ natahovala ke mně ruce a ramena se jí chvěla. Plakala.

Otočila jsem se k nim zády a nasedla na motorku. Nastartovala jsem. Nasadila jsem si přilbu a ohlédla se. Otec vrtěl pomalu hlavou a pak matku objal a políbil ji do vlasů… Tolik mi to připomnělo… Hluboce jsem zavrčela a přidala plyn. Vyřítila jsem se na cestu jako střela a nehodlala zastavit ještě hodně dlouho. Než jsem se ale úplně odvrátila, všimla jsem si otcova pohledu. Byl plný bolesti.

Ne! Já jsem plná bolesti! Co je jemu po tom?! Ujížděla jsem před zuřivostí, kterou jsem chtěla nechat ve starém domově. Věděla jsem, že mě nenajdou, protože mě neuvidí. ne.

Probudila jsem se a zírala do stropu. Vedle mě bylo prázdno a z koupelny jsem slyšela, jak si Kira čistí zuby. Překulila jsem se na břicho a podepřela si hlavu rukama. Pozorovala jsem dveře od koupelny a čekala.

Kira vyšla ven nenamalovaná. Prohrábla si vrabčí hnízdo a utřela rukou mokrou pusu.

„Snídani nevedeme.“

„To je jedno, jím, až když mám hlad,“ řekla jsem klidně.

Zavrtěla pomalu hlavou. Otevřela šuplík a vytáhla kartáč, notně zaplněný jejími vyčesanými vlasy. Učesala se a hodila kartáč zpět. Otočila se ke mně a byla z ní zas ta šelma jako včera večer.

Ladným krokem došla ke kanapi a pohladila mě po rameni.

„Tak co pro tebe můžu udělat?“ zeptala se nevinně. Naklonila se blíž a začala mě líbat po zádech. Odtáhla jsem se.

„Dík za přespání, kolik ti dám?“ Doufám, že si nevšimla, jak jsem se zachvěla.

„Kolik dáš?“ zeptala se nejistě.

Vytáhla jsem dvacku a podala jí Kiře. Nedůvěřivě si mě měřila.

„Mohla jsi spát v hotelu, a ty mi za tuhle díru dáš dvacet za noc? To jsou věci.“ Peníze zmizely v jejím výstřihu.

„Hledám práci,“ řekla jsem a čekala její reakci. Další zkouška.

„No to máš blbý, pokud neumíš tancovat.“ Pohodila hlavou a olízla si rty.

„Docela umím.“

Usmála se a vstala.

„Tak pojď, ukážeš se mi.“

 

**

 

Půjčila mi boty s vysokým podpatkem. Nazula jsem si je a vyskočila na pódium.

„Projdi se kousek sem a tam,“ ukázala zamyšleně Kira a Chuck se přišel od pultu podívat blíž. Nikdo jiný v baru nebyl. Promnul si strniště a založil si ruce na hrudi. Udělala jsem pár kroků a zasmála se. Kira se tvářila nechápavě.

„Jo, chodit asi umím,“ ušklíbla jsem se. Kira se usmála a pustila přes dálkové ovládání hudbu. Začala hrát příjemně houpavá a hravá písnička.

„Tak se ukaž!“ křikla, protože hudba hrála dost nahlas. Zavřela jsem oči a nechala svým tělem prostoupit rytmus. Chytila jsem se tyče a zavlnila se v bocích.

„To nebylo špatný,“ podotkl tiše Chuck. Kiřinu reakci jsem nezaznamenala, pořád jsem neotevřela oči. Užívala jsem si to. Pohupovala jsem se a klouzala po tyči, abych po ní zas vyšplhala nahoru. Vyskočila jsem na ni a přitáhla se. Zaťala jsem stehna, protože kvůli těm nemožným botám se mi hůř šplhalo, a vytáhla se ještě kus nahoru. Zahákla jsem nohy okolo tyče a zvrátila trup nazad. Chvíli jsem tak visela a jen lehce vrtěla rameny, potom jsem ale povolila a klouzala pomalinku dolů. Chytila jsem se jednou rukou a jednu nohu jsem natáhla podél tyče ke stropu jako svíčku. Když jsem cítila, že už jsem skoro dole, přehodila jsem obě nohy do vodorovné polohy a tak sjela až dolů. Přitáhla jsem kolena k trupu a zvedla se. Začala už sice hrát další písnička, ale chtěla jsem tančit dál. Bavilo mě to. Jenže písnička se náhle ztlumila a nakonec přestala hrát.

Otevřela jsem oči a ohlédla se. Kira stála s dálkovým ovladačem v ruce a tvářila se překvapeně. Chuck byl úplně mimo. Vypadal, jako by viděl něco nemožného.

Vyměnil si s Kirou pohled.

„Myslim, že máš práci. Kira ti řekne co a jak,“ řekl Chuck a přetřel si zpocené čelo. Kira kývala hlavou a usmívala se.

„No to jsem teda netušila, co se v tobě skrejvá! Copak mi ještě tajíš?“ mrkla na mě. Trochu jsem se zarazila.

„Tak jsem to nemyslela. Pojď do kuchyně, mám hlad.“ Slezla jsem dolů a následovala Kiru. Cítila jsem, jak jí hezky voní vlasy a sledovala jsem její pohupující se zadeček, jak šla. Vtom mi došlo, co dělám, a zmateně jsem zamrkala. Co to bylo?

Kira zatlačila do lítaček a vedla mě do kuchyně. Otevřela lednici a vyndala krabici mlíka a bagetu zabalenou ve fólii.

„Chceš taky?“ ukazovala na mě bagetou a já zavrtěla hlavou. Našpulila pusu a rozbalila si svoji snídani. Pořádně se zakousla a bloumala pohledem po místnosti. Sedla jsem si na linku a pohupovala nohama.

„Je to tu trochu strašidelný, když je tu ticho, co?“ mluvila mezi žvýkáním.

„Mám ráda ticho.“

Kira polkla a nedůvěřivě si mě změřila. Pak se zasmála.

„Haha, tak to jsi na tom pravým místě, kotě! Jo,“ kývla hlavou, protože si na něco vzpomněla.

„To, co jsi viděla včera večer ty nemusíš dělat. To mám jen tak bokem. Když je málo lidí, dostanu malý dýžko a to se pak blbě šetří.“ Odmlčela se.

Zaskřípala jsem zuby, ale Kira si toho asi nevšimla.

„To je dobře. Protože bych jim ty jejich poklady spíš utrhla, než abych dělala něco takovýho,“ ucedila jsem a Kira se znovu tiše zasmála.

„Klid. Já si je umim ošéfovat. Tebe otravovat nebudou, dokud jim nenaznačíš…“ Volnou rukou naznačila výmluvné gesto. Dojedla poslední kousek bagety, párkrát si lokla mlíka a uklidila zbytky.

„Dneska máme volno, nechceš se někam ulejt? Kousek odtud je takový pěkný místo, velkej klídek. Můžem se projít.“

„Jak je to daleko?“

Kira se zamračila.

„No, asi hodinu a půl cesty, když půjdem pomalu. Vezmem nějaký pití.“

„Pojedem radši na motorce,“ navrhla jsem.

„Zbláznila ses??? Někde mě určitě vyklopíš. Nemám ani přilbu.“

„Půjčím ti svoji.“

„A otřes mozku odneseš ty, že jo.“

„Mám tvrdou lebku,“ usmála jsem se. Nemohla tušit, jak moc je to pravda. Dloubala se jazykem mezi zuby a zamyšleně mě pozorovala. Pak se usmála.

„No dobře. Ale svaž si ty vlasy nějak, ať z tý spanilý jízdy taky něco mám.“

 



Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Bosorka

6)  Bosorka (12.12.2011 18:35)

Tak zatím jsem nějak mimo, i když jisté náznaky by tu byly....

Twilly

5)  Twilly (12.12.2011 17:39)

Taky to neumím tak nějak zařadit do TW, ale zajímavý to tedy je

4)  Anna43474 (19.11.2011 14:49)

Začíná to získávat obrysy, ale pořád je v tom dost nejasného...
Těším se na další, nějak mě tahle ne úplně konvenční povídka začíná chytat

ODCULTI

3)  ODCULTI (19.11.2011 13:35)

2)  UV (19.11.2011 09:39)

1)  Blanulak (18.11.2011 20:06)

No ja mam teda dlouhy vedeni... Ze by En jako zratka z Nessie?

Rozjizdi se to zajimave....
;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Proposal scene